Z mého kraje (1892)

Antonín Sova

Diplomatická verze Ediční verze

Ant. Sova:
Z mého kraje.
V Praze knihtiskárna F. Šimáček, nakladatelé. 1892
[1]
Prolog.
Kraj zapomenutý mi v srdci leží jak perla v škebli, která vzrůstá roky, a ona blýská jasem, sněhem sněží, a zavírám ji v tyto prosté sloky. Já po letech rozvírám s vášní listy těch barev, stínů, prostých črt své mapy, ráz kraje svého, meditaci místy, šum lesů, bouři, kterou hučí slapy! Ne příští život náš, ne příští zoři, chci pravdu plání chytit smysly všemi, má celá snaha v jednom světle hoří: jen v lásce bez frasí k té svojí zemi. [3]
Klášterní zátiší.
Již praskly ledy... Řečištěm se sune řad nakupených ker. A mosty v sněhu i lesy, vrchy leží v záři slunné, až oko slzí. Ledy s tmavých břehů jak puklá zrcadla v skupinách tají, se rozpadají, splývají a tekou s vod prameny, jež luka prorývají, a bouří dolů rozvodněnou řekou. A v barvách, které ráno v sosnách míchá, zříš processí jít v bílém lesku zimy k baňatým vížkám kláštera, kam zticha dech míru vane lesy hučícími... 4
Květinový sen.
Na kraji háje olšového stojímstojím, kam světlo padá listy zelenými, opojen vůní, jež se nese chvojím z okolních lesů; jaro dýchá jimi, hvizd ptáčníka, tak zjemnělý a snivý! Let ptáků slyším... Nesmělý a tichý a tu zas bouřný, hlučný, prudký, divý, – jak mocný vzdor a sžíravých snů smíchy... Kam doletí as? Který výš a dále? A snění v kruh mě přátel mladých neslo. Tam podivíš se někdy, křídlo malé kam dolétlo, u jaké mety kleslo! 5
U „Čtyř krejcarů“.
Pár chalup je tu rozložených v lese, samota podivná, ukrytá v sosny, kře lísek, buků, klenů, sotva hne se, jalovce voní tu, pruh trávy rosný. Divoké kapradí, vřes, výtod samý, hlas žluvy věčný, sekyr temné rázy, toť scenerie stálá... Míle známi jsou divoši z těch domků, polonazí; a ztratí-li se z blízkých dědin cosi, to u nich musí uschováno býti, u nich, kde slyšet slavíky a kosy, a lišky dobrou noc kde dávají ti... 6
Stesk honicích psů.
Náš nadlesní byl dlouho, dlouho chorýchorý. Však v poledne hvízd’ na psy pronikavě, i dvéře uzavřené na závory jich náhlým vpádem rozlétly se hravě! Dnes psi tak smutně před myslivnou leží, své boky tisknou v trávu, jež tu bují, obojky zvoní... Plotu řídkou mřeží zřít lesy, jak se v mlhy ponořují. Jak před deštěm by bylo... Mrtvo dýchá z borovic, modřínů a jednotvárně pivoňky voní, bzučí hmyz tak zticha... Tři dny už čekají ti psi... Však marně... 7
Před lety ještě...
Před lety ještě ku vzdálené Praze obrovské vozy silnicí se vlekly,... daleko jely jako hlemýžď k dráze tak za oblevy, bystřiny kdy tekly. Plášť vymřel formanský i čapka šerá i vydulé ty plachty v našem kraji; hospody prázdny jsou teď za večera, vše pryč je, o čem starý svět jen bájí... Umřela silnic poesie kdysi, vlak duní přes ně ve třesku a jeku,... drát telegrafní ve všech koutech křísí časovou píseň vítězného věku!... 8
Do Ameriky.
To chytne mě, kdy vidím na perronu zamlklý hlouček venkovského lidu, než poslední zalehne úder zvonu, opouštět svoji ves a svoji bídu. V tom rámci břečťanu jich bludné stíny ve svitu měsíce se střásat zdají lhostejnost všecku, kal té všední špíny. Ba, loučení je přemáhá, že lkají žilnatí starci, vlak co v před se hýbá; blíž k oknu tisknou vlhké vrásky skrání, zřít, kterak měsíc za ně vsi ty líbá, ty lesy, vsi, ty temné pruhy strání – 9
U strže.
