DVÉŘE

Emanuel Lešehrad

DVÉŘE
Dívám se na všední dvéře, bytové dvéře. Svítí svým nátěrem bílým do nitra síně. Vidím v nich více než dvéře, vidím v nich soudruha lidí, svědka jich životních dramat záští a lásky, které se odehrávají ve čtyřech stěnách. Domovní dvéře! jaký to odvěký symbol ve vás se tají. Před zrakem duchovým vidím dvéře všech domů, podobné nesčetným ústům, která se živí potravou postav, jež přijdou, mizejí denně v budovách lačnících stále po nové stravě, chrlících do ulic nazpět strávenou kořist, ze které vyssály dříve důvěrnost žití. Života dvéře! stále se otvírající, stále se zavírající, vedoucí k našemu srdci, mozku a duchu, tajemné dvéře, kterými vcházejí lidé s osudu věnem, jimiž se ztrácejí tiše, splnivše poslání svoje, do zahrad věčných, kde zraje ovoce Zahaleného, u prahu vašeho chtěl bych seděti zbožně, 42 těšit se bohatstvím darů, jež sobě příchozí nesou z hostiny tvůrce všech věcí, kterou jim vystrojil štědře před poutí v pozemskou oblast; chtěl bych zřít odcházející s prázdnými dlaněmi, mozky, na cestu temnou jim říkat útěšná slova o slasti splynutí s hmotou, o čaru přeměny její v nesčetné tvary, o slavném vítězství ducha, znovu se vtělujícího k povinné společné práci na poli myšlenky božské; cítiti na svojí tváři při každém pootevření zázračný duchový průvan věčného žití. 43

Básně v knize Člověk a země: