ODPOVĚĎ. V záhoně vonného jetelevolá křepelka vesele:pětPět peněz, pět peněz.Vesele si volá, pláčí oči tvojetvoje,a než se rozpláčí žalem také moje,ještě mimi,děvčeděvče, odpověz.Lehká je moje ta odpověď:vidím tětě,hochuhochu, naposledještě dnes, ještě dnes.Křepelka to volá, volá po jeteli,že se naše láska, synečku, již dělí,že si dám dvířka na řetěz.[41]Z domácnosti A. S. Puškina. Ze srdce, podobného růži, v kteréž pěl slavík jeho genia, vyrůstá nyní trní. Jako ptáče z hnízda uprchla duše jeho a vše, mladý i starý sdružili se v hoři...Bachčiserajsky fontán posílá Ti s jarním zefýrem libodechy dvou růží Tvých. Šedovlasý stařec Kavkaz odpovídá na pění Tvé pláčem písně Sabuchia.Mirza-Fetch-Ali. Elegie na smrt Puškina. V letě r. 1826 sešla se matka Puškinova v městě Revelu s mladým básníkem ruským knížetem Vjazemským a jakož přirozeno, obrátil se hovor jejich záhy k Alexandru Sergějiči Puškinovi, jenž trávil již druhý rok na tiché vsi Michajlovské v gubernii Pskovské, byv sem r. 1824 internován pro jakýsi pamflet, jímž urazil v Oděse svého úředního představeného, generálního guvernéra. Básnická sláva Puškinova pronikla v ty doby už celým Ruskem, a těžce to nesli zejména mladší básníci ruští, že nejgeniálnější soudruh jejich držán jako ve vězení a zakázán mu všechen styk se světem. Potoužila si v ten smysl mladému Vjazemskému i paní Puškinová, jíž šlo ovšem víc o synovu osobní bezpečnosť než o volnosť básníka, i pronesla myšlenku, nebylo-li by možno užiti nastolení nového caře Mikuláše na vyprošení milosti pro syna. Vjazemský se ujal této myšlenky a sepsal prosebný list, jenž byl jménem paní Puškinové zaslán do Moskvy, kdež se strojila právě korunovace caře Mikuláše. [42]Jakkoli byl první krok nového Hosudara k carskému prestolu provázen krvavým potlačením vzpoury prosincové, propuknuvší v Petrohradě dne 14. prosince 1825 ve zjevný odboj, nebyl cař Mikuláš nikdy bezohledným tyranem, za jakéhož byl vyhlášen hlavně za posledních let svého panování za války krymské. Naopak on vstupoval na trůn pln nadšení pro slávu Rusi, již miloval tak, jako byl navzájem milován od ruského lidu, a slávu Rusi nehledal Mikuláš toliko v úspěchu zbraně, nýbrž a především v úspěchu ducha.Prvé než dosedl na trůn, nevšímal si Mikuláš na oko záležitostí politických, ale studoval o to pilněji Rus a její potřeby. Bystrému jeho oku neušel ani geniální duch Puškina, a proto, když mu doručen prosebný list paní Puškinové, neváhal ani na okamžik a dal Alex. Sergějiče zavolati k sobě do Moskvy. Puškin neměl ani tušení o vznešeném svém příznivci, jenž dosedá právě na trůn ruský, a proto plně rozkaz carský bral se do Moskvy v přesvědčení, že odtud povede ho cesta jen na Urál a na Sibíř. Tím větší bylo ovšem jeho překvapení, když ho car přijal blahosklonně a nejenom že svobodu mu daroval, připomenuv ohnivému poetovi pokročilá leta, v nichž bezpochyby již zmoudřel, nýbrž jmenoval ho též historiografem Petra Velikého; aby pak vzácné plody jeho musy nebyly zneuctívány všední rukou prosaických censorů, nýbrž mohly vycházeti – na kolik možno – neporušeny, nabídl se Puškinovi car sám za censora příštích jeho děl. Konečně i dvorské hodnosti se dostalo Puškinovi a spojeného s ní ročního platu – bylť jmenován komořím pážetem, kteroužto hodností se cař 27letému Puškinovi ovšem nevalně zavděčil, neboť jakékoliv omezování osobní svobody bylo protivno bujné povaze básníka, v jehož žilách kroužila ještě africká krev, zděděná po prababičce mouřenínce, a nad to zdálo se mu sebe nedůstojným, aby chodil v uniformě v jedné řadě s holobradými šlechtickými hochy. 43Hrabě Benkendorf, kterýž byl představeným pážat, měl proto stále co jednati s Puškiným, jenž byl v době dvorních slavností vždy buď churav aneb si vyprošoval dovolenou na cesty po Rusi, na Kavkaz, po Evropě, ba i do Číny se chtěl vydati s ruským vyslanectvím r. 1830. Petrohrad, po němž toužil za sedmiletého nuceného pobytu na venkově, zhnusil se mu v krátce tou měrou, že užil každé příležitosti, kdykoli mu mohl ukázati paty.Roku 1828 navštívil opětně Moskvu a seznámil se zde v některé společnosti mimo jiné i s rodinou Gončarovou. Odjížděje odtud na rodinný statek Michajlovský zanesl si ne-li do památníku, zajisté do srdce jméno Natalie Nikolajevny, nejstarší dcery rodiny Gončarových. Neboť když roku 1830 po dobrodružné Puškinově výpravě na Kavkaz a do Erzerumu, dobytého tehdáž od Paskěviče, petrohradská policie přes to, že byl Puškin zjevným miláčkem carovým, počala dle zděděných staletých tradicí stíhati každý krok básníkův, a když tento, rozmrzen svým trapným postavením pod policejní dohlídkou, chtěl raději nadobro opustiti Rus a ujeti na Západ: tu ozvalo se patrně náhle ono přede dvěma lety v srdce zapsané jmeno a za málo dnů na to byla krásná Nataša Gončarova nevěstou Puškinovou. Zasnoubení jejich slaveno v Moskvě dne 21. dubna 1830, načež po více než půlleté rozluce snoubenců, zaviněné karanténami, proti šířící se choleře zřízenými, stala se dne 18. února 1831 Natalie Nikolajevna Gončarova ženou Puškinovou.Mladí manželé usadili se v Petrohradě, jakož vyžadovala dvorní služba Puškinova, a stali se záhy nejhledanějšími hosty ve společnostech a na bálech nejvyšších kruhů Petrohradských. S ustálením poměrů rodinných nastaly však Puškinovi nové dosud neznámé starosti o hmotné prostředky na vydržování skvělé domácnosti, jíž nepostačoval poměrně nepatrný důchod 5000 rublů, jež dostával ode dvora jako44komoří páže, což mělo za následek různé cesty Puškinovy do Moskvy, a na venkovské statky, při nichž se rozvíjela vždy čilá korrespondence mezi Puškinem a Natalií Nikolajevnou, plná vzácných příspěvků k poznání rodinných poměrů největšího poety ruského. Dopisy Puškinovy chovala potom vdova jeho jako vzácnou památku na záhy odervaného muže až do své smrti r. 1864, kdy je zdědila po ní nejmladší Puškinova dcera Natalie Alexandrovna provdaná za hraběte Merenberga, žijícího nyní ve Wiesbadenu, a od této obdržel Iv. Turgeněv dovolení, aby mohl korrespondenci Puškinovu vydati tiskem na veřejnosť. Takovým způsobem vytištěno v ruském měsíčníku Věstník Evropy r. 1878 75 soukromých listů Puškinových. Z těchto listů, jakož i z neznámé dosud korrespondence básníka knížete Vjazemského, důvěrného přítele Puškinova, uveřejňované v letošním Ruském Archivě, čerpány hlavně zprávy pro tyto črty, které ač líčí události před čtyřiceti a více lety již sběhlé, doufáme, že přec ještě dojdou přízně i českého čtenáře. ——— Rodina Puškinova byla nebohata. Když se Alex. Sergějevič ženil, vykázal mu otec za věno statek Boldino v Nižegorodské gubernii, k němuž náleželo 500 duší. Avšak statek byl v nepořádku a stálo Puškina mnoho času a práce, než se zjistilo, co vlastně jest jeho majetkem, neboť náležela čásť Boldina i jinému ještě rodu. Avšak i potom neměl Puškin z Boldina valného zisku. Správce, jenž na Boldině hospodařil, hájil asi málo zájmy pánovy, neboť po málo letech nastal tu zas takový nepořádek, že musil Puškin starého správce vyhnati a novým ho nahraditi. Ten však, když do Boldina přišel a spozoroval na vlastní oči, jak se věci mají, ani se v úřad neuvázal a utekl ihned. To přimělo Puškina, že se vydal na podzim r. 1834 sám na45cestu do Boldina a uspořádav jakž takž zdejší záležitosti opět se vrátil do Petrohradu. Jednalo se tehdáž o prodej polovice Boldina, jež bylo už valně zadluženo. Puškin psal o záležitosti té ženě a dodává: „Míti 100.000 rublů, vše bych urovnal; avšak Pugačev*) – můj obroční mužíček – ani polovinu té summy nevynese, a to utratíme spolu jako by nic; ne-li? Nu neškodí,“ – těší pak ženu – „budu-li živ, budou i peníze... Zajedu do Moskvy, urovnám ve dvou dnech tuto záležitosť a do Petrohradu přijedu jako molodec – a vlastník sela Boldina“. Boldino sice Puškin udržel, ale dluhů byl statek tento zbaven teprvé po smrti básníkově a sice velikomyslností carovou.Vida, že z Boldina nebude zisku, staral se Puškin, aby zachoval pro sebe a svou rodinu dědičný statek Puškinův, selo Michajlovské ve Pskovsku. Otec Alexandrův Sergej nebyl valným hospodářem a Michajlovskému vedlo se o málo lépe než Boldinu. Chtěje statku pomoci, zavolal Puškin otce i s mateří k sobě do Petrohradu a statek odevzdal hospodářskému správci. Avšak jednak pro přílišné požadavky otcovy, jež přesahovaly hmotné síly Puškinovy, jednak pro špatnou správu statku, odhodlal se Puškin již v roce 1834 vzdáti se řízení Michajlovského a odevzdati je opět otci. „Nechať tam hospodaří, jak umějí“ – píše o tom Puškin své ženě – „jim do smrti statek vystačí, a my se již také postaráme, abychom Sašovi a Maši**) zaopatřili kousek chleba.“ Avšak ani za přítomnosti Sergěje Puškina nehospodařilo se na Michajlovském lépe, a Alexandr stěžoval si nejednou ještě, že statek je na půl promrhán a že na konec padne na něho, aby se postaral též o zaopatření bratra a sestry.Jako nebylo se strany Puškina vyhlídky na slušný———*) Puškin chystal tehdáž k tisku „Dějiny Pugačevské vzpoury“, z nichž doufal že vytěží aspoň 30.000 rublů.**) děti Puškinovy.46roční důchod, nebylo jí ani se strany Natalie Nikolajevny. Již nedlouho po svatbě byl Puškin nucen vyjednávati písemně se svou tchyní v záležitosti zadrženého věna, a z listu jeho se dočítáme zároveň, že nebyl u ní pan zeť příliš dobře zapsán. Přálať Natalie Ivanovna patrně více některému jinému nápadníku krásné své dcery a pokoušela se ještě před svatbou, aby odtrhla srdce dceřino od Puškina, o němž se roznášely po Moskvě nepěkné věci, že prý je člověk opovržený, lakotný a při tom marnotratný. Když však přece došlo na sňatek, protahovala schvalně vyřízení otázky věna, narážejíc na možnosť rozvodu či čehosi podobného. Ohrazuje se proti šíření podobných řeči psal Puškin 26. června 1831 své tchyni list, v němž žádá především úctu k sobě a své ženě. „Chce-li zachovati důstojnosť, nemůže žena vyslechnouti, žeby muž její byl člověkem opovrženým; povinností mé ženy jest, aby se podrobila tomu, co já sobě dovoluju. Nesluší ženě 18leté, aby vládla mužem 32letým.“ Na konec pak žádá určitého vyjádření o záležitostech věna.Puškin se sice po některé době smířil se svou tchyní, dovolil i své ženě, aby se odebrala s rodinou na její statek Jaropolec u Kalugy na letní byt, avšak o vydatné podpoře rodiny Puškinovy se strany Gončarových ničeho neviděti.Poněvadž tedy neměl Puškin nijakého zabezpečeného příjmu vyjma oněch 5000 rublů, jež dostával ode dvora, tížívaly ho často, zejména za pozdnějších let, když se rodina jeho rozmohla, starosti o její budoucnosť. Koncem června 1834 píše Natalii Nikolajevně, meškající v ty doby s prvními dvěma dítkami u své matky v Jaropolci, mimo jiné v tato slova: „....Sluší pomýšleti na osud našich dětí. Statek otcův, jak jsem se přesvědčil, je rozerván tak, že nevidím mu pomoci .... Já sice mohu získati slušné summy, avšak my spotřebujeme mnoho. Umru-li dnes, co bude s vámi! Malá v tom útěcha, že mne pohřbí v pre-47movaném kaftaně (pážecím) a k tomu na těsném petrohradském hřbitově a ne v cerkvi v prostranné klenbě, jako se sluší řádnému člověku....“ Když pak roku 1835 odejel na statek Michajlovský, aby tu mohl ve klidu pracovati, napadají ho zas podobné pošmurné myšlenky a píše dne 23. září své ženě do Petrohradu: – „Nemůžeš si představiti, jak živé pracuje fantasie, když sedíme sami mezi čtyrmi stěnami, neb chodíme po lesích, kdy nikdo nám nepřekáží v myšlenkách – v myšlenkách tak vířivých, až se hlava zatočí. A o čem že dumám? Nu o čem: od čeho budeme živi? Otec mně nezůstaví jmění; statek s polovinu utratil a váš statek visí na vlásku. Car mně nedovolí býti statkářem ani žurnalistou, a psát knihy pro výdělek – bůh mi svědkem – nemohu. Nemáme groše jistého důchodu, a jistých výloh na 30.000. Vše závisí na mně a na tetě.*) Avšak ani já ani teta nejsme věčni. Co z toho bude, zná bůh...“ Skoro závistivě píše Puškin své žene z Moskvy r. 1833 o návštěvě u přítele Suděnky: „Obědval jsem u Suděnky, tovaryše mého za svobodných let. Nyní jest i on ženat a zmohl se jako já na dvě děti; i on přestal hráti (v karty) – avšak on má 125.000 důchodu a my, můj Anděli, to zpředu (t. j. 5000).“Jakkoli se Puškin zdráhal psáti pro výdělek, psal přec. Jeho literární plody platily se na Rusi již tehdáž velmi skvěle. Za Bachčiserajský fontán, báseň to asi 600 veršů čítající, dostal již roku 1822 od nakladatele 3000 rublů. Roku 1830, prose hr. Benkendorfa, aby mu vymohl dovolení na vydání Borise Godunova tiskem, připomíná, že by mu tragedie ta vynesla zajisté 15.000 rublů, jichž on, člověk nebohatý, velmi jest potřeben. O tom, jaké naděje kladl Puškin ve své dějiny Pugačevské vzpoury, dovídáme se———*) Míní se tu Kateřina Ivanovna, teta Nataliina, sídlící v Petrohradě a podporující štědře Puškinovy, jež vřele milovala.48z jeho listu, psaného r. 1833 z Boldina, kdež pořádal materiál o Pugačevu, sebraný na své cestě v Kazaňsku a Orenburgsku. Připomínáť své ženě, že jest mu třeba klidné mysli „...sic přijedu k tobě ničeho nenapsav, a bez peněz uvízneme na písku. Neruš raději můj klid a já budu pracovati a pospíším si .... Dovolí-li car vydati zápisky (o Pugačevu), zbude nám 30.000 čistých peněz. Zapravíme polovici dluhů a budeme žíti bez starosti.“ Avšak přes to, že byl Puškin i po roce 1830 stále dosti plodným a že se práce jeho platily draze, nestačil výtěžek z nich na krytí četných jeho účtů i býval proto často v citelných nesnázích o peníze. Dokud to šlo, činil si půjčky na Boldino; roku 1835 udělena mu ze státní pokladny půjčka 30.000 rublů, jež se měla srážeti po lhůtách z ročního jeho služného. Avšak ani to nestačilo četným jeho vydáním, a proto hledal Puškin nový vydatnější zdroj příjmů, a tím zdál se mu býti časopis.Již r. 1832 pomýšlel na založení listu, dlouho však nemohl dostati úředního povolení na jeho vydávání; konečně zdařilo se přec. Roku 1836 koncem dubna vyšel první svazek žurnálu Sovremennik, kterýž byv založen největším básníkem ruským, přešel po letech v ruce slavných nástupců jeho Bělinského, Turgeněva a Někrasova, i udával po celá desetiletí tón v ruské literatuře. Stálo sice Puškina nemálo přemahání, než se odhodlal k podniku novinářskému, a zajímavý jest v tom vzhledě závěrek posledního listu, psaného rukou Puškinovou k ženě z Moskvy 18. května 1836: „...Snažím se, abych (Brülova) potěšil a vzmužil, a zatím se mně samému duše v drobty dělí rozpaky, když si vzpomenu, že jsem žurnalistou. Když jsem býval ještě řádným člověkem, dostávalo se mi policejních vyhrůžek a říkávali mi: „Vous avez trompé“ a tomu podobné. A co nyní se mnou bude? Mordvinov bude na mne hleděti jako na Tadeáše Bulgarina a Nikolaje Polevého, jako na špiona;49čert mně napískal, že jsem se narodil na Rusi s duší a talentem! Veselo člověku – až běda!...“ Avšak Puškin se ujal svého podniku s energií a snažil se, aby i Sovremennikem zachoval jmenu svému tu čest, jíž získal staršími svými plody. Nemohl-li sám býti v Petrohradě, psával i ženě své v záležitostech časopisu, poučuje ji o přijetí či zavržení článků, o censuře a pod. Nadál se do tohoto podniku skutečně skvělého výsledku, jakož vysvítá na př. z listu, psaného ženě z Moskvy dne 6. května 1836: „... Vidím, že jest mi nevyhnutelně nutno míti 80.000 rublů důchodu. I budu je míti. Nepustil jsem se nadarmo v žurnalistickou spekulaci...“Bohužel nedočkal se Puškin vytouženého ovoce své snahy. Vyšlyť jeho redakcí roku 1836 pouze tři svazky Sovremennika. Dalšího svazku se nedočkal, byv zastižen smrtí. ——— Poněvadž není účelem těchto řádků líčiti Puškinovu činnosť literární, nebudu se dotýkati ani jeho styků s tehdejšími ruskými literáty a omezím se několika slovy o jeho nejdůvěrnějších přátelích. Kdykoli přijel Puškin do Moskvy, vždy býval hostem u Pavla Vojnoviče Naščokina a velmi často psává své ženě o něm a o jeho domácnosti, kdež bývalo vždy veselo. Zvláštností jeho zábav bývaly cikánské večery, při nichž se četní hosté dávali baviti zpěvem a tancem Moskevských cikánů. Jak živo bývalo při takové příležitosti, patrno z listu Puškinova, v němž si stěžuje druhého dne ženě: „Naščokin nám vystrojil včera cikánský večer; odvykl jsem od podobných zábav tak, že mne od křiku hostí a pění cikánek bolí až dosud hlava.“Z přátel Petrohradských vzpomíná Puškin ve svých dopisech nejčasteji Petra Pletněva, známého literárního historika a prof. na petrohradské universitě, jenž po smrti Pu-50škinově převzal redakci Sovremennika a vedl ji až do roku 1846, kdy ji odevzdal Někrasovu. Zmiňuje se o své návštěvě u Dimitrije Jazykova, historika a bratra Nikol. Jazykova, známého lyrického básníka ruského, praví Puškin, že jest hotov přilnouti k němu s takovou láskou jako k Naščokinu a Pletněvu. Mimo to počítal k nejdůvěrnějším přátelům svým básníka Žukovského, básníka knížete Vjazemského a hraběte Vielgorského, o nichž se níže ještě zmíním.Za svobodných let býval Puškin velmi vesele živ, oženiv se změnil se však na dobro. Společnosti veselých mladých pánů ho mrzí, a aby se s nimi nemusil stýkati, přichází za doby, kdy paní Puškinová mešká na venkově, schválně v jiné hodiny do hôtelu k obědu. Do večerních společností a na plesy chodí z pravidla jen se ženou; odejede-li na příklad do Moskvy aneb je sám v Petrohradě, nepřijímá pozvání na žádnou podobnou zábavu a podávaje zprávu o tom své ženě píše 14. května 1834: „Jednu mám z toho výhodu, že jsi na venkově: nepotřebuju na bálech dřímat a polykati mražené.“Jen anglickému klubu zůstal věrným i ženat a tráví v něm pravidelné večerní hodiny. Nechodí tam ale z lásky, nýbrž spíše ze zvyku a z dlouhé chvíle, jak patrno z některých listů, v nichž se o klubech zmiňuje. Z Moskvy píše kdysi, že v klubě dávno již nebyl a že mu bude platiti 300 rublů pokuty, ač by „celý anglický klub prodal ihned za 200 rublů“. Nejinak smýšlí o klubě Petrohradském. Ztratila se mu tam kdysi čásť peněz. Načež píše o tom své Natalii: „Ukradli mně v klubě 350 rublů, ukradli nikoli v tinteré neb ve vistu, nýbrž ukradli tak, jako kradou na ulici. Takový je zdejší klub; překonali jsme už klub Moskevský. Myslíš, že se proto zlobím? nikoli! Nenávidím Petrohrad a těším se proto každé jeho potupě!“Takovýto drastický spůsob líčení jest obecným ve všech listech Puškinových. Zmiňuje se na příklad o svém51setkání s prof. Kačenovským*) na moskevské universitě, kamž byl pozván na návštěvu, praví: „Abys rozuměla – hašteřívali jsme se druhdy jako hokynářky na všivém rynku, a tu jsme se rozhovořili tak přátelsky, tak sladce, až tekly přítomným radostí slzy.“ Jindy píše o své rozmluvě s N. Rajevským: „...Sacré chien, osloví mě s něžností, pourquoi n’êtes vous pas venu me voir?“ – „Animal, odvětil jsem mu s citem, qu’avez vous fait de mon manuscript petit-Russien? Pak jsme jeli spolu k obědu, při čemž mne držel celou cestu rukou za límec, abych mu nevyskočil z kočáru...“ V dopise ze dne 11. června 1834 podávaje své žene zprávu o tom, jak dalece pokročily jeho dějiny Petra Velkého, praví mimo jiné: „Na Petra jsem se přestal mrzeti, protože, toute reflexion faite, nebyl on vinen svinstvem, které se kolem něho rozhostilo.“ K tomuto výroku dodává velmi drastické podobenství, které bych mohl reprodukovati jen tehdáž, kdybych věděl, že čtenář probíraje se těmito řádky bude schvácen notnou rýmou.Nejsa přítelem hlučných zábav vůbec byl Puškin za posledních let rozhodným nepřítelem zejména všech slavností dvorních, jichž se mu bylo účastniti v stejnokroji pážecím. Již výše povědíno, s jakou nelibostí hleděl na svou uniformu, a že se hleděl z povinnosti své obyčejně vyzouti nějakou výmluvou. V listě ze dne 17. dubna 1834 sděluje Puškin své ženě, že byl car nemile dojat tím, že většina komořích a pážat nepřichází na slavnostní bohoslužby a že kázal jim domluviti. Pak dodává: „Praví se, že budeme nyní choditi do chrámu v páru jako dívky z institutu. Představ si nyní, že by mně s šedou bradou bylo choditi v řadě s nějakým holobradým Bezobrazovým neb Reimarsem... Za nic na světě!“ Brzo na to zadal Puškin———*) Mich. Kačenovský byl redaktorem Věstníku Evropy, v němž dorážíval prudce na Puškina.52za propuštění z hodnosti dvorní; byl ale odmítnut. „Ty’s ráda,“ – píše o tom ženě – „ne-li? Hezky by bylo, kdybych byl živ ještě asi 25 let. Ale sejdu-li dříve 10 let, což tomu řeknou Maška a zvláště Saška? Špatnou pro ně bude útěchou, že jejich „papeňku“ pochovali jako blázna a že „mameňka“ jejich bývala až hrůza milá na Aničkovských (dvorních) bálech...“Ten nešťastný premovaný frak zošklivil mu vůbec každou návštěvu při dvoře. Aby nemusil jíti s poklonou k careviči*), omluvil se opět nemocí a za tou příležitostí rozhovořil se v dopise k ženě o svém poměru k carům ruským, „Careviče pozdravit nepůjdu; do jeho carstva ještě daleko a já bezpochyby se ho nedočkám. Viděl jsem tři caře: první (Pavel) mně dal strhnouti s hlavy klobouček a vyplísnil za mne mou chůvu**); druhý (Alexandr I.) mne nešetřil; třetí (Mikuláš) ač mne na stará kolena upekl za páže, nicméně nepřeju si, proměniti ho za čtvrtého; od příštích dobra nečekej. Uhlídáme, jak se shodne náš Saša (Alexandr) se svým jmenovcem; já se svým jmenovcem jsem se neshodl. Nedej bůh, aby šel ve stopách mých, psal verše a svářil se s caři! Ve verších otce nepřekoná a bičíkem obuchu neudolá.