VYSOKÁ PÍSEŇ
Po výších rozlačněn touhou,
přišel jsem k vysokým horám,
s žádostí v ochotných očích objati pohledem zemi,
okusit vrcholů štěstí, výsostné člověka štěstí:
nade vším státi, však ve všem
zmnožen se zrcadlit s hůry!...
Nebesa rozžehla slunce, vesmíru hranici skvělou
údolí poklekla zbožně přede mnou v pokorné úctě,
vodopád řítě se v propast,
hřměním svým bouřně mne zdravil,
oblačna vlála jak prapor
vztyčený z rozsedlin skalních.
– – – – – – – – – – –
Na horách pravěkých dumám,
na horách prorocky klidných,
boje kde tají se dávné, o kterých nezvěděl nikdo,
homerské činy, jimž není potřebí potlesku dlaní,
věčnosti ruka jen dřímá
na hrotech ledovci krytých.
Nade mnou rozlito všude mlčící ledové moře,
stříbrné, zmrazené vlny, cimbuří rušného světa,
který jak příliv a odliv na strmých tesech se pění.
15
Dole tam hemžení lidské, s kompasy, s dalekohledy,
s Baedeckry pod paží, s vaky,
v kterých jsou zásoby jídel,
velebné horstvo je vůkol,
beze jmen, bez vůdců, stezek. –
Prahory, znamení zjevná,
země jež planetám dává,
které v nich čtou jako věštec
v osudných liniích dlaně
o našem pozemském žití, toužíce dorozumět se!
Titánské kamenné sochy, kamenná moře a města,
žulové myšlenky boží, v kterých vryt původ je země,
prasvěte záhady plný, jímavý němým svým žitím,
olbřímí varhany země, k nebesům vyrůstající,
na jejichž balvanech hraji,
jásám svou odvěkou píseň:
– Hory a ledovce věčné, ve vás jsem přebýval kdysi,
v dobách kdy prostíraly se na zemi nedílné vody,
ve kterých tvorové pluli, pravěku tvorové dávní.
V jiné však podobě žil jsem,
v dočasném trvání jiném,
dneska jsem přišel jak člověk,
k odvěkým temenům vašim,
poznaly jste mne a vlídně přijaly bratra jste svého.
16
Nad mraky mythický trůn
mi vztyčily hřebeny skalní,
obelisk, vznešené křeslo, skvělejší nad zemské trůny,
souhvězdí medvěda spialo
nad hlavou korunu zářnou.
Čelo mé ledovce chladné, bezedný blankyt mé oko,
srdce mé příbytky lidské, údy mé rozsáhlá horstva,
řeky, krev šumící v tepnách, řeč má zní polnicí vichrů.
– – – – – – – – – – –
Chtěl bych svět obejmout láskou,
celý svět, vesmírné moře,
polykám olbřímí hory, vypíjím propastná vodstva
nemohu nasytit hladu, nemohu uhasit žízně.
Pro mne se vzedmuly vrchy
k blankytným oblačným bradlům,
pro mne se nesmírná moře rozlila po širé zemi,
pro mne se vesmírem třpytí blaživé slunce a měsíc,
pro mne se zrozují květy v nádheře slnivých barev,
pro mne své přeludné blesky
vzněcují kameny vzácné,
pro mne své kouzelné písně zpívají nebeští ptáci,
pro mne se všechno zde rodí,
pro mne vše zdánlivě zmírá,
všechno zde k radosti ducha,
všechno k mé vezdejší slávě.
17
Větry, jež v dychtivém letu
tančíte před tváří země,
rozneste stvoření všemu vášnivé polibky srdce,
vlokat chci do plic svých zemi,
zpíti se v závrati světem.
Práce a zápasů moře, hučící od pólu k pólu,
nesčetní dělníci země, nesčetní dělníci ducha,
k výšinám, udatní lidé, výše až k nejvyšší metě,
armádo pozemská! bouře! příboji lidského vření!
Korouhve vzhůru a palte,
z miliard hmoždířů hřměte!
výše a výše a výše! Vesmíru dobuďte! k hvězdám!
vaše je vítězství! blesky! ozařte mrtvoly reků!
– – – – – – – – – –
Světe! z tvých bezpečných tvrzí
vztyčuji poprsí mužné,
uprostřed vrchů se zvedám
k ryzím a světelným výším,
pravěká pohoří proživ, stávám se posléze jimi.
Hlahol jak vánice zvonů proniká z hlubiny ke mně,
oceán srdcí to vichří, oceán srdcí, slyš, volá,
v jediné souznění ústí, v jedinou zákonnou hymnu,
v které vše tvorstvo se líbá v objetí vesmírné lásky.
18
Světe! můj zářivý světe!
V pohledech s výsostných vrchů,
kterými povznášíš lidstvo,
v dějinách velkých a slavných,
v dějinách ducha a hmoty,
v živelných pohromách věků,
které jsou obrodou země,
zářím a zpívám!
V zárodku nezdolné sílesíly, s kterou se vtěluje v život,
v údivném zázraku řeči, ve které vesmír se tají,
v plodivých přírody šťávách,
vytrysklých v splývání slasti,
zářím a zpívám!
V nejmenších živocích země,
v prvotní stupnici tvora,
v prorockých postavách Kristů,
ve skutcích Napoleonů,
v pokroku vševládné moci, vesmír jež objati touží,
zářím a zpívám!
V radosti, bolesti lidí, jimiž jim kořeníš život,
v možnostech, které jim skýtáš,aby se vyžíti mohli,
v trestu, jenž člověka stíhá za zlo a poklesky předků
zářím a zpívám!
19
V živelním odboji, vzdoru,
Kterých dáš okoušet lidem,
v nepomíjejíčnu hmoty, v nepomíjejíčnu ducha,
v očistných přeměnách žití, v početí, v odumírání,
pro něž se utvářel Vesmír se všemi zázraky svými,
pro něž svět v prostorách věčna
dočasnou drahou svou krouží,
by za sta, tisíce věků
s pralátkou v jedno zas vplynul,
zářím a zpívám!!
20