JÁ
V mé tváři zjasněné jak slunná tvářnost moře,
jak v čirém zrcadle se země s nebem líbá!
Hle! za mnou, přede mnou, ó všude! vroucná paže! –
Chtěl bych dát slunci zář a vlíti vůně květům,
ó chtěl bych z očí svých dštít z jitra rosu k zemi!
Jsem výslednicí žen, též výslednicí mužů,
a lásku nadšenou všech lidí v nitro lokám
jak světlo kalich květný!
Svou cestu věčností já proklestil si pracně,
jsem krůpěj v proudu těch, již přicházejí, zajdou,
jsem zpěvák svobodný, jenž blah je pomyšlením
že jeho žhoucí zpěv kdes v srdcích dohlaholí.
Já soudit nemohu, jen pozorovat mohu,
vším tvorstvem procházím, jsa okouzlován zemí,
vše pro mne na světě jsou prapory a značky,
a stejně povděčen jsem vítězství i prohře.
Jsem prostým cestářem, jenž upravuje cesty,
žár jihu v srdci svém, led severu v své hlavě,
svá slova vysílám v svět lidem dobré vůle
jak hbité vlaštovky, jež věští smavou vesnu.
7
Ó nikdy časně dost a nikdy dosti pozdě!
Vše má zde vlivný hlas a věčné oprávnění!
Ó pilní hvězdáři, ó norci neúnavní!
Hle! stavitelů sbor své stavby slavně zpívá,
jich hymny kamenné pní hrdě ku blankytu!
Vím, vzlet že tají pád a pád že vzlet zas rodí,
že radost sklízí bol a bolest opět radost,
a poznal jsem, že zde jen láska život pravý,
vše statky vezdejší jsou trety méně cenné,
tvor živý bohatství je nepomíjejíčné.
Och, bůh je v rumišti, tak jako v kathedrále;
je mikrob nejmenší část důležitá celku,
nic není plano zde, nic není bezúčelno!
Slyš! zpívám divoce a neumělým hlasem
a rád jsem, že tak zpívám!
Co pro mne minulost, co budoucnost je pro mne?
neb vezdy přítomnost já neskončenou žiji!
Jsme všichni sdruženi jak řetěz všeobsáhlý,
a nahlédneš-li kdy v mé oči, bratře drahý,
hleď v propast odvážně, až tam, kde chaos vládne,
nás všecky uvidíš, nás všecky zemské tvory,
jak v jedné prabuňce jsme v spánek potopeni,
myšlenky boha,
ó božství hlasatelé!
8