“Když byl roku 1835 přijal ode dvora půjčku 30000 rublů, stala se mu odvislosť nynější ještě trapnější. Ještě r. 1834 píše, že doufá zbýti se nemilé hodnosti a že se přestěhuje na statek. „Nemilá závislost’, zájmena když byl člověk 20 let před tím zcela svobodným.“ Ale když mu žena po čase radí, aby se tedy přesídlil na Boldino, a byl „bárinem“ (svým pánem), jak si stále přál, touží už na svou———*) nynějšímu caři Alexandru Nikolajeviči.**) Cař Pavel potkal kdysi v Jusupově sadě chůvu, nesoucí maličkého Alexandra. Poněvadž dítě nesmeklo před cařem klobouček, povadil se tento s chůvou. Puškin později žertovával, že jeho styky s carským dvorem počaly již za panování Pavla († 1801). Puškin se narodil 1799.53odvislosť: „Nikdy jsem neměl vstupovati ve dvorní službu, a což ještě horšího, upoutati se peněžními závazky. Závislosť následkem poměrů rodinných činí člověka mravnějším; pouta, jež na sebe ukládáme ze ctižádosti neb z nouze, ponižují nás. Hledí na mne nyní, jako na otroka, s nímž mohou jednati jak jim libo. Nemilosť lehčí je než opovržení.“ Po nějakém pak čase, vida nezbytí, píše opětně celý roztrpčen: „Což dělat! Hlavní jest, že nechci, aby mne mohli viniti nevděkem. Toť horší než liberalismus...“ Proto, když se ho žena táže, neměla-li by pomoci svým sestrám ke dvoru, zrazuje jí v tom slovy: „Jsi příliš hezká, můj anděli, abys se stala orodovnicí. Posečkej; ovdovíš, sestárneš – pak si prosím buď přímluvkyní a titulární rádkyní. Má rada tobě a sestrám, abyste se držely opodál dvora... Můj Bože, býti Zavody*) moje, nepřivábili by mne do Petrohradu ani Moskevským koláčem. Žil bych si jako bárin; ale vy báby, nechápete štěstí volnosti. Jste hotovy na věky se zadati, jen aby se o vás řeklo, že jste byly la plus belle et la mieux mise du bal.“Poněvadž nemohl dáti Petrohradu výhost vůbec, vyjel si odtud Puškin, kdykoli mohl, aspoň na čas. Dob takových, které trávíval buď v Boldině neb v Michajlovském, užíval k pilnému psaní. Do Petrohradu vracíval se pak vždy s hojnou zásobou veršů i prosy, jimiž podílel různé nakladatele, redaktory a zejména neodbytné almanašníky, kteří číhali na něho, kdekoli se ukázal, a jež za posledních let svého života, kdy se almanachy staly po celé Evropě nejen věcí modní, nýbrž hotovou epidemií, propouštěl vždy s prázdnou. Od té doby, co se oženil, vykonal Puškin jen jednu delší cestu. Sbíraje totiž materiál k dějinám Pugačevské vzpoury, navštívil jeviště všech tehdejších událostí, zvláště projel Kazaňsko, Simbiř, Orenburg a odtud si zajel i k Jajickým———*) Statek, kdež pani Puškinová právě sídlila.54kozákům, mezi nimiž za Kateřiny II. pověstné povstání ono vzniklo. Po cestě sbíral hlavně zprávy stařen a starců, kteří byli očitými svědky událostí, jež hodlal vylíčit, i byl s kořistí tak ulovenou úplně spokojen. Materiálu, jehož tím nabyl, užil však nejen k svým Dějinám, nýbrž i při některých básnických dílech, zvláště vznikla tu také „Kapitanskaja dočka“ – román, sepsaný v Boldině, kamž si Puškin zajel tenkráte z Orenburgu.Kdykoli přijel Puškin na Boldino, vědělo se o tom vždy po všech okolních guberniích a roznášely se při tom různé o něm zprávy. Mezi jiným vypravovalo se též, jak prý spisuje. „Když Puškin píše verše, stojí před ním štof*) nejznamenitější nástojky**) – vyhne sklenici, druhou, třetí – a už začne psáti.“ Spůsob života svého na Boldině vypsal však Puškin sám v jednom dopise k ženě, z něhož vyjímám: „Vzbudím se o 7. hodině, piju kávu a ležím do 3 hodin***). Nedávno jsem se rozepsal a už jsem sílu toho napsal. O třetí si vyjedu koňmo, v 5 do lázně a potom obědvám brambory a kaši z pohanky. Do 9 hodin čtu. Toť celý můj den a jeden jako druhý.“ Na kolik se venkovské jeho lektury týče, zmiňuje se nejvíce o Walteru Scottu a biblí, v níž velmi rád čítal.Téhož pořádku držel se Puškin i když trávíval leto na Michajlovském. Za jedné takové návštěvy svého rodiště psal r. 1835 list, v němž uloženo několik vzpomínek na jeho mládí: „V Michajlovském našel jsem vše po starém, kromě toho, že mé chůvy v něm více není a že se okolo starých známých sosen za doby mé nepřítomnosti vzmohla mladá sosnová rodina, na niž jest mi hleděti se žalostí,———*) čtyrhraná láhev.**) kořalka s ovocnou šťávou.***) Puškin psával vždy leže. Tu prý byla fantasije jeho nejčinnější. Z cesty do Orenburgu psal ženě: „Jsem spokojen se svou cestou. Již tu v kočáře se myšlenky rojí, což teprve v posteli.“55jako patřívám na mladé kavalíry o bálech, v nichž více už netančím. Což ale dělat; vše kolem mne hovoří, že stárnu, a to někdy i čistým, ruským jazykem. Potkal jsem na př. onehdy známou bábu, jíž jsem řekl, že se změnila. A ona mně: Však i ty, můj pane, jsi sestárnul a zošklivěl. Ostatně mohu zvolati se svou nebožkou chůvou: „Hezkým nebyl jsem nikdy, ale mlád jsem byl...“ O své nevalné kráse zmiňoval se Puškin i jindy s ironií a tak i v listě z Moskvy, psaném r. 1836. „Chtějí zde modelovati mé poprsí. Já však nechci. Tuť by se má negerská ošklivosť stala nesmrtelnou se vší svou mrtvou nehybností...“ ——— Svou vlastní krásou se Puškin ovšem honositi nemohl; tím hrdějším byl však na krásu své ženy. Natalie Nikolajevna byla nejkrásnější ženou celé tehdejší Moskvy a bezpochyby i Petrohradu a pověsť o kráse její roznesla se po všech okolních guberniích. Byla brunetkou kyprých tvarů, jakož patrno z oslovení Puškinova: „Moja plotniňkaja brjunetka!“ V témž listě čteme dále poznámku: „Pohleděla-lis do zrcadla a věříš-li, že s tvou tváří ničeho na světě nelze srovnati; avšak duši tvou miluju více ještě než tvé líce...“ Na zprávu ženinu, že za svého pobytu na venkově ještě zkrásněla, odpovídá: „Těší mne tvá zpráva, ač jest už tvé krásy s nadbytek.“Za to nikdy neopomene referovati své ženě, když na venku daleko od Moskvy a Petrohradu slyší lichotivé zprávy o její kráse. Hospodská v Toržku, „tatáž, co vaří slavný kvas a peče výtečné kotletky“, odmítla lichotivou poznámku Puškinovu o její kráse slovy: „Neměl byste si všímati cizí krásy; sám máte doma takovou krasavici, že jsem si povzdechla, když jsem ji spatřila“... Nu vidíš – obrací se Puškin k ženě – že se tvá sláva rozšířila již po všech56újezdech. Jsi spokojena?“ Ba pověsť o kráse Natalie došla až do dalekého Boldina, kamž paní Puškinová nikdy ani nepřišla. Píšeť Puškin své ženě z Boldina: „Sláva o tvé kráse dostihla až k naší popadiji*), která mne ubezpečuje, že jsi překonala všechny své sokyně nejen tváří ale i postavou.“Za pobytu Natalie Nikolajevny na vesnici počali se ucházeti dva mladí šlechtici ruští o ruce sester její, načež se ptá ona Puškina, měla-li by své sestry provdati. Puškin pak odpovídá: „Mýlíš se drahoušku; oba se zamilují do tebe. Překážíš svou přítomností sestrám; člověk musí býti tvým mužem, má-li se v tvé přítomnosti moje krasavice, dvořiti jiným dámám.“ Narážeje pak na nebezpečnou krásu své ženy, píše v jiném listě: „Závidím svým přátelům, jejichž ženy nejsou krasavice, nejsou andělé ladnosti, nejsou madonny. Znáš ruskou píseň:Nedej bože, nedej krásné ženy;krásnou ženu často na hody zvou...?a ubohému muži na cizích hodech blaho, na svých ale půst!“Puškin miloval svou ženu s veškerou horoucností své ohnivé povahy. V listech svých jinak ji neoslovuje než: Duše má, Anděli můj, a s nejněžnějšími výrazy lásky dopisy uzavírá. A nepostačuje-li mu něžnosť zvuku ruského, chápe se libozvučnější vlaštiny: Addio mia bella, idol mio, mio bel tesoro, quando mai ti rivedro... a pod. Je-Ii mu několik dní meškati mimo domov, zmocňuje se ho touha po milované ženě, k níž by se rád zase vrátil, kdyby ho povinnosti nezdržovaly. „Tebe, můj Anděli, miluju tak, že neznám slova pro své city. Od těch dob, co jsem zde (v Moskvě), přemýšlím stále, jak bych se dostal do Petro-———*) žena popova.57hradu k tobě, ženko má...“ „Můj Anděli, vidím, že nedobře jsem učinil tebe opustiv a na život kočovný se opět vydav... Nestojí za to celý Pugačev; zdá se mi, abych tím povrhl a vrátil se k tobě.“ Podobně píše z Petrohradu: „Nyju po tobě... Nenaděješ se a padnu k tobě jako sníh na hlavu.“Na cestě do Orenburgu zajel Puškin i do Nižního Novgorodu. „Velký trh se skončil“ – popisuje pak dojem, jaký učinilo na něho pustnoucí tržiště – „chodil jsem kolem prázdných krámů. Učinily na mne týž dojem, jako bál k ránu, kdy už odejel kočár Gončarových... Vidíš, že dosud ještě miluju Natašu Gončarovu, již líbám kradmo, kam se rtům podaří.“ Jindy opět stěžuje si na svou odvislosť ode dvora, k němuž ho připoutaly starosti rodinné, i dodává, aby se nezdálo, že lituje své ženitby: „Tys musila býti mou ženou; bez tebe byl bych po celý život nešťasten.“ Souží-li ho starosti, prosí: „Poceluj mne, hoře přejde.“ A pozbývá-li sil v práci, těší se: „Vrátím se k tobě a něžností tvou okřeje duše má i tělo mé.“Puškinovi měli čtyři děti: Mašu (Marii), Sašu (Alexandra), Grišku (Grigorije) a Natašu (Natalii). Jako byla Maša miláčkem matčiným, byl zase Saša, přes to, že byl „ryžij“ (ryšavý), chloubou otcovou. Že Puškin ve svých dopisech nezapomínal nikdy na děti, rozumí se samo sebou. Pozdravoval a líbal je všechny dohromady a každého zvlášť, vyptával se na jejich zdraví a těšil se zprávám o nich. Cestuje po Kazaňsku uviděl asi roční děvčátko, ano se batolilo jako kotě po čtyrech a mělo dva zoubky. Vzpomněl si při tom na svoji Mašu, která byla také asi tak stará, ale zubů dosud neměla. „Vyřiď to Mášce,“ píše ženě v listu, v němž se zmiňuje o tom děvčátku. Avšak mnohou trpkou chvíli způsobovalo mu četné služebnictvo mužské i ženské, jehož bylo třeba k udržování skvělé domácnosti, jaká se vedla u Puškinů. „Znepokojuje mne – píše z Moskvy –58služebnictvo, s kterým jsem tě zanechal v Petrohradě. Petr, ospalý piják, jenž spí a neprospí se, je ochlasta a hlupák; Irina Kuzminična, která se s tebou hádá; Nenila Anufrievna, která tě okrádá...“ Když mu žena píše, že přijala nového kuchaře, odpovídá: „Vyjednej si s kuchařem co chceš, jen abych nebyl nucen chodit po obědě do klubu svačit.“ Povedený byl též sloužící, jenž provázel Puškina do Orenburgu: „Představ si tón moskevského písaře; hlupák, tlučhuba, ob den opilý, sní po cestě moje studené jeřábky; vypije moje Madeira, trhá mé knihy a na štaci mne jmenuje jednou hrabětem, podruhé generálem...“Největší však starosti, kdykoli meškal mimo dům, činila mu rodina sama. Natalie Nikolajevna byla mladá a nezkušená a bylo jí tedy v mnohém potřebí rady. Puškin se proto v každém skoro listě vyptává na domácí záležitosti, činí návrhy na změnu služebnictva, bytu, radí ženě, jak má v jistých případech svého a svých dítek zdraví dbáti, ano i lekturu jí vybírá a varuje ji na př., aby nečetla na venkově špatných kněh ze strýcovy knihovny a nemařila svůj vkus. Ovšem nejtrpčí starosti působil mu nedostatek hmotných prostředků, zejmena když zanechal ženu v městě bez peněz a musil ji odkázati na kněhkupce Smirdina, jenž byl Puškinovým nakladatelem, aneb na jiné své přátele.Rodinný život byl Puškinovi svatým, nedotknutelným. Jsa odvislým v životě společenském, chtěl býti aspoň ve své rodině pánem samostatným, nikomu neodpovědným. Již pouhé vtírání se v jeho rodinné tajnosti bylo mu nesnesitelným, natož její pohana. Roku 1834 zpozoroval náhle, že policie petrohradská zná obsah jeho listů k ženě. „Jeden z mých dopisů – píše dne 18. května – dostal se do rukou policie a tak dále. Hleď, ženko, naděju se, že nedovoluješ nikomu listů mých si opisovati; jestliže pošta rozpečetila list muže k ženě, jest to její věcí a při tom to nepříjemné, že tajemství rodinných poměrů se zrazuje podlým59a nepočestným spůsobem; jsi-li ty však vinna, velice by mne bolelo. Nikdo nepotřebuje znáti, co může vzejíti mezi námi; nikdo nemá být přijat v naši ložnici. Bez tajemství není života rodinného. Ostatně jsem přesvědčen, že se nestalo vinou tvou...“ Na zvědavosť Petrohradské policie touží slovy ještě příkřejšími v dopise ze dne 3. června téhož roku: „Nepsal jsem ti proto tak dlouho, ana mne neřádnosť pošty ochladila v té míře, že jsem nebyl s to vzíti pero do ruky. Myšlenka, že někdo na nás naslouchá, uvádí mne v hotovou zuřivosť. Bez svobody politické možno žíti; bez nedotknutelnosti rodiny nemožno. Život galejní je daleko snesitelnější. – Slova tato nejsou psána pro tebe...“ dodává pak a rozpisuje se o všedních událostech Petrohradských. Brzy na to varuje s trpkou ironií i ženu, aby byla v listech svých opatrna: „Zajisté i tvé listy se otvírají: žádá toho bezpečnosť státu.“ ——— Již výše řečeno, že Puškinovi bývali vítanými hosty v nejvzácnějších rodinách Petrohradských a mívali ovšem i na vzájem četné návštěvy. Hlavní toho příčinou vedle geniálnosti Puškinovy byla neobyčejná krása Natalie Nikolajevny. Měla již v Moskvě hojnosť nápadníků, kteří zoufalým okem pohlíželi za Puškiným, an si odvážel zbožňovanou jimi Natašu do Petrohradu. Puškin znal bývalé své soky a neopomenul, kdykoli se mu příležitosť naskytla, podávati o nich své ženě zprávy se všemi podrobnostmi. Když meškal roku 1831 v Moskvě, navštívil ho na příklad student jakýsi, zbožňovatel Nataše, a přinesl mu román „Teodor i Rozalia“, v kterém vylíčil historii Puškinovu a Natalie. „Hrůza!“ dodává k tomu Puškin. Jindy se zmiňuje o jiném nešťastném nápadníku ruky Nataliiny, Davydovu, který se60ze zármutku oženil s jakousi prosťoučkou osůbkou. V témž listě sděluje se ženou anekdotu, která kolovala ty doby po Moskvě: Roku 1831 dne 18. února*) byla na Nikitské ulici v chrámě Voznesenském svatba. Mezi obřady rozmlouvali spolu dva mladí lidé. Jeden z nich těšil něžnými slovy druhého – nešťastného milovníka nevěsty, jenž zoufal, aby mohl v sobě kdy potlačiti plamennou vášeň. Byl to prý Davydov. Puškinovi se však nezdá, a uvádí spíše jmena čtyr jiných nápadníků. Svatbou Nataliinou se počet beznadějně toužících ještě rozmnožil. Jí působilo nemalou radosť, že mladí i starší pánové pozbývali v její přítomnosti rozvahy a vesměs byli hotovi nabídnouti jí své srdce darem, o čemž ale nemeškala muži svému vždy upřímnou podati zprávu. Z korrespondence Puškinovy dala by se vypsati celá řada jmen, jichž majitelé byli vesměs ochotni za jediný blahý úsměv státi paní Puškinové rytířsky k službám. Zvláštní radosť působilo marnivé Natalii Nikolajevně, když i nevěsty ze vznešených domů hleděly žárlivě na její krásu, jíž nedovedli odolati ani vyvolenci jejich srdcí.Puškin, vida z upřímných a bezelstných dopisů své ženy, že by o její věrnosti zbytečně pochyboval, nehoršil se příliš na marnivosť její, ano děkoval jí za to, že podrobně a odkrytě mu vypisovala všechna svá dobrodružství. Jsa přesvědčen, že „plní povinnosti ctné a dobré ženy“, přál jí rád zábavy a občasného vybočení z jednotvárného života, dokud se dalo ovšem srovnati se ctí. V dopise ze dne 25. října 1833 těší se na příklad, že jest žena zdráva, a nic jí nepřekáží, aby užila radostí podzimních plesů. „Nežádám, abys se nebavila s pány, žádám na tobě jen důstojnosti a vážnosti, nemluvíc ovšem o bezúhonném chování, které se týká ne již tónu, ale čehosi vážnějšího...