Tu místo nejmilejší lehnout v trávu, a v strnulosti plaché přimknout zraky, nemyslit na nic, netoužit, jen hlavu v podušku trávy vtisknout... Jako vraky rozlité obláčky se ponořují za hory hřbet... A vše tě tady hýčká, bzuk hmyzu, trávy, trsů, jež se vzdují, let líných motýlů... Přes tvoje víčka blesk jako z vod se nyní přehoup’ jasně. Klid neznámý to u tvé hlavy stojí. Ty cítíš, jak se mrtvým dříme krásně, neb země též má kolébavku svoji. 10
Dětská vzpomínka.
Vy poutníci, hlubokým stínem jdoucí tmavého lesa! Rád jsem chodil s vámi, hlas předřikavače když shaslý, mroucí zněl v polí klid, lesními roklinami. Já za vámi jsem běžel bez ustání, až posléz korouhve lesk temnorudý mi v lesích zmizel... Ticho válo strání, pivoňky na vsích cestou kvetly všudy. Viděl jsem v duchu pernikářů boudy kdes v lese, kolotoče v stínu stromů, zmatenou vřavu hudeb, lidí proudy! A s pláčem já se vždycky vracel domů. 11
Opuštěné lomy.
Pod vzduchem poledním je země žhavá, nic před tebou, jen topol osamělý, prožloutlá všude, parnem vyschlá tráva, pár chudých bělásků, toť ruch tu celý; z děr rozpuklých se rozlézají brouci, lesk jejich krovek zlato slunce chytá, a z pryšců, vrbek, chrastavců dech vroucí s mdlou vůní vane. Celá pláň je zrytá, řad roklí hlubokých a jam a tůní před lety opuštěných v kruh se šíří; do žlutých na dně vod, kde myš se sluní, les pampelišek pouští hebké pýří. 12
Cestou.
Když stíny dlouhé s listoví se třesou do vlhkých cest a vše spí v lázni parné, je sladko bloudit, kam tě nohy nesou pod modrým nebem, jež tak jednotvárné nad krajiny se rozprostírá ztichlé. A stromů skupiny a strání svahy a potoky se vystřídají rychle, i výspy černé, točící se dráhy. Neznámou projdeš vsí, kde angrešt voní. – Sem se zajícem střeleným jdou lovci, a z úvozu, kam sosny větve kloní, se v prachu vleče vlnivý řad ovcí. 13
V oddechu.
Vesnická škola... Hodiny jsou čtyři, kdy vyhrnou se ze tříd s hlukem děti; tak jako hejnem ptáků vzduch se zvíří, pak ztichne vše... Ve slunci zlaté změti též starý učitel, spit vůní, jasem, uličkou plotů jde v chlad strání... Svítí tu křivý potok bělostříbrým pasem... Stupníků stoupy v rákosí a sítí vstříc úsečnou mu buší melodií. V tom tempu jaké v duši rostou zvuky! Jak ve vzduchu by hrály symfonii ty štíhlé prsty jeho levé ruky! 14
Figurka.
Ves modní šviháky též vidí časem. Jím krejčík bývá, z Vídně-li se vrátí, s tím modulujícím a zpěvným hlasem; jej oslovíš – nemá tu česť tě znáti. Jak vsi by jakživ neznal! V nudě kývá se v cylindru a ve svrchníku krátkém, v úst koutku cigaro. A jakás tklivá jde nálada již celým veským svátkem, zvlášť o „Pratru“, srkaje sklenku vína, kdy sousedům v sluch přehnané lži hučí, a v údivu, jak česky zapomíná, „Tam na Dunaji modrém,“ basem bzučí. 15
Korový domek v oboře.
Uprostřed jilmů stojí domek z kory s pavlačí dokola, kam listí padá, sem nesmí nikdo vejít do obory, jen ptáků zní tu nepokojná váda; kol moře trávy... V zeleň zabořeny blíž rybníka si laně ulehají, a stíny, parnem jako unaveny, na lesklé srsti jich své skvrny tkají... Jen dáma ze zámku v svém lehkém šatě jak vzdušný zjev tu zmizí v domku z kory, a knihu v ruce, v západním zří zlatě tesklivě v dálce hasnout modré hory. 16
Zlatá kniha.
Z těch dob můj otec zlatou knihu chováchová, kdy škola byla ještě ve kolébce, švabachem psána jsou tam všecka slova. Desk zlatý papír šustí tiše, hebce, a celá kniha vůni má své doby. A čteš tam školáků a žákyň jména, nad nimiž dnes již zavřely se hroby. A ze zlatých těch desek cosi sténá, a v prstech se cos drolí, drolí, drolí; – čteš jméno báby své, zříš scvrklé líce, – až při tom srdce usedá a bolí. Toť mrtvých seznam pouze, a nic více. 17
Rybníky.
