ČLOVĚK A ZEMĚ
1920
NAKLADATELSTVÍ A. SRDCE V PRAZE
[3]
ZEMI
Planeto skvoucí, jež mne zrodila’s,
bohyně, která tančíš nezměrnem,
pramáti! země! hvězdo vznešená!
Myšlenko zářná, hymno věčnosti,
živící tvorstvo mlékem prsů svých,
dmoucích se zdravě v bouřném nadšení.
Velebná matko vodstev, pohoří,
rodičko, slávo lidských životů,
které v svém klíně chováš žárlivě.
Velehor paží k srdci přivíjíš
všemocná města, skromné dědiny,
pralesy, sady, moře, jezera.
Skřivana trylky plesáš v oblacích,
hukoty strojů tebou dýchají,
blankytem tmíš se, záříš temnotou.
Učencům dáváš chtivě nahlédat
do tajných desek věčných zákonů,
které v ně ryla ruka pravěká!
Básníkům ladíš k zpěvům varyta,
štětci dáš mluvit, dlátu, nástrojům,
na hvězdy vznášíš světel zázraky!
5
Prorokům vléváš sílu vnuknutí,
rozžíháš víru v srdcích oddaných,
po Pravdě touhu, božství jediném!
Bezměrná lásko, rodná planeto,
kolébko věčná, hrobe kvetoucí,
obroditelko smírná Adama!
Před tebou není dobra, zlovůle,
všecko je nutnost, zákon, účelnost,
neobsáhnutý vývoj pralátky.
Nádherná růže z lučin etherných,
oteckým zrakem slunce líbaná,
stříbrné luny sestro milostná.
Květná číš’ srdce vděkem přetéká,
zázrakům tvým se cudně otvírá,
podobna svlačci slunce chtivému.
Za huku varhan korun pralesních,
v sabatu moří smrští vzedmutých
za hřmění sopek ze snů procitlých,
z oblačných hrotů věčných ledovců
plápolným zpěvem tebe velebím:
Pramáti, země, hvězdo vznešená!!
6
JÁ
V mé tváři zjasněné jak slunná tvářnost moře,
jak v čirém zrcadle se země s nebem líbá!
Hle! za mnou, přede mnou, ó všude! vroucná paže! –
Chtěl bych dát slunci zář a vlíti vůně květům,
ó chtěl bych z očí svých dštít z jitra rosu k zemi!
Jsem výslednicí žen, též výslednicí mužů,
a lásku nadšenou všech lidí v nitro lokám
jak světlo kalich květný!
Svou cestu věčností já proklestil si pracně,
jsem krůpěj v proudu těch, již přicházejí, zajdou,
jsem zpěvák svobodný, jenž blah je pomyšlením
že jeho žhoucí zpěv kdes v srdcích dohlaholí.
Já soudit nemohu, jen pozorovat mohu,
vším tvorstvem procházím, jsa okouzlován zemí,
vše pro mne na světě jsou prapory a značky,
a stejně povděčen jsem vítězství i prohře.
Jsem prostým cestářem, jenž upravuje cesty,
žár jihu v srdci svém, led severu v své hlavě,
svá slova vysílám v svět lidem dobré vůle
jak hbité vlaštovky, jež věští smavou vesnu.
7
Ó nikdy časně dost a nikdy dosti pozdě!
Vše má zde vlivný hlas a věčné oprávnění!
Ó pilní hvězdáři, ó norci neúnavní!
Hle! stavitelů sbor své stavby slavně zpívá,
jich hymny kamenné pní hrdě ku blankytu!
Vím, vzlet že tají pád a pád že vzlet zas rodí,
že radost sklízí bol a bolest opět radost,
a poznal jsem, že zde jen láska život pravý,
vše statky vezdejší jsou trety méně cenné,
tvor živý bohatství je nepomíjejíčné.
Och, bůh je v rumišti, tak jako v kathedrále;
je mikrob nejmenší část důležitá celku,
nic není plano zde, nic není bezúčelno!
Slyš! zpívám divoce a neumělým hlasem
a rád jsem, že tak zpívám!
Co pro mne minulost, co budoucnost je pro mne?
neb vezdy přítomnost já neskončenou žiji!
Jsme všichni sdruženi jak řetěz všeobsáhlý,
a nahlédneš-li kdy v mé oči, bratře drahý,
hleď v propast odvážně, až tam, kde chaos vládne,
nás všecky uvidíš, nás všecky zemské tvory,
jak v jedné prabuňce jsme v spánek potopeni,
myšlenky boha,
ó božství hlasatelé!
8
ÓDA NA OCEÁN
V zasnění na břehu stojím,
rythmem tvým skanduji verše,
u nohou cítě tvůj pocel, vyslaný zbloudilou vlnou,
svůdnou a vnadnou jak nymfa
vábící v náručí lásky.
Obzor, jejž zažehl západ, zhasíná na siném nebi,
blankyt se zachmuřil mrakem,
podobným příšerné lodi,
bez klidu bloudící širem bezbřehých,
záhadných vodstev...
Stojím zde o skálu opřen... Nikdež ni živého tvora...
Přede mnou bezmezné moře,
dmoucí se, valící hmota:
pravěký,titánský netvor, chaosu beztvará bytost.
– Obsáhnout chtěl bych tě, moře,
proniknout, pojati v sebe,
se všemi hrůzami bouří, s ryzími půvaby jiter,
s volností smělou a šíří, s neklidy tvými a zpěvy.
Proměnit chtěl bych se v tebe,
státi se hrdým a zpurným,
velkostí vzruchů se zpíjet, silou svou marnit a šílet
v drtivém kroužení smršti, odvěkém sabatu živlů!
– –
9
Koráby v dáli se noří, slavnostně, klidně jak bozi...
Rozkoši! Na plecích vznášet koráby širého světa,
býti jim spásou a zkázou, býti jim Osudem stálým!
Příliv se zvedá a blíží... Skalisko splachují vlny,
ke mně se lísají, plíží, vnímám jich lichotný dotyk,
ztrnulý, přimrazen k místu
magickou, nezdolnou mocí!
Pozvolna v dálavě zhasla poslední raketa denní:
mátožná temnota pláštěm zhalila odbojné vody,
sloučila moře a nebe v objetí vesmírné lásky.
Naslouchám do noci: Slyším tlukot jak velkého srdce;
ústí v něm životem burné tepny to bludiště světa,
pějíce zpěv, jehož konce,
začátku nikdo z nás nezná.
– Závratná, božská ty hymno!
Krásnější nad pyšné sochy,
nad slunné básně, jež tvoří umělci
v nadšení hvězdném,
krásnější nežli jsou města světová, zpupná a slavná!
Krásnější nežli je žena, nejčistší, nejsvětší žena,
krásnější nežli jsou lidé
zvroucnělých, upřímných niter,
světější nežli je víra, zrozená v zápalu srdcí!
10
Propastné chaosu slovo,
vyřčené vesmírným retem,
prvotný zázraku hmoty, pohybe, vševládná sílo,
životodárný ty živle, vyvřevší v beztvaré bytí!...
– – – – – – – – – –
Stojím a naslouchám zpěvu jakoby v zvučící škebli,
necítím okovu hmoty, cítím jen volnosti passát,
hrouzím se veň jako norec oddaný věrnému živlu.
– Chtěl bych tak, moře mé,
býti volný a širý jak vlny,
chtěl bych mít rozpětí tvoje,
kterým vždy objímáš zemi,
tvými bych hněvy chtěl kypět,
něhou tvou omdlévat v slasti,
temná ty myšlenko věčna,
království silných a vzdorných,
moře mé, lásko i kletbo, osudem určená v žití,
jež nyní z hlubiny chmurné u paty úskalí hučíš,
vlníš se, vlníš a vlníš...
11
BATHYBIUS
V nejhlubších hlubinách tmavých
širého, valného moře,
v bahnu a temnotě ležím,
nestvůrné pralátky zbytek,
prvních dnů stvoření svědek,
prvních dnů stvoření země.
Dosavad vědomí žije v pohřbeném pralátky zbytku
doby, kdy nalézala se země v svém prvotním stavu,
žhavá a parami hustě zastřená jakoby pláštěm,
kterým ni jediný zásvit sluneční nemohl vniknout
k vroucímu povrchu hmoty v celek se utvářející.
Páry se srážely v prázdnu, dolů zpět padaly deštěm,
znovu se vypařovaly na žhoucím povrchu zemském
proces ten trval tak stále, titánský, úděsný zápas
ohně a vody,
až posléz vítězně voda přemohla ohnivý živel.
Na místech chladnějších voda
počala shromažďovat se,
počátek zemského moře,
které se postupně jalo oblévat hrboly zemské;
počalo dovnitř se hloubit, stlačujíc ohnivou výheň
ke středu hořící koule.
12
V hlubinách prvního moře uleh’ jsem vyčkávající,
až moje nadejde doba.
Dosavad nebylo tvora na celém povrchu země,
nebylo podmínky k žití.
Slunce se nemohlo prodrat
doposud obalem parným.
Pouze tam v hlubinách vodních
v náruči pralátky živné,
ku které prodral se přes vše zárodek životoplodný,
který se na cestu vydal etherným mořem
z neznámých planet,
na nichž vlád’ dávno již život,
pouze tam v hlubinách tmavých
přípravy dály se tajné
k zplození prvního tvora.
Propastná chvíle!
První když trilobit zrozen v náruči mojí;
dosavad bez očí, slepý ve tmách žil hlubiny mořské.
Pozvolna v mezerách strašných tisíce, tisíce věkův
od tvora počátečního život se vyvíjel stále;
v posled až k člověku došel.
Celou zem’ ovládl člověk, města si vystavěl mocná,
pronikl vysoká horstva, v lodích si podrobil moře,
dopravní železnou sítí obepial dokola zemi,
aeroplány se zmocnil vzduchové, blankytné říše.
13
Ovládán plamenným duchem,
vývojem mozkové práce,
chtěním a vůlí a touhou,
zplodil si básníky, vědce, vladaře, bohy a světce,
stále hnán výše a výše, k hranicím dokonalosti.
Pouze já v hlubinách tmavých
širého, valného moře,
v bahnu a temnotách pohřben,
nestvůrné pralátky zbytek,
prvních dnů stvoření svědek,
prvních dnů stvoření země,
nemohu zapomnít stále zázraku, nad nějž už nikdy
nebude většího v světě:
stvoření prvního tvora, z kterého ostatní vznikli.
Stále jsem prochvíván ještě
slastnou tou, omamnou chvílí,
kdy v mojí náruči živné zrodil se trilobit první,
praotec stupnice tvorů, ze které vítězně vzešel
všemocný člověk.
14
VYSOKÁ PÍSEŇ
Po výších rozlačněn touhou,
přišel jsem k vysokým horám,
s žádostí v ochotných očích objati pohledem zemi,
okusit vrcholů štěstí, výsostné člověka štěstí:
nade vším státi, však ve všem
zmnožen se zrcadlit s hůry!...
Nebesa rozžehla slunce, vesmíru hranici skvělou
údolí poklekla zbožně přede mnou v pokorné úctě,
vodopád řítě se v propast,
hřměním svým bouřně mne zdravil,
oblačna vlála jak prapor
vztyčený z rozsedlin skalních.
– – – – – – – – – – –
Na horách pravěkých dumám,
na horách prorocky klidných,
boje kde tají se dávné, o kterých nezvěděl nikdo,
homerské činy, jimž není potřebí potlesku dlaní,
věčnosti ruka jen dřímá
na hrotech ledovci krytých.
Nade mnou rozlito všude mlčící ledové moře,
stříbrné, zmrazené vlny, cimbuří rušného světa,
který jak příliv a odliv na strmých tesech se pění.
15
Dole tam hemžení lidské, s kompasy, s dalekohledy,
s Baedeckry pod paží, s vaky,
v kterých jsou zásoby jídel,
velebné horstvo je vůkol,
beze jmen, bez vůdců, stezek. –
Prahory, znamení zjevná,
země jež planetám dává,
které v nich čtou jako věštec
v osudných liniích dlaně
o našem pozemském žití, toužíce dorozumět se!
Titánské kamenné sochy, kamenná moře a města,
žulové myšlenky boží, v kterých vryt původ je země,
prasvěte záhady plný, jímavý němým svým žitím,
olbřímí varhany země, k nebesům vyrůstající,
na jejichž balvanech hraji,
jásám svou odvěkou píseň:
– Hory a ledovce věčné, ve vás jsem přebýval kdysi,
v dobách kdy prostíraly se na zemi nedílné vody,
ve kterých tvorové pluli, pravěku tvorové dávní.
V jiné však podobě žil jsem,
v dočasném trvání jiném,
dneska jsem přišel jak člověk,
k odvěkým temenům vašim,
poznaly jste mne a vlídně přijaly bratra jste svého.
16
Nad mraky mythický trůn
mi vztyčily hřebeny skalní,
obelisk, vznešené křeslo, skvělejší nad zemské trůny,
souhvězdí medvěda spialo
nad hlavou korunu zářnou.
Čelo mé ledovce chladné, bezedný blankyt mé oko,
srdce mé příbytky lidské, údy mé rozsáhlá horstva,
řeky, krev šumící v tepnách, řeč má zní polnicí vichrů.
– – – – – – – – – – –
Chtěl bych svět obejmout láskou,
celý svět, vesmírné moře,
polykám olbřímí hory, vypíjím propastná vodstva
nemohu nasytit hladu, nemohu uhasit žízně.
Pro mne se vzedmuly vrchy
k blankytným oblačným bradlům,
pro mne se nesmírná moře rozlila po širé zemi,
pro mne se vesmírem třpytí blaživé slunce a měsíc,
pro mne se zrozují květy v nádheře slnivých barev,
pro mne své přeludné blesky
vzněcují kameny vzácné,
pro mne své kouzelné písně zpívají nebeští ptáci,
pro mne se všechno zde rodí,
pro mne vše zdánlivě zmírá,
všechno zde k radosti ducha,
všechno k mé vezdejší slávě.
17
Větry, jež v dychtivém letu
tančíte před tváří země,
rozneste stvoření všemu vášnivé polibky srdce,
vlokat chci do plic svých zemi,
zpíti se v závrati světem.
Práce a zápasů moře, hučící od pólu k pólu,
nesčetní dělníci země, nesčetní dělníci ducha,
k výšinám, udatní lidé, výše až k nejvyšší metě,
armádo pozemská! bouře! příboji lidského vření!
Korouhve vzhůru a palte,
z miliard hmoždířů hřměte!
výše a výše a výše! Vesmíru dobuďte! k hvězdám!
vaše je vítězství! blesky! ozařte mrtvoly reků!
– – – – – – – – – –
Světe! z tvých bezpečných tvrzí
vztyčuji poprsí mužné,
uprostřed vrchů se zvedám
k ryzím a světelným výším,
pravěká pohoří proživ, stávám se posléze jimi.
Hlahol jak vánice zvonů proniká z hlubiny ke mně,
oceán srdcí to vichří, oceán srdcí, slyš, volá,
v jediné souznění ústí, v jedinou zákonnou hymnu,
v které vše tvorstvo se líbá v objetí vesmírné lásky.
18
Světe! můj zářivý světe!
V pohledech s výsostných vrchů,
kterými povznášíš lidstvo,
v dějinách velkých a slavných,
v dějinách ducha a hmoty,
v živelných pohromách věků,
které jsou obrodou země,
zářím a zpívám!
V zárodku nezdolné sílesíly, s kterou se vtěluje v život,
v údivném zázraku řeči, ve které vesmír se tají,
v plodivých přírody šťávách,
vytrysklých v splývání slasti,
zářím a zpívám!
V nejmenších živocích země,
v prvotní stupnici tvora,
v prorockých postavách Kristů,
ve skutcích Napoleonů,
v pokroku vševládné moci, vesmír jež objati touží,
zářím a zpívám!
V radosti, bolesti lidí, jimiž jim kořeníš život,
v možnostech, které jim skýtáš,aby se vyžíti mohli,
v trestu, jenž člověka stíhá za zlo a poklesky předků
zářím a zpívám!
