ALEXANDR VELIKÝ

ALEXANDR VELIKÝ
V závoji mythických věků zvedáš se před mými zraky, postavo hrdá a smělá, s pohledem Alexandrovým... Odvážný dobyvateli, dychtící ovládnout zemi, hvězdy své porobit vládě, rozpiati vesmíru náruč, nevěřím, kdysi že skonal’s na kterés’ výpravě slavné v šedivé dávnověkosti. OdešIa zevnější maska, dočasná podoba jenom, duchová bytost tvá žije věčně, jak žila již dříve v postavě Achilleově, v nadlidských titanů činech, věčně se vtělujíc v život... V Juliu Caesaru povstal’s, k vítězství Římany veda, posléz bys’ proboden klesl proradnou přítele dýkou, v Nelsona kdysi se vtěIil’s, v bitvě jenž u Trafalgaru vydechl rekovnou duši krvavým vavřínem věnčen, v Napoleonu jsi ožil, Evropou v základech zachvěv, abysi dotrpěl trudně na sirém ostrově v moři. 21 Ožil jsi v Archimedovi, zemí jenž pakou chtěl pohnout, ožil jsi v Buonarottim, věčnost jenž vdechl svým dílům, ožil jsi v Beethovenovi, vesmír jenž promítal v hudbu, ožil jsi v básnících slunných, k hvězdám již varyto vznesli. Procítáš v přečetných recích, vědcích a dobyvatelích, od věků do věků znova věčně se vtěluje v život, stále se zdokonaluje. – – – – – – – – – – V závoji budoucích věků zvedáš se před mými zraky, postavo hrdá a smělá, s pohledem Alexandrovým... Vidím tě, člověka činu, nikoli v proudech již krve, na troskách zdeptaných říší, jako kdys v dřívějších dobách, vidím tě, lidskosti reka, vítěze duchem, ne zbraní, božského syna! který zem’ ovládne láskou, na hvězdách pozdraví bratry, vesmír svým důmyslem prožhne. 22 Tehdy své dovršíš dílo, s vesmírem v jediné splyneš, dosáhnuv poslání cíle, zářící dobyvateli! 23