POHLED DO ULICE
Dívám se pohledem jasným člověka roztouženého
milostným objetím hmoty
s balkonu vysoké stavby
v ulici hlavního města.
Široká ulice běží pod mými zářnými zraky,
podobna řečišti slavné, živoucí řeky,
v které se zmítají vlny vozů a lidí
se svými jasy a stíny, se svými křiky a tichy,
se svými různými zájmy, boji a žádostmi, plány,
všechno to vidím a cítím
se svojí výše,
s které se zrakem a srdcem
do proudu živého hrouzím,
vědom, že částí jsem jeho,
že k němu patřím.
A zrak můj opojen čarem svatého vzruchu
barev a zvuků a forem
zemského žití,
proniká ulicí dále:
Vidím se ulici dloužit, nesmírně dloužit
za město, přes pole, lesy, pohoří, srázy,
protkané kolejnic sítí, dunící železnic letem
do cizích zemí,
47
v ulice nesčetných sídel lidského ducha;
sleduji řečiště slavné šumící ruchem
přes celou Evropu, moře, brázděné plavidel zjevy
k ostatním pevninám světa,
přes celou zemi,
k nejzazším, dosavad pustým polárním krajům,
které své čekají doby.
Dále se ulice dlouží:
řečiště neskončitelné proudem svým živým se řítí
přes meze našeho světa,
jako by vodopád hučel přes tesy skalní,
v bezedný záhadný prostor vesmírné říše,
vzduchovou oblastí světlou,
vítězně proletovanou létadel smělými šiky,
jimiž se lidský tvor vznáší
k blankytným sférám.
Konečně spatřuji duchem, bystřejším dalekohledu,
v etherných závratných výších,
ve víru nebeských těles,
tančících kolem svých sluncí,
mizeti ulici světa:
Touho! ó slasti!
Moci tak proniknout tebou,
s proudem tvých budoucích lidí,
řečiště slavné a mocné,
48
k vzdáleným hvězdám,
objati neznámé tvorstvo, které je spojeno s námi
společnou tušenou sadbou zákona hmoty,
rozvinout v nadšení slunném
bratrství radostnou vlajku
na mléčné dráze!
*
Ulice světa!
Tebou vše bez vůle kráčí za svojí jedinou metou
nemožno jinak je jíti nežli tvým řečištěm živým,
kterým vše stvoření plyne do svého zdroje,
z něhož vše vychází v prostor,
v kterém vše dočasně končí:
do lůna myšlenky božské!
49