19
V živelním odboji, vzdoru,
Kterých dáš okoušet lidem,
v nepomíjejíčnu hmoty, v nepomíjejíčnu ducha,
v očistných přeměnách žití, v početí, v odumírání,
pro něž se utvářel Vesmír se všemi zázraky svými,
pro něž svět v prostorách věčna
dočasnou drahou svou krouží,
by za sta, tisíce věků
s pralátkou v jedno zas vplynul,
zářím a zpívám!!
20
ALEXANDR VELIKÝ
V závoji mythických věků
zvedáš se před mými zraky,
postavo hrdá a smělá, s pohledem Alexandrovým...
Odvážný dobyvateli, dychtící ovládnout zemi,
hvězdy své porobit vládě, rozpiati vesmíru náruč,
nevěřím, kdysi že skonal’s
na kterés’ výpravě slavné
v šedivé dávnověkosti.
OdešIa zevnější maska, dočasná podoba jenom,
duchová bytost tvá žije věčně, jak žila již dříve
v postavě Achilleově, v nadlidských titanů činech,
věčně se vtělujíc v život...
V Juliu Caesaru povstal’s, k vítězství Římany veda,
posléz bys’ proboden klesl
proradnou přítele dýkou,
v Nelsona kdysi se vtěIil’s,
v bitvě jenž u Trafalgaru
vydechl rekovnou duši
krvavým vavřínem věnčen,
v Napoleonu jsi ožil,
Evropou v základech zachvěv,
abysi dotrpěl trudně na sirém ostrově v moři.
21
Ožil jsi v Archimedovi,
zemí jenž pakou chtěl pohnout,
ožil jsi v Buonarottim,
věčnost jenž vdechl svým dílům,
ožil jsi v Beethovenovi,
vesmír jenž promítal v hudbu,
ožil jsi v básnících slunných,
k hvězdám již varyto vznesli.
Procítáš v přečetných recích,
vědcích a dobyvatelích,
od věků do věků znova věčně se vtěluje v život,
stále se zdokonaluje.
– – – – – – – – – –
V závoji budoucích věků
zvedáš se před mými zraky,
postavo hrdá a smělá, s pohledem Alexandrovým...
Vidím tě, člověka činu, nikoli v proudech již krve,
na troskách zdeptaných říší,
jako kdys v dřívějších dobách,
vidím tě, lidskosti reka, vítěze duchem, ne zbraní,
božského syna!
který zem’ ovládne láskou,
na hvězdách pozdraví bratry,
vesmír svým důmyslem prožhne.
22
Tehdy své dovršíš dílo,
s vesmírem v jediné splyneš,
dosáhnuv poslání cíle, zářící dobyvateli!
23
HOŘÍCÍ PRALES
Vedle mne vesele oheň plápolá v kamnech,
na prknech podlahy kvetou červené květy.
Soumrak dští v důvěrný pokoj, slyšet je praskot
uhlí a dříví, jak vichr zadul by v pralesu hrobce.
V mátožných temnotách šumí pravěku prales,
divoká směsice stromů, kmenův a větví
tísní se, poráží, hubí,
aby kdys z trouchnivých kmenů
omládlý prales zas povstal, fenix jak čarovně vzlétá
z popele svého.
Dusotem leká se země; údery mohutných nohou –
tisovým hvozdem se dere, proráží mamut,
zuřivý ryšavý kolos s chobotem vztyčeným zlobně
vyráží ječící výzvu, stromovím otřásající,
tlapami deptá kol houště
přesliček, kapradin obřích,
staví se k boji.
V zápětí za ním se žene huňatý obr
s ohromnou gorilí hlavou, v které dvé řeřaví očí,
vznícených zvířecím žárem,
mocnýma pažema třímá zvednutý kamenný palcát,
míře jím k mamutí lebce.
24
V úděsu vzlétají z jeskyň, z bažinných rokytí vůkol,
pravěku netvoři hrůzní, ještěři, z polovic ptáci,
s dlouhými ocasy, s tlamou, plna jež ostrých je zubů.
Bojem se zpěňuje půda.
Jako když vichřice duje, kmeny se lámou a hroutí,
klesají v zápolu lítém...
Pojednou zachví se prales mrazivým řevem.
Mamut se v ústupu octnul na kraji bažiny zrádné,
půda se rozvírá měkká, do které zapadá kolos
v posledním rozmachu síly, palcátem raněn,
chobotem zasáhnuv lovce,
v bahno jej strhuje s sebou.
– – –
Dálné se prostírá moře v krajině, prales kde stával.
Na dně vod mořských se tají
pohřbené pravěků hvozdy.
Nahoře hladina klidná, které prám nebrázdí žádný.
Občas se rozvíří vlny, stříbřitá hladina mořská
kypí jak nad ohněm voda.
Plazové ostnatých ploutví,
nesmírných očí a s tlamou,
plna jež strašlivých zubů, z propastí vodstva se noří.
Nádherný pohled!
Netvoři objímají se, podobny kamenným věžím,
rozkolébány jak bouří.
25
Pravěku láska.
Vztyčeny ve vodě zpříma, ploutví se objímajíce,
bičují ocasy moře, které se zmítá jak v křeči.
V bažinném rákosí břehu olbřímí ichtyosaurus
do písku ukládá vejce.
– – –
Minula tisíciletí.
Na místě, moře kde vřelo, úrodná země se pestří.
Vzrůstají obytné domy, lidé se hemží.
Kutací klopotí stroje, v hlubinách ryjí,
na povrch zemský by vznesly bohatství uhlí.
V šachtách, slyš, kladiva duní;
havíři ve znoji tváří,
rampouchy černého prachu na divých vousech,
pro lidstvo v podzemí lámou démanty černé.
– – –
Nešumí prales již vůkol?!
Neslyšet hovory kladiv v propastech zemských?!
–
Ztmělo se zcela.
Na prknech podlahy síně nerudne odlesk.
Zdá se mi: právě že v kamnech
doháral oheň...
26
DIAMANT
Havíři, vezmi mne s sebou do tmavých dolů,
podivnou touhu mám dneska,
sdružiti s tebou se v práci.
V podzemních propastných šachtách,
při svitu Davyho lampy,
s motykou v odvážné ruce
dneska chci vylomit sobě
nejkrasší drahokam lidstva,
lesklý kus černého uhlí,
abych jej zasadit mohl
– vesmíru zlatník –
v zázračný plamene prsten.
27
V PŘÍRODĚ
Velebné ztišení dumá v svatyni starého hvozdu.
Sluneční záblesky jiskří kopulí změtených větví,
šalvěj a mateřídouška vzdychají v zeleném stínu.
Posvátné mlčení dávných
pohanských hvozdů mne jímá.
Hovorný potok se vine sametem tamaryškovým
v kapradí zbujelém divě,
ve věnci sasanek skromných.
Naslouchám, okouzlen mírem,
nábožně chorálu stromů,
měním se ve kmeny dubů,
mízu jich v údech svých cítím,
šumím jich korunou v blankyt,
kořeny rozpínám v zemi!
Vznešená Přírodo slavná! Naplň mé žádostné srdce
poklady opojných vzruchů, svatými zázraky žití,
abych tě miloval vroucně, jako se miluje žena,
jako se zbožňují drahé, nejdražší bytosti světa,
abych tě pochopil plně v mocné tvé, úžasné kráse!
Zpívat chci v nezkrotných větrech,
třeštících vrcholky hvozdů,
v kosmických požárech světů,
28
vatru kdy rozžehá slunce,
v měsíčných nyjících nocích,
hvězdnými šperky kdy dráždí,
žehnat chci skvoucím tvým plodům,
které mi nabízíš rukou
svěcenou od věků věků žírnými pohledy slunce,
milenko věrná!
–
Louky jak nádherný klenot skvějí se průseky lesa.
Měkká a šťavnatá zeleň, v které se orseje žlutí,
pohádku přírody kouzlí
hávem svých čarovných barev.
Rythmicky na blízku tesá do kůry stromoví žluva,
bzučení čmeláků zvučí vesele prohřátým vzduchem,
v údolí vesnička dřímá v náručí úsměvných zahrad.
