V Lopatovských lesích.

V Lopatovských lesích.
Já prožil jsem kdys čarovný máj, hrůzný zároveň, že zdá se mi to dnes jak nemožný a divný sen. Pod ohněm šrapnelů a granátů kvet’ strom i keř a květem svým nám malověrným říkal: „Doufej, věř!“ Voněla střemcha v houštinách prastarých lesů těch, o láskách dalekých vojínům její šeptal dech... A s probuzením ranním vítal nás zpěv slavíků, jenž pozdě v noci zněl zas do tesklivých našich snů. Však s vůní krásy dýchali jsme spolu smrti dech, jenž hrůzou plnil nás při ozvěnách ran, výstřelech. Tu krásu když jsem zřel a granáty rozrytou zem, já vzpomněl básníkových slov: „Děs je být člověkem!“ „Šumavan“ 1922.
12