NÁSTROJ JSEM
Chceš moje srdce? Rozkvétá ve květech země,
voní jich rozdílnou vůní, třpytí se duhou jich barev.
Chceš moje ústa?
Hovoří v poryvu větru, zpívají ve zvucích tvorstva,
hlásí se v hukotu strojů, ve znění nesčetných věcí.
Chceš moje vlasy?
Rostou jak velebné stromy, rostou jak traviny bujné,
šumí a rozkládají se po celém okrsku zemském.
Chceš moje slzy?
Blaženě vlní se řekou, tvoříce rozsáhlá moře,
v dešti se snášejí k zemi, která je žíznivě pije.
Chceš moje oči?
V blankytu laskavě planou
nesčetným zástupem hvězdným,
září svou oblévajíce tančící bratrské světy.
Chceš moje ruce?
Na horách pravěkých leží, střežíce stvoření taje,
etherem bezedným bloudí, dychtíce dotknout se zbožně
okraje božského pláště, který vlá nekonečností.
Rozptýlen všelidskou láskou,
proniknut bezmeznem jsoucna,
nemohu nikdy již žíti v určitém čase a místě,
kapka jsem, odrážející zmnožené životy kosmu,
při tom se cítící býti nesmírným, hlubokým mořem.
72
Bytost má splynula čarem s vesmíru odvěkým duchem,
poslušný nástroj jsem pouze živelné duchové moci,
která mnou občasně mluví zastřená vznešená slova,
určená, aby se řekla zavčas a do větru třeba.
Proniknut pocitem božství, proudícím bytostí mojí,
jako by strženou hrází valil se příval vod mořských,
sluchem jsem, zachycujícím v šumění věčného proudu
temný hlas Nepoznaného, který vším prochází skrytě.
Posléz’, až doba má přejde, zářivý paprsek zmizí,
který mne osvětlil září vševládné duchové krásy,
zůstane oněmlý nástroj na pospas větrům a zmaru,
hluchý a slepý zde zbude původní povrchní člověk,
který se uloží k spánku v mateřskou, plodivou zemi,
aby zas za věky někdy, posIušen Věčného hlasu,
procitl v útvaru novém k zářivé, posvátné práci
na stavbě božského chrámu.
73