BATHYBIUS
V nejhlubších hlubinách tmavých
širého, valného moře,
v bahnu a temnotě ležím,
nestvůrné pralátky zbytek,
prvních dnů stvoření svědek,
prvních dnů stvoření země.
Dosavad vědomí žije v pohřbeném pralátky zbytku
doby, kdy nalézala se země v svém prvotním stavu,
žhavá a parami hustě zastřená jakoby pláštěm,
kterým ni jediný zásvit sluneční nemohl vniknout
k vroucímu povrchu hmoty v celek se utvářející.
Páry se srážely v prázdnu, dolů zpět padaly deštěm,
znovu se vypařovaly na žhoucím povrchu zemském
proces ten trval tak stále, titánský, úděsný zápas
ohně a vody,
až posléz vítězně voda přemohla ohnivý živel.
Na místech chladnějších voda
počala shromažďovat se,
počátek zemského moře,
které se postupně jalo oblévat hrboly zemské;
počalo dovnitř se hloubit, stlačujíc ohnivou výheň
ke středu hořící koule.
12
V hlubinách prvního moře uleh’ jsem vyčkávající,
až moje nadejde doba.
Dosavad nebylo tvora na celém povrchu země,
nebylo podmínky k žití.
Slunce se nemohlo prodrat
doposud obalem parným.
Pouze tam v hlubinách vodních
v náruči pralátky živné,
ku které prodral se přes vše zárodek životoplodný,
který se na cestu vydal etherným mořem
z neznámých planet,
na nichž vlád’ dávno již život,
pouze tam v hlubinách tmavých
přípravy dály se tajné
k zplození prvního tvora.
Propastná chvíle!
První když trilobit zrozen v náruči mojí;
dosavad bez očí, slepý ve tmách žil hlubiny mořské.
Pozvolna v mezerách strašných tisíce, tisíce věkův
od tvora počátečního život se vyvíjel stále;
v posled až k člověku došel.
Celou zem’ ovládl člověk, města si vystavěl mocná,
pronikl vysoká horstva, v lodích si podrobil moře,
dopravní železnou sítí obepial dokola zemi,
aeroplány se zmocnil vzduchové, blankytné říše.
13
Ovládán plamenným duchem,
vývojem mozkové práce,
chtěním a vůlí a touhou,
zplodil si básníky, vědce, vladaře, bohy a světce,
stále hnán výše a výše, k hranicím dokonalosti.
Pouze já v hlubinách tmavých
širého, valného moře,
v bahnu a temnotách pohřben,
nestvůrné pralátky zbytek,
prvních dnů stvoření svědek,
prvních dnů stvoření země,
nemohu zapomnít stále zázraku, nad nějž už nikdy
nebude většího v světě:
stvoření prvního tvora, z kterého ostatní vznikli.
Stále jsem prochvíván ještě
slastnou tou, omamnou chvílí,
kdy v mojí náruči živné zrodil se trilobit první,
praotec stupnice tvorů, ze které vítězně vzešel
všemocný člověk.
14