“ Když mu žena oznamuje, že pojede se sestrami na bál do———*) den svatby Puškinovy.61Kalugy, odpovídá jí: „Což je Kaluga! Tamť arci budeš carstvovat. – Nu, víš, za to tě plísniti nebudu; nemůže jinak býti: buď mladá, protože jsi mladá, a carstvuj, protože jsi krásná...“ Puškin šetří vždy ženské slabosti její a rád promíjí, kde prominouti lze. „Žena, praví Galliani, est un animal naturellement faible et malade. Jakéže jste vy pomocnice a pracovnice? Pracujete toliko nožkami na bálech a pomáháte mužům utrácet. Však i za to díky...“Přes veškeru svou shovívavosť kladl však vždy váhu na chování důstojné. Jako se sám vzdaloval všech styků se společnostmi, které by mohly uvésti Natalii Nikolajevnu k podezřívání jeho věrnosti, tak žádal i po své ženě, aby v ničem nezadávala důstojnosti. Nelibě nesl na př., že přijala za jeho nepřítomnosti návštěvu pána, jenž nebyl uveden do jejich domácnosti, dokud Puškin byl v Petrohradě. „Ač mám plnou v tebe důvěru, přec nesluší dávati světu záminku k pomluvě.“ Kdysi se rozepsala paní Puškinová trochu obšírněji o dvornosti několika pánů, nad nimiž dobyla mimoděk vítězství. Načež se jí dostalo přísnějšího než obyčejně poučení v tato slova: „Zdá se mi, že se spouštíš příliš daleko. Hleď: není koketování nadarmo proti modě a nepočítá se darmo za příznak špatného tónu. Raduješ se, že se po tobě fantí ten a ten... Jest se čemu těšiti! Hle, celé tajemství koketstva: ,Bylo by koryto, a sviňji buduť.’ Nač přijímati pány, o nichž víš, že jim nejsi lhostejna. Nevíš, s kým jest ti jednati. Přečti si bajku o Fomovi a Kuzmovi. Foma nakrmil Kuzmu jikrami a sleděmi. Kuzma žádal, aby mu dal píti, ale Foma nedal. Kuzma zbil Fomu, co se do něho vešlo. A z toho naučení: Krasavice! nekrmte sleděmi, nechcete-li dát píti. Sic se vám stane jako Fomovi.“ Slova tato zdála se býti Puškinovi příkrými, a proto aby dojem jejich seslabil, psal druhého dne o témže předmětu mírněji: „Opakuju ti, že koketstvo nevede k ničemu dobrému; ač má své příjemnosti, avšak nic tak rychle nezbavuje mladou62ženu toho, bez čeho není rodinného blaha ani poklidu: vážnosti. Není se ti co radovati ze svých vítězství; k.... Ninou pravila: Il est écrit sur le coeur de tout homme: à la plus facile. Dle toho rač se nadále honositi dobýváním lidských srdcí. Rozvaž si hezky a neznepokojuj mne nadarmo... Ušetř mne. K starostem, nerozlučným od života mužova, nepřičiňuj nespokojenosť rodinnou, řevnivosť atd....“ Oba tyto listy pocházejí z roku 1833, tedy ještě z prvních let manželství Puškinových. Avšak i v dopisech z pozdějších let vrací se Puškin často k této záležitosti a varuje ženu, aby „nezkoketničila“.Protivnějším než koketování zdá se že bylo Puškinovi každé snížení se. Puškin byl rozhodným aristokratem a byl proto neprávem viněn, že prý udržoval spojení s živly demokratickými. Chovaje se sám vždy po kavalírsku, žádal i na své ženě, aby zachovala vždy dobrý tón a patřičnou noblessu. Mrzí se proto, že Natalie Nikolajevna za svého pobytu na venkově zajela si do okresního města a šla tam do divadla jakési kočující společnosti. „A co to za nápad jíti návštěvou ke kupeckým dcerkám, dívati se s luzou na venkovský ohňostroj...?“ Ani toho nemůže odpustiti své ženě, že jela na ples ke kněžně G..., jež nejevila k ní dosti pozornosti. „Nechci, aby žena má jezdila tam, kde se jí od domácí paní nedostává pozornosti a váženosti. Ty nejsi m-lle Sonntag, již pozvou v Moskvě na večer, a pak si jí ani nevšimnou...“ Vůbec počínání Moskevských dám nebylo mu dosti uhlazeným, i varoval svou ženu, aby se nepřiučila jejich mravům. „Víš, že se mně protiví vše, co páchne spůsoby Moskevských slečen, vše, co není comme il faut, vše, co je nízké... Najdu-li po svém návratu, že se tvůj milý, prostý, aristokratický tón změnil, dám se rozvést, vot tě Christos! a dám se z hoře na vojnu...“ končí pak žertem svou výstrahu. 63Roku 1834 sdělovala paní Puškinová svému muži, že hodlá své mladší sestry Kateřinu a Alexandrinu Nikolajevny vzíti k sobě do Petrohradu. Úmysl ženin nebyl Puškinovi vhod. „Mínění mé – psal jí – jest to: Rodina má být sama pod jednou střechou: muž, žena, děti, dokud jsou malé a rodiče, kdy už sestárli. Nebude bez starostí a nebude rodinného klidu. Ostatně si o věci té ještě pohovoříme.“ Puškin po čase povolil a obě sestry Nataliiny bydlily pak u Puškinů. Avšak předtucha Puškinova se splnila. Klid rodinný, ničím dosud nerušený, brzy vymizel.Do salonů Puškinových přicházel kromě mnoha jiných šlechticů i mladý důstojník baron d’Anthès, rodilý Francouz, jehož adoptoval tehdejší bezdětný vyslanec holandský baron Heeckeren. Lehkomyslný baronek se zadíval trochu hlouběji v krásné oko paní Puškinové a měl se za oprávněna dle toho se k ní chovati. Nápadná dvornosť francouzského šviháka k manželce Puškinově byla ovšem brzy spozorována, a závistiví jazykové se postarali o její rozšíření po Petrohradě. V říjnu 1836 se přestěhoval Puškin z letního bytu do Petrohradu, a v tu dobu počaly se ozývati v salonech některých dám, jimž byla krása Natalie Nikolajevny Puškinové trnem v očích, uštěpačné poznámky, spojující jmeno nenáviděné krasavice s baronem d’Anthèsem.Ale nepřestalo se na pouhých klepech. Zesnováno ničemné, podlé spiknutí na zničení cti paní Puškinové, aniž při tom šetřeno básníka samého. Zasláno Puškinovi několik anonymních dopisů, v nichž mu podávána zpráva o pověstech kolujících po Petrohradě a saháno v nich bezohledně na česť Natalie Nikolajevny. Puškin byl v hloubi srdce přesvědčen o cnosti své ženy a prohlédl veškeru ničemnosť takovýchto zákeřnických útoků, které se v krátké době opakovaly několikrát; i byl odhodlán hájiti česť ženinu až do krajnosti. „Anonymní listy otrávily ducha i srdce Puškinovo, a aby nabyl dřívějšího klidu, musil vyvrci64jed ten buď s krví svou, neb s krví toho, kdo byl příčinou pohanění Puškinova...