Ty české rybníky jsou stříbro slité, žíhané temnem stínů pod oblaky, vloženi v luhy do zeleni syté jsou jako krajů mírné, tiché zraky. Tu sluka steskne v rákosí blíž kraje, a kachna vodní s peřím zelenavým, jak duhovými barvami kdy hraje, se nese v dálce prachem slunce žhavým; chlad s vůní puškvorců na luka stoupá, a s vůní otavy po kraji dýchá, vzduch mírně chlazen vlnami se houpá, a něco jako věčný stesk v tom vzdychá. 18
Táborské kraje.
Přec jsou jen chudé Táborské ty kraje, však mám je rád až k smrti neskonale, hor mírné pásmo ve slunci tu hraje, a žloutne obilí již skorem zralé, u silnic v lesích milíř šerem hoří, a pošta jede truchlivými lesy, hajnovny nízké v mladých buků moři kdes leží v dříví nakupené směsi, jsou města malá, zapadlá a skrytá pod lesy mhavými, kde soumrak dýmá, cimbuří hradů sbořených tě vítá, a sláva Žižky v každém koutě dřimá. 19
To u nás jsme.
To u nás jsme... jsou všude kolem lesy, ze skláren blízkých kouř se vzduchem valí, zem černá je, ze škvárů šedé směsi výdechem horko do tváře ti pálí, pár umouněných košiláčků sedí na bobku při hře, výrostek tu praská a hvízdá do prstů, a časem hledí po ovcích svých a s Tyrasem se laská, ze sítí čáky, kolébky pak splítá pro sestřičku svou ještě nerozumnou, a řípu kdesi ukrad‘, nenasyta, a písničku si při tom zpívá dumnou. 20
Lilkový květ.
Přec nejvíce mě parné léto chytá: ten lilkový květ keřů bramborových, když po něm bělásek se hbitě kmitá a motýlů let leskle perleťových, jdou zevšad brázdy rovné, dlouhé, samý zříš lilkový květ onen, trsy křehké se vanem chvějí, tentýž zápach známý, a tentýž na všem závoj mlhy lehký. Já myslím si: toť chudých pokrm denní, moderní poeto, hle, v našem kraji! Však hymny nemám, pouze zamyšlení, jen modlitbu, jen tu, již ve vsi mají. 21
Potoky.
Rád potoky mám na vsi v prostřed lesů, přes které rozjezděné brody vedou, z trav zelených a fialových vřesů tu ticho velké stoupá s mlhou šedou; křik a zpěv ze vsí, které leží v stínu, tu echem po skalách v tmě sosen kvílí, krav bukot zaléhá sem z blízkých mlýnů, a jednotvárný hukot dálné píly. Ve vrbách skrytý dědík v slunce změti z děr břehů rybky chytá střísněn pěnou, nic nehne se – vran zástup přes vsi letí, přes žlutou kouli slunce rozžhavenou. 22
Při čtení Bret Harta.
Ne, u nás nejsou dobrodruzi tací jak za „Tábora řvavých“ slavných časů, však s dobou žní se z dědiny to ztrácí kams do kraje, kde zraje zlato klasů, kluk zmizí ze školy a s tátou táhnou za Prahu s kosami do známých dědin... Rozbití celí jsou. A žízní práhnou, a slunce žhne tak do tátových šedin. Pak po čase se navracejí spolu, a do té bídy valně se jim nechce. Hned táta v krčmě opíjí se v bolu. A mladý kluk se zaučuje lehce. 23
Pole.
Již klasy žloutnou všude, dozrávají s tajemnou hudbou po bludišti pěšin, to předtuchou je žní v tom našem kraji, kdy slétají se ptáci do ořešin, žhnou kameny a jsou tak mělké vody, že písek na dně vidíš s lasturami, vzduch rozžhavený je, a jako body vsi vidíš v obzoru, hřbet vrchů známý... A pole jsou jak zlaté, plné stoly... Kdo pracoval, teď vezme v svatém klidu. Neb za daň krve, pot a za mozoly Bůh zaslíbil tu zemi svému lidu. – 24
Žně.
A již jsou žně... Jak obři kolébají se vozy s obilím po celé týdny, lny hnědnou pomalu a žlutě zrají, je měsíc příznivý a čas je klidný. Makovic zahnědlé skvrnaté hlavy mdlou vůní zadýchly, co počly zráti... Po polích dětí chudých jdou již davy, hrsť klasů každé ve své ruce chvátí. Již k prvým obžínkám se časy chýlí, kdy první „bábu“ strojit bude chasa, a celá ves v té bude výskat chvíli s tou lehkostí, jíž volný pták jen jásá! 25
Návrat domů.
