HOŘÍCÍ PRALES
Vedle mne vesele oheň plápolá v kamnech,
na prknech podlahy kvetou červené květy.
Soumrak dští v důvěrný pokoj, slyšet je praskot
uhlí a dříví, jak vichr zadul by v pralesu hrobce.
V mátožných temnotách šumí pravěku prales,
divoká směsice stromů, kmenův a větví
tísní se, poráží, hubí,
aby kdys z trouchnivých kmenů
omládlý prales zas povstal, fenix jak čarovně vzlétá
z popele svého.
Dusotem leká se země; údery mohutných nohou –
tisovým hvozdem se dere, proráží mamut,
zuřivý ryšavý kolos s chobotem vztyčeným zlobně
vyráží ječící výzvu, stromovím otřásající,
tlapami deptá kol houště
přesliček, kapradin obřích,
staví se k boji.
V zápětí za ním se žene huňatý obr
s ohromnou gorilí hlavou, v které dvé řeřaví očí,
vznícených zvířecím žárem,
mocnýma pažema třímá zvednutý kamenný palcát,
míře jím k mamutí lebce.
24
V úděsu vzlétají z jeskyň, z bažinných rokytí vůkol,
pravěku netvoři hrůzní, ještěři, z polovic ptáci,
s dlouhými ocasy, s tlamou, plna jež ostrých je zubů.
Bojem se zpěňuje půda.
Jako když vichřice duje, kmeny se lámou a hroutí,
klesají v zápolu lítém...
Pojednou zachví se prales mrazivým řevem.
Mamut se v ústupu octnul na kraji bažiny zrádné,
půda se rozvírá měkká, do které zapadá kolos
v posledním rozmachu síly, palcátem raněn,
chobotem zasáhnuv lovce,
v bahno jej strhuje s sebou.
– – –
Dálné se prostírá moře v krajině, prales kde stával.
Na dně vod mořských se tají
pohřbené pravěků hvozdy.
Nahoře hladina klidná, které prám nebrázdí žádný.
Občas se rozvíří vlny, stříbřitá hladina mořská
kypí jak nad ohněm voda.
Plazové ostnatých ploutví,
nesmírných očí a s tlamou,
plna jež strašlivých zubů, z propastí vodstva se noří.
Nádherný pohled!
Netvoři objímají se, podobny kamenným věžím,
rozkolébány jak bouří.
25
Pravěku láska.
Vztyčeny ve vodě zpříma, ploutví se objímajíce,
bičují ocasy moře, které se zmítá jak v křeči.
V bažinném rákosí břehu olbřímí ichtyosaurus
do písku ukládá vejce.
– – –
Minula tisíciletí.
Na místě, moře kde vřelo, úrodná země se pestří.
Vzrůstají obytné domy, lidé se hemží.
Kutací klopotí stroje, v hlubinách ryjí,
na povrch zemský by vznesly bohatství uhlí.
V šachtách, slyš, kladiva duní;
havíři ve znoji tváří,
rampouchy černého prachu na divých vousech,
pro lidstvo v podzemí lámou démanty černé.
– – –
Nešumí prales již vůkol?!
Neslyšet hovory kladiv v propastech zemských?!
–
Ztmělo se zcela.
Na prknech podlahy síně nerudne odlesk.
Zdá se mi: právě že v kamnech
doháral oheň...
26