“ píše o tom kníže Vjazemský svému příteli Bulgakovu. V záchvatu podrážděnosti vrhl se Puškin na Heeckerena a vyzval ho na souboj. Tu se ujal svého adoptovaného syna starý Heeckeren, a na jeho prosby odročen souboj na 15 dní.Lhůty té užil baron d’Anthès na zvláštní válečnou lesť. Rozhlásil, že jeho návštěvy u Puškinů platily především Kateřině Gončarovně, sestře paní Puškinové, o jejíž ruku se prý ucházel a v pravdě, prvé než daná lhůta prošla, zasnoubil se s Kateřinou Nikolajevnou, vstoupiv tak ve svazky příbuzenské s Puškiným. Puškin považoval tento sňatek, jenž se uskutečnil v první polovici ledna 1837, za dostatečnou satisfakci, a vzal proto své vyzvání na souboj zpět. Nicméně zakázal si všeliké spojení rodiny Heeckerenovy se svou rodinou, odmítl pozvání k návštěvě novomanželů a nedovolil též, aby Heeckerenovi docházeli do jeho domu.Tím vším byla rána Puškinova jen zastřena, nikoli zacelena. Ženitba Heeckerenova učinila malou jen změnu v jejich vzájemném poměru. Vášeň, již choval Heeckeren k paní Puškinové, nejen že svatbou nepotuchla, nýbrž zhýralý baron se ani nepokusil, aby ji v sobě potlačil neb aspoň zatajil. Dvořil se nápadným spůsobem i dále paní Puškinové, kdekoli se s ní ve společnosti setkal; urážlivé pověsti po městě neumlkaly, naopak šířily se dál a dále a anonymní listy přicházely znova.Toho Puškin více nesnesl. Vlil všechen svůj hněv, všechnu hořkosť podrážděného, uraženého srdce v dopis k starému Heeckerenu, práhna dychtivostí, aby trapná záležitosť byla konečně vyřízena. V listě tom, psaném žlučí, urážel naschvál i vyslance Heeckerena i barona d’Anthèsa, tak že byl souboj nutným. V pondělí dne 25. ledna 1837 byl list odeslán, v úterý se vyjednávalo mezi soupeři a ve65středu byl boj. Důvěrník Heeckerenův, Daršjak, přinesl Puškinovi vyzvání a požádal ho spolu, aby mu jmenoval svého důvěrníka, s nímž by ujednal, čeho dále jest třeba. Puškin se zdráhal přijati sekundanta. „Ostatně – namítl Daršjakovi – Heeckeren mne vyzval, on je uraženým, nechať jmenuje sám důvěrníky. Bude mi lhostejno, dá-li mně za sekundanta třebas svého podkoního.“Konečně svolil k žádosti Daršjakově, a nechtěje kompromitovati Rusa odkázal ho k jistému radovi anglického vyslanectva. Ale poněvadž žádal tento prvé vysvětlení příčiny souboje, Puškin pak nechtěl nikterak šířiti ještě více hnusné pro něho pověsti, odešel Daršjak s nepořízenou.Tak jel Puškin ve středu odpoledne k souboji bez důvěrníka. Tu potká na ulici starého známého z dob studií na lyceum, podplukovníka Danzasa, vezme ho k sobě do saní a zajede s ním k Daršjakovi. Za dvě hodiny na to byli již všichni za černou říčkou nedaleko villy komendantské. Puškin byl cestou klidným, hovorným, ba veselým. ——— Krajina byla zasněžena; nastával soumrak. Vůkol panovalo nerušené ticho. Sekundanti odměřili bariéru deseti kroků, od ní odměřili každému soupeři 5 kroků a dáno znamení. Oba zdvihli pistole, míříce druh na druha. Heeckeren vystřelil první. Puškin sklesl prohodiv: „Jsem raněn.“ Hlava se mu zaryla do sněhu i ležel bez pohnutí. Přiskočili všichni k němu, i Heeckeren, majíce za to, že jest mrtev. Avšak Puškin se po několika okamžicích vzpamatoval, nadzdvihl se, opřev se levicí o zem a pravil: „Stůjte! cítím se dosti silným, abych vypálil svou ránu.“ Heeckeren se vrátil na své místo. Opřen levicí o sníh namířil Puškin a vypálil. Heeckeren zavrávoral a sklesl. Puškin hodil pistoli do výše a vzkřikl: Bravo! 66Nastalo opět ticho; oba soupeři leželi ve sněhu, až zas Puškin přerušil mlčení. „Je zabit?“„Nikoli – odvětil Daršjak – ale je raněn ve hruď a v rámě.“„Podivno; měl jsem za to, že se mi poštěstí zastřeliti ho. Pozoruju, že se mi nezdařilo...“Daršjak chtěl užiti této příležitosti a promluviti několik slov o smíru. Avšak Puškin mu nedal domluviti a pravil: „Konečně je to jedno. Uzdravíme-li se oba, započneme znova.“Kulka Puškinova vjela Heeckerenovi do ruky, již držel na hrudi, projela masem, vrazila na knoflík u spodků a s toho se teprve svezla do prsou, tak že poranění bylo lehké. Ona však osudná koule, jež byla lita na záhubu Puškinovu, projela kyčelní kostí, porušila tkanivo břišních blan a poranila soustavu střevní, tak že všichni lékaři na první pohled uznali ránu za smrtelnou. Na bojišti lékaře nebylo. ——— O šesté hodině večer zastavily před bytem Puškinovým u „Pěvčeského mostu“ sáně. Ležel v nich raněný Puškin, spočívaje v rukou přítele Danzasa. Lokaj, který přikvapil na dané znamení k povozu, přejal pána ve svou náruč a dopravil ho s pomocí Danzasovou do kabinetu. Zde si dal Puškin podati čisté prádlo, svlekl se a ulehl na divan. Natalie Nikolajevna, pozorujíc ruch v kabinetě mužově, chtěla vejíti. Puškin ji ale nevpustil, omlouvaje se, že má hosty. Teprvé když již ležel na divanu, dovolil jí vejíti a poučil ji o tom, co se stalo. „Jsem šťasten! – zvolal. – Jsem ještě živ, a tys podle mne. Buď pokojna! Ty vinna nejsi; vím, žes nevinna!“ O nebezpečném poranění se však nezmínil, udávaje jen, že je střelen do nohy.Posláno pro lékaře. Danzas a Pletněv, jenž přikvapil67první k loži přítelovu, odstoupili na chvíli a lékaři ohledali ránu.„Co soudíte o mém stavu?“ optal se lékaře Šolce.„Rána jest nebezpečná.“„Povězte zřejměji: Umírám!“ tušil Puškin.„Mám za povinnosť netajiti vám ani toho. Ostatně uslyšíme mínění Arendta a Salomona, pro něž posláno.“„Děkuju vám. Jednal jste se mnou jak se sluší na muže poctivého.“ Puškin potřásl Šolcovi rukou a obrátiv zrak na svou knihovnu pronesl: „S bohem, přátelé!“Arendt, dvorní lékař, potvrdil výrok Šolcův. Odjížděje od Puškina optal se: „Jedu k Hosudarovi: nepřejete si, abych mu vyřídil co od vás?“„Řekněte mu – odtušil Puškin – že umírám a prosím ho za odpuštění za sebe i za Danzasa.“Zatím, co se dálo toto v komnatě Puškinově, zmírala v sousedních pokojích zoufalá Natalie Nikolajevna. Marna byla útěcha kněžny Vjazemské, která po celou noc od ní neodstoupila. Přikradla se tichounce jako vidění na práh komnaty mužovy a štkala. Jakmile Puškin zpozoroval, že jest žena u něho, domlouval jí ihned, aby odešla. Nechtěl, aby viděla jeho strádání, jež snášel s podivuhodnou mužností. Arendt vyprávěl později svým přátelům, že viděl umírati na bojišti i v nemocnicích tisíce lidí, té zmužilosti, jako při Puškinovi, že však nikde neshledal.Mysl Puškinova byla nyní úplně klidna. Bouře, která jí zmítala před soubojem, ulehla nadobro. Byl pomstěn a smířen.Arendt podal carovi ještě v noci zprávu o tom, co se přihodilo. Car napsal tužkou vlastnoručně list a odevzdal Arendtovi, aby jej přečetl ihned Puškinovi a zas mu jej navrátil. „Neulehnu, budu čekati,“ dodal cař. Na lístku bylo napsáno: „Nedá-li nám bůh shledati se více na tomto světě, posílám ti své odpuštění a poslední radu: Umři68křesťanem. O ženu a děti neměj starosti: beru je pod svou ochranu.“ Puškin políbil list a prosil Arendta, aby vyřídil carovi jeho díky. „Řekněte Hosudarovi, že se nerad loučím s životem, protože mu nemohu poděkovati sám; byl bych celý jeho!“ Pak zavolali kněze a Puškin přijal svátosti.Okolo páté hodiny ráno dostavily se strašné bolesti, jež potrvaly až do sedmi hodin. Puškin zatínal rty, aby potlačil hlasité stenání, jemuž již nemohl odolati; ale kdykoli se mu vydral výkřik z hrdla, vždy vzpomněl nejprvé na ženu, neslyší-li ho, a litoval jí: „Ubohá žena, ubohá žena!“ Arendt, vida strašná muka, jichž bylo snášeti Puškinovi, pravil: „Bylo mí líto Puškina, že nebyl zastřelen na místě, neboť muka jeho byla nevýslovná. Pro česť ženy jeho bylo však štěstím, že ostal na živě. Kdo z nás ho viděl, nikdo nemůže více pochybovati o její nevinnosti i lásce, již zachoval k ní Puškin do posledního okamžiku.