Když sousedé jdou vždycky v podvečeru s kosami domů na mohutných zádech, jich silhouetty ztrácejí se v šeru pod nebem, jež má blankytový nádech, na pasech brousky se jim kolébají. Smích dívek zní, jež uzavřely řadu, a v štěkot psů a bukot z blízkých stájí zní rachot vozů v mírném letním chladu. A výminkář, jenž opatroval děti, že tolik se mu po těch polích stýská, o každém zvlášť si dá zas vyprávěti... A na časy se v dlouhých pruzích blýská. 26
Partie ze Stražiště.
Ten vrch pln lískoví! Sem cestu klestí si pozdní slunce, ostruží kde zraje, chumáče ořechů pod nohou chřestí, s každého keře pavučí let vlaje tu z divočiny lísek, osyk, dubů. Sem houštinami k hrotu nejvyššímu jen z těžka projdeš, s dřevěného srubu zřít na kraj tichý, plný měkkých dýmů, přes jedle vysoké u vrchu paty, jak říčky, vsi a města jsou jen body, skot zrnka, vsypaná v kraj sluncem zlatý a kapky rtutě rybníky a vody. 27
Podzim.
Za vsí hned zámek je... On v parku bělá se kmeny topolů, větvemi lísek, skrz dubů křivé větve zřít je stmělá schodiště, basin, háje prázdný výsek. Kol plotu parku podél cesty polní řad dubů stojí... V dálce nedohledné se ztrácí v mlze... Tu jdou děti školní, když měsíc bledý nad strání se zvedne, když večer podzimní, co vůně mívá té ostré, zdravé, vpouští do úžlabí, a mísky hnědé s žaludy van schvívá, strakaté pavouky a léto babí. – 28
Starý chirurg.
Už nevím, jak se to vše přihodilo, však zůstal na vsi v žlutém, drobném domku, psí víno přes okna se zavěsilo, kraj kýval sem skrz řadu horských stromků. Již třicet let v té nudě každodenní klel na tu Sibíř ztracenou v hor svahy; o městě snil a čestném postavení, a o druzích svých proslavených záhy. Tak zdrsněl k lidem chirurg staré doby, a pro vše stejný lék bral s přísnou péčí. Dnes jeho hrob už dávno splynul s hroby a v lidech tradice mu dobrořečí... 29
Byl městys malý...
Byl městys malý... V mědi uschlých listi již na podzim se chvějí domků štítyštíty. Na stupních krámku kupčíka zřím čísti, z citronů věnec nad ním kývá smytý. A topolová alej zas tu stojí jak vryta v zem, z ní babí léto dýchá... Kostelní vížky planou v slunce zdroji... Jen vrabců sbor tu ruší příval ticha, a ržání koně u hostinských jeslí; jak z podsklepí cink sklenic okny zvoní. Dál pestrý kolotoč se v zrak ti kreslí tou strnulostí kočárků a koní... 30
V chalupě.
Když brambor mísa se stolu se kouří, kyselé mléko k tomu připíjí se, kraj večerní se oknem v jizbu chmouří, hlav pitvorný stín v ploše stěny tmí se. Cinkají lžíce v drsné vtipy chasy, mech voní za okny a z chlévů vedle krav táhlý bukot zní... Tam vichr hrá si podzimní píseň venku, šumí jedle... Je po večeři... Rozsvěcují rychle... Hospodář s děckem hrá, jež roztomilé, babička přede a děd v jizbě stichlé o Enšpiglovi čte a Paní Bílé... 31
Meditace.
Z dřevené pavlače tichého dvora u lesa temného se dívám v lada, jak noc jde modrá... Pod ní jako chorá zem sněhová spí domků dlouhá řada. Já dívám se na bílé vločky sněhu, na mřížovité spousty snující se v divokém pádu. Pošta supí v běhu pod lesem dole, okna drnčí, chví se... Tak ve mně něco jásotem se chvěje a často, často,... nevýslovně temně. – to štěstí pádí kol? – ó, kam se děje? Jen blízkým letem otřese mnou jemně... 32
U „Josifa“.
Má Josif krámek malý za kostelem. Sem snadno od mše skočit pro zahřátí! Na zemi plecháče jsou v koutě stmělém a soudky s hevery... Hle, slunce zlatí před domem stromy sněhem zasypané i okno, za nímž Josif zvyk‘ již státi. Co ve vnitř hrají v karty obehrané na prázdném soudku, den se valem krátí. Tu večer žena pro muže si chvátá... Však nehne se... I dojde proň kluk rusý... S tím čtyřletým se potácí ven táta: „Prodáme mámu,“ směje se. „Ať zkusí!“ 33
Pouť v zimě.
