Nové Básně,
vydané
od
Antonína Puchmajera.
Svazek pátý.
V Praze, 1814.
Vytištěné u Frant. Sommra v klášteře sv. Anny.
[1]
O rýmu.
Rým jest stejný zvuk slov rozdílných na koncy dvou nebo více vršův.
Rým jest:
1. Jednopadý (jednopadec), když z jediné toliko slabiky pozůstávajícý slova se rymují: p’al a ťal.
2. Dvojpadý, když dvě slabiky stejný zvuk mají: dala a žala.
3. Trojpadý, v kterém tři slabiky se rymují: lopata a opata.
4. Čtverpadý, kde čtyři slabiky stejně znějí: milovati a pilovati.
5. Pětipadý, když pět slabik se rymuje: dovažovati a považovati.
[3]
A.
O rýmu jednopadém.
I. Živly rýmu jednopadého.
Rým jednopadý z jediné toliko samostatné pozůstává slabiky: kat a šat; lid a žid.
Při jednopadcy k pozorování přijde:
1. Výraz. 2. Hlasnice. 3. Kládce. 4. Názvuk. 5. Bohatec. 6. Pych. 7. Zbyvek.
1. Výraz jest poslední v rýmu souhláska, kterou se rým vyráží a zkončuje: dal a kal; les a pes. Zde jest l a s, výraz.
2. Hlasnice jest v rýmu samohláska, a polohlasnice jest l a r. Had a sad; bez a řez; bil a pil; lík a mík; mol a sol; duch a puch; lůj a hnůj; myš a slyš; troud a soud. Zde jest a, e, i, í, o, u, ů, y, ou, hlasnice; pln a vln; chrt a krt, jest l a r, polohlasnice.
3. Kládce jest před rymujícými se stejnými písmeny stojícý nestejné písmeno, které rým zakládá. V les a pes, kládce jest l a p. Bez kládce nelze, by nějaký byl rým. Lad a lad; rus a rus; jsouliž to jaké rýmy? nejsou. Přidáli se ale k nim kládce, povstane rým: h lad a s lad; b rus a t rus.
4. Sběhneli se mezy hlasnicý a kládcem písmeno, to ať Názvuk slove, protože rým sylněji
4
nazvučuje. V hlad a slad, l jest názvuk.
5. Jestli v rýmu více takových stejných písmen, první před hlasnicý stojícý jest názvuk; druhé, bohatec; třetí, pych; protože tentam činí rým bohatý, a tentu v hojnosti jako pyšný. V struh a pstruh, h, jest výraz; u, hlasnice; r, názvuk; t, bohatec; s, pych; p, kládce.
6. Písmeno, před kládcem stojícý, poněvadž žádné v rýmu nekoná služby a jako zbývá, Zbyvek se jmenuj. V dal a hnal kládce jest d a n; h, zbyvek.
7. Jména ale tato často se mění, podlé povah a počtu písmen před hlasnicý stojícých, tak že, co nyní bylo zbyvkem, při sběhnutí s jiným rýmem, více stejných písmen majícým, stane se kládcem; z kládce bude názvuk; z názvuku bohatec &c. u p.
luh
druh
struh
pstruh
V luh a druh, l a r jest kládce; d, zbyvek; který ale zbyvek v druh a struh se mění v kládce, a s jest zbyvek; v struh a pstruh ale s jest pych, a p, kládce; tak že ani v pstruh není zbyvku, rymujeli se s struh;
5
jest ale trojí, když se rymuje s luh; luh a pst-ruh, poněvadž l a r již jsou kládce.
II. Druhy rýmů jednopadých.
A. Na koncy rýmu neboli výraz jest souhláska:
1. a) c, cyška, a z, zyčka; a rým ten jest cyškový a zyčkový: moc a noc; kněz a rez.
b) č, čiška; š, šička; ž, žička; a jest čiškový, šičkový, žičkový; moč a toč; myš a piš; lež a rež.
c) Jeřka: j, ď, l, ň, ř, ť, a jest jeřkový: loj a roj; choď a voď; čmel a chmel; daň a dlaň; moř a tchoř; lať a nať.
d) Hrubka: b, d, f, h, ch, k, l, m, n, p, r, s, t, v, z; a jest hrubkový: dub a zub; had a sad; hloh a roh; duch a sluch; buk a tuk; dal a bral; lom a hrom; len a sen; lep a štěp; bor a mor; květ a svět; lev a střev; maz a vaz.
Pozn. Nejeřujíce písmen retných (retek), b, t, m, p, v, ani s a z, jako dávní Čechové a dosavad Polácy, nemámeť tedy také pozoru na jejich hrubost nebo měkkost: krev’ a lev; hloub’ a roub; (ty) lep’ a (ten) stěp; jsem’ a sněm; ves’ a les; kolomaz’ a vaz. Takéli se ale dobře rymují l’ a l? stůl’ a hůl? Neděláli se rozdíl mezy l’ a l, dobře; má se ale dělati, protože v ustech Slováků
6
a Moravanů dosavad žije. Užitek rozvržení tohoto nížeji lépe do očí padne.
2. Jestli souhláska jedna, rým jest
a) Jednovýražní: hon a zvon.
b) Dvě, dvojvýražní: dost a host.
c) Jestli jich více, více- nebo mnohovýražní: manstv a panstv: a ten neradím často.
B. Vzhledem hlasnice, jestli
a) Dlouhá, dluhohlasničný jest: já a má; bí a pí; mdlý a zlý; hnou a žnou; pán a tchán; díl a jíl; kůl a vůl; dým a rým; bloud a soud.
b) Krátká, jest ostrohlasničný: dva a lva; hne a tne; cti a lsti; hru a kru; lny a sny; Jan a man; len a sen; lip a vtip; hor a vor; duch a much; chyb a ryb.
c) V kterém rýmu hlasnicy zastupuje polohlasnice, polohlasničný se zov: pln a vln; chrt a krt.
C. Rým majícý názvuk, jest názvučný: hlad a slad; bohatec, bohatcový: stal a vstal; pych, pychový: struh a pstruh.
III. Pravidla a výstrahy pro rým jednopadý.
I. Prav. Rým jednopadý z jediné samostatné pozůstávej slabiky: daň a dlaň, hrom a strom.
7
Věř, zní lépe jazyk můj,
Než ten uvedený tvůj,tvůj.
Puchm. Sebr. básn. Svaz. 2. Str. 61.
Zdeť půl věku slavně od ust jeho
Plynul pravdy libý zvuk,
Jinocha jej, muže, starce ctného
Slyšel otec, syn y vnuk.
Hlas. 1808, Díl 1. Str. 42.
Výstr. 1. Někteří básníři rymují jedno- a trojslabyčné slovo spolu:
Mudrák hrnčíř, který ví
Co má za moc kapradí.
Puchm. basnbásn. 2, St. 99.
Lásku jeví svou –
Půjdeš žebrotou.
Slaď tím mladost svou –
Smíchy pominou.
Puchm. I. St. 35, 36.
Ty sám jsy, jenž tu čest máš,
Nikdý že neumíráš.
Strýc Žalm 86.
Jestli zvíře ubohé –
Líkům brzké smrti mé.
Puchm. 3. St. 66.
Lijavec,
Ledovec,
Divná věc!
Tabl. Poez. 1, St. 103.
Ale podobný rým není dokonalý. V posledním tomto věc zavírá potřebný v sobě smysl; nikoli ale slabika věc. K dosažení toho
8
musým teprv v mysli k ní přitáhnouti slabiky dvě, ledo; kteréž přitažení a jako odvolání na předcházejícý slabiky činí, že rým již není jeden, a hlas nepadá v jednom jako v druhém rýmu stejnou vahou, jako v hlas a klas; věc a klec; boj a roj.
Pozn. a) Lomnický toho potřebu dobře cýtil, když na trojsl. slovo rymoval jednosl., že se tomuto ještě jedna rymujícý se slabika přidati musý:
Aby do rukou nepřišel,
Snadby ty též tak ke mši šel.
Lomn. Hosp. Str. 178.
Co pak dále k tomu ty díš,
Jestliže se sám nestydíš.
Lomn. H. 102.
Tak y P. Palkovič:
Zvláštní věc ti dím
– jistě uvidím.
Muza, 10.
b) V podobném rýmu aspoň názvuk býti musý, kterýž jej stejněji znějícý a tím samým zvučnější činí.
Svatým svazkem svíže s ní
Prvé než se rozední.
Tabl. Poez.
2. Někteří opět jednosl. slovce, jež trojsl. předcházý, rymují s dvojslabyčným:
Vzpomenu však: všem co třeba,
– U U –
Boží dobrota dá;
9
Ej, jen po prácy kus chleba
– U – –
Lidem chutně padá.
Palk. Muza 16.
Vým. Když jednosl. slovce předcházý slabika dlouhá nebo přízvučná:
V věčné kráse
Jak jen hlavou pohne, zdá se.
V. Nejedlý, Soud. 8.
V libé kráse
Zelená se.
Puchm. 4.
Rým ten a podobný vlastně patří mezy dvojpadce; a pro větší líbeznost nechť se raději prodlužuje předposlední slabika, než poslední. Protož následujícý rým není hrubě valný:
Mezy tím však, co ty mně dáš?
Ne, má milá, co ty hledáš.
Palk. Muza.
3. Rým jednopadý nikdý nepozůstávej z slov trojsl., z nichž jedna jediná a to jen poslední rymuje se slabika. Které ucho české uzná za dobré rýmy, jako: vládařství a dědictví? rozkejvá a nastřihá? zaplete a namelte? náramně a krajině? vylíčí a omáčí? jakžto v žalmích Strýcových nalézáme. Ten a mnozý jiní, zdá se, že toliko na poslední slabiku pozor měli, nic na předcházejícý nedbajíce:
Všecky je zatratí
Jako plamen sehltí.
Strýc Ž. 21.
10
Své pastvy jim vždy udílej,
K slávě věčné tak spomáhej.
Strýc Ž. 28.
Lomnický již mnohem lépe rymuje, než Strýc; předce ale také:
A ty pak všeho uležíš,
Měšcy y hlavě polehčíš.
Lomn. H. 175.
Tak y Šť. Kadlinský:
Když se den zrána krásný
Barevně přistrojen,
Ukazuje, a jasný
Již s nocý rozdělen.
Ba y noví básníři, což není k vymluvení:
Za mdlé má a jimi pohrdá –
A tak v zkázu upadá.
Děvín, Díl 1. Str. 126.
V slovích trojsl. vždy dvě stejné slabiky rymovati se musejí:
Jiný se šušou okydne,
Až mu s ní jídlo ostydne.
Lomn. H. 6.
II. Prav. Výraz v obojím rýmu buď stejný, jeden a týž: dub a zub; nač a zač; sud a stud; choď a roď; hlas a klas. Rým ten dobrovýražní sluj.
Nehezkýbys Frycek byl,
Kdybys za zlé zlým se mstil.
Puchm. 2, St. 75.
11
Výstr. Kde se stejné nescházejí výrazy, rým ten jest zlovýražní, a syce:
a) Někteří rymují příbuzná písmena: b a p; d a t; h a ch; s a z; š a ž. Ale d není t; a s není z, ani na koncy. Podobný rým by se strejčený, Strejčenec, nazvati mohl.
Nakrála kuřičce na kostky chléb,
Plný jí podala vodičky střep.
Puchm. 3, St. 77.
Svalil na náš rod,
Svobodu vhnals do robot.
Puchm. 3, 32.
Světu vzdálenému výhost dát
Dnesbych ještě letěl rád.
Puchm. 3, 64.
Varte se toulání, hanebných mist,
Schvalního posměchu, nevěstčích hnizd.
Puchm. 3, 43.
Nechat sy zajít soud
A palcy notně hnout.
Puchm. 1, 24.
Na trnoucý svět
Vylívají ukrutnícy jed.
V. Nejedlý, Soud, 12.
Po veškeren časů běh
Člověk, pěstoun, kněz a Čech.
Hlas. 1808, Díl 1. 50.
Okřejili, bratře, věz,
Ano máš – zde skonal pes.
Puchm. 3, 67.
12
Hrozná bouře trhá hráz,
Strach a ouzkost zdrtí nás.
V. Nej. Soud. 16.
Vyjma, rod a robot; dát a rád; ostatní tyto rýmy outlosti sluchu se vysmeknouti mohou.
b) Strýc rymuje m a n:
Neboť jest on Pán
Všech nejvyšší sám.
Strýc Ž. 42.
V tom ho následují y novější:
Sotva u kaple zvon –
Jakby ho nesl hrom.
Puchm. 1, 27.
c) Mnohem ale horší jest rým, když
a) se sejde jeřka s hrubkou; rým ten buď měkohrubý, Měkohrubec.
A v ničem se neprotiv hned,
Ke všemu pomáhati hleď.
Lomn. H. 49.
A ne všecko na jídlo žeň,
Nemůž býti vždy dobrý den.
Lomn. H. 171.
Směloliby se s ostatními Slovany položiti zde deň? Takťby rým byl dobrý; ne ale tento:
Zblízka, když se hněv vbéře veň,
Bude jej moct vybyti ven.
Lomn. H. 194.
b) Cyška s čiškou &c:
Řekl sem, ach, přezlá věc,
Jižs ty mne zavrhl preč.
Strýc Ž. 31.
13
Neb tento Bůh sám jest Bůh náš
Trvajícý na věčný čas.
Strýc, Ž. 3.
Toť jest překrásná lež –
Nevíte, že jsem kněz?
Puchm. 1, 21.
III. Prav. Hlasnice vždy dlouhá s dlouhou, a krátká s krátkou rymovati se musý: laň a saň; pláň a stráň; čich a lich; smích a vích; hrom a strom; lůj a hnůj; buk a suk; bloud a soud; mlejn a Tejn; já a má; cti a lsti; sní a zní; ctnou a schnou. Rým ten jest dobrohlasničný.
Mnozý v chudobě vždy byli,
Křížů všech jen měli dost;
Statků předce nenabyli,
Pokoj byl jich vzáctný host.
Mnohokrát y také snad
Hubený je soužil hlad.
Puchm. 2, 94.
Výstr. 1. Nikdý hlasnice dlouhá nerymuj se s krátkou: a a á; i a í; u a ů nebo ou; y a ý; jako: klam a sám; msta a stá; či a čí; hnu a snů; blud a soud. Rým podobný jest zlohlasničný.
Ten kdožkoli jest z vás
Mé rady přijmi hlas.
Strýc, Ž. 34.
Protož sobě každého polož z nich
Za žert a smích.
Strýc, Ž. 53.
14
2. Rovně zlý jest rým, když se na koncy rymuje i a y; ě a e; í a ý; zvlášť po d, n, t: zdi a vždy; vně a tne; cti a sty; mstí a stý.
Halislav zchytralý, plný jen lsti
Falše a podvodu, zrady a msty.
Puchm. 2, 157.
IV. Prav. Každý rým měj svého kládce; a ten dobrokládcový (jinak zlokládcový) se nazývej. Had a sad; dán a pán; měl a pěl; dluh a pluh; pln a vln; krb a vrb.
Křížil se ohnivý plamen a blesk,
Křastil a rachotil po nebi třesk.
Puchm. 3, 125.
Výstr. 1. Rým, v němž slova stejná, tentýž smysl majícý, se rymují, nerym jest.
V nejdávnější koukám děje,
Kdož se koli narodil,
Každý touže slzy leje,
Že se pozdě narodil.
Puchm. 2, 170.
2. Smějíli se ale slova, stejně syce znějícý, smysl ale rozdílný majícý, rymovati?
Pustá místa! jen vás samých duše má
Hledá nyní.
Vše mi hořkým, sladkého co mladost má,
Lila činí.
Palk. Muza, 22.
Zdá se jí
Lahůdka, co jí.
Palk. Muza, 51.
15
3. Rým, na krátkou hlásku se skončujícý, s jedinou toliko předcházejícý souhláskou títěrný jest.
Ovšem že
Tito páni, vše co se –
A vše vědí, jen to ne.
Puchm.
Rým ten měj buď více zbyvků; a nebo aspoň názvuk.
Již mu vůkol kolem hlava šla,
Obtahovala mu oči mlha (mhla).
Děvín, 2, 68.
Třesouce se tam y zde,
Slyšíc, Žižka s Čechy jde.
Puchm. 3, 122.
B.
O rýmu dvojpadém.
Rým dvojpadý ze dvou rymujícých se pozůstává slabik. Poslední z nich slove Podrymek, předposlední Nadrymek. V dala a žala, da a ža jest nadrymek; la, podrymek.
Při rýmu tomto k pozorování přijde, jako při jednopadcy:
1. Výraz, poslední v rýmu souhláska; kamen a plamen. Zde jest n výraz.
16
2. Hlasnice jsou samohlásky; v dalo a p’alo, jest a a o hlasnice. První slove hlasnice nadrymková; druhá podrymková. Polohlasnice jsou opět l a r: mlčí a vlčí; hrnec a srnec.
3. Souhláska mezy hlasnicemi stojícý, Meznice nechť slove, protože mezy činí mezy dvěma samohláskama; v lese a nese, s jest meznice.
4. Jako v jednopadém tak také v dvojpadém rýmu kládce býti musý. Neboť dáti a dáti, není rým; jest ale v dáti a láti; protože v posledních kládce jest d a l. V slovích troj- a víceslab. y samohláska jest kládcem. V holiti a valiti, kládce jest o a a; v holiti a potiti ale jest l a t. Z toho se vidí, že rým dvojpadý jest ten, v kterém dvě se rymují slabiky, buďte ostatně slova se rymujícý z kolik buďte slabik.
Druhy rýmu dvojpadého.
Rým dvojpadý považovati sluší vzhledem výrazu, meznice a hlasnice.
I. Vzhledem výrazu:
a) Na jednu souhlásku se skončujícý, jednovýražní jest; kamen a plamen; celem a čelem.
b) Na dvě, dvojvýražní: mladost a radost.
c) Jako jednopadý, čiškový, hrubkový &c: jepic a slepic; nerač a čtverač; bázeň a lázeň; jeden a leden.
17
II. Vzhledem hlasnice:
a) V kterém rýmu nad- y podrymek jest dlouhý, velebný, Velebník ať slove: dává a brává; Iínů a řvínů.
Neb když měsýc mile svítí,
Děvče rádo cosy cýtí.
Palk. Muza 36.
b) Majícý nad- y podrymek krátký, rychlý, Rychlík ať zní: p’ala a ťala; sebe a tebe; holo a kolo.
Nuže, kdož má kuráž v těle,
Ať mne následuje směle,
Užívejmež radosti
V věku svého mladosti.
Puchm. 2, 30.
c) Který nadrymek má dlouhý a podrymek krátký, vznešený, Vznešenec sluj: kráva a práva; míti a píti; bouda a hrouda.
A čtverák nechcy býti,
Neb vody neznám píti.
Puchm. 3, 114.
d) Který nadrymek má krátký a podrymek dlouhý, podhřížený, Podhříženec zní: dětí a letí; lojů a rojů.
Na kamenu panna sedí
Zkormoucená, jak zeď bledá,
Pokoje a srdce hledá,
Lítostivým okem hledí.
Puchm. 4, 127.
18
III. Vzhledem meznice:
a) Kde jedna jest, jednomezničný: dána a pána; mele a těle.
b) Dvě, dvojmezničný: lesní a vesní; hustý a pustý.
c) Tři, trojmezničný: houšťka a poušťka.
d) Čtyři, čtveromezničný: manství a panství.
Čím méně meznic, tím líbeznější rým, ač delší báseň proměny vyhledává.
Pravidla a výstrahy pro rým dvojpadý.
I. Prav. V rýmu dvojpadém musý tak jako v jednopadém stejný, tentýž býti výraz.
Když oni strašlivý držejí stánek,
Hrůza jde po těle od radovánek,
Slyšet je výskání, řvání a hřmot
Lítání v povětří, tropení psot.
Puchm. 3, 42.
Výstr. 1. Nerymuj se nikdý na koncy
a) hrubka s jeřkou:
Začněte píseň
Zvuku veselého,
Připojte buben
Ať vzní na čest jeho.
Strýc 81.
b) Ani hrubka s jinou hrubkou třebas příbuznou:
19
An Arystoteles onen
Byl moudrý a čte se o něm.
Lomn. H. 161.
II. Prav. Hlasnice buďte obě stejné:
Jedinká jsem Zdecha dcera,
Pána Mížské krajiny,
Navštívit sem příšla včera
Chorouzovy dědiny.
Děvín, 2, 120.
Výstr. 1. Nikdý se nesbíhej dlouhá s krátkou; a to syce:
a) Kde v jednom rýmu nadrymek jest dlouhý a podrymek krátký; v druhém ale rýmu naopak; rým ten křižový, Křižovec sluj: práva a pravá; péči a lečí; pídi a lidí; kůži a tuží; boudu a budou.
Kteráž když samečka tratí,
Již do smrti bude lkáti.
Lomn. H. 243.
Ani není toho vína,
Načne se pro tebe jiná.
Lomn. H. 133.
Blaze tomu hospodáři
Komu se žena podaří.
Lomn. H. 139.
Že nemůže zahynouti
Přijíti v zapomenutí.
Lomn. H. 127.
O mysl, jak jsy klénot drahý
Bezevší ceny a váhy.
Lomn. H. 108.
20
Než se skončil týž rok starý
Přišli mnozý dřív na máry.
Hlas. Díl 1, 4.
b) Když nadrymky jsou dlouhé, a podrymek jeden dlouhý a druhý krátký; rým ten napadavý, Napadavec, se zov: stává a sláva; stálý a hrály; řídí a pídi; růží a kůži.
Když se přežerou boháči,
Majíc co jen hrdlo ráčí.
Lomn. J.H. 73.
Skřehlá starost, jarní krása,
Knížat milých slávu hlásá.
Puchm. 1, 101.
c) Jsouli podrymky dlouhé a jeden nadrymek dlouhý a druhý krátký; ten buď vybočený, Vybočenec: stálá a malá; řídí a lidí; růží a tuží; cýtí a sytí; bloudí a udí.
Potom přemile přivítá,
Jsouc k němu ochotná, hbitá.
Lomn. H. 139.
Hanba, lehkost velkou činí,
Nevím, co pak pod tím míní.
Lomn. H. 104.
d) Když podrymky jsou krátké, a nadrymek jeden dlouhý a druhý krátký; rým ten nadtažený, Nadtaženec, zni: sádlo a vadlo; lízne a hryzne; máti a kati.
Ctnost bez protivníka vadne,
Když tebou zlá žádost vládne.
Lomn. H. 63.
21
A snad promíjíš y řádu
A máš do sebe tu vadu.
Lomn. H. 86.
Chtělas po prvnějším muži
Napraviti sobě kůži.
Lomn. H. 240.
Tu sy vyznám, často v hlavě
Myslím: proč těm ráčí
Bůh dát žíti v samé slávě,
Mne pak nouze tlačí?
Palk. Muza, 16.
Zde jest pochybeno proti výstraze c a d.
e) Když nadrymky jsou krátké a podrymek jeden krátký a druhý dlouhý, rým ten podtažený, Podtaženec, sluj: měli a celí; lidi a vidí; věku a Řeků; uši a suší; divy a syvý; hudu a budou.
Pod ruku jde všecko všudy,
Nelze aby byl kdy chudý.
Lomn. H. 7.
Mluví skrze usta svatá,
Coby ukrajoval zlata.
Lomn. H. 118.
Potom poruč Bohu duši,
Tak jakž na křesťana sluší.
Lomn. H. 256.
f) Když nadrymek y podrymek v jednom rýmu jest dlouhý a v druhém krátký; rým ten dluhorychlý, Dluhorychlík se nazývej: stálastálá a dala; řídí a lidi; důlků a kulku; cýtí a spiti; boudou a hudu.
22
Šťastný po vše časy,
Jenž se živě hlásý.
Strýc, Ž. 2.
Mnohem to více rozšíří,
Udělá hned ze dvou čtyři.
Lomn. H. 119.
Ana nechodí než lítá,
Víc jest bita nežli syta.
Lomn. H. 239.
Nemysliž, že pravou lásku k tobě cýtí,
K chlipným jen tě chtějí žádostem svým míti,
Posledně pak posměch z tebe učiniti.
Palk. Muza 13.
V posledních těchto třech rýmích cýtí, míti, učiniti, jest proti trojí výstraze b, d, f, pochybeno.
2. Nebuď v jednom rýmu hlasnice jiná, a v druhém opět jiná, kdež se zvlášť v nadrymku pochybuje: kořistí a milostí.
O jak dlouze
Ach! jim k nové svitá každý hrůze.
Palk. Muza 39.
Y jiné všudy
Všecky národy.
Strýc, Ž. 47.
Postřelen jsa bolestně,
Sevřín jsem přežalostně.
Strýc, Ž. 37.
3. V nadrymku mohou býti příbuzné hlasnice e a ě; i a y; í a ý; nikoli ale v podrymku. Dobře se rymuje:
23
Než toto pak povím směle,
Neb se to vždy vůbec mele.
Lomn. H. 231.
Že jest dobrá hospodyně
Rovně jako jiná svině.
Lomn. H. 145.
Chcešli pravým soudcem býti,
Musýš ve všem rovnost míti.
Lomn. H. 195.
Nanic ale:
V tom zatroleném světě
Jen panům štěstí kvete.
Puchm. 1, 17.
Že jest tam předc kus cesty
A takovou tíž nésti.
Puchm. 1, 27.
Vyzablý a bledý
Na nás přeoutrpně hledí.
Děvín 1, 142.
Jiné příčiny
Ztratiti svou bohyni.
