ÓDA NA OCEÁN
V zasnění na břehu stojím,
rythmem tvým skanduji verše,
u nohou cítě tvůj pocel, vyslaný zbloudilou vlnou,
svůdnou a vnadnou jak nymfa
vábící v náručí lásky.
Obzor, jejž zažehl západ, zhasíná na siném nebi,
blankyt se zachmuřil mrakem,
podobným příšerné lodi,
bez klidu bloudící širem bezbřehých,
záhadných vodstev...
Stojím zde o skálu opřen... Nikdež ni živého tvora...
Přede mnou bezmezné moře,
dmoucí se, valící hmota:
pravěký,titánský netvor, chaosu beztvará bytost.
– Obsáhnout chtěl bych tě, moře,
proniknout, pojati v sebe,
se všemi hrůzami bouří, s ryzími půvaby jiter,
s volností smělou a šíří, s neklidy tvými a zpěvy.
Proměnit chtěl bych se v tebe,
státi se hrdým a zpurným,
velkostí vzruchů se zpíjet, silou svou marnit a šílet
v drtivém kroužení smršti, odvěkém sabatu živlů!
– –
9
Koráby v dáli se noří, slavnostně, klidně jak bozi...
Rozkoši! Na plecích vznášet koráby širého světa,
býti jim spásou a zkázou, býti jim Osudem stálým!
Příliv se zvedá a blíží... Skalisko splachují vlny,
ke mně se lísají, plíží, vnímám jich lichotný dotyk,
ztrnulý, přimrazen k místu
magickou, nezdolnou mocí!
Pozvolna v dálavě zhasla poslední raketa denní:
mátožná temnota pláštěm zhalila odbojné vody,
sloučila moře a nebe v objetí vesmírné lásky.
Naslouchám do noci: Slyším tlukot jak velkého srdce;
ústí v něm životem burné tepny to bludiště světa,
pějíce zpěv, jehož konce,
začátku nikdo z nás nezná.
– Závratná, božská ty hymno!
Krásnější nad pyšné sochy,
nad slunné básně, jež tvoří umělci
v nadšení hvězdném,
krásnější nežli jsou města světová, zpupná a slavná!
Krásnější nežli je žena, nejčistší, nejsvětší žena,
krásnější nežli jsou lidé
zvroucnělých, upřímných niter,
světější nežli je víra, zrozená v zápalu srdcí!
10
Propastné chaosu slovo,
vyřčené vesmírným retem,
prvotný zázraku hmoty, pohybe, vševládná sílo,
životodárný ty živle, vyvřevší v beztvaré bytí!...
– – – – – – – – – –
Stojím a naslouchám zpěvu jakoby v zvučící škebli,
necítím okovu hmoty, cítím jen volnosti passát,
hrouzím se veň jako norec oddaný věrnému živlu.
– Chtěl bych tak, moře mé,
býti volný a širý jak vlny,
chtěl bych mít rozpětí tvoje,
kterým vždy objímáš zemi,
tvými bych hněvy chtěl kypět,
něhou tvou omdlévat v slasti,
temná ty myšlenko věčna,
království silných a vzdorných,
moře mé, lásko i kletbo, osudem určená v žití,
jež nyní z hlubiny chmurné u paty úskalí hučíš,
vlníš se, vlníš a vlníš...
11