Sedláci.

Antonín Sova

Sedláci.
Sedláci naši pouze chudě žijí, však mezi sebou v stálém sváru, křiku, pan soudce z města nic jim nepromíjí a všecky zná už dobře do puntíku. To filosofů nehybné je plémě, nad novoty si zkušenosť svou cení, a co jim nedá zděděné kus země, to kravek pár, jež celé jich je jmění. Ne, u nás nejsou dobří politici, ba nikdo neví, odkud vítr duje, jim často bída kráčí po sednici, a žid je každým rokem decimuje. – 35
Básně v knize Z mého kraje:
  1. Prolog.
  2. Klášterní zátiší.
  3. Květinový sen.
  4. U „Čtyř krejcarů“.
  5. Stesk honicích psů.
  6. Před lety ještě...
  7. Do Ameriky.
  8. U strže.
  9. Dětská vzpomínka.
  10. Opuštěné lomy.
  11. Cestou.
  12. V oddechu.
  13. Figurka.
  14. Korový domek v oboře.
  15. Zlatá kniha.
  16. Rybníky.
  17. Táborské kraje.
  18. To u nás jsme.
  19. Lilkový květ.
  20. Potoky.
  21. Při čtení Bret Harta.
  22. Pole.
  23. Žně.
  24. Návrat domů.
  25. Partie ze Stražiště.
  26. Podzim.
  27. Starý chirurg.
  28. Byl městys malý...
  29. V chalupě.
  30. Meditace.
  31. U „Josifa“.
  32. Pouť v zimě.
  33. Sedláci.
  34. Ježíšek.
  35. Zimní odpoledne.
  36. Při západu slunce v Želivě.
  37. Epilog ke knize črt.