Usedám na svahu lesa, stápím se v barvy a světla,
ve vše se promítám, měním,
ve všem se nacházím znova,
přecházím v přečetné tvary, tisíců životů schopen!
Závratné, vesmírné štěstí,
s přírodou klesnout si v náruč:
hrouzit se v přírody záře
jako v tůň’ bezdného moře,
vznášet se s vůněmi květů
29
v blankyt jak na křídlech ptačích,
s věžemi k oblakům růsti,
s plesy zas v zemi se vracet,
v rachotu bouří se vzdávat
přátelským rozmarům živlů,
v mlčení samot se ztrácet
v nejvyšším přílivu blaha,
chápati upřímné srdce chaloupek útulných v stráni.
Toulat se v přeměně věčné
vesmírem, bez konce toulat,
vědom si toho, že byl jsem, trvám a po věky budu,
v různé jen podobě, v každém útvaru velikolepé,
nikdy ni větší, ni menší,
povždy týž praprvek pouze...
Louky mne vítají z dáli, tušíce přítele svého,
vodopád píseň mou hučí,
pohled můj mění se ve květ,
procházím chýšemi, domy,
usedám u družných krbů,
slyším řeč o bolech, slastech,
pláči a směji se s lidmi...
čarovný, čarovný život!!
Nad krajem rozkvetl měsíc, zulíbal čelo mé jasem,
nad hlavou nesčetně světů
zaplálo v etheru ztmělém...
30
Daleké, záhadné světy, i ve vás, pro vás já žiji,
vesmíru vědomý atom, chápu vás, pojímám v sebe,
blízký jsem živoucím tvorům,
vzdáleným planetě naší.
Bratrem jsem vaším též, cizí,
blízcí přec’ tvorové dální,
promítám pozdrav svůj vzduchem,
sférami, k nejzazším hvězdám,
líbám vás paprsky luny,
líbám vás paprsky slunce,
neznámí bratři!
Nad vrchy povětroň zablesk’,
úchvatná, planoucí hymna.
U lesa na svahu sedím – po boku vrbové keře,
schylují poslušně větve, přítulně laskají vlasy.
Lámu si větévku, robím
z proutku si píšťalku skromnou,
vysílám v pokorné stíny písničku neskončitelnou:
o horách výsostných, srázných,
o klidných úsměvech dolin,
písničku o vesně, létu, o době jesenní, zimě,
o tvorech blažených, smutných,
o květech zářivých, zvadlých,
o ptáčku v hnízdě.
31
ŽIVOTU
Živote bohatý, skvoucí:
V oblačných radostech světských,
které nás úsměvy blaží,
v žíravých mukách a strastech
klopotné vezdejší pouti,
v opojném vzrušení lásky
nebesa otvírající,
v šumění křídel, jež básník
rozpíná opojně vzrušen
za zvuků sférické harfy,
v úrodných pochybách ducha
teskného občasným zmatkem,
v účelné únavě těla
pod tíží polibku tvého,
v úmrtích, z nichž opět vzchází
nezmarná naděje v život,
žehnám ti za sladké věno:
smyslovou schopnost.
V lijavci výtrysků květů
ze země vyvěrajících,
v barevném světélkování
klidného hvězdného moře,
v zázracích přírodních zjevů
plnících nadšením nitra,
32
v bludišti mistrovských skulptur,
obrazů všech dob a věků,
v čarovném jiskření pleti
vnadného ženského těla,
v pohledu objímajícím
města a hory a vodstva,
bídu a bohatství lidské,
žehnám ti za sladké věno:
nádheru zraku!
Živote vševládný, mocný:
V chaosu vichřice zvuků,
v jediný vyznívajících
úchvatný, velebný chorál,
v poplaších válečné vřavy,
v houslovém andante ptačím,
v přednesu hudebních skladeb,
v hukotu neznavných strojů,
v živelné vesmíru hudbě,
která nás protéká, pojí,
mluví k nám tajemným retem
neslyšnou, nadhmotnou řečí,
žehnám ti za sladké věno:
nádheru sluchu!
V upřímném objetí hmoty
přečasto tvrdé a drsné,
33
v boji, jejž nabízíš tvorům
hladovým doteků věcí,
v závratné hostině těla
milencem dotýkaného,
v nevinném laskání děcka,
matka jež na klíně hýčká,
žehnám ti za sladké věno:
nádheru hmatu!
Živote zázračný, světlý:
V lahodném přílivu vůní,
kterými z jara a v létě
zaléváš kytici zemskou,
v proudění rozkladných pachů,
které zas v proměnách skrytých
mění se v oceán vůní,
žehnám ti za sladké věno:
nádheru čichu!
V hojnosti pokrmů zemských,
jimiž dar ducha nám zkvétá,
v nápojů zázračné síle,
těly jež účinně proudí,
v požitku dráždidel svůdných
nervů tkáň rozchvívajících,
žehnám ti za sladké věno:
nádheru chuti!
34
Živote vysoký, slavný:
přese vše překážky bytí,
kterými zdobíš nám cesty,
přes prohry, osud jež chystá,
k novým by vzpružil nás činům,
přes krutou bídu, jež bývá
nejčistším řečištěm krásy,
přese vše zoufalství plané,
k němuž jsou dohnáni lidé,
aby tím poznali spíše
ovoce lásky tvé věčné,
žehnám ti za sladké věno:
dar lidských smyslů!
35
ČÍSLICE
Pomyslil’s, co je to číslo,
jediné číslo, řekněme jednotka třeba?
Víš, jak je těžké takové číslo?
Pohleď!
Číslice jedna, prostičká jednotka, základ
početní soustavy zemské, na které budoval člověk
celý svůj život,
do které vtěsnal i vesmír se všemi hvězdami jeho,
prostičká jednotka, číslo,
z které se ostatní čísla zrodila všechna,
bez konce rostouce stále, plníce vesmír,
jednotka prostá,
v které se tají vše plány lidského mozku,
z které vše vychází, vzniká,
těžká je hodnotou, mocí
nad všecko myšlení lidské.
Kdyby vše tvorstvo, jež bylo, žije a bude,
spojilo sílu svých svalů, sílu své duchové moci
v jediný jeřáb,
jenž by se titánsky tyčil v etherný prostor,
tehdy by pozvednout mohla živoucí hmota
stěžejnou číslici světa,
aby z ní stvořila posléz’ strašlivou páku,
kterou by vyšinout mohla z odvěké dráhy
samotné slunce.
36
OTCOVSKÝ DOMOV
Náhoda svedla mne zase
po letech v otcovský domov.
Nábytek starý a chmurný,
čalouny potuchlých barev,
sloupkové hodiny, zbraně,
police s legií svazků –
zášeří hrobky
zkoušelo usmát se na mne.
Otcovský domov!
Měl jsem kdy otce neb matku?
Prazvláštní nápad. –
Nemohu vzpomenout sobě,
zrodil-li jsem se kdy na svět,
opravdu zrodil
v tomto či předešlém žití...
Nemohu pochopit jedno:
Život můj, že můž’ být krátký
od dětské kolébky k hrobu,
k určité podobě přissát,
hraničen lety.
Cítím se závratně starým,
tisíce věků,
37
mladým vždy v podobě nové,
tuším sbor věků, jenž čeká
v budoucnu příchodu mého –
bez konce, bez konce, věčný
lidský život!
Nejsou-li otec a matka
nástrojem zákonů božských,
znovu by vtělil se člověk,
odšedší zdánlivě právě,
v odvěkou hmotu?
Vesmír zda netvoří stále
v prostorách bezdných
rodiny omládlých světů
z pohřbených světů?
Chápu, ó chápu dnes cele
zázračnou spojitost v celku:
nikoliv otci a matce,
náhodné pouze,
náleží člověk –
Vesmíre, pravěčný Otče,
před kterým klečím a jásám! –
celému lidstvu, jež bylo,
trvá a bude,
náleží člověk,
38
mateřské zemi, jež rodí rostliny, nerosty, tvorstvo,
stvoření živlům;
pobratim krystalů, květů,
slnivých planet,
znovu vždy zasedající
za hymny sférické harfy
k Přírody korunovaci!
39
ZÁHROBÍ
Jaký to posvátný obřad
po smrti lidského tvora
koná se v podzemské dílně,
do níž byl uložen k spánku?
– Tělo se rozloží v látky,
které jsou potravou rostlin,
v nichž se zas’ rozvíjí v krásu
nádherných květů;
atomy putují v stromy,
šťávami do větví proudí,
na kterých nebeské ptactvo
opěvá zemi;
sytí vše plodiny zemské,
ze kterých pozemské tvorstvo
čerpá svou životní mízu,
oheň svých očí;
v nerosty vnikají prvky,
zbarvují kamennou hmotu,
v krystalech znovu se kupí
v báječné tvary;
v hlínu se mísí a mění,
ze které nadšený sochař
40
ve tvůrčí chvíli své tvoří,
dávaje odkazu toho,
který žil kdysi a zemřel
nemoha uskutečniti
snů svých, jež životem nesl,
v hlíně, v niž změnil se snílek
po smrti svojí,
mluviti v umělých tvarech,
nechav jej spolupracovat
na díle krásy a pravdy.
–
Jaký to posvátný obřad
po smrti lidského tvora
koná se při pohřbu ohněm,
který jej pojme v svou náruč?
– Tělo se rozpadne v popel,
částečky putují vzduchem,
kterým zas vdechují živí
mrtvého v sebe.
Prvky se rozptýlí v prostor,
spojí se s plynovým mořem,
tvoříce nad naší zemí
zářící blankyt.
41
DVÉŘE
Dívám se na všední dvéře, bytové dvéře.
Svítí svým nátěrem bílým do nitra síně.
Vidím v nich více než dvéře,
vidím v nich soudruha lidí,
svědka jich životních dramat
záští a lásky,
které se odehrávají ve čtyřech stěnách.
Domovní dvéře!
jaký to odvěký symbol ve vás se tají.
Před zrakem duchovým vidím dvéře všech domů,
podobné nesčetným ústům, která se živí
potravou postav, jež přijdou, mizejí denně
v budovách lačnících stále po nové stravě,
chrlících do ulic nazpět strávenou kořist,
ze které vyssály dříve důvěrnost žití.
Života dvéře!
stále se otvírající, stále se zavírající,
vedoucí k našemu srdci, mozku a duchu,
tajemné dvéře,
kterými vcházejí lidé s osudu věnem,
jimiž se ztrácejí tiše, splnivše poslání svoje,
do zahrad věčných, kde zraje ovoce Zahaleného,
u prahu vašeho chtěl bych seděti zbožně,
42
těšit se bohatstvím darů, jež sobě příchozí nesou
z hostiny tvůrce všech věcí,
kterou jim vystrojil štědře
před poutí v pozemskou oblast;
chtěl bych zřít odcházející
s prázdnými dlaněmi, mozky,
na cestu temnou jim říkat útěšná slova
o slasti splynutí s hmotou, o čaru přeměny její
v nesčetné tvary,
o slavném vítězství ducha, znovu se vtělujícího
k povinné společné práci na poli myšlenky božské;
cítiti na svojí tváři při každém pootevření
zázračný duchový průvan
věčného žití.
43
KAPKA
Přede mnou sklenice stojí nalitá do pola vodou;
skupenství přemnoha kapek, které se hemží
nesčetných životů zmatkem,
kteří se bezcílně těší vteřinou žití
pokud jich žíznivý člověk
nepozří jediným douškem,
aby v něj vplynuli nutně, v jeho se rozlili těle,
v krev jeho přešli a mozek,
při práci rukou neb ducha
pomocni byli mu v stavbě tvůrčího díla.
Podobně země je kapkou –
s jinými kapkami světy,
kteréžto hemží se tvory v poháru vesmíru, z něhož
od času do času pije
živelný hodovník, oheň, za stolem Věčného Řádu,
aby svou uhasil žízeň
po věčném zpití se hmotou,
aby moh’ tvořiti znovu zářivé, obměnné světy,
odvěky spolupracovat na díle stvořitelově.
44
NAD MĚSTEM
Na sopky vrcholu žiji.
Z hlubiny vyvěrá ke mně bouřlivé dunění temné,
vlnění zemského ruchu...
Řinčení myriad kladiv, syčení strojů a páry,
hrčení nákladních vozů, víření hlasů a tónů,
hučení kypících jezů, ozvuky ječících zvonů...
Omamná, barvitá hudbo širého lidského moře,
které se rozbíjí prudce u paty sopečné hory,
na jejímž vrcholu trůním, hltaje rozlačněn zvuky
života osudné hymny, tajemné nádhery smrti!...
Krev mou jsi zažehla touhou,
srdci jsi připiala plachty,
vlnami tvými by plulo, podobno odvážné lodi,
k dalekým ostrovům skrytým
panenských neznámých světů,
zázračných tvorů a květů.
Miluji krásu tvých hněvů, miluji hrůzu tvé lásky,
nezměrné záhady hlubin,
nad nimiž chtivě se skláním,
tebou se zpíjeje žhavě, nezdolný, lákavý živle,
čekaje netrpělivě, abych tě pozdravil slavně
v zkypění varu tvé síly.
45
Na sopky vrcholu žiji...
Z hlubiny proniká ke mně bouřlivé dunění temné
vlnění zemského ruchu –
Živote žírný a mocný!... Polibek celému světu!!
– – – – – – – – – –
Sopka se v základu chvěje, živly se rozpoutávají!
Vznešená chvíle – ó věčno! –
posléze zachvácen býti
výbuchem žití!
46
POHLED DO ULICE
Dívám se pohledem jasným člověka roztouženého
milostným objetím hmoty
s balkonu vysoké stavby
v ulici hlavního města.
Široká ulice běží pod mými zářnými zraky,
podobna řečišti slavné, živoucí řeky,
v které se zmítají vlny vozů a lidí
se svými jasy a stíny, se svými křiky a tichy,
se svými různými zájmy, boji a žádostmi, plány,
všechno to vidím a cítím
se svojí výše,
s které se zrakem a srdcem
do proudu živého hrouzím,
vědom, že částí jsem jeho,
že k němu patřím.
A zrak můj opojen čarem svatého vzruchu
barev a zvuků a forem
zemského žití,
proniká ulicí dále:
Vidím se ulici dloužit, nesmírně dloužit
za město, přes pole, lesy, pohoří, srázy,
protkané kolejnic sítí, dunící železnic letem
do cizích zemí,
47
v ulice nesčetných sídel lidského ducha;
sleduji řečiště slavné šumící ruchem
přes celou Evropu, moře, brázděné plavidel zjevy
k ostatním pevninám světa,
přes celou zemi,
k nejzazším, dosavad pustým polárním krajům,
které své čekají doby.
Dále se ulice dlouží:
řečiště neskončitelné proudem svým živým se řítí
přes meze našeho světa,
jako by vodopád hučel přes tesy skalní,
v bezedný záhadný prostor vesmírné říše,
vzduchovou oblastí světlou,
vítězně proletovanou létadel smělými šiky,
jimiž se lidský tvor vznáší
k blankytným sférám.
Konečně spatřuji duchem, bystřejším dalekohledu,
v etherných závratných výších,
ve víru nebeských těles,
tančících kolem svých sluncí,
mizeti ulici světa:
Touho! ó slasti!
Moci tak proniknout tebou,
s proudem tvých budoucích lidí,
řečiště slavné a mocné,
48
k vzdáleným hvězdám,
objati neznámé tvorstvo, které je spojeno s námi
společnou tušenou sadbou zákona hmoty,
rozvinout v nadšení slunném
bratrství radostnou vlajku
na mléčné dráze!
*
Ulice světa!
Tebou vše bez vůle kráčí za svojí jedinou metou
nemožno jinak je jíti nežli tvým řečištěm živým,
kterým vše stvoření plyne do svého zdroje,
z něhož vše vychází v prostor,
v kterém vše dočasně končí:
do lůna myšlenky božské!
49
VAGONY
Pokaždé kdykoli poblíž’ nádraží kráčím,
úchvatné mámení v mysli žhavé mé vzrůstá.
Nárazy vozů v mou mysl kouzelně znějí,
hvizdoty píšťal mne zpíjí
stejně jak víno neb hudba. –
Řady zřím zelených, rudých,
hnědých a černavých vozů.
Vagony krásné!
Čekají na kolejnicích rozjezdu v daleké kraje,
podobny ptákům, již k jihu letět se strojí.
Vagony moje!
Miluji láskou vás žhavou, protože letíte světem,
podobny neznavným větrům kroužíte dokola země,
vidíte národy, moře, horstva a města a pouště.
Vagony moje!
Hurisky tančící k hudbě tamburin živlů;
slyšíte nenávist, lásku, tajemné zvony,
které vším hlaholí lidstvem.
Změna a nestálost blahá život váš celý,
poutníci bludní,
již vždycky vrátí se k rodnému prahu,
znovu by bohemskou vášní puzeny supěly v dálku,
50
větrem a horami, mořem
znovu se zpíjely v závrať.
Tuláci věční!
Železní ptáci!
Duch můj se rozjíždí s vámi
současně na všecky strany
v pomezí světa.
Urputných katastrof voje,
osud jež v cestu nám staví,
prohry jsou života mého, přes které výhry zas nové
vítězně letí.
– –
Na věky oblétat chtěl bych, s lodilodí a železnicemi,
s hrdými aeroplány kolem tvých prsou, ó světe!
Podoben motýlu zářných, slunečních barev,
který se nad květem vznáší, opojen krásou a vůní
zázraku květenství, dychtiv polibků jeho.
Vítězný duchu!
V budoucnu blankytném vidím
olbřímí koleje zlaté, které se šplhají přímo
od země k nebi.
Vagony vzdušné se řítí k přátelským hvězdám,
nesouce od hvězdy k hvězdě bratrský pozdrav
člověka nového věku!
51
BUDOUCÍM VĚKŮM
Chtěl bych ti zapěti píseň, člověče budoucích věků,
chtěl bych vám zapěti píseň, budovy příštího světa,
upřímnou bratrskou píseň,
v které bych prohýřil srdce!...
Vidím vás, obrovská města, soustředná, jiná než dneska:
rozsáhlé architektury, prostorné, vzdušné a hrdé,
mohutné sloupy, jež nesou k výšinám světelné báně,
visuté mosty, jež klidně nad ulic křížením pnou se,
které se trvale hemží barevným národem lidí,
vzduchové vagony, mraky, poslušny vůdců, jež brázdí.
Vidím vás, dělníci božští, práce vy oddaní kněží,
v rovnosti, bratrství slunném ruce si podávající,
na troskách tradicí dávných vztyčivší volnosti prapor,
pějící kolozpěv míru, vítězství lidského ducha.
Vidím vás, umělci příští, dospěvší vrcholu slávy,
básníci osvětné doby, estheti, pokroku věštci,
nového ryzího žití, života míru a činu,
v kterém je souladem všechno, krásou a vědomím síly.
Vidím vás, učenci, šťastné výsledky plodné své práce,
řídící koloběh planet, vesmíru zákonů znalé,
proroci jasného boha, Přírody očistné, věčné,
nádhery života, smrti nadšení vykladatelé.
52
Vidím vás, budoucí ženy, vědomé rovnosti rodu,
po boku činných svých mužů,
hotové k zápasům žití,
zdárné a rozumné matky,
zhostěné předsudků lichých,
znající význam a účel člověka, kterého rodí.
Vidím vás, potomní lidé, všemocné zástupy lidské,
zářící v rozkvětu síly na výši pokroku světa,
v práci jen vidící dobro, metu a poslání kladné...
Cítím vás, budoucí bratři,
blízko, tak blízko svým prsům,
cítím tluk bezčetných srdcí, dosavad nenarozených,
tisknu vás všecky v svou náruč,
vroucně vás na čela líbám,
nezkrotnou radostí třeštím,
k závrati vámi se zpíjím.
Budoucí bratři mí drazí,
ve vás a s vámi já splývám,
s vámi já budu kdys žíti,
ve vás snad, ve vašem světě,
cítím to v nejhlubším nitru,
vím, že jsem tady a budu
v přeměně stálé, dnes mužem,
zítra snad v podobě jiné.
53
Možná, že bude to rudá důvěrně vonící růže,
která se kteréhos’ jitra rozžehne v květnici jara,
možná, že bude to žena, důstojná nového věku,
možná, že bude to skřivan,
slavíci trylkem svým zemi,
možná, že bude to skyva, určená hladovým lidem,
kteří v ní najdou svůj úsměv,
skromného zachránce žití,
možná, že bude to vzácný broušený chrysolit zářný
v prstenu mladého muže, kterého potěší leskem.
Budoucí bratři mí krásní, milí a božští mí bratři,
po vás jsem stravován touhou,
po vás své rozpínám paže,
otázek plný a lásky, lačný a v nedočkavosti:
na shledanou!
54
SPOUTANÝ OREL
Kráčel jsem ulicí živou, z večera, v jesenním šeru,
ulicí rušného města, zvířenou povozy, lidmi,
zpestřenou maskami tváří,
těhotnou nervosním shonem.
Výkladce lákaly leskem bohaté výzdoby šperků,
promenad hvězdy se skvěly, šuměIy vlnami šatů,
život se zmítal a kypěl v liniích zpijivě čárných...
Pojednou pohled můj zbloudil
k místu, kde skupina lidí
v barvité směsici lpěla,
poutána nezvyklým zjevem:
za okno bez lesku, matné, pro úsměch ulice vsazen
vznešený africký orel, nádherný mohutný letec.
Pohledem opovržlivým měřil si pitvorné tváře,
zoban měl napřažen k ráně,
hlavu měl vztyčenu hrdě,
na noze, bohužel, kruh měl,
kruh, jenž je odznakem rabů...
Stanul jsem před smutným oknem,
stanul jsem v obdivu němém,
necítě soustrasti v nitru,
s ubohým, nebohým vězněm;
55
pohled přec’ jeho mi hlásal, na noze kruhem ač sepiat,
orlem že zůstal a bude,
v jařmu byť kejklířů mrzkých.
Vzpomínal: vzpomínal horstev,
nad nimiž mocně se vznášel,
vzpomínal lupů, kdy směle přepadal bojácná stáda,
vzpomínal daleké vlasti, volné a krásné a světlé...
– Jiné přec’ bylo to slunce, orle, viď, orle můj bědný,
nežli zde záření ulic, všední a nízké a plané,
jiný byl život, než tady, zdravější, svobodný, velký!
Nad horstvy, nad lidmi kroužit,
býti svým pánem i bohem,
brázditi propastný blankyt o závod s bouřnými mračny,
neznati nic nežli volnost,
volnost a sílu svých spárů!..spárů!...
Nyní zde ukován dumáš, v rozmachu síly své chycen,
ubohý, nebohý orle, krutý to pro tebe úděl,
výšiny velmože spoutat, k posměchu protivné láji.
V zajetí potupném skonáš...
Marno je nad tebou tesknit...
Útěcha smírná přec’ blaží:
Skonáš! Kde?..Kde?... Nevím... Však jistě
s pohledem orla!
56
HUDBA SVĚTA
Ó touho, ó nesmírná touho
Všelidstvo objat chtít, zlíbat! –
Zázraku lidského ducha!
Kteréhos dne jsem se zbudil,
jakoby poznovu zrozen,
pojednou kol sebe všechno
uzřel jsem v slnivém jasu,
prozřel jsem v zamhlené dálky,
vesmírným obdařen zorem,
cítil jsem rozpínat křídla,
složená v dřímotě v prsou.
Ohromný zářící kotli,
život v němž klokotá, kypí,
světe, můj plamenný květe,
kdo může vyjádřit rozkoš,
kterou nám pohledy zlatíš,
kdo může vyjádřit bolest,
kterou nám ocelíš ducha?
Touho, ó nesmírná touho
vykonat hrdinné činy!
Nejvyšší pohoří země stroji bych provrtat toužil,
průplavy chtěl bych zem’ celou
57
zbrázditi pro loďstvo světa,
řítit se aeroplány k zvědavým
bratrským hvězdám!
Vroucí, ó kypící žití,
v závratných vlnách tvých, varu,
bouřícím vášněmi, chtěním,
poznávám ryzí tvou krásu,
plnost tvá, hrdost a sláva
v lidských se zjevuje činech,
v osvětných činech!
