SPOUTANÝ OREL
Kráčel jsem ulicí živou, z večera, v jesenním šeru,
ulicí rušného města, zvířenou povozy, lidmi,
zpestřenou maskami tváří,
těhotnou nervosním shonem.
Výkladce lákaly leskem bohaté výzdoby šperků,
promenad hvězdy se skvěly, šuměIy vlnami šatů,
život se zmítal a kypěl v liniích zpijivě čárných...
Pojednou pohled můj zbloudil
k místu, kde skupina lidí
v barvité směsici lpěla,
poutána nezvyklým zjevem:
za okno bez lesku, matné, pro úsměch ulice vsazen
vznešený africký orel, nádherný mohutný letec.
Pohledem opovržlivým měřil si pitvorné tváře,
zoban měl napřažen k ráně,
hlavu měl vztyčenu hrdě,
na noze, bohužel, kruh měl,
kruh, jenž je odznakem rabů...
Stanul jsem před smutným oknem,
stanul jsem v obdivu němém,
necítě soustrasti v nitru,
s ubohým, nebohým vězněm;
55
pohled přec’ jeho mi hlásal, na noze kruhem ač sepiat,
orlem že zůstal a bude,
v jařmu byť kejklířů mrzkých.
Vzpomínal: vzpomínal horstev,
nad nimiž mocně se vznášel,
vzpomínal lupů, kdy směle přepadal bojácná stáda,
vzpomínal daleké vlasti, volné a krásné a světlé...
– Jiné přec’ bylo to slunce, orle, viď, orle můj bědný,
nežli zde záření ulic, všední a nízké a plané,
jiný byl život, než tady, zdravější, svobodný, velký!
Nad horstvy, nad lidmi kroužit,
býti svým pánem i bohem,
brázditi propastný blankyt o závod s bouřnými mračny,
neznati nic nežli volnost,
volnost a sílu svých spárů!..spárů!...
Nyní zde ukován dumáš, v rozmachu síly své chycen,
ubohý, nebohý orle, krutý to pro tebe úděl,
výšiny velmože spoutat, k posměchu protivné láji.
V zajetí potupném skonáš...
Marno je nad tebou tesknit...
Útěcha smírná přec’ blaží:
Skonáš! Kde?..Kde?... Nevím... Však jistě
s pohledem orla!
56