CAR A BOJAR.

Ladislav Arietto Jan Calvi Jan Červenka Irma Geisslová Josef Hásek Jan Herben Jaroslav Herda Čeněk Holas Jaromír Hrubý Josef Vlastimil Hrubý Jan Hudec František Chalupa Josef Kalus Josef Klvaňa Jan Korec Jaroslav Kosina Antonín Koukl Karel Leger Otakar Prokoš František Roháček František Svoboda Matěj Anastazia Šimáček Alois Škampa Lev Scholz František Táborský Jaroslav Tichý V. A. Velen Václav Veverka Josef Voráček Jan Žeranovský

CAR A BOJAR.
I.
Jovan Šišman, krásný car, se mračí, sedě za dubovým, tmavým stolem, před ním víno v zlatou číš se stáčí, a bojaři mlčky sedí kolem. Mračí se jak Balkán v temné dáli, a na mladém čele mraky sedí, a z těch očí jak by blesky plály – proč, to všichni svatí jenom vědí! Ani neví cařice to mladá – však by oči vyplakala sobě, ach, vždyť ona cáře má tak ráda – radš než s jinou by jej zřela v hrobě! Nemá nebe jenom dvou hvězd dosti – a cář nemá dost dvou pěkných očí, vždyť jich tolik země jeho hostí, kolik hvězd se na obloze točí. Ó, car v boji rek je nedostižný, jako blesk rozhání Turků čety, však i v lásce bohatýr je svižný, a tak sladce líbá kypré rety, [231] jako slunko líbá v máji poupě – čemu políbením šetřit skoupě, čemu trápit jen se péčí cáře, kdy mu svůdně kyne oček záře? Jovan Šišman za dubovým stolem ohlíží se po bojařích kolem, jiskry planou v jeho temném zraku, kyne na bojara Vrochotského, mluví náhle, jak blesk kdy jde z mraku, jak kdy májový dešť padá z něho. „Druhu můj, ty sokolíku sivý! Byls i druhem v kruté bojů vřavě, krví Turků vlažili jsme nivy, buď mým druhem, mír kdy kyne hravě, bud mým druhem zlatém lásky ve snu – čemu jenom žíti v péči těsnu!? Snilo se mi o hrdličce dneska – a já vím, kde k ní tam vede stezka!“ Zasmušil se bojar šedovlasý, blýskly oči zespod tmavé řasy, vážně mluvil šumem ze doubravy: „Vypuď touhu vášně z mladé hlavy – vášeň taká žhoucí parno jesti, mladý strom usýchá pod ním záhy, poupě hyne ještě v ratolesti – zapuď vášeň, ó můj cáři drahý, vždyť máš doma choť svou jako růži, nikde nenajdeš si lepší druži!“ Zruměnila cara líce v hněvu – proč mu nepřeje ni zlíbat děvu? 232 A než večer nad krajem se kloní, koník podkovou pod carem zvoní, druhý pod synem bojara řehce – bojar s okna hledí na dva jezdce. – II.
Bojar Vrochotský dvě psaní píše: jedno psaní pro cařici mladou, druhé psaní do Turecké říše, spokojeně kývá šedou bradou. Vyléčí on jistým lékem cara, zemi vrátí otce, ženě chotě – k tomu – jak krev stará v žilách hárá – ocel jíst dá té Turecké rotě. – Přiletěla černá vrána maní, sedla na rameno vezírovi, pustila mu na klín bílé psaní: „Čti jen, ostatek ti psaní poví!“ Četl vezír, dýmal ze čibuku, rozběhl se v tlupy mameluků, radostí je všechny poličkoval, kázal, by se mu kůň zlatem koval, ještě jednou četl bílé psaní – nemohl se dočkat noci ani. Zamihly se čapky v luny svitu, zaleskly se šavle v nočním hávu, hvězdy usmály se na blankytu – vezír s Turky spěchal na výpravu. 233 Přiletěla holubička bílá, cařici v klín psaní upustila: cařice čte – líce její blednou, jak by smrt ji brala rukou lednou: „Moje paní, caru kují zrádu, dnes má padnout v Turků moci, tam, kde Jantra klesá s vodopádu, tam jej zajat chtějí o půlnoci, an při luně laňku bílou loví!“ Oj, kdo stihne cařice bol slovy? Slza za slzou jí s oka plyne, vzdech za vzdechem z ňader se jí vine, slzy její ve proud už se kupí, vzdechy její ve vichřici úpíúpí. – – Cařice se vzchopí – reky volá, jak by rychlosť měla ze sokolasokola, v čele jich na koni k Jantře spěje, v něžné ruce meč se lesklý chvěje, odchází jak hvězda nebes bání – věru, radosť sloužit také paní! III.
Valí Jantra se skal mocné toky, valí je kol křovím kryté chýše, v křoví slavík skládá něžné sloky, luna paprsky je svými píše. Píše v lupínky je bílé růže, píše ve ptáčků je teplá lůže, píše je též v Jantry kypré vlny, píše je v skal mechovité stěny – – 234 ký div, že i srdce písní plní – vždyť přec tvrdší než ty skály není! Jovan zapomíná, že je carem, líbá děvčete rty s vřelým žárem, líbá vlásků hedváb kolem skrání – co víc, že má doma mladou paní, co víc, že naň čeká národ celý – s dívkou dnes on mladé srdce dělí. Běda, caři, lásky ve objetí nezříš, jak už zhouba dravcem letí, drápy chystá na tvé tělo snědé zahalena v plášti luzné noci, jak už vezír na koníku jede, za vezírem půl turecké moci, šavle, píky na cestu jim svítí: „Vzdej se, cáři, nebo ztratíš žití!“ Bleskem mihl meč se v rukou cara, bleskem vráží na turecké čety, vždyť krev mladá v něm tak bujně hárá – měl by zajati jej Turek kletý? „Příval vody skálu podemele, – marně, cáři náš, se bráníš směle!“ Modlí car se k nebeskému pánu, aby odpustil mu jeho vinu, aby otevřel mu nebes bránu: „Ó, kéžkéž, choti má, tě k ňádrům vinu!“ Hoj, zda mraky s hor se dolů valí? zda to blesky z mraků vyšlehují? či oživly bulharské kol skály, Turkům na hlavy se bujné ssují? 235 Oj, to bulharských jsou reků meče, Jantrou za vodu krev Turků teče, v čele reků cařice jde mladá – a již caru s touhou v náruč padá! Jasná rosa chví se na klokoči, v rose houpá zář se hvězdy snivá – vřelé slzy kanou caru s očí a v nich mladá láska znovu kývá. Pobity jsou Turků četné řady, starý bojar z Vrochot bradu hladí, a car slib své vlasti, choti skládá – teď ví, jaký klenot choť je mladá. Bojar Vrochotský se před ním kloní, slova jeho jako zlato zvoní: „Nuž, můj cáři, co mi bude vděkem, že jsem léčil tě tak zdatným lékem, vrátil zemi otce, ženě chotě, ocel jíst dal té Turecké rotě?!“ 236 Josef Voráček.

Básně v knize Almanach české omladiny: