Z DENNÍKU SATANA.

Ladislav Arietto Jan Calvi Jan Červenka Irma Geisslová Josef Hásek Jan Herben Jaroslav Herda Čeněk Holas Jaromír Hrubý Josef Vlastimil Hrubý Jan Hudec František Chalupa Josef Kalus Josef Klvaňa Jan Korec Jaroslav Kosina Antonín Koukl Karel Leger Otakar Prokoš František Roháček František Svoboda Matěj Anastazia Šimáček Alois Škampa Lev Scholz František Táborský Jaroslav Tichý V. A. Velen Václav Veverka Josef Voráček Jan Žeranovský

Z DENNÍKU SATANA. (Zlomek.)
I.
Ba stárnu, stárnu! – Síla má se tratí a k zemi klesá křídlo plamenné. Co zbývá mi,mi než klidně vzpomínati na dobu slávy dávno ztracené? Byl kdysi čas, kdy vše se hrůzou chvělo, když zamračil jsem hrdé svoje čelo a v hloubi oka krutý kmit se hněv. U nohou mých se kladl blesk i hromy a bídné lidstvo v oběť nosilo mi svých dětí vřelou krev. – Jak měkký vosk já žmolil jejich víru, mé perutě se táhly po všemmíru a všechen život vadl v stínu jich. V ráj nevinnosti já se plížil hadem, květ naděje jsem hubil v srdci mladém a poroby dech vanul z prsou mých. Tak mnohý národ bídně v prachu zmíral pod mojí patou dlouhý, dlouhý věk, svět celý ke mně jako k pánu zíral, já řetěz kul a v těžká pouta svíral i mužnou páž i peruť myšlenek. Teď dýmem je ta moje sláva celá – už lidem příliš pouta sevšedněla. [158]
II.
Byl národ jeden velký slávou svojí a hrdou skráň až v modro nebe pnul, – však odvážil se, šílen, – se mnou k bojiboji, a proto zahynul! – – – – – – – – – – – – – – – Děl rolník v bázni: „Na horách se blýská, ba, dnešní noci přijde bouřka zas.“ – A v temné stíny tratila se víska a v dálce zmíral smutný zvonu hlas. Tu zahřmělo a země zaduněla, nad klidnou vískou vstala záře skvělá a v rudé moře kvapem vzrůstala. A kolem táhly husté mužů davy, jim nad hlavami mrak se černal tmavý, to havranů se hejna slétala. A ráno slunce vycházelo v krvi. – To můj byl den, to pomsty záblesk prvý, já proti bratrům rodné bratry ved. Kol boje hluk a sten a plamen všady, – zde ubíjel jsem celé jejich řady, když slávu jich jsem ubít nedoved! – Jak Perun mračný, bleskem oka hroze s kalichem v rukou na válečném voze stál vůdce, hrdý kmet. Já volal k němu: „Slyš mne, muži smělý, dnes padneš ty a padne lid tvůj celý a nepozná ni hrobu jeho svět!“ – „Já padnu, vím!“ on pevně odpovídal, „však nezahyne nikdy národ ten, on vstane z hrobky, by si kámen hlídal.“ – 159 V tom padl mrtev, střelou zasažen. – – A muž ten lhal! – Já zdrtil patou svojí ten pyšný národ, plný odvahy, já děti štval jsem proti otcům k boji a přátely jsem měnil ve vrahy. Dnes bojoval jsem s tváří nezakrytou a zítra opět lstí se odíval, dnes dragonem a zítra jesuitou jsem kořeny mu zvolna podrýval. – A kořisť má! – Toť věru na Polabí po mužích činu zbyly jenom baby!
III.
Nad černým lesem volal havran lačný a čelo cáře pokrylo se mračny. To nerozlét se havran nocí tmavou, kořisti žádné v poli nezočil, to na koně, jenž bujně házel hlavou, cář Guidon vyskočil a po stepi, kde mlha valila se, jak bouře letěl kloně hlavu svou. – Jdi z cesty jemu, dítě zlatovlasé, chraň tváří květ i duši nevinnou! Noc byla temná. – Tmavorudým svitem jen jiskry plály koně pod kopytem a v ticho stepí duněl jeho cval. V tom kůň se vzepjal pokryt bílou pěnou – zřel Guidon do tmy s tváří udivenou, 160 kmet stříbrovlasý před ním náhle vstal. „Ó pane!“ děl, „ty slunce naší země, jsem zubožený, chudý národ tvůj! Slyš prosby mé a milostiv buď ke mně!“ Cář Guidon hněvem uzarděl se temně: „Pryč, starče, pryč, než stihne hněv tě můj!“ Kmet zlatou uzdu v suché pojal dlaně: „Ne, dříve pokud svých jsi nespasil!“ „Nuž prosekám se věru ostřím zbraně!“ vzkřik Guidon cář a ocel vytasil. Oř letěl v dálku zápach krve cítě. – Na křivé šavli krev se černala a zaťatá, hle, v uzdu křečovitě se suchá ruka starce houpala. A nad krajinou, zahalenou mračny, zároveň se mnou kroužil havran lačný.
IV.
Sníh napad’ v noci do klášterních sadů. – Když ráno opat, hladě sobě bradubradu, se na rorate plížil pomálu, já do zahrady vedl kroky jeho a na koberci sněhu bělostného jsem ukázal mu stopy sandálů. „Hle, jak se k vratům šlépěje ty vinou!“ jsem pošeptal mu smíchem sípaje, „rač guardiánu udat cestu jinou, zde tato věru nejde do ráje! – 161 Sklop jenom k zemi šedou hlavu svoji a pohleď dobře, – tato stopa dvojí jak podle zdi se táhne ke sklepu. To páter Cyril, obraz cnosti vřelé, šel s fráterem chtě krví spasitele se napojiti zrovna u čepu. – Hle, nová stopa, – vidíš, pane milý? Tři otcové se včera umluvili, že do altánku půjdou žalmy pět. Šel napřed Jan a druzí jdouce k bohu pak do šlépějí jeho kladli nohu, by nepoznal jich stopy hříšný svět. Nuž, následuj ten dobrý příklad, pane, a pobožnosť jich oknem pozoruj. Hle, na krbu tam ještě oheň plane, to hoří desky z bible otrhané a mezi nimi vlastní sandál tvůj! Jen pohleď dál a nezakrývej líce! Na stole džbán a střepy ze sklenice, tři tabatěrky suché na dno již a zasypané karet pestrým květem tam v koutku tichém zhrdající světem své bratry v Kristu dřímat uvidíš!“ 162 Otokar Prokoš.