Ó světe!
Orchestrem procitlých živlů
chtěl bych tvé oslavit jméno,
kapelník vířících barev,
zpíjet se sférickou hudbou
soustředných slunečních soustav,
při které hvězdy se rodí, úrodné budoucí světy
s embryi životů příštích,
při které opakuje se od věků v prostorách Věčna
tvoření zázrak!
58
TUNEL
Namiřte na moje srdce obrovské dělo;
sestrojte z kráterů sopek smrtící rouru,
která by ústila přímo na moje prsa;
nabijte do jeho jícnu obrovská města:
Paříž a Londýn a New York;
zapalte prameny nafty,
podzemní sirnatá lože,
vystřelte podivný náboj do mého těla,
prostřelte pravěké srdce,
spojené s pozemskou hroudou v horoucí lásce
za doby pravěké, nyní
vychladlé v žulových massách.
– – – – – – – –
Země se doposud chvěje hromovým třeskem;
v prsou mých příšerně zeje nelidská rána;
přeměněn v prahory, cítím probíhat srdcem
ohromný, hluboký průkop,
gothardský hornatý tunel,
v kterém se dělníci hemží,
koleje neznavně kladou, zřizují železnou dráhu,
která by vítězně vedla přes hrdá temena alpská
do smavých květnatých nížin.
59
Z černavé rány mé proudí
nyní krev zvučící, živá
– zástupy lidí a zvířat, supící, hučící vlaky –
v kraje se rozlévající,
nesoucí pozdrav z mé hrudi,
laskané ledovci, orly,
volnému, širému světu;
nesoucí radostnou zprávu
v bludiště mravenišť lidských,
prahory v bratrské lásce srdce že otevírají
zemskému tvorstvu.
60
MODLITBA DÍKŮ
Slunce a větry a skály,
zázračné vody, úrodná země,
pomozte mi
vyřknouti modlitbu díků
za zázrak žití.
Na vlídném chlumu se tyčím,
stepilá sosna,
jak jinoch nadšený žitím,
pohledem objímající nesmírné dálky,
čekaje v odevzdanosti hrdinné víry
nepohod vítězných zkoušek,
pohody přátelských darů,
za všechno stejně jsa vděčen,
odměnou maje,
že mohu růsti,
těšit se z oblaků, země,
zpívat.
Ptáci jsou slova mé chvály,
vůně jsou dechem mé hrudi,
motýli prolétající větvemi mými
úsměv můj tlumočí kraji,
který mne přátelsky hostí
vláhou a světlem,
61
oblečen v slavnostní řízu
květnatých lučin.
Na vlídném chlumu se tyčím,
vznešená sosna,
spínám své kořeny v zemi,
spínám své haluze k nebi
pokorně šeptám:
„Člověče – bože,
mravenče – bože,
odlesku věčného jitra, nepomíjivý,
obměnný, protože nutný,
v bratrském spříznění sladkém
tulím se k tobě
v radosti, bolesti soudruh,
který se proměnil kouzlem
v Přírodu samu.
Klíčem svých kořenů skrytých
Zemi chci otevřít tobě,
zázračnou chemickou dílnu,
v které se schystává strava pro tvoje tělo,
v které se hromadí kovy, v které se topivo tvoří,
v které se krystaly rodí kamenů vzácných,
v které je přípravna tajná všemožných barviv
milliard květů,
jimiž se honosí země.
62
Povědět chci ti, ó bratře, tajemství živelné mízy,
která jak zelená šťáva rostlinstvem proudí,
která jak rudá krev teče žilami tvorů,
která jak třpytný jas jiskří nerostů nitrem.
Posléze pohlédni vzhůru
k zářivým hvězdám,
stejný vše ovládá zákon plození nekonečného:
v blankytu světy se rodí,
pod zemí rostliny klíčí,
nerosty bují,
na zemském povrchu tvorstvo
slavně se rozplemeňuje
od prášku živočišného k člověka stupni,
koruně tvorstva.
Zázračný světe,
vesmíru květino skvělá,
plovoucí na vlnách modrých etherných moří,
v pravěkých stvoření dobách
v kalich tvůj lačný
slétl prach zaniklých planet
bloudící od hvězdy k hvězdě,
oplodnil lůno tvé žírné, možnost mu skytl
vývoje přerůzných tvarů,
přenesl z bývalých světů zárodky živné
v mladý svět nový,
63
aby tam počal,
někdejší život kde přestal.
Díky ti, Vesmíre mocný,
za každou formu, již tvoříš
života schopnou
v tajemné přírody dílně
z prvků a ústrojných látek,
nedáváš zaniknout nikdy nesmrtné hmotě,
činíš nás v podobách různých,
účelných, na svém vždy místě,
účastny zázraků jsoucna,
které v nás, vůkol nás žijí, ve světu světy zas tvoří,
slavíce vzkříšení stálé
skrytého božství.“
64
ČLOVĚK ZPÍVÁ
Záře slunce do mé dlaně kane,
v opojení věčné jarní mízy
hledím do daleka:
Jako nezměrný tok život vůkol proudí,
na hladině výška s hloubkou splývá,
do neznáma plují slavně lodi,
v každé vztyčen člověk, žhavě zpívá:
„Ze všech srdcí touha květy tryská,
ze všech očí oheň vášně blýská,
hmota volá, hmota roste, výská,
nad procitlým světem pne se věčný
vrchol palmy větry kolébaný
jako žití prapor nekonečný...“
65
SOUZVUKU VŠEHO
Na výši blankytu stojím,
čekám a čekám a čekám,
co mi as přinesou bozi,
co mi as přinesou světy,
co mi as přinesou lidé.
Nade mnou dramata bohů,
vůkol mne dramata světů,
pode mnou dramata lidí.
Úchvatné dění
souvislé od věků k věkům,
od hvězdy k hvězdě,
koloběh zákonů věčných,
kterým Vše podléhá v shodě.
Drobounký pozemský atom,
nazvaný člověk,
vnímati z daleka může
vodopád věčný,
který se nespoután řítí
nesměrným věčnem,
vítězně pěje.
Souzvuku Všeho!
Na výši blankytu stoje v hlubinách stojím,
66
v místech, kde mlčení vládne, promlouvá všechno
k lidskému duchu.
Není již přehrady žádné,
která by bránila splynout
veškeré hmotě
v jediném prazpěvu ducha
neskončitelném,
v kterém i nejmenší atom
cítí se částečkou božství,
sférickým zvukem!
67
NEBESKÝ PŘÍPITEK
Vysoko v blankytu mizí mohutný vznešený orel.
To je má vesmírná touha!
Na jeho perutích ležím, zářivě blažený člověk
nesený k hostině bohů...
Nad moři, nad vrchy, městy,
nad vírným života shonem,
v nejvyšších myšlenek sídlech bohové trůní,
bohové všech dob a tvorů.
U stupňů duchové krásy,
u stupňů poznání pravdy
snáší se vznešený orel s břemenem lidským,
káže mi stoupati vzhůru.
Vcházím v střed světlého kruhu,
nahý a pokorný člověk,
shlížím se ve tvářích bohů, které mou zrcadlí bytost
jako hlaď širého moře zrcadlí zdrobnělé hvězdy.
Naslouchám zmnoženým sluchem
o řádu vesmírném písni,
kterou sfér hudebník hraje
k slavnostní hostině božské.
Na stole hodovním vidím,
v bezmezném slavnostním sále
68
vodu, vzduch, hlínu a oheň,
věčnou to potravu bohů.
Zastřená žena se blíží
ke mně, jenž v pocitu zbožném
ve středu božského kruhu
oslněn jasností stojím.
Podává na uvítanou
zářivý sluneční pohár,
abych moh’ připíti bohům
blaženým plamenným douškem.
Oběma rukama zvedám
k ústům svým, žíznícím stále,
nebeský hořící pohár:
piji a piji a piji.
Vznešená vesmírná moudrost
hasí mou pozemskou žízeň.
Opojen závratným douškem
kácím se u stupňů bohů.
