Z DENNÍKU SATANA.(Zlomek.) I. Ba stárnu, stárnu! – Síla má se tratía k zemi klesá křídlo plamenné.Co zbývá mi,mi než klidně vzpomínatina dobu slávy dávno ztracené?Byl kdysi čas, kdy vše se hrůzou chvělo,když zamračil jsem hrdé svoje čeloa v hloubi oka krutý kmit se hněv.U nohou mých se kladl blesk i hromya bídné lidstvo v oběť nosilo misvých dětí vřelou krev. –Jak měkký vosk já žmolil jejich víru,mé perutě se táhly po všemmírua všechen život vadl v stínu jich.V ráj nevinnosti já se plížil hadem,květ naděje jsem hubil v srdci mladéma poroby dech vanul z prsou mých.Tak mnohý národ bídně v prachu zmíralpod mojí patou dlouhý, dlouhý věk,svět celý ke mně jako k pánu zíral,já řetěz kul a v těžká pouta svírali mužnou páž i peruť myšlenek.Teď dýmem je ta moje sláva celá –už lidem příliš pouta sevšedněla.[158]II. Byl národ jeden velký slávou svojía hrdou skráň až v modro nebe pnul, –však odvážil se, šílen, – se mnou k bojiboji,a proto zahynul! – –– – – – – – – – – – – – –Děl rolník v bázni: „Na horách se blýská,ba, dnešní noci přijde bouřka zas.“ –A v temné stíny tratila se vískaa v dálce zmíral smutný zvonu hlas.Tu zahřmělo a země zaduněla,nad klidnou vískou vstala záře skvěláa v rudé moře kvapem vzrůstala.A kolem táhly husté mužů davy,jim nad hlavami mrak se černal tmavý,to havranů se hejna slétala.A ráno slunce vycházelo v krvi. –To můj byl den, to pomsty záblesk prvý,já proti bratrům rodné bratry ved.Kol boje hluk a sten a plamen všady, –zde ubíjel jsem celé jejich řady,když slávu jich jsem ubít nedoved! –Jak Perun mračný, bleskem oka hrozes kalichem v rukou na válečném vozestál vůdce, hrdý kmet.Já volal k němu: „Slyš mne, muži smělý,dnes padneš ty a padne lid tvůj celýa nepozná ni hrobu jeho svět!“ –„Já padnu, vím!“ on pevně odpovídal,„však nezahyne nikdy národ ten,on vstane z hrobky, by si kámen hlídal.“ –159V tom padl mrtev, střelou zasažen. – –A muž ten lhal! – Já zdrtil patou svojíten pyšný národ, plný odvahy,já děti štval jsem proti otcům k bojia přátely jsem měnil ve vrahy.Dnes bojoval jsem s tváří nezakrytoua zítra opět lstí se odíval,dnes dragonem a zítra jesuitoujsem kořeny mu zvolna podrýval. –A kořisť má! – Toť věru na Polabípo mužích činu zbyly jenom baby!III. Nad černým lesem volal havran lačnýa čelo cáře pokrylo se mračny.To nerozlét se havran nocí tmavou,kořisti žádné v poli nezočil,to na koně, jenž bujně házel hlavou,cář Guidon vyskočila po stepi, kde mlha valila se,jak bouře letěl kloně hlavu svou. –Jdi z cesty jemu, dítě zlatovlasé,chraň tváří květ i duši nevinnou!Noc byla temná. – Tmavorudým svitemjen jiskry plály koně pod kopytema v ticho stepí duněl jeho cval.V tom kůň se vzepjal pokryt bílou pěnou –zřel Guidon do tmy s tváří udivenou,160kmet stříbrovlasý před ním náhle vstal.„Ó pane!“ děl, „ty slunce naší země,jsem zubožený, chudý národ tvůj!Slyš prosby mé a milostiv buď ke mně!“Cář Guidon hněvem uzarděl se temně:„Pryč, starče, pryč, než stihne hněv tě můj!“Kmet zlatou uzdu v suché pojal dlaně:„Ne, dříve pokud svých jsi nespasil!“„Nuž prosekám se věru ostřím zbraně!“vzkřik Guidon cář a ocel vytasil.Oř letěl v dálku zápach krve cítě. –Na křivé šavli krev se černalaa zaťatá, hle, v uzdu křečovitěse suchá ruka starce houpala.A nad krajinou, zahalenou mračny,zároveň se mnou kroužil havran lačný.IV. Sníh napad’ v noci do klášterních sadů. –Když ráno opat, hladě sobě bradubradu,se na rorate plížil pomálu,já do zahrady vedl kroky jehoa na koberci sněhu bělostnéhojsem ukázal mu stopy sandálů.„Hle, jak se k vratům šlépěje ty vinou!“jsem pošeptal mu smíchem sípaje,„rač guardiánu udat cestu jinou,zde tato věru nejde do ráje! –161Sklop jenom k zemi šedou hlavu svojia pohleď dobře, – tato stopa dvojíjak podle zdi se táhne ke sklepu.To páter Cyril, obraz cnosti vřelé,šel s fráterem chtě krví spasitelese napojiti zrovna u čepu. –Hle, nová stopa, – vidíš, pane milý?Tři otcové se včera umluvili,že do altánku půjdou žalmy pět.Šel napřed Jan a druzí jdouce k bohupak do šlépějí jeho kladli nohu,by nepoznal jich stopy hříšný svět.Nuž, následuj ten dobrý příklad, pane,a pobožnosť jich oknem pozoruj.Hle, na krbu tam ještě oheň plane,to hoří desky z bible otrhanéa mezi nimi vlastní sandál tvůj!Jen pohleď dál a nezakrývej líce!Na stole džbán a střepy ze sklenice,tři tabatěrky suché na dno jiža zasypané karet pestrým květemtam v koutku tichém zhrdající světemsvé bratry v Kristu dřímat uvidíš!“162Otokar Prokoš.