“Po ránu bolesti ulevily; Puškin dal zavolati ženu i děti a rozloučil se s nimi. Básník Žukovský podávaje obšírným listem ze dne 15. února 1837 zprávu o smrti Puškinově otci básníkovu Sergěji Lvoviči Puškinu, píše, dotýkaje se této scény: „Líčení její na mně nežádej.“ Když přinesli k jeho loži děti, polo ještě rozespalé, položil každému ruku na hlavu, pokřižoval je a kynutím ruky opět propustil.Během toho dne přišel opět Danzas a ptal se Puškina, nemá-li pro případ smrti přání nějakého, jež by se týkalo Heeckerena. „Přeju si, odvětil na to Puškin, abys nemstil mé smrti; odpouštím mu, a chci umřít křesťanem.“ ——— Když po chvíli přijel zas Arendt, prohodil Puškin: „Očekávám carského slova, abych umřel v pokoji.“ Žukovský, jenž byl právě u lože nemocného, odebral se na to do paláce carského a sdělil caru Mikuláši, co slyšel. „Pověz mu ode mne – odvětil car – že ho pozdravuju po splnění křesťanské povinnosti; o ženu a děti že se starati nepotře-69buje: jsou moji. Tobě pak poroučím, umře-li, abys zapečetil jeho papíry. Později sám ty je prohlídneš.“Když vyslechl Puškin z úst Žukovského potěšitelnou odpověď, pozdvihl ruce a zvolal: „Hle, jak jsem potěšen. Pověz Hosudarovi, že mu přeju dlouhého, dlouhého carování, že mu přeju štěstí v jeho synovi, že mu přeju štěstí v jeho Rusi.“ Tak mluvil umírající básník-věštec, maje na mysli nynějšího caře Alexandra Osvoboditele.K večeru ulevily bolesti tak, že se Puškin úplně utišil, sám si přisluhoval léky a přikládal si obkladky. I noc byla klidna, tak že ráno přátelé jeho nabývali naděje v možnosť vyléčení. Avšak hodiny života Puškinova byly sečteny. Tepny slábly, ruce začaly stydnouti. Puškin ležel celé hodiny s očima zavřenýma v polosnu a neznamenaje téměř, co se kolem něho děje. O druhé hodině s poledne žádal, aby mu podali závar malinový. Když mu jej přinesli, přál si dále: „Poproste ženu ke mně, nechať mne nakrmí.“Natalie Nikolajevna přišla k loži svého muže, spustila se na kolena u jeho hlavy, podala mu lžičku malin, druhou – pak se přivinula tváří k jeho tváři. Puškin ji pohladil po hlavě a pravil:„Nu nu, ničevo! Sláva bohu, vše bude dobře. Odejdi!“Klidný výraz tváře a pevný hlas, jímž pronesl Puškin tato slova, sklamaly ubohou ženu v té míře, že odcházejíc od jeho lože zazářila radostí a ubezpečovala doktora Spasského, domácího lékaře Puškinova: „Uvidíte, bude živ, on neumře.“A v tutéž skoro minutu nastal poslední process jeho života. Žukovský a hrabě Vielgorský stáli ve hlavách jeho lože s lékařem Dalem; opodál byl Alex. Turgeněv. Dalj pošeptal svým přátelům: „Ubírá se!“ Puškin však procitl ještě na okamžik. Pronesl několik blouznivých slov a pak zašeptal: „Život dokonán! Těžko dýchati; dusí mne – –“ 70Prsa básníkova se několikrát prudce zdvihla a pak ustál všechen ruch. Bylo hrobové ticho. – – –Asi za dvě minuty se ozval Žukovský: „Co on?“„Skonal!“ vece Dalj. Bylo 3/4 na tři odpoledne 29. ledna 1837.Téhož dne sňali masku s tváře Puškinovy, přenesli mrtvolu do salonu a Žukovský kabinet zapečetil. V bytě Puškinově nalezeno pouze 300 rublů na hotovosti, což ovšem nestačovalo na náklad pohřební. Hrabě Stroganov, příbuzný Natalie Nikolajevny, vzal proto na sebe péči o vystrojení důstojného pohřbu největšího básníka ruského. ——— Avšak Puškinovi nedostalo se pohřbu důstojného.Zpráva o poranění Puškinově a jeho nebezpečí roznesla se rychlostí blesku po Petrohradě. Od rána dne 28. ledna byly předsíně i salony Puškinova obydlí plny lidu všech tříd: od kruhů vysoké šlechty a diplomatických sborů až po prostého izvoščíka, a všichni přicházeli s palčivou otázkou na rtech: „Jak je Puškinovi?“*) Nelíčená soustrasť a slzy v očích otužilých mužů byly patrným svědectvím, že člověk, jehož život právě tu dokonává, těší se lásce všeho národa. Během následujících dvou dnů vystřídalo se u mrtvoly Puškinovy přes 10000 lidí, mezi nimiž se živě mluvilo o smrti básníkově a příčině její, jakož též o velkomyslnosti cařově, jež mu ulehčila krutý zápas smrtelný.Této všeobecné soustrasti s osudem básníkovým použilo však několik podlých závistivých duší k rozšíření lživých pověstí o politických demonstracích, jež prý chystají přátelé Puškinovi při jeho pohřbu a jichž ostří má prý če-———*) Cař Mikuláš dával si podávati zprávy o Puškinovi několikrát denně svým lékařem Arendtem a byl tragickým jeho osudem hluboce dojat.71liti proti platnému systému vládnímu. Jmeno Puškinovo uváděno ve styk s tajnými spolky opposičních liberálů a dosaženo tím toho, že se policie ulekla a vymohla u caře rozkaz, aby se pohřeb Puškinův odbyl tajně a v největší tichosti.Upuštěno tedy od dalších příprav. Puškin vložen do rakve ve fraku a nikoli ve dvorní uniformě, již z celé duše nenáviděl, a dne 1. února v noci přenešen ve vší tichosti do chrámu Koňušného soudu. Prostranství před chrámem bylo nabito lidem, ale nikým neporušen klid. Po ulicích rozestaveny vojenské stráže a v domě Puškinově byla pohotově policie v uniformách i v civilním obleku, pozorujíc bedlivě každé hnutí několika přátel Puškinových, kteří přišli vzdát mu poslední česť. V chrámě se shromáždilo vybrané obecenstvo z nejvyšších kruhů Petrohradských a odslouženy tu pohřební obřady. Na to snesli rakev do chrámového sklepení, kdež měla zůstati tak dlouho, až bude odvezena z Petrohradu. To se stalo dva dny na to.Dne 3. února sešli se o 10. hodině v noci přátelé Puškinovi naposled k ostatkům svého druha, odpěli poslední panichydu, vložili bednu s rakví Puškinovou na připravené sáně a o 12. hodině hnul se smutný povoz z města směrem ke pskovské gubernii, kdež pohřben Puškin v klášteře Svatoborském nedaleko Michajlovského ve hrobce, v níž odpočívala již jeho matka. Rakev provázel pouze Alex. Turgeněv a kapitán žandarmů. Ostatní přátelé stanuli u vchodu chrámového a za jasné měsíčné noci sprovázeli očima povoz, dokud jim nezmizel za rohem ulice.Natalie Nikolajevna opustila také brzy na to Petrohrad a odebrala se s rodinou a s nejmladší sestrou Alexandrinou na ves do gubernie Kalužské a později se usadila v Michajlovském nedaleko hrobu svého manžela, jemuž zůstala věrnou do smrti.Cař dostál slovu, danému Puškinovi na smrtelném72loži. Zaplatil všechny jeho dluhy, zbavil jeho statky závazků a ustanovil vdově Puškinově 11000 rublů roční pense. Hned po smrti vydal mimo to svým nákladem spisy Puškinovy v 10000 exempl. a celý výnos věnoval též rodině zvěčnělého básníka.Baron d’Anthès Heeckeren pohnán byl před vojenský soud, uznán zde za původce souboje a příčinu smrti Puškinovy, pročež byl zbaven hodnosti důstojnické a odsouzen k vojenské službě řadového vojáka. D’Anthès však, nejsa poddaným ruským, opustil Petrohrad, potloukal se některý čas po Německu a usadil se konečně v Paříži, kdež žil nedávno ještě, zastávaje úřad senátorský.Avšak i starý Heeckeren odpykal za lehkomyslnosť svého adoptovaného syna. Zadal na vyšší pokynutí za dovolenou. Odjížděje z Petrohradu prosil u dvora za slyšení, což mu odmítnuto. Obdržel však od caře darem tabatěrku, dar to, jenž udělován tehdá jen takovým vyslancům, kteří opouštěli své místo nadobro. V jazyku diplomatickém značí tabatěrka: „Jdi, víc se nespatříme!“A Heeckeren se více nenavrátil.Jaromír Hrubý. 73Jos. Vl. Hrubý.