– – – – – –
V chaloupce na kraji lesa
procitám k všednímu žití,
slyším křik lidí a zvířat,
slyším zpěv nerostů, rostlin.
69
Rozumím pojednou jasně
všemu, co vůkol se děje,
co dříve zmatkem se zdálo,
co dříve zastřeno bylo.
Pronikám duchovým zorem
prahory, bezedná vodstva,
v etherné moře se dívám
k nejzazším, nezřeným hvězdám.
Prapocit božství mne prochvěl,
prožehl celou mou bytost,
žilami protéká světlo,
mozek můj sílí a jasní.
Mohu teď naslouchat stále
o řádu vesmírném písni,
kterou sfér hudebník hraje
k slavnému božskému kvasu.
Slyším ji v tikotu ptáka,
který se ukládá k spánku,
slyším ji v oráčů práci,
kteří jdou za svojím radlem.
Slyším ji v uličním shonu
velkého rušného města,
slyším ji v hukotu strojů,
v soptění ohnivých vrchů.
70
Slyším ji v tanečním reji,
slyším ji v umrlčích síních,
nemohu zbavit se nikdy
čarovných písně té zvuků,
za kterých v nadšení hvězdném
připil jsem z poháru slunce
v nesmírném slavnostním sále
bohům všech časů a tvorů.
71
NÁSTROJ JSEM
Chceš moje srdce? Rozkvétá ve květech země,
voní jich rozdílnou vůní, třpytí se duhou jich barev.
Chceš moje ústa?
Hovoří v poryvu větru, zpívají ve zvucích tvorstva,
hlásí se v hukotu strojů, ve znění nesčetných věcí.
Chceš moje vlasy?
Rostou jak velebné stromy, rostou jak traviny bujné,
šumí a rozkládají se po celém okrsku zemském.
Chceš moje slzy?
Blaženě vlní se řekou, tvoříce rozsáhlá moře,
v dešti se snášejí k zemi, která je žíznivě pije.
Chceš moje oči?
V blankytu laskavě planou
nesčetným zástupem hvězdným,
září svou oblévajíce tančící bratrské světy.
Chceš moje ruce?
Na horách pravěkých leží, střežíce stvoření taje,
etherem bezedným bloudí, dychtíce dotknout se zbožně
okraje božského pláště, který vlá nekonečností.
Rozptýlen všelidskou láskou,
proniknut bezmeznem jsoucna,
nemohu nikdy již žíti v určitém čase a místě,
kapka jsem, odrážející zmnožené životy kosmu,
při tom se cítící býti nesmírným, hlubokým mořem.
72
Bytost má splynula čarem s vesmíru odvěkým duchem,
poslušný nástroj jsem pouze živelné duchové moci,
která mnou občasně mluví zastřená vznešená slova,
určená, aby se řekla zavčas a do větru třeba.
Proniknut pocitem božství, proudícím bytostí mojí,
jako by strženou hrází valil se příval vod mořských,
sluchem jsem, zachycujícím v šumění věčného proudu
temný hlas Nepoznaného, který vším prochází skrytě.
Posléz’, až doba má přejde, zářivý paprsek zmizí,
který mne osvětlil září vševládné duchové krásy,
zůstane oněmlý nástroj na pospas větrům a zmaru,
hluchý a slepý zde zbude původní povrchní člověk,
který se uloží k spánku v mateřskou, plodivou zemi,
aby zas za věky někdy, posIušen Věčného hlasu,
procitl v útvaru novém k zářivé, posvátné práci
na stavbě božského chrámu.
73
SOUHVĚZDÍ ORIONU
Pracovní stůl můj se vznáší
v prostoře hvězdné.
Vůkol něj jasice srší, planety krouží,
sluneční světy.
Nikde ni délky ni šířky, hloubky ni výšky.
Nad stolem ruka má tápe s plamenným pérem,
mlžiny mléčné to dráhy přes stůl se valí;
plamenným pérem v ně vepsat snažím se báseň,
kterou bych vylíčil v kráse Orion čárný.
– – –
Mlžiny přes stůl se sunou, závity v propast se valí,
plamenné péro je trhá, spaluje v žáru,
nemůže vyrýt run skvělých, které by zachytit mohly
paprsek nebeské krásy,
jíž se skví Orion zářný.
Divoce bují má hlava.
Hvězdný prach oči mé hasí, ústa se vzpínají marně,
z etheru číše by pila vesmíru moudrost a sílu,
jež by se výrazem staly
souhvězdí mého.
– –
Vznešené souhvězdí jasné, planoucí hranici lásky,
z něhož se zrodila kdysi životem úrodná země,
74
na které po mnoha změnách k životu procitnul člověk,
slávu tvou, vznešenost, krásu
vepsat bych v blány chtěl věčna,
opilý vesmíru piják, nadhvězdný tulák;
sešli mi znamení svoje, pomoz mé chábnoucí ruce,
propůjči sílu a pevnost žhavému péru,
vzývám tě, souhvězdí šťastné, rodičko planety naší,
zázračné lůno.
–
V prostorách ticho a bezdno.
Hvězdy se rodí.
–
Pojednou na stůl mi klesl zářivý obraz:
Orion paprsek seslal,
vepsal sám v mlžiny hvězdné
zázračné runy
obrazem souhvězdí svého.
V opojné hrůze a kráse třeští má hlava.
Péro mé v propast se kácí, ruka má zmateně hledá
oporu v hvězdách.
Tajemstvím věčného světla zahlcen řítím se bezdnem
v povětroň nádherný změněn, který se na cestu vydal
ke skvoucí Zemi.
75
DOVRŠENÍ
Vysoká polední chvíle! – –
Herojská krajina v míru uzrálém přede mnou leží,
podobna snění, jež došlo posléze uskutečnění.
Stromy, jež pyšní se plody, sklánějí zatíhlé větve,
slunce jak hojnosti pohár vylévá na zemi žírnou
potopu žehnané záře.
Vysoká polední chvíle! – –
Není již člověka pro mne, lidstvo jak jedince vidím!
Není již prostoru, času, všechno je přítomnost věčná!
Není již hloubky, ni výšky,
všechno je bezmezným středem!
Souhvězdí nejvzdálenější v dosahu ruky mé září!
*
Posléze došel jsem cíle,
k němuž jsem směřoval věky –
vysoká polední chvíle! –
Herojská krajina v míru uzrálém přede mnou leží,
podobna snění, jež došlo posléze uskutečnění!
**
76
Kdysi až pochopí lidé, v tom že je vítězství ducha,
věrně že vyplněn úkol, pro nějž jsem vtělen byl v hmotu,
více až rozumět budou činu než rozumí slovu,
sledovat kroky mé budou, bolestí, radostí projdou,
cestami, jimiž jsem pro ně přese vše překážky kráčel,
abych jim zazpívat mohl vysokou života píseň,
tehdy mne milovat budou oddanou bratrskou láskou
za slunné zpěvy...
77
NADĚJE
Úrodná myšlenko tvůrčí,
která mne prožeháš cele,
v očích mých naději nítíš,
stáváš se vírou:
Jedenkrát v budoucnu kdysi
na jiné planetě možná,
dále že kráčeti budu
v počatém díle,
dovrším poslání světské,
pro něž jsem vtělen byl v hmotu,
abych snad v nesčetných poutích
posléze v souzvuku splynul
s vesmíru duchem.
78
MLČENÍ
Naslouchej, srdce mé, naslouchej do dáli,
uslyšíš přírody duchové proudění;
země tě utváří, objímá, rozloží
v mlčení.
Naslouchej, srdce mé, naslouchej do dáli,
uslyšíš nad sebou souhvězdí zrození;
obloha zázračně promlouvá k člověku
v mlčení.
Naslouchej, srdce mé, naslouchej do dáli,
ústa svá uzamkni nářkům i nadšení;
na vrších nejvyšších, v hlubinách nejhlubších
převládá mlčení!
79
Zpěvy „ČLOVĚK A ZEMĚ“
byly napsány v letech 1911–18
a jsou druhou částí básnického kruhu,
jejž zahájil Růžový kříž.
Knihu vytiskli
KRYL A SCOTTI
V NOVÉM JIČÍNĚ
na Moravě.
E: jf; 2004
[80]