Je městys zasněžen... V náměstí malém tu stany stojí, boudy pernikářů, a lid se hrne, splývá, šumí valem, zní trubek vřesk... Ze skladu písní, snářů a obrázků kdos zpívá, z panorámy vytylý patron s papouškem v dav křičí... A sníh se leskne jako drahokamy. U jeslí koně před hostincem řičí, hvizd bičů zní v směs lidí kolébavou. V zátiší pod hřbitovní vlhkou stěnou mrzáci stojí s obnaženou hlavou, s formulí hladu dávno naučenou. 34
Sedláci.
Sedláci naši pouze chudě žijí, však mezi sebou v stálém sváru, křiku, pan soudce z města nic jim nepromíjí a všecky zná už dobře do puntíku. To filosofů nehybné je plémě, nad novoty si zkušenosť svou cení, a co jim nedá zděděné kus země, to kravek pár, jež celé jich je jmění. Ne, u nás nejsou dobří politici, ba nikdo neví, odkud vítr duje, jim často bída kráčí po sednici, a žid je každým rokem decimuje. – 35
Ježíšek.
Že též jsou něžni u nás, o tom víte: a já se právě v okno jizby díval papírem slepené a neumyté, po černých stěnách stín se v kouty vrýval, a dvéře bez petlic, tu černá bidla nad pecí visela, tu holubice, zrobená z vajec, schvívala svá křídla, pár stolic, obrázků a nic již více... Však v mechu jesle barevné tu stály, a stromek drobný blíž mi kynul snětí. A. tušil‘s na chvíli, že ráj tu malý, tu bouřit bude veselý smích dětí! 36
Zimní odpoledne.
V neděli ve vesnické nalévárně je opět plno... Slepec a harmonikou veselé kousky hraje jednotvárně, a kejklíř v koutě s činkami a s dýkou a s mečem produkci svou počal právě. Sněží se venku... Okno mží jen dýmem, a hlavy jen se pohnou kolébavě; vše neurčitě, jako v snech kdy dřímem‘, je v koutě zřít... A venku pohřeb křáčí, zpěv „miserere„ nejasně sem vniká, že křižují se největší hned rváči! – Pak dál, jak dříve, vřeští harmonika... 37
Při západu slunce v Želivě.
Sníh, sníh... A silnice se dolů stáčí, hned otvírá se tobě panorama! Z hlubokých lesů nezazní let ptačí, sníh, jenom sníh, a prorva, stěna samá... Zříš v dolinu... Zdi klášterní a věže pod sněhem v kotlině se nad vsí tyčí... Mráz ostřeji v ret rozpukaný řeže, a silněji vran zástup s polí křičí... Sem silnicí jdou kněží praemonstráti, zrak cloní si, v dál hledí beze slova... Před nimi v kouli slunce bodem tratí se s novým pony bryčka praelátova... 38
Epilog ke knize črt.
Jak děcko byl jsem, v kraje svého mapu já zarážel jsem řadu praporečků, ne bitvy že v ní ryly ostří drápů, a krvavou svou po nich táhly vlečku, jen jako letem, kam mě nesly oči, kde hřbitovní zeď u vsi hlásá: „marně!“„marně!“, kde mlýnské kolo v olšoví se točí, a v pláních cvrček cvrčí jednotvárně, kde svahy, lesy s milíři spí v tichu; já stopu zahlíd’ veské dívky v trávě, slech řeči sousedů, kdy hledí v líchu, zřel stíny žitížití, jak vše rvou tak dravě... 39 Obsah.
Prolog3 Klášterní zátiší4 Květnový sen5 U „Čtyř krejcarů“6 Stesk honicích psů7 Před lety ještě8 Do Ameriky9 U strže10 Dětská vzpomínka11 Opuštěné lomy12 Cestou13 V oddechu14 Figurka15 Korový domek v oboře16 Zlatá kniha17 Rybníky18 Táborské kraje19 To u nás jsme20 Lilkový květ21 Potoky22 Při čtení Bret Harta23 [41] Pole24 Žně25 Návrat domů26 Partie ze Stražiště27 Podzim28 Starý chirurg29 Byl městys malý30 V chalupě31 Meditace32 U „Josifa“33 Pouť v zimě34 Sedláci35 Ježíšek36 Zimní odpoledne37 Při západu slunce v Želivě38 Epilog ke knize črt39
E: pk; 2004 [42]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Šimáček, František
(Knihtiskárna F. Šimáček, nakladatel.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 42