U trosek říčanského hradu.

Bohuslav Květ

U trosek říčanského hradu.
Zříš truchle v širý kraj a v žití vír, zdi zbylá ze slavného hradu Říčanských! Tu slávu časy odnesly jak pýr a pusto, smutno je, kde zněl kdys zpěv a smích. Tu dějin českých dýchne na mne van a z trosek těchto mluví ke mně staletí. I mnohý český král zde rozbil stan, by zajížděl si odtud v lesy v podletí... Och, šumné večery, jež spatřily zdi slavného kdys hradu rodu Říčanských! Tu šprýmy šašků, verše zvonily zpěváků potulných a krásných žen zněl smích. Však „marnost nad marnost!“ teď mluví zeď tu zbylá z veškeré té slávy dávných chvil. A jak tu na ty trosky hledím teď, podzimních větrů teskných slyším pláč a kvil... 74