Děvín 1, 152.
Již se rozejdeme
Do daleké země.
Tabl. Poez. 1, 104.
Pozn. Zdali po b, f, m, p, v, l, dobře se i a y; í a ý položiti může?
Pohromadě s nimi
Žvatlání a šprýmy:
Děvín 1, 197.
24
Na podivy
Jsouce žádostivi.
Děvín 1, 11.
Jako sovy
Stojí soused proti sousedovi.
V. Nejedlý, Soud. 18.
Že y po tu chvíli
Přirozenost (ní) nenabyla (lo) staré sýly.
Děvín 1, 2.
Však dobře, kde následuje výraz:
Vaším řečem, prý, se divím,
Ješto známo má být tvorům živým.
Tabl. Poez. 1, 34.
4. Nebuď v nadrymku hlasnice každá jiná, aniž se nesbíhej s l nebo r; anebo l a r vespolek:
Kolik lidí dobrých známých,
Kolik přátel! kolik y mých.
Hlas. Díl 1. Str. 4.
Po lvu a hadu zdrážděném
Y po draku jedu plném.
Strýc, Ž. 91.
Y všecken svět bouří,
Však nic neobdrží.
Strýc Ž. 99.
Tu mu huba jako trakař drčí –
Ona sklopíc modré oči mlčí.
Puchm. 5.
5. Když k vůli jednomu rýmu:
25
a) Hlasnice jiná nevlastní se klade:
Coby třikrát z luku střelil,
Dovesti ho velil, (lel).
Děvín 1, 95.
V velkém houfě na rolí
Najdete je v stodoli (le).
Tabl. Poez. 1, 95.
b) Slabika se vynechává:
Oheň zžírá, hubí meč,
Stvořila co lidská péč (če).
Puchm. 2, 107.
c) Hlasnice krátká se prodlužuje:
Ne Dunaj rychlý, ve velikém zdálí,
Ne rybná Tisa, z svého touže skálí.
Palk. Muza 28.
V objetí tvém, slyš mne Míčko,
Jedinký já ať jsem blážen,
Žádný jiný, holubičko,
Nebuď od tebe kdy vážen.
Palk. Muza 23.
Za horami, kteréž jasným bleskem zlátí,
Jak tu země truchlí, řkouc: kyž se mi vrátí!
Tabl. Poez. 1, 7.
d) Dlouhá hlasnice se zkracuje:
S kremnickými dukaty,
S rozkošnými děvčaty.
Tabl. Poez. 1, 73.
26
e) Jeřka se zhrubuje:
Předce sprostičké mé jídlo
Líp mi chutná v samotě,
Bažantí než jemu křídlo
Při muzyky hrmotě.
Tabl. Poez.
Zde místo hřmotě (dvojsl.) vyslovuje se po slovácku hrmotě (trojsl.)
6. Rymujeli se dobře e a é? zelené a semene? čelem a celém? stojí syce é za ý; nicméně dle mého sluchu neuráží se ucho, když se rymuje é a e; protože é neprodlužujem jako ý.
Povětří tu bouří chladné,
Strom schne, hořem kvítí vadne.
Hlas. 1807, 3, 413.
Jaroslav již vojsko vede,
Ohněm, mečem katy bledé –
ibid. 421.
Ani srdce nemate
Chudobné y bohaté.
ibid. 425.
III. Prav. Meznice buďte tytéž: lese a nese; bába a žába.
V milém věku svého máji
Živi buďme jako v ráji,
Nevinně a vesele
Jako žácy uměle.
Tabl. Poez. 1, 88.
Výstr. Zle se rymují:
27
A. Nestejná písmena:
Bože Jakobů, můj Bože,
Sprosť mne slyše mého hoře.
Strýc Ž. 84.
O skutcých Páně
Co ráčí jeho rámě.
Strýc Ž. 107.
Jelena za rohy drží
An to čerta v pekle mrzý.
Lomn. H. 137.
Dej jej tedy na řemeslo,
Byť mu zmládi v hlavu vešlo.
Lomn. H. 143.
Bude jiný hned na placu,
Nejez ani těch koláčů.
Lomn. H.
Moudrost, jmění, slávu,
Dojdeš za to věčnou chválu.
Tabl. Poez. 1, 5.
Neb bez zlata a stříbra
Nevyhraje ni stýbla.
Puchm. 1, 24.
Dav se v pravo pokročil,
Že se znovu narodil.
Puchm. 3, 111.
Pozn. Smějíli se vymíniti:
a) d a t:
A byť nepřišlo k hádce,
Jest k věčné skryt památce.
Puchm. 1, 14.
A tu mu od počátku
Naši zjevil pohádku.
Puchm. 1, 22.
28
b) h a ch:
Váží tvé dobroty lehce,
Některý z nich dbáti nechce.
Lomn. H. 190.
c) š a ž:
Navštíví tam milou, známou myšku,
Pannu Hryžku.
Puchm. 5.
d) Písmena, ješto v obecném mluvení se vynechávají:
Veškeré na něj kněžstvo
To mu vyžene pestvo.
Puchm. 1, 24.
B. Kde se k vůli rýmu místo obyčejného jiné písmě neboli meznice klade:
Voják vykrutiv se černé fúzy –
Vyprosyv sy tejně pomoc Muzy.
Tabl. Poez. 1, 31.
C. Když v jednom rýmu o jednu nebo více meznic jest, více než v druhém; a syce:
a) Kde aspoň poslední hlasnice s meznicý se rymuje:
Až v čtyřmecýtmém roce
Myš bude patřit kočce.
Puchm. 1, 18.
Protož v tomto novém roce
Posylň zas mé slabé srdce.
Hlas.
b) Mnohem horší, kde meznice jsou docela rozdílné:
29
Čepce díš, jsou přehezké
Zejtra zase připlesklé.
Puchm. 2, 62.
Co tvé manželce v té věcy
Nesluší ani nesvědčí.
Lomn. H. 155.
Aniž spí maje v péči
Izraele největší.
Strýc Ž. 121.
D. Kde meznice se rymuje s kládcem, rým ten příční, Příčník se zov: hudu a duhu; léta a těla; horu a rohu.
Já mu raději ze srdce sloužit budu,
Nežlibych v lese sedal na dubu.
Thám, 69.
Tak skoro y:
Že ji kážeš ztloucy dobře,
Až někdy snad y nos vodře.
Lomn. H. 19.
IV. Prav. Rým dvojpadý vždy aspoň z dvojslab. slova pozůstávej: bíti a míti.
Neboť ouve! mlíčné moře
Pod tělem se mouchy boře,
Zhltit hrozý ubohou,
Sestry pomoct nemohou.
Puchm. 2, 31.
Výstr. U některých básnířů, y novějších, rým dvojpadý na jednu samostatnou vycházý slabiku.
30
Na zejtří pak do školy zas
Povolá nás zvonečka hlas.
Tabl. Poez. 1, 89.
Kdyby se: do školy zas, zvonečka hlas skandovalo – U U –, dobře! Ale sklad ostatní písně ukazuje patrně, že slova ta nemají se bráti za choryjamby; ale za trochej; a protož také rýmy ty jsou nesnesytedlní. Podobně též:
Švárné děvče! život náš byl
Jenom hřička blažená,
Krásné věnce každý z nás vil,
Líbal líčka červená.
Tabl. Poez. 1, 89.
Rým tentoby jistě prošel, pro předcházejícý hlasnicy nadrymkovou dlouhou; jest ale chybný v meznicech, kdež se š a s, a b a v spolu rymují. Kde meznice a hlasnice jsou stejné, a hlasnice nadrymková dlouhá, rým ten, jakž sme výše podotkli, třebas z dvou jednoslab. slov pozůstával, dobrý jest: hnou se a house; kráse a zdá se.
Že dala žákům výhost –
Kde hrozyl vzýt ji zlý host.
Puchm. 5.
Za to
Dalbych všeho světa zlato.
Hlas. 1808, 2, 234.
Ostatně rymovati se může:
a) Trojsl. slovo s dvojslabičným, když to první má přízvučné předsloví:
31
Otec do pustiny
Zavedl švárné syny.
Hlas. 1808, 2, 237.
b) Dvoj- a čtyřslabičné slovo:
Baba v koutě hrůzou pláče,
Chlap se děsý karabáče.
Hlas. 1808. 2, 231.
c) Trojslab. slovo s přízvučným předslovím a čtyřslabičné:
Tam, kde bratří na tisýce
Bez lítosti sebe mordujíce.
Hlas. 1808, 2, 223.
C.
O rýmu trojpadém.
Na rýmu jedno- a dvojpadém všeliké české přestává básniřství. Nicméně čím více slabik se rymuje, tím větší také povstává z rýmu líbeznost. Udá se druhdy, že v vrších trochaických a spondaických čtveropadý nachomejtne se rým; ale trojslabičný rým jest zvláštní druh rýmu, v kterém líbeznost a dokonalost rymování českého v nejjasnějším se vysvěcuje světle. Můželi líbeznější býti rým, jako: opata a lopata? volena a holena? naději a raději? kázati a vázati? police a stolice? a na tisýce jiných těm podobných?
32
Korunku mu sázejí –
Jakž se hosté scházejí.
Puchm. 2, 35.
Bude při ní seděti,
Na službu jí hleděti.
Puchm. 2, 45.
Kdo je slávou rohatý,
Vysoký a bohatý.
Puchm. 2, 64.
Nevylíčí zlého svědomí –
Neudusý zlých psot vědomí.
Puchm. 2, 86.
Ba y v trochaických vrších:
Kolikráte předěšeno,
Zarmouceno, potěšeno.
Puchm. 37.
Zde přijde toliko k pozorování, aby rým měl kládce, a po kládcy všecky tři slabiky stejné a ty též. Tak: naději a zloději; valiti a potiti; jest syce dobrý rým, kterému se nic vystaviti nemůže, protože z dvou slabik se rymujícých pozůstává, a ty jsou dostatečné k všelikému rýmu. Předce ale líbezněji zní: naději a raději; zloději a oději; valiti a naliti; potiti a rotiti.
Užívejmež radosti
V věku svého mladosti.
Puchm. 2, 30.
33
Nepřestávej tedy, mladý básníři český! na tom, by rým tvůj z dvou se skládajícých slabik žádosti rytmiřství českého zadost učinil; alebrž šetř y toho, bys jej y třetí slabikou obohatil a tím uchu pozornému a umělému nejsladší potěšení, cýl nejvyšší rymování tvého, způsobil.
Nechť se rým tvůj libě skládá,
Jak to ucho české žádá;
Příjemněli poplyne,
Na srdcy se rozplyne;
Tak tvá dojde chvály píseň,
Nezmaže jí necti plíseň.
A. Puchmajer.
34
Píseň na radost.
Z němčiny Bedřicha Šilera.
Jiskro z Boha, dcero s nebe,
Choti světů, Radosti!
Vstupujeme, slavíc tebe,
V chrám tvůj věčné mladosti.
Libý usměch tvůj zas víže,
Co meč mody rozdvojil;
Chodec pléše jako kníže,
Když ho duch tvůj opojil.
Vzhůru, ať se obímáme,
Lidé světa celého!
Bratří! jistěť dobrého
Na nebesých Otce máme.
35
Kdo sy milé dobyl ženy,
Přítels došel přítele;
Poklad drahés našel ceny:
Plésej s námi vesele!
Plésej, ze všeho kdo světa
Nazve svým jen jeden tvor.
Komuž nelze? po tomť veta:
S plačky náš nechť mine zbor.
Stejným spoj se světe cytem,
S milým milý sousede.
Cyt ten k hvězdám povede,
Kde neznámý Pán je bytem.
Radost pije vše, co žije,
Z přirození pramene.
Zlý y dobrý, každý čije
Vtok jejího plamene.
Ona přátel, vína přeje,
Děvčat s usty nad rubín:
Červ ní mílo v zemi reje,
Na Bůh hledí Cherubín.
Miliony! nicý Bohu,
Klanějíc se padněte,
Hospodina najdete,
Jděte, jděte nad oblohu.
36
Radost slove sylné péro
V věčných věcý rodinách:
Kola pudí tisýcero
V velkých světa hodinách.
Vonné z semen vábí kvítí,
Slunce s nebe jasného,
Jichž, an jiným světům svítí,
Zhledí nezná zběhlého.
Jako slunce nebem letí,
Běžte bratří! milostně.
Běžte cestou radostně,
Jako vítěz k palmy vzetí.
Líbezně se na skoumače
Z pravdy směje zrcadla.
V tichá, kdo se souží plače,
Mrtvých vodí stavadla.
S jasné, slunné hory víry
Její vějí praporce;
A skrz puklé rakve díry
Stát ji zhlídneš u Tvorce.
Trp, co koho hněte zlého,
Pro lepší svět statečně.
Bůh tam v nebi konečně
Setře slzy s oka tvého.
37
Mílo Bohu rovnu býti
V milosti a štědrotě.
Dejme bídě oddech míti,
Veselu být žebrotě.
S ochotností zapomeňme,
Že kdos na nás nevraží;
Mstu y záští vykořeňme;
Tak zem’ láska oblaží.
Zpraven buď, kdo dosud bloudil,
Shlazen dluh a smířen svět.
Výše, než je Hladolet,
Soudí Bůh, tak jakos soudil.
V číši z zlaté hroznův žíly
Blesk se prejští radosti.
Zoufalství se napí sýly,
Lidojede tichosti.
Když jde kolem číše vína,
Bratří, vzhůru s stolice!
Juch! nechť syčí k nebi pína,
Bohu tato sklenice!
Tomu, který Mělničinu,
Který stvořil dennicy,
Bohu tuto sklenicy,
NebeNebe, země Hospodinu!
38
V psotě srdce jako z kovu,
Slávu ctnosti ctiteli,
Věčnost přísaze a slovu,
Pravdu ne- y příteli.
Důstojně se k králi mějme,
Byť y hrozyl životu.
Nevinny lkát nenechejme,
Skažme lež a lichotu.
Bratří! na tu Mělničinu,Mělničinu
Přisahejte společně:
Slib ten plnit statečně,
Přisahejte Hospodinu.
Ant. Puchmajer.
39
Hospodářství.
Vyspravím sy skrovnou chaloupku,
Všecko čistě, jako na sloupku.
Réví, stromoví a křoví vůkol ní
Budou dávat chládek k hovění.
Odtud nedaleko v háji
Besýdku sy spletu z májí.
Až to všecko řádně dovedu,
Tak tě divčinko tam povedu.
V chlívku bude s kozou kravička,
U sroubku pak z drnu lavička.
Ovčín s koňskou stájí v jednom pořadí,
Pod kolnou pak vorní nářadí.
Stodůlka šest kroků záze,
Vůkol plot a kousek hráze.
Až to tak vše řádně vyvedu,
Tak sy tě tam samou přivedu.
Na dvorečku v kurník kulatý
Pro svou radost kvočně s kuřaty,
Kachnám, husám, ťopkám y vší drubeři
Sama budeš sypat večeři.
Něco pro dům, něco v Praze
Na trhu se prodá draze.
Až jen já to všecko dovedu,
Tak sy tě tam zrovna povedu.
40
Na zahrádce, mimo zeliny,
Budou také vonné květiny.
Na podzym vždy rozličného ovoce
Bude víc a víc rok po roce.
Ptactvo bude v křoví cvrčet,
Potůček pak veskrz hrčet.
Jen až já to všecko vyvedu,
Tak sy tě tam do ní přivedu.
Jizbu sprostou, sklípek klenutý,
Pro mléko a soudek přepnutý,
Z něhož, když k nám známý někdo doskočí,
Dčbánek čerstvého se natočí.
V komůrce pak bude lůže,
V kterém se dvé směstknat může.
Až to všecko řádně dovedu,
Tak tě do něho tam povedu.
Jestli se ti to tak zalíbí,
Tak tě hoch tvůj vroucně políbí.
Pak se ale zeptá: budešli jej chtít? –
Byť y o vše přišel, ráda mít? –
A tak potom budem svoji,
Pak nás žádný nerozdvojí.
Až to na tobě též dovedu,
Tak sy tě tam směle povedu.
Václav Hanka.
41
Na hrob žebráka.
Zde leží žebrák. Šediny jej kryly;
Naživě nezhlíd světla božího.
Krm jeho, kůrky; nápoj, voda byly,
A oděv, dřípy z šatu cyzýho.
Nemaje místa, v psyncy nocleh míval;
Kam přišel, tomu nebyl vzáctný host,
Nic platna bída, osud, churavost.
Na odchod jeho každý rád se díval.
On nepřál žádnému nic zlého,
Než neoutrpným stavu svého.
Teď budou mnozý outrpnost mu přáti,
Když netřeba víc něčeho mu dáti.
Šebest. Hněvkovský.
Na Trosky.
„Sem se uchyl v syrou skrejši,
„ZdeZde svých žalob rozpomeň;
„JsyliJsyli pohrom cytlivější,
„JimižJimiž předků hynul peň.“
Tyto hrad mi šedomechý
Pustých Trosek vane vdechy.
Stojíť sama osyřalá
Pamět věku vetchého;
Žitele jen katrč malá
V dolu chová lidského.
Chyše ondy mnoholidné
Pusté jsou a ovšem klidné.
42
Jedno z děsného se rumu
Pronáší duch hrdinný,
An tě vzletěl vzhůru k chlumu,
Zhrdnuv nízkem planiny,
Strminu sy nejpříkřejší
Obrav za byt nejmilejší.
Výše oko unavuje,
Zrak nestihá vrchotu;
Kolmá střeže přístup sluje
K neschůdnému okolu.
A předc ohromné ty skály
Ohroměji druhdy stály.
Druhdy z jejich stkvělých bání
Na okolní polohy
Milé bylo pohlédání
Na Veliz a Zbirohy.
Vsy a tejny podál znalé
Strážnic těchto byly dbalé.
Rcete věže nebenosné,
Kdo vás hrady věncoval?
Než vás stíhly zloby losné,
Kdo tu žil a domoval?
Marný dotaz! ozev lení,
Trvá v tichém odmlčení.
43
Piramíd tak u Kaíra
Při Nýlovém prameně
Na odivu všeho míra
Čelí neohrozeně.
Jednák starožitných králů
Za odmlkem jevě chválu.
Rovné slovo, však y vinu
Nese české rameno,
An tě zvrhlo v rozvalinu,
Co ním hrdě staveno.
Ním se vznesly tvrze brány,
Ním y lehly rozmítány.
S valnými ač vojů davy
Všudy hromný Žižka, rek
O ně obrážel své hlavy,
Marný ke zdi žena vztek.
Nepodalť se čedič černý
Tvrdosti své zůstav věrný.
Dlouho stanul, Pannou zvaný,
Bez ourazu vcele hrad,
Až ho utkal bitce branný
Čechů Krále z Poděbrad.
Sporu tu k vejstraze hrůzné
Křepkost dána v rumy různé.
44
Takto s Krkonošské hory
V jaře rozvodněný proud
Husté zachvacuje bory
Skalnatých se vyhnuv hroud.
Výmol vytrávené řeky
Jeví moc a její vzteky.
Jizby krov a komnat zdobu
Skryla hmotná zápěna;
Zdí jen spousta ušla hrobu
Tloušťkou jsoucy hájena,
Nad níž sochy v rovném smutě
Ostaveny nepohnutě.
Němě čníte bez ohlasu
Těch, co u nás v pokoji
Smutně žili, nebo v kvasu,
Kratochvilném rozbroji.
Plesů jich neb želů heslo
Potomstva se nedoneslo.
Hluchý poklid v škoule káně
Ruší dvorným křehotem,
A jen věkovitá pláně
Rumnou zkořenivši zem,
Zavětila v zvolném tiše
Prázdnost k nebi zorné chyše.
45
Snad že v onom světnic rohu,
Kde se stěny mezera
Otevřela nuzně hlohu,
Slzela se nevěra.
Snad tu žalostného lkání
Slyšet bylo rozléhání.
Snad z těch oken, kdežto hostí
Vzteklá nyní vichřice,
Zřela dívka s toužebností
Na poplužní sylnice,
Truchlým okem, z které strany
Chvátá jinoch milovaný.
Snad tu v tuhém hrotů klání
Českorodní šlechticy
Cvičívali do ustání
K boji mužnou pravicy.
Snad tu z luků zvučné střely
Mírně k cýli zaletěly.
Snad tu čacký otec syna,
Jako někdy Azdrubal,
Vroucně k svému srdcy vina
Na ouhlavní vrahy slal:
„Vlasti k pomstě chop se braně,
Nechať nemře v bídné haně.“
46
Ach, jak kormoutlivá směna!
V sýdle české čerstvoty
Stínem reků ušla jména
V nepamětné temnoty.
Lupen chrastí, vítr vyje,vyje
Skrze ssuté sklepů šíje.
Zbytky dřevné statečnosti
Leží s prstí smíšené:
Tak se věkem tuhy prostí
Srdce láskou zdvižené.
Vroucnost hasne, klopot stane,stane
Leskem slávy pochované.
Antonín Marek,
Kaplan v Libůni.
47
Na šedesátníka frejovného.
Co se třeštíš, starečku? co se fantíš?
Jako děcko, nemaje smyslu, rantíš,
Okem střílíš, z jakéli vyjdou strany
Růžové panny?
Proč se darmo vondaje krásným býti,
Chceš co mladík kulaté tváři míti?
Patř, jak láska posměšně na tě kouká,
Starost zle brouká.
Třesoucý věk všudy tě v patách stíhá,
Ouskočná smrt na tebe zrádně číhá,
V mroucým věku děvčeli hubě chladné
Májové sladne?
Nastojte! ač polovic v hrobě leží,
K pannám předc co mládenec vřelý běží,
Aby láskou ulovil srdce mladé,
Podvody klade.
Drahá Pinka, ozdoba pěkných dítek,
Krásnější než v zahradě rajský kvítek,
Co svým okem k životu mrtvé budí,
Žalosti pudí.
48
Dcera sladké rozkoše, jestli zpívá,
Nad slavíka radosti v srdce lívá,
Máli každé koruna spanilosti
Líbat tvé kosti?
Probůh! jaké bláznivé předsevzetí!
V náručíli mladicy stařec letí,
Rozkaz bujné milosti přestupuje,
Posměch sy kuje.
Vždyť v tvém černém pohledu zyma sedí,
Kdežto jaro z rozkošné dívky hledí,
Máj jí usta cukruje, jako záře
Maluje tváře.
Vařícý krev v dívčice žilách teče,
Chřestícý led sotva se v tobě vleče,
Přirození mladicy k lásce budí,
Starce krev studí.
Starče, střez se! milosti konec směšné,
Zlá smrt střílí na tebe šípy spěšné;
Již tvé oko hasne a srdce klesá:
Dívčice plésá.
Vojtěch Nejedlý.
49
Přesmutná hystorye o Drahomíře,
kterak se na Hradčanech s vozem y s koňmi propadla.
Zpívaná od písničkáře o Hradčanské pouti.
Sem poďte dobří lidičky,
Jenž ctíte staré časy;
Zde poslechněte písničky,
Že se vám zježí vlasy;
Nebude třeba za ně brát,
Od sebe budou samy stát
Jak štětiny vám vzhůru,
Strach vám, že máte můru.
Vy předc se dáte pohnouti,
Z vás mnohé pohromadě
Sem tam sem viděl na pouti:
Na Můstku, Vyšehradě,
Vejroční kde sem slavil den,
Měli ste huby do kořen,
A ještě po zpívání,zpívání
Byli ste v poslouchání.
50
Vám hodno: však ne Pražákům
Zazpívat hystoryi.
Posmívají se zpěvákům,
Z nich tropí komedyi;
A starožitné památky
Za lživé drží pohádky,
Vás všecky posluchače
Drží jen za trubače.
Však já jim notně vyzpívám,
Že šašek nenechají;
Ztratí se pryč, a mně y vám
Budoucně pokoj dají.
Nechav jich, přijdem na ně zas,
Jest již k zpívání velký čas;
Nastavte vašich sluchů,
Chcy křičet, co mám duchu.
Zde, co má leží krabice
S písněmi, byla díra,
Kde se ta lítá dračice
Propadla Drahomíra.
Zde stával s malováním sloup,
By pochopil y každý troup,
Co skryto jest v té díře,
By dát to musyl k víře.
51
Král ctěný, plaše bludů lest,
Dal sochu rozkopati,
Nenašly do propasti vjezd,
Musyl se zasypati.
Nalezli píseň zazděnou,
Za starých časů složenou,
Tu zjevím: poslouchejte,
Začnu, jen pozor dejte.
„Z všech potvor, co kdy zplodila
Zem česká, nad vší míru,
Lítější žádná nebyla
Nad zlicy Drahomíru.
Tať byla arcypohanka,
A na křesťany tyranka,
Sklad pejchy, nádhernosti,
Msty, sváru, ukrutnosti.ukrutnosti.“
Několik znám syc hraběnek,
V pejše jí neoddají.
Když sprostný jim nepřijde vděk,
Do očí naplivají.
Vonucý jest jim sprostný lid,
Nádhernost nejmilejší cyt;
Páchají, což jim možné,
Přitom jsou přepobožné.
52
„Ta kněžna byla nezbedná,
A řeknu bez okolku,
Že byla čertem posedlá,
S ním také v blízkém spolku.
A protož kusy tropila,
Že se jí země hrozyla,
A její srdce hrdé
Nad ocel bylo tvrdé.“
Ten spolek arcy mnohý z vás
Zas drží v pochybnosti,
Řka: Jakby asy sklad všech zkáz,
Neřestí, bezbožnosti,
Vší pejchy, a duchovních psot,
Moh vyvesti tak dobrý plod?
Však mají brykul stále;
Zazpívám radší dále.
„Když vládařství se zmocnila,
Po smrti manželové,
Krev křesťanská se cedila,
Tekli jí potokové.
Mluv Pražské svaté dláždění,
Jak Pohanové zbuzení
Tvou dlažbu jednu každou,každou
Jsou poškvrnili vraždou.“
53
Zas mnozý, kteří z vyhlídky
Starožitnosti hledí,
Všelijaké mají námítky,
Na sta brykulí vědí:
Že toho času k spatření
Nebylo v Praze dláždění;
Nechť o tom kdo chce, soudí,
Kdo věří, nezabloudí.
„Zlí duchové jí museli
K jejímu radit pestvu.
Rozbořit dala kostely,
Výhost ze země kněžstvu.
Nes každý svůj posvátný krám;
Vystavět dala modlám chrám,
Mnohý, jenž modly haněl,
Teď se jim zase klaněl.“
Odpusťte její slepotě,
Že dala žákům výhost.
Jak mohla zvyknout novotě,
Kde hrozyl vzýt ji zlý host;
Kde jevilo to učení
O věčném škůdců mučení,
A že pohané za to
Dát měli vosep zlato.
54
„Mocností spitá nosyla
Vejš hlavu nad bohyni.
Krev vlastních krutě cedila,
Uškrtit dala tchyni,
Že zastávala křesťanstvo,
Tupila slepé pohanstvo;
Že k víře vedla syna:
Toť byla vraždy vina.“
Najdeme sem tam nevěstu
Tou naplněnou tužbou,
Kdyby jen směla bez trestu
Posloužit stejnou službou;
Zvlášť když je žežlo v příčině,
Mstou válčí obě sokyně,
Zde není ustrnutí,
Hledá se zahynutí.
„Bylas to matka dračice
Chtíc syna otráviti;
A když lest sklapla, různice
K záhubě nastrojiti?
O Boleslavě vraždu jev,
Jak pro víru tam tekla krev,
Jak se syn v krvi máchal,
Na bratru vraždu spáchal.“
55
Co vrahbí zpáchal Boleslav,
Co po tom Drahomíře?
Zde on víc jednal o svůj stav,
A ne tak proti víře.
Co starší práva k trůnu měv,
Naproti bratru kojil hněv,
Netřeba nabádání
Zbrojnému k panování.
„Když přišel vrahbí k vládnutí,
V Praze se osadila.
Viděti bylo nadmutí,
A jak zas pyšná byla,
Po Praze hrdě jezdila,
Žákovstvo všudy tupila,
To na ni dalo klátbu,
Chystalo v pekle svatbu.“
Upřímě radím každému,
Že s nimi nejsou žerty.
Vymelí též y svornému
Klevety, sváry s čerty.
Pročež se jich nad ďábla var,
Syc přijdeš jako jiný v zmar,
Kdo je popudí, splaší,
Po smrti jistě straší.
56
„Byla jest právě neděle,
Když jela v pompě zlaté.
Lid na Hradčanech v kostele
Modlil se při mši svaté.
Zaslechna zvonit, vozka sstoup
Z vozu, by se poklonil hloub;
Nechal jí s koňmi státi:
Ona začala láti.“
Co pak by asy dělalo
Za našich časů panstvo,
Kdyby se cyvět nechalo,
Když zvoní na křesťanstvo.
Jestliby as začalo klít,
Neb raděj k modlení se mít? –
Obdařiloby vozku,
Že jest vtipného mozku.
„Ta klela, až se kostel třás,
Až se hýbala země:
Proklatý buďte každý z vás,
Proklatá každá plemě,
Kdo ctíte bohy židovské,
Potupujete otcovské,
Pro tyto sem vedrané
Mají být pošlapané.
57
Perone, co dělá tvůj hrom,
Že neboříš jich chrámy,
Všem jejich žákům vazy zlom,
Netrp jich mezy námi;
A ty pak bůžku novotný,
Ukaž se předc, žes životný!
Já tě vypudím sama,
Ať tě pohltí tlama.
A hle co se hned stalo v tom?
Otevřela se díra.
Hřmot byl, jako když tluče hrom;
Děsý se Drahomíra.
Brůny její se spínají,
Dna hle! pod nimi padají,
Cýtit jest sýry puchu,
Viděti roj zlých duchů.
To byla hrůza, to byl strach,
Viděti živé ďábly,
A pekla vyheň: smutný tah!
Hrůzou všem nehty zábly.
Roj čertů vidět k ní se drát,
Slyšeti druhé z pekla řvát,
V té díře rozlíhání,
Kočárů hrncování.“
58
Nenapadá mne outrpnost,
Že peklo kněžím řeže,
Neb natropila hříchů dost;
Mně líto jest jen spřeže,
Těch ušlechtilých, švárných brůn,
Že Luciferův spatřit trůn
Musyly bez vší viny,
Měvše schválené činy.
„Hleďte, jaký jest potkal div
Tak pobožného vozku,
Na suchu kleče ostal živ,
Než bledý jako z vosku.
Bič jeho, ač jím nepohnul,
Sám od sebe se vzhůru pnul;
Ach, zavírá se díra,
Ach! křičí Drahomíra.
Hle, kam přivedla nevěra,nevěra
Proklatou Drahomíru,
Do strašlivého jezera!
Kdyby radč pravou víru
Byla tak ctila horlivě,
Jí zastávala bedlivě,
Bylaby místo trestu
Našla do oblak cestu.cestu.“
59
Kronyka jiná o ní ví,
Že kostel založila,
V Tetíně, svatý; pročež dí,
Že se předc obrátila,
Však že nádherné třeštění
Přivedlo koně k zplašení;
Špatný že konec vzala,
Spřež že ji usmejkala.
Ať jednojedno, druhé pravda jest,
Já držím na oboje;
Nechcy rozsoudit, co je lest,
Nerád mám hádky, boje.
Neb chcy od obou známý plat,
Nechcy žádného rozhněvat;
Jen kupte chutě píseň,
Otřena jest z ní plíseň.
Šeb. Hněvkovský.
60
Na Lodí, na níž se Virgíl do Athén plavil.
Z Horáce, kn. I. oda 3.
Tak tě Cythery vládkyně,
Tak tě Heleny bratř, blížency zhvězdění,
Chraňte, větrů y krotitel,
Zatkna veškery dchy, kromě Yapyga,
Lodí, ještos mi povinna
Sobě svěřeného Virgíle k Attyckým,
Prosým, ve zdraví končinám
Vstav, a polovicy zachovej duše mé.
Ten tě okolo prsou měl
Trojí ocel a dub, ješto byl hroznému
Křehký vor moři poručil
První, aniž se bál prudkého Affryka,
S Aqvilóny se troucýho,
Hyad zasmušilých, ni vzteku Notova,
Ačtě rozsudí Adrye,
Mocný, zdmoutili či zhladiti chce moře.
Jaké smrti se strachoval,
Kdo moh neslzavě potvory plujícý,
Kdo zřít zedmuté moře, a
Skalí zlopověstné Akrokeraunye?
Darmo oddělit hleděl Bůh
Moudrý okeany rozlučujícými
Země, jestliže předce vor
61
Brody zakázané přeskočí rouhavý.
Smělý o vše se pokusyt
Lidský hrne se rod v zakleté bezpraví,
Smělý Japetův rozenec
Oheň podvodem zlým národům přinesl,
S ohněm z příbytků nebeských
Sňatým choroba zlá, nových y neduhů
Hejno ulehlo na zemi.
A prv oddálené váhavý smrti dav
Počal spíšiti pokroky.
Prázdnou nestvořeným člověku perutím
Změřil Dédalus oblohu.
Vtrhla Herkulova do pekel odvaha.
Smrtedlníkům nic příkrého!
S nebem pošetilí válčíme samým, ni
Svými trpíme neřestmi,
Hromů Zevs hněvivých trochuby odložil.
Václav Svoboda,
Navarovský.
62
Čáp a Liška.
Jako známou svou a milou tovaryšku
Navštívil kdys Bočan kmotru Lišku,
Sotva vcházý, zdvořile ho přivítá,
Obímá a prutem omítá;
A že bylo ráno, prosý, by pan Žabojídek
Ráčil u ní zůstat na obídek.
Čestujíc pak Čápa na želíři
Staví předeň na talíři
Jakous židkou břížďalu,
Které však, že chutná, dává pochvalu.
Lačný host
Dlouhatým svým zobem ďube dost,
Ale čiň co čiň, y ač se hmoždí mnoho,
Nic mu nelze uloviti z toho:
Zatím Vašnostpaní ani nešepce,
Až vše vychlepce,
Žert ten zakousne, a po laskavém objetí,
Poděkovav za čest, Bočan odletí.
Málo potom potká Lišku,
K obědu zve milou tovaryšku.
Mile ráda! praví paní Rusá:
Neboť liška ráda klusá,
Kde se milí, věrní přátelí
Čestujíc se veselí.
Určitá jak přijde hodina,
Běží chutně, kde jí čeká hostina;
63
Chválí hospodáře,
Těší se, že zdráv a veselé je tváře;
A již navětřujenavětřuje,
Strojný oběd že se připravuje;
Dobrou zvlášť má chuť; a, jak se nacházý,
Na té jakživo prej lišce nescházý.
Čáp v tom před tou dvořankou
Staví záhrdlitou báni s sekankou.
Sám pak šibal napřed do uzoučké šíje
Strčí zob svůj dlouhý, až ho v báni skryje.
Liška, nemohouc tam s krátkou svou a hrubou
Vlezti hubou,
Skáče vůkol, točí se a líže
Výš a níže:
Než vše darmo: když to její huby míjí,
Zatím Dluhozub vše vyloví a vyjí.
Tak jak ctila Liška Čápa ondeno,
Nyní jí to slušně vynahrazeno.
Pročež ocas svinuvši a posvěsyvši uší
S hanbou domů kluší.
Na to Bočan: Umí žertovati krajanka;
Což je lepší: Rosol čili sekanka?
Ant. Puchmajer.
64
Spokojenost.
Život můj jest jaro tkvoucý,
Volný, tichý, blažený;
Ani cytem velmi vroucý,
Ani tupě studený;
Ne to bývá, které chřestí,
Ale mírné, pravé štěstí.
Mramory a pyšné kovy
Buďte panské libostky;
Prostočisté moje krovy
Osednuly milostky.
Zlatostropí panům kryty
Dají rovně – krátké byty.
S Pomonou mi vůkol domu
Libá Flora obcuje;
Plodného mi žádný stromu
Chytřec neobrubuje.
Chromky drev mé jako lidí
S utrpením oko vidí.
65
Hustolistá podál broubí
Jilma,Jilma potok hadový,
Stinná, chladná jeho loubí
Zovou na sen makový.
Nedbá zdutých větrem loží,
Koho sníček v chladu boží.
Háj, kde Amor mile bloudí,
Trudy větší zahojí;
Ten mne k zvěři v ustup loudí,
Zvěř se krotká nebojí:
Nemilujiť myslivosti,
Nejsa schopen k ukrutnosti.
Neznám nouze ani zbytu,
S přirozením hoduji;
Střídmě, prostě býti sytu,
Ale zvolně libuji.
Dobrá vůle v jídle, pití
Zachovává živobytí.
Mělnické, to trudolomné,
Někdy strast mi zahání,
K tomu sladké strojí pro mne
Česká ženka líbání.
Sousedovo jasné čelo
Štěstí moje dělá celo.
66
Jako nebe ráno v létě
Klidný v duchu zjasněném,
Rád vše vidím na tom světě
V pěkném světle růženém.
Člověk vše dle svého zraku
Vidí v světle nebo v mraku.
Lidi kochám jako sebe,
Moudré, bloudy; snět y květ;
Ani peklo ani nebe
V světě vidím – ale svět.
Blázen, komu hlava hoří,
Peklo, nebe z světa tvoří.
Okolo mne pléše dítek
Ryčná, zdravá rodina,
Zkvetajícý jako kvítek,
Jejžto kojí lučina.
Jedním stromkem, jednou duší
Zvěčniti se moudru sluší.
Smrti čekám bez toužení,
Ale také bez leku;
Dáli plynné, sladké pění
Nebe mi až do věku,
Sytému chcy světa hosti
Řícy sobě: Žil sem dosti.
Jozeff Jungman.
67
Na smrt Františka Faustýna Procházky.
Co to vidím? čela zakalená,
Ruce spaté, oči slzýcý?
O má vlasti! proč co opuštěná
Vdova kloníš hlavu truchlícý?
Proč jak drahé perle slzy rosýš,
Tváři zkormoucené zakrýváš?
Řekni, pro koho to smutek nosýš?
Na tisýce slzý vylíváš?
O má milá vlasti! tváli sláva,
Na nížs hory doly stavěla,
Zvadla jako nedotklivá tráva,
Jak sen líchotivý zmizela?
Co jest člověk? okamžením mroucý?
Dnes sy zlaté mosty stavíme,
Krokem obrovým se kašem jdoucý,
Zejtra na hřbitově ležíme!
Každý pod nebem tvor co dým hyne,
Homer jako jeho Tersytes.
Jak smrt nelítostná okem kyne,
Klesá s Melitusem Sokrates.
68
Zesne Karel, vlasti otec pravý,
Jiří její mocná obrana;
Dívka růžová a mladík zdravý,
Otec outlých dítek ochrana.
Tak y Procházka náš oslavený
Z bouře na věčnost se vypravil,
Ač y od šírého světa ctěný,
Spisy věčnými se oslavil.
Jasný mudřec, básníř milostivý,
Hluboký a věrný Tacytus,
Dotřel se, že Salustyus živý
Z něho mluvil, a s ním Tulius.
S podivením ptáť se Vlach a Němec:
Jakou se to mocý opásal,
Že, co pravý Říman, cyzozemec
Krajanů svých činy rozhlásal?
Jako v medném květu včely sedí,
Leží v spisu hrdí sokové,
Sladké krásy cýtíc skoumat hledí,
Jak ho řídí Římští duchové.
Kloníc hlavu chválu rozhlašují
Před vším světem ducha krásného,
Jím jsouc poučeni oblibují
Sobě Lobkovice velkého.
69
Nyní výmluvný je Šlechta těší,
Již jim smělý Stránský čaruje,
Jak se stkvěli mečem Staročeší,
Jak je čistá moudrost celuje.
Tak vlast vyzdvihl v slávu nejjasnější
U cyzyny závistivé Čech,
Když svou duši v obraz nejkrásnější
Latinského zvuku mocně vdech.
Však y vznešeného ducha živost
Se jak obr v Čechách snažila,
Aby vzkřísyla, co závistivost
Bledá v hroby věčné složila.
Ostrým okem do tmy hledě kynul,
Sylná rozumnosti náprava:
Y hned Dalimil se z prachu vinul,
Starožitný obživ Pulkava.
Čeští Mudrcové rozkládali
Pilným Čechům řeči hluboké;
Pozorlivým duším povídali
Poutnícy své cesty široké.
Jiskra rozumu se vtřela v hlavy
Bludem jedovatým svedených:
Ze sna povstaly y nízké stavy,
Slyšíc hlasy předků zvěčněných.
70
Vlastenec se jak syn zdárný k otcy
K vlasti tiskna směle postavil,
Neb co slunce svítě mudřec z nocy
Tvořil den a Čechy oslavil.
Všudy, y co včela pracovitá
V jedu hledal skryté moudrosti,
Jeho přičiněním u nás svitá,
Muž y žák se žene k věčnosti.
K ctnosti národ veda zákon Boží
Jádrně a světle vyložil,
Láska k bližnímu se denně množí,
Na níž Krystus víru založil.
V němť y dojde duše usoužená
Bludy traplivými ztišení,
Z něho váží hlava osvícená
Moudrost, češtinu a blažení.
Slavný duch a ctitel pravdy věrný
K žádné straně srdce neklonil,
Přítel skrovnosti co lichoměrný
Slouha po slávě se nehonil.
Zhrdnuv dětinskými maličkostmi
Marné důstojnosti nežádal,
Pravou čest a slávu věčnou ctnostmi
Skutečnými sobě zakládal.
71
Stále bděje kráčel rychlým krokem,
Rovnou cestou k nesmrtedlnosti,
Bystrý mudřec pronikavým okem
Prohlíd žíly přirozenosti.
Veškeren svět před ním rozložený
Lůno vnitřností svých rozvinul;
Okemli kam střelil, zakalený
Jedem blud co pára zahynul.
Na vlas znal běh věku minulého,
Nikdý nejsa učeností syt,
Skoumal, kde co složil výborného
Vážný Říman, vtipný Řek a Žid.
Od starých se mistrů k novým vtělil,
Nabral moudrosti z jích studnice;
Všecky věcy probíhaje dělil
Koukol od bohaté pšenice.
Jediné tu jako zlato čistou
Obětoval ctnému vlastency,
Krásnou řečí sladě pravdu jistou
Čistil kalný rozum mládency.
Hvězda jitřní mezy učenými
Nyní náhle světlo zastřela.
Ach, což platno, že se hlubokými
Uměními duše zastkvěla?
72
Že y cyzozemcy putovali
Chtivě jako k Šalomounovi,
Aby divícým se okem vzdali
Poctu milostnému starcovi?
Klesla hlava světy skoumajícý,
Oněměla usta hovorná,
Zvadlo srdce lidi milujícý,
Z těla vyšla duše výborná!
Již se honosyti nebudete
Mužem velkomyslným Čechové,
Byste oslavili sebe, zvete
Nadarmo ho zemští Bohové.
Nebudeť svým milým rozkládati
Skladů věkoleté moudrosti,
Ani outlým duším otvírati
Švárný vůdce brány k věčnosti.
Zhaslo světlo, jak květ zašla naše
Rozkoš, vlasti sláva, přátel čest,
Češtino a učenosti! vaše
Duše živícý již v hrobě jest.
Proto vidím čela zakalená,
Ruce sp’até, oči slzýcý!
Proto milá vlasti opuštěná
Vdycháš jako vdova mluvícý:
73
„Kde jsy miláčku můj vyvolený?
Kde jsy pravdy svaté ctiteli?
Muži, každou ctností ozdobený,
Jako křištál čistý příteli?
Kam tvůj jasný pohled, duše živost,
Srdce dobrota se poděla?
S šlechetností zlatá přívětivost
Na věky se pro mne zatměla.
Již mne nepotěší zkormoucené
Slova sladce tekoucý co med;
Kráso společnosti osvícené!
Oko zkostlo, srdce tvé jest led.
Pro tě truchlí mudřec, pro tě cedí
Slzy ruce lomě sprostý lid;
Starcové a outlé dívky hledí
S pláčem na hřbitově na tvůj byt.
Pro tě celá Praha hořekuje,
V smutek každý kraj se odívá,
Zásluhy tvé světu vypravuje,
Ctnosti pevně v srdce zarývá.
Slavný duchu! naše slunce jasné!
Vlast tvá vděčná tesklí pro tebe.
Nastojte! má krásná sláva hasne,
Co jsy od nás vstoupil do nebe.“
Vojt. Nejedlý.
[74]
Přátelství a láska.
Lahodná z přátelství k lásce je přecházka,
Cestičkou milencům v blouzení sladkou;
Jako je v ozdobné kvítnicy procházka,
Jako jsou kročeje rovinou hladkou.
Nebe a země se usmívají,
Rozkoše medové poskytají.
Květnový větříček jim vane, rozmile
V růžových zahradách pohrávajícý.
Pohodou svitá jim slunéčko spanilé,
Blaženou jednotu osvěcujícý.
Líbezní dnové jim uplývají,
V ráji že pleší, se domnívají.
Zatím, ach! v srdečku milostné puzení
Pučí se, chová se, kvete a zraje,
Bezděky láska své vylije kouzlení,
Probíhá žíly a lahodně hraje.
Lásko, ty číháš co v květinách had,
Plná jsy jedu, ach! plná jsy vnad.
75
Jestliže z léči tvé někdo se vyvodí,
O jak to smutná, jak planá a pustá
Cesta, jenž k přátelství od lásky převodí,
O jak je dlouhá a svízelem hustá!
Takové mateři v bolestění
Od hrobky syna je navrácení.
Otrapy sužují srdečko sevřené,
Naděje opouští osyřalého;
Štěstí se kormoutí napotom zmařené,
Studeno pocházý rozpáleného –
Blaze, ó blaze, kdo Mudřenu zná,
Jestliže výhostu Láda mu dá.
Jozeff Kramář,
Kaplan v Semilech.
76
Rada zvířat.
Zlé, co všudy rozprostírá strach a hrůzu,
Zlé, co nebe vynalezlo v zlosti,
Aby nepravosti
Země potrestalo hlůzu:
Mor,
(Takť mu jméno) mocen všecken tvor
Vypleniti za den do paty,
Válčit počal kdysy s zvířaty.
Všechněch, pravda, neumořil; ale
Seslabil je všecky neslýchale.
Není vídat, aby které veselé
Hledalo sy jídla, pití;
Každé smutné, zmrtvělé
Čeká konce hynoucýho živobití.
Vlk se nepřikrádá na jehňata,
Ani liška na kuřata.
Z hájů mizý vrkot hrdliček,
Říje jelenů a písně pěniček.
Zatím Lev, co Sultán v Carohradu,
Z poddaných svých svolav valnou radu,
„O vy moji, vece, milí přátelé!
Kde je živost náše? kde je veselé?
Obecné zlé čijem; myslímť sy, že nebe
Nás pro hříchy naše teď tak krutě jebe.
Kdo z nás nejvinnější, nechť se obětí
Hněvu Bohů mocných posvětí.
77
Možná dost (kdožť bude od toho?)
Spasení že Všech se stane zhoubou Jednoho.
Učejíť nás děje, v takovéto míře
Za nevinné že šlo jedno nejvinnější zvíře.
Nelahoďme sobě, věrně, podlé vědomí
Uvažujme stavu svého svědomí.
Co se týče mne, y vyznávám, že dosti
Natropil sem zlého v prchlivosti.
Vpad sem často v stáda, mezy hovada,
Jakýž byl to jehňat, ovec dav!
Pošlo koz y krav
Hromada –
Nejednoho udávil sem vola.
Což mi medle zavedly? nic zhola.
Ba y časem byl v mých rukou bez ducha
Pastucha.
Jestli třeba, oddám tedy sebe,
Oddámť sám se za vás na ofěru nebe.
Soudím však, by zřetelně, jak já sem učinil,
Každičký z vás stejným způsobem se obvinil;
Neboť slušno, aby zhynul nejvinnější.“ –
Králi nejjasnější!
Vyskočivši liška: Škrupul ten tvé milosti
Z veliké jde, praví, srdce tvého outlosti.
Jakýž hřích to, uvažte jen, prosým, zvířata,
Jísti ničemná a hloupá jehňata?
Ano čest se, Pane, největší jim stává,
Když se které tobě za pokrm dostává.
78
Co se týče pastuch; ó ten každý hoden,
Z kůže dřen by byl a ostrým trním boden!
Jsouť to tyrané, co nad zvěří se dují,
Bláznivou sy nad ní vládu osobují.
Tak se liška prohlásý; a pochlebnícy milí
K ztvrzení té řeči velmi byli čilí.
Nechtělo se potom přetřásati jiných,
Mocných hlav, ač nejvíceji vinných.
O zločinstvích týgra, vlka, nedvěda,
Každý pokorně se stavělstavěl, jako nevěda.
Zhola panstvo vše, ač v hříších zzrzavělo,
Za míň vinné, skoro za svaté se mělo.
Na konec se osel zpovídá:
Připomínám sobě, povídá,
Že sem jedenkrát, tou právě chvílí,
Když již slunce k západu se chýlí,
Po posvátném Benedyktýnů šel palouce.
Místo, hlad a chuť, a lístky páchnouce
Či y, tuším, jakýs čert mne pokusyl,
Že sem hrstku trávy uškub zakusyl;
Bylať pěkná, zeleňoučká, svíží tráva.
Zle sem učinil, to jisto; neb sem neměl práva.
Lotr! zločinec! vše křikne hlasytě.
Vlk řeč na tré rozdělí, a očitě
Ukáže, že věru
Povinen jít osel na ofěru.
Veškeren mu národ zlořečí,
Smrt jen jeho všech prej zhoubu ulečí.
79
Trávu jísti! jakážiž to vina!
Pouta na zlosyna!
Na osla pak vyjde nález smrti:
Za živa ho roztrhati v čtvrti.
Antonín Puchmajer.
Bezhlavý kněz.
Po Praze v nocy slyšeti hop,
Třínohý kůň a bezhlavý pop,pop
Smutně jezdí a straší.
Pod paždím hlavu nosývá duch,
O třech jen jeho klopejtá druh,
Hrůzou ponůcky plaší.
Jeho je výjezd zámecký vrch,
Zastávka první židovský trh;
Tam on prohlíží loubí.
V pokoji nechá Karolín stát;
Což je mu po něm? jiný má spád;
Všecky kafírny zvroubí.
František, Florenc, Hyberno zjev,
Zastávku v Templi, u Rožně měv,
Chvátá do Nekazanky.
Truchlivě hledě v příbytky her,
V lákavé byty laskavých dcer,
Vejde do Slepé Branky.
80
Mnohý chce zvědět, co asy sved,
Že musý strašit tolik již let?
Slyšte, vypovím krátce.
Marnostem, chloubě celý se zdav,
Zohyzdil kněžský mrzkostí stav,
Vážné štítil se práce.
Ještě jsa jinoch, v umění žák,
Znát bylo, jaký z něj bude pták,
Známý rozličným kusem.
V učení tupý, výborný práč,
V cvičení lenoch, pověstný hráč,
Rád již jezdíval klusem.
Učiněn knězem, ostal, co byl;
Jak jindy, křepčil, hrál, jed a pil;
Stavem pohoršil mravy.
Byl velký světák, špinavý dráč,
Pomluvač, mstitel, klevetář, žráč,
Neměl tenkrát již hlavy.
Po modě nosyl švihlický šat,
Červený oděv tak jako kat,
V pejše převýšil dudka.
Křepčení nová v kotrbě měl,
Vždy jako hejsek po Praze jel,
Spěšně, ztřeštěně, zprudka.
81
V marnosti, v jízdě hledával čest,
Starost měl ženy poctivé svést,
Tropil kleveta, sváry.
Milovník býval kuběnských hnizd,
Tupil a haněl poctivých mist,
Žádné nepřijal káry.
V pokrytství předce ukázal chuť,
Vrtkavý byv však tak jako rtuť,
Jevil po světě tužby.
Miloval marnost, chloubu a lež,
Vždy jiné dívky, vždy jinou spřež,
Těm jen konával služby.
Jednou se on a podobný druh
U dívky sešli; pekelný duch
Oba pomámil láskou.
V očích byl jeden druhému jed,
Rádby byl jeden druhého sved,
Zhoubnou pro soka sázkou.
Dí ten druh: Tvá buď dívka y čest,
Jestliže z hradu Pražského sjezd
Jízdně vykonáš tryskem.
Velela dívka, přivolil pop,
Za lehké drže, poskočil v strop,
Láskou, chválou a zyskem.
82
Hop, hop, hop pádí ze hradu kněz,
Jakby ho raroh v povětří nes,
Dosahá skoro již cýle.
Co je to? ouve! trh na něho ďas,
Kůň zlámal nohu, kněz srazyl vaz,
Běda, nešťastná chvíle!
Myslil ho lapnout pekelný vrah,
Ochránce pustil na kněze strach,
V jízdě litoval činu;
Strašíť předc. Jezdí mnoho již let,
Otcův jest pravnuk, praprapraděd,
Musý pykati vinu.
Černý byl jindy tak jako kos,
Jen se mu bělel drobátko nos,
Černá po uši brůna;
Teď jí již celá zbělela srst;
Knězy pak brada, pleš, levá hrst,
Co dlaň u pupku lůna.
Každý jej vidět nemá ten dar,
Tak jako každý nevidí čar,
Jeden z tisýce lidí:
Deváté dítě, sváteční plod,
Strašidel slyší šustění, hřmot,
Mnoho bezhlavých lidívidí.
83
Truchlivě pokoj každému dá,
Kdo pro něj vážnost, poklonu má;
Neb kdo před nima smeká
Všetečně, má on ofouknout moc,
Kdo jen jej urazý, stůně tu noc,
Dlouho v posteli heká.
Nosyti musý pod paždím vaz,
Dokad mu každý nesejde kaz,
Až se na dobro změní.
Nebo on jezdiv okolo hnizd,
Ještě sy váží lákavých mist,
Podnes lepšením lení.
Šebest. Hněvkovský.
84
Spokojenost.
Jak krásně v světě živ může býti,
Kdož štěstí sám sy nezmaří,
A z bytnosti své vždy radost píti,
Již od Boha sy danou zří.
Jak vše co žije,
Zde radost čije,čije
Z tak velké lásky v každý čas,
Jak krásně v světě živ může býti,
Kdož Stvořitele slyší hlas.
Bůh stvořil vše to, co země plodí,
Y zvířat množství veliké,
A všecky věcy, jenž se ti hodí,
Dal ku potřebě všeliké,
Onť při řízení
Měl také zření,
Že k celosti nic nechybí,
Bůh stvořil vše to, co země plodí,
Bůh stvořil svět všem přelibý.
85
Kdo život vede vždy se vší ctností,
Dle zákona, jímž chce být ctěn;
Kdo přičiní se s tou bedlivostí,
By potřebnost měl každý den,
Kdo v živobytí
Svým stavem cýtí
Se spokojena býti dost,
Kdo život vede vždy sevší ctností,
Ten požívá zde blaženost.
Když tvorcy svému hned v ranní době
Vždy za posylu děkuješ,
A na dobrotu, jíž vše dal tobě,
V čas žádný nepochybuješ,
Tak požehnání
Vždy na konání
Tvé hojně s nebe bude dštít,
Když tvorce svého hned v ranní dobědobě,
Též večer hledíš z darů ctít.
Když ctíš své bližní pro Boha svého,
Když za bratří své je vždy máš,
A činíš jim, co je prospěšného,
Že jim z jích nouze pomáháš,
Když muži ctnému
Y nepravému
Vše soužení rád odstraníš,
Když ctíš své bližní pro Boha svého,
Tak vůli jeho vyplníš.
86
Pak povolá nás z té země milé,
Své sluhy po té časnosti,
By každý, kdož chtěl, tam dosáh cyle,
Jímž šťastní budem v věčnosti.
Kde Boha věčně
Vždy chválit vděčně,
Též budem znát y tajnosti;
Pak svolá všecky s té země milé
Nás do nebeské radosti.
Václav Chaloupecký.
Loučení.
Ach! smutné loučení v té době,
Když srdce násylím být sobě
Se zbojně staví na odpor.
Vždy s tebou rozchod smutný býval,
Však hoře, co sem pro tě míval,
To krotlo sladkou nadějí.
Ach nyní málo čáky maje,
Tam v nedostupné hledím kraje,
Kam rozmilá se ubíráš.
Byť život můj byl věkem dlouhýdlouhý,
Předc dýlkou neumírní touhy,
S svou neshledá se utěchou.
O vzpomeň na to rozžehnání,
An v obapolném srdce lkání
Jsme posléz sebe líbali.
Ant. Marek.
87
Nevěsta.
Přesličko má milá,
Skoč sy, honem skoč!
Nitky pěkně tence
K svadbě pro mládence,
Pro panenku toč.
Jak zem z jara zmladne,
Kvítky vykynou,
Zpěv se ozve v háji,
Růže v krásném máji
Z poupat rozvinou.
Vyjde štěstí mého
Zlatá dennice,
Přes dalekou cestu
S hochy pro nevěstu
Přijdou dívčice.
Ti mne před vzácnými
Hostmi oslaví,
Vroucý lásku mého
Milka rozmilého
Panně vypraví.
Y já miláčkovi
Vyznám srdečně,
Že jen blaženosti
V jeho společnosti
Dojdu skutečně.
Vojt. Nejedlý.
88
Mesyáš.
Z Pope.
Uměny Sálemské! vzácnější počněte píseň:
Vyšší jsou ke věcem příhodné tóny nebeským.
Obmešené studénky a chladní stínové lesní,
Pindové sny a Parnaské zobecnělé dívky
Dél nemohou mě těšit. – O přiď a nadchni ty hlas můj,
Jenžs svaté rozpálil rty ohněm Izaiáše!
Takto prorok Božský zpíval, vytržen jsa v budoucnost:
Počneť Panna divem, porodí syna v čistotě panna.
Ej vyniká proutek z kořenů odrostaje Izai,
Květ jeho posvátný vznesenou nebe vzplňuje vůní.
Nadvětrný duch odpočinouc stane na jeho větví,
A jeho vrchol holubice osedne tajemná.
Sem rosu nektarovou, sem nebesa s hůry vydejte,
A v tichu příjemném povlovným sprchněte deštěm.
Zrostlina ta sylný bude lík churavým a nemocným,
Záštita před bouří, a v upalu ochlada horkém.
Pojdeť bezpraví všeliké, dávný zhyne ouklad:
Spravedlnost vrátí se a svou zase vyzdviže váhu;
Olívovou ratolístku pokoj zas nad světy vztáhne,
A nevinnost na zem bělorouchá od nebe sstoupí.
Míjejtež brzo léta a vzejdi to žádané jitro!
89
Přiď na svět spasytedlné, přiď nemluvně! naroď se.
Ejhle libá nejrannější tobě příroda kvítí
Je se vynášeti a všeliký jara vonného zápach.
Viz, hlavu jak sklání vysokou k tobě sláva Libanská,
Viz, plesají na horách shybujíc lesy vrchole valné,
Vyvstává vonný od nízkého Sáronu oblak,
A květný na obět dýmá v nebe zápachy Karmél.
Slyš v truchlé veselý hlas pustině: Cesty hotovte!
Bůh, Bůh přicházý: Bůh, Bůh ty pahorky hudebné
Opětují a hučí to skály, že blízko je Božstvo.
Ejhle, přijímá jej země od nebe nakloněného!
Sniž horo se všeliká a vy doly zvýšeny buďte,
Sehněte své hlavy cedry a klaňte se; měkněte skály,
Ustupte prudké řeky, ej Spasytel přicházý,
Zvěstovaný Spasytel zpěvy dávných po věky věšťců.
Slyšte hluší, vy slepí prohlédněte! On s zraku sejme
Husté tmy a vydá na slepou zřítedlnicy světlo.
On, onť jest, an zamezené hlasu průduchy vzjasní,
A povelí, by nová nabytý sluch kouzlila hudba.
Zazpívá sy němý, a chromý svou odvrha berli
Proskakovat bude se co jelen; bude reptu a lkání
Neslýcháno potom, s všeliké slze setřena tváři,
A sp’ata v pouto demantové smrt, a rány pocýtí
Věčné vrah pekel ukrutný. Jako pečuje dobrý
O svůj brav pastýř, veda jej, kde jasno povětří,
90
A svíží kde pastva, hledá ztracených a uvádí
Na drahu bloudícých, dnem jich střeže, a v nocy chrání,
Outličká do náručí své jehňátka pojímá,
Svou y krmí je rukou a na svém pěstuje klíně:
Veškeru tak pilnost strážnost člověčenstvo zaměstkná
Otce věků příštích; tuť víc proti národu národ
Nevstane ukrutný, nezdvíhne se k bitvě bojovník,
Ni pole okrývat bude blyštícými se mečmi,
Ni kovová k vzteku trouba budit: skuje v nakřivený srp
Sudlice neplatná, široký meč v rádlo se skončí.
Vzrostou hustě paláce: synem dokoná se radostnýmradostným,
Krátkověký započal co otec. Bude réva potomkům
Dávati chlad; ruka, jenž obilí sela, táž bude žíti.
V poušti neourodné uvidí růst lílie pastýř.
Užáslý, uvidí zelenost povstávati náhlou:
V pustině vyprahlé hlučných vody uslyše spádů
Ustrne se podivem. Tam kde v rozpuklině skalní
Lítá bydlela saň, chvěje teď se v rozdechu větrů
Trest zelená, vysoký plyne tam jako výlevy rákos.
Písečné, pusté doly, smutné jindy trniště,
Sosna nyní zlepilá, a sličný zdobuje pušpan.
Ustupují květným bezlisté chrastiny palmám,
Myrtu y vonnému škodný hloh. Bude vlk a beránek
Na zeleném spolu pásti se oupoře; tygra y parda
Na řetězých z kvítí povedou pacholátka maličká.
91
S býkem u jedněch bude lev se scházeti jeslí,
Neškodný poutníkovi had paty lízati prašné;
Dítě neostavené bazyliška y ještěra pstrého
Uchvátí a se zeleným se zabývati leskem,
A s jazykem jeho rozdvojeným bude bez škody hráti.
Povstaň věncovaný světlem ó Sáleme mocný,
Povstaň, a spanilé hlavy své pozdvihni a vzhlédni!
Valná ejhle! potomstva dvorů tvých prostoru krášlí,
Ejhle! hrnou se davem od všech stran u věku příštím
Nezrození dosavád synové, dcery: života lační,
S žádostí čekajíce nebes! Viz národy státi
U bran tvých, v tvém světle chodit, a poklonu v chrámě
Skládati tvém. Ej patř, tvoji jak oltářové světlí
Od rozprostřených na tvář obklíčeni králů
Kouří se zbytkem Sabejské ourody jarní.
Pro tebe rozkvetají Idumejské hájiny vonné,
A na horách Offír žíří zlata pro tebe sýmě.
Otvírá nebe jiskřícý své široko brány,
Výlevy dne lije nad hlavu tvou; již nebude slunce
Pozlacovat víc rána a Cynthye plniti roh svůj
Ustane stříbrný, brž ve tvé svrchovanější
Pojde paprsky: jeden výlev bude slávy, jeden lesk
92
Nemračný dvory okryje tvé. Samo svítiti světlo
Pozjevené bude a věčný Boha den bude dnem tvým!
Vyschnou vláhy jezer, vymizý nebe v způsobě dýmu,
Skály se v prach sesunou, hory pak rozpuštěny pojdou.
Zůstane však slovo Páně nepohnuto, y požehnání;
Věčnéť tvé panství, Mesyáš tvůj kraluje věčně.
Jozeff Jungman.
Nápis hrobový.
Chcešli vědět, kdo v tom leží hrobě?
Poslyš: Pes, vždy věrný pánu svému.
Když jej hejno přátel ve chudobě
Opustilo, věrný ostal jemu;
A když jednou viděl po svém pánu
Mečem měřit; on v té nuzné době
Skočiv, odvrátil tu zhoubnou ránu,
Sám byv zabit, zasloužil tím sobě,
Pochován být v tomto stkvostném hrobě.
Čtenáři se zastyď! jestli, kde šlo ztuha,
Opustil sy svého druha.
Šeb. Hněvkovský.
93
Kajícná,
dle Štolberka.
Slyšte mladé dívky České
Pověst z vetché paměti:
Nyní vám chcy bájeti
O pokání slečny hezké;
Hrůza zprávy méně stěží
Vaše vlasy vzhůru zježí:
Vzalť muž nad ní pomštění
Za zlé zpronevěření.
Druhdy čestné obyčeje
Byly zdoba ženských hlav,
Nikdý ještě dobrý mrav
Nešinul se přes koleje;
Právě tehdá měl jest jeti
Kamsy k dalekému zeti
Rytíř krále polského
Do království Českého.
Ostrý sevěrsever sněhem fučel,
Oř y jezdec zymou mrz,
V blízkém boru vidí tvrz,
An jest v uši temně hučel.
Vyhna spěšně přímo jede,
Kam ho stezka k hradu vede,
Na ustalém klusáku
Při večerním soumraku.
94
V hrdle lačný, v oudech zkřehlý
Tluce hbitě na vrata.
Panoši a pažata
Z hradu dolů na to zběhlí
Uctivě ho tážíce se,
Jakový znak v štítu nese,
Dají přístup do hradu
S ním y jeho hovadu.
Vlídně podlé České měry
Přivítá ho rytíř Čech,
K večeři y na nocleh,
Bez pokryté nedůvěry:
„Větrové vně bouří drzý,
„VezmiVezmi zavděk na mé tvrzy,
„CoCo můj nejmilejší host,
„UsluhUsluh věrných ochotnost.“
Rytíř jíním obrošený
Vedlé zvuku polních trub
Zleze schodů oblý srub.
V pokoj zase osvětlený,
Kdežto sochy na odivě
Z kovů slité, jako živě
Zemřelých všech praotců
Kupně všickni stáli jsú.
95
Strojný kvas tu mají recy –
Y hned každý k stolu sed,
Čistě pil a hodně jed,
Hojně bylo vidět técy
Cyzokrajné víno zlaté
Z Uher, Vlach y z Turek vzaté,
Připíjeti vesele
Z láhvice y korbele.
V prostřed plésů, když tak kvasý,
Jedny dvéře z pobočí
Na různo se rozskočí.
V černém rouše, bez okrasy,
Vstoupí v jizbu, jako pěna,
Vážně tichá, sličná žena.
Bledost tváři na pohled
Staví se jak jarní květ.
Strach a hrůza jímá hosta,
Duch se v něm chce zatajit,
Sklency pouští, chtěje pít,
Co má myslit, neví zprosta.
Zdaž se dým mu v oči vane,
Zdaž to zmizý, čili stane –
Co tu děsnou podobu
Zapudilo od hrobu.
96
Ona blíže k stolu sedne,
Z ryb dva sousta s chlebem sní,
Vezme zvonek, zazvoní;
Dvé panoší hned se zvedne
Smutným hledem, vážným krokem;
Jednomu z nich kyne okem;
Znaje žádost na oku,
Odejde on v poskoku.
V mžiku zas tu s lebem stojí,
Vyplákne y omyje;
Pak veň vody nalije,
Podá paní ku nápoji.
Smutně ona hlavu kloní,
Na leb mokrý slze roní,
Vypivši jej postaví,
Z jizby ven se odpraví.
Na to cyzý vece nyní:
U všeho tě zaklínám,
Vyhraď se a pověz nám,
Co tu ženu zlého viní?
Kterak snášíš, an se její
Kormoutlivé slze lejí.
Sličná jako anděl je,
Krotinká co nemluvně.
97
Tvářnost její, milý brachu!
Pěkná jsouc a spanilá
Mou y mysl bavila;
Oči milost slibovachu
Na mne libě vzhledajíce,
Hrávalali na loutničce.
Srdce celé svěřich jim,
Mně se mužem blaženým.
Lhaly její libé vzhledy.
Kdož vystihne ženskou lest!
Tato milost prchla jest.
Lnoucý vilně na posledy
K chlapu, chovanému v hradu,
Dlouho skrývala tu zradu,
Vždy sem pevné víry byl,
Lásky své k ní nezměnil.
Tíhna jednou z kolb a boje
Domů zpět se zahodím,
Čeho vidět nerodím,
To tu vstoupiv do pokoje,
Vidím – jedva věřím oku,
Soka u jejího boku!
Skolímť ho v té posteli,
Kdež jsou spolu vileli.
98
Ona k mým se nohoum mece:
Lkajíc: „Pomsti vinu mou,
Lítostivě nademnou;
Probí, rozkol mé y plece!
By se ten tvůj libý ocel
V mé též hříšné krvi brocel;
By mne v onen blahý svět
K milému též doproved.“
Dýka má jí neprotekla,
Pomním ve svém vraždění
Jejího vždy spasení.
V mysli maje hrůzy pekla,
Ač sem hořel mstivou zlostí,
Poustanu v prchlivosti.
Dím jí: Jiný máš ty trest
Pohanění mého nést.
Nerouč o tvé hrdlo státi,
Čehoťbych tu zyskný byl,
Kdybych duši zatratil,
Tebe chtěje k čertu sláti.
V pláči brž a srdce lkání
Hleď u Boha smilování,
By tě přijal na milost,
Dám ti bíd a lopot dost.
99
Bílý kment jí káži svlícy,
Zlatohlav y prsteny,
Šat dám černý, žíněný;
Nosý oholenou kšticy,
Byť y zašla od pohromy,
Její strast mne neoblomí,
Zvole svízel její zřít,
Nevaž sobě po mně jít.
Přes sluje a stupně teskné
Jde s ním v tmavou hlubinu,
Kde jen číti mrtvinu,
Záře dne se nezableskne.
Trudná rytíři je chůze:
Naliť zavzní k noční hrůze
S hudbou loutny z oudolí
Pěkných žalmů hlaholy.
Nuže tu jsme – a tu třeskem
Vrazý v zámek vladyka,
Chyše jim se odmyká,
Šedé lampy světla leskem,
V níž sou zřeli, ana čistou
Cedí slzy nad žalmistou,
Hledajíc svou lahůdku
V truchlém jedno zármutku.
100
Ach, jak jsou to muky kruté!
Vzdechne host a vejde k ní –
Pak ho rytíř zuřivý
Pojme k velké škříni duté.
S třesením se on k ní blíží,
Za železnou strmí mříží,
Kdož ten přístrach vypraví? –
Kostlivec tu bezhlavý!
A kdy Polan od užasu
Zotaví se, dí mu Čech:
Toho souložníka měch,
An k ní hořel drahně časůčasů,
Až co milec drahocenný
Byvší slíben od té ženy,
Směl je spáchat mrzce s ní
Mého lože zprznění.
Nejhorší ji žalost svírá,
Na svého že manželamanžela,
Jímž jest tolik ztrpěla,
Jistou dobou denně zýrá.
Jehož pakby míjet chtěla,
Druhdy kochaného těla
Má mít v očích podobu:
Leb za picý nádobu.
101
Žehnaje se Polan s ženou,
Velí jí vždy, k rozchodu,
Snášet stále nehodu,
Za nadějnou brzkou směnou.
Klopíc oči, blednouc znova
Dí mu ona v tato slova:
„Velkáť je má vina jak!
„NaNa mne dobře pane tak.“
Jemně jím noc želí blahou,
Jdoucým z dolní temnoty:
Vzorem také tíhoty
Polan sklíčen zpátky drahou,
Jakoby měl závrat v hlavěhlavě,
Potácý se vrávoravě;
Na čelo mu chladný znoj
Prejští srdce nepokoj.
Posléz v hostinicy vkročí,
Míje jej však sladký sen,
Podobizna její jen
V strhlé se mu míhá oči,
Ana k záři lampy šedé
Pěje, hrá a nářek vede,
Jedva vidět ženy kde
Bídné tak a lopotné.
102
Na usvítě vstane z lůže,
Ochystav se chopí zbroj,
S takovou jde na pokoj,
Prosyl hostinského muže,
Aby prv než žel ji zmoří,
Ulevil jí v krutém hoři.
Pak se hodiv koni v zad
Tratí s očí starý hrad.
Tak se trápí mnohá léta,
Mnohý ještě cedí rok
V nápoj slzý čistý tok:
Mrouc a vadnouc z toho světa,
Oduřavši hořem chřadne
K smrti bledé, k prsti chladné,
Pěje žalmy kajícý
Se zbožnilou loutnicý.
Ejhle, zkrotne, vida lkání
Přísný muž, y pokoru;
V dalším státi odporu
Jemné srdce jemu brání.
Nelze zvyknout také touze
Ani vídat smutek dlouze,
Klidné slze tklivěji
V tvrdé srdce vrážejí.
103
Věru jme se z toho káti,
Že jí po ta léta byl
Tolik hoře natropil,
V manželské se lože vrátí;
V ní se kochá, s ní se pěstí,
Až zas po ní vidí kvěsti
Dcery plné lepých věn,
Synův zdárných sylný kmen.
Ženkám naším navybranou
Pověst sem tu jejich psot
Zdobně v České rýmy zhod,
Snad se bedlivější stanou.
Sliditelů cyzých loží,
Jichž se počet denně množí,
Všaký leb by místo sklenc
Posloužit měl za kredenc.
Antonín Marek.
104
Dvě Myši.
Myšky Lizetky, co žila u dvora
Krále Chlebbora,
Fantazý se maně chytí,
Že chce zvědět, jaké na vsy živobytí.
Vyjdouc tedy po stole
Do pole
Navštíví tam milou, známou myšku
Pannu Hryžku.
„Jak se daří, Panno?“ „Dobře, chvala Bohu.
„JakoJako myšce v stohu.“
Nyní hospodyně, z cti se těšíc velice,
Běhá semotamo; vynáší ven z lochu,lochu
trochuTrochu
Hrachu, žita, pšenice;
K tomu cosy ovsyny,
Nahryzlé y kousek slaniny.
Neboť uvažujíc, že se sotva čeho
Slečna nádherným tkne pyskem z toho všeho,
Chtěla aspoň z potrav rozmanitosti
Zavděčit se Jejímilosti.
Nyní dvořka, stav svůj blažíc jedinko,
Lítosti jí tonem vysokého světa,
„Žel mi tebe, praví: chudinko!
„ŽeŽe tu v psotě té svá mladá trávíš léta;
105
„MohoucMohouc vše, co hrdlo ráčí, míti,
„NačNač se v té tu bídné pustotě
„HluchéHluché posvětiti samotě?
„SemnouSemnou pojď! a zvíš, co jest to žíti.
„SlepýSlepý jakýs los tu na světě.
„ŽíŽí jak ží; smrt zachřestí a pojme tě.
„NačbyNačby potem, posty tvé tu mělo
„MořitiMořiti se tělo?
„ZanechZanech o budoucnost všeho nepokoje,
„CoCo dnes užiješ, to tvoje.“
Měšťka, řečí výmluvnou, a morálí tak lehkou,
Namluvila Hryžku, selku křehkou.
Jdou. Y lezouc jako po břichu,
Krčí se, jakž opatrnost káže,
Pominuvše koček stráže,
V panský dům se vkradnou potichu.
Lizetka, jak podkasaná hospodyně,
Běží honem do kuchyně.
Selka bleskem stříbra, zlata
Živě byla jata.
Což když zvětřila tam křehké mazance,
Sladké cukroví a chutné týkance?
Nyní Lizetka tu selskou pannu
Perském klade na Dyvanu.
„Vězto!
Povídá: „TeďTeď víš, co ves a co je město.
106
„ZavadíližZavadíliž k vám kdy vaších do budek
„NěcoNěco z okras těch a nebo lahůdek?
„PožívejPožívej teď!“ – Samé pochoutky jí nosý,
A by chutně jedla, zajedno jí prosý;
Sama napřed, nežli čeho podá hosti,
Z slušné lízne uctivosti.
Hryžka, při rozkošné zvůli, jídle, pitípití,
Blahoslaví panských Myší živobytí.
Spadne koš. Y hrozným hlaholem
Třaskne na zem pod stolem.
Třeskotu se besednice uleknou.
Hupky s Dyvanu. V tom za kliku se béře,
Hřmotem otevrou se dvéře,
Strašně náramní psy zaštěknou.
Krutou hrůzou Myši užaslé v té době
Ledva trefí do škuliny obě,
Běda! křičíc, běda! nastojte!
Utichlo. Tu dvořka naše:
„Ne tak plaše,
„PannoPanno! vece; nic se