OTCOVSKÝ DOMOV

OTCOVSKÝ DOMOV
Náhoda svedla mne zase po letech v otcovský domov. Nábytek starý a chmurný, čalouny potuchlých barev, sloupkové hodiny, zbraně, police s legií svazků – zášeří hrobky zkoušelo usmát se na mne. Otcovský domov! Měl jsem kdy otce neb matku? Prazvláštní nápad. – Nemohu vzpomenout sobě, zrodil-li jsem se kdy na svět, opravdu zrodil v tomto či předešlém žití... Nemohu pochopit jedno: Život můj, že můž’ být krátký od dětské kolébky k hrobu, k určité podobě přissát, hraničen lety. Cítím se závratně starým, tisíce věků, 37 mladým vždy v podobě nové, tuším sbor věků, jenž čeká v budoucnu příchodu mého – bez konce, bez konce, věčný lidský život! Nejsou-li otec a matka nástrojem zákonů božských, znovu by vtělil se člověk, odšedší zdánlivě právě, v odvěkou hmotu? Vesmír zda netvoří stále v prostorách bezdných rodiny omládlých světů z pohřbených světů? Chápu, ó chápu dnes cele zázračnou spojitost v celku: nikoliv otci a matce, náhodné pouze, náleží člověk – Vesmíre, pravěčný Otče, před kterým klečím a jásám! – celému lidstvu, jež bylo, trvá a bude, náleží člověk, 38 mateřské zemi, jež rodí rostliny, nerosty, tvorstvo, stvoření živlům; pobratim krystalů, květů, slnivých planet, znovu vždy zasedající za hymny sférické harfy k Přírody korunovaci! 39