TUNEL

Emanuel Lešehrad

TUNEL
Namiřte na moje srdce obrovské dělo; sestrojte z kráterů sopek smrtící rouru, která by ústila přímo na moje prsa; nabijte do jeho jícnu obrovská města: Paříž a Londýn a New York; zapalte prameny nafty, podzemní sirnatá lože, vystřelte podivný náboj do mého těla, prostřelte pravěké srdce, spojené s pozemskou hroudou v horoucí lásce za doby pravěké, nyní vychladlé v žulových massách. – – – – – – – – Země se doposud chvěje hromovým třeskem; v prsou mých příšerně zeje nelidská rána; přeměněn v prahory, cítím probíhat srdcem ohromný, hluboký průkop, gothardský hornatý tunel, v kterém se dělníci hemží, koleje neznavně kladou, zřizují železnou dráhu, která by vítězně vedla přes hrdá temena alpská do smavých květnatých nížin. 59 Z černavé rány mé proudí nyní krev zvučící, živá – zástupy lidí a zvířat, supící, hučící vlaky – v kraje se rozlévající, nesoucí pozdrav z mé hrudi, laskané ledovci, orly, volnému, širému světu; nesoucí radostnou zprávu v bludiště mravenišť lidských, prahory v bratrské lásce srdce že otevírají zemskému tvorstvu. 60

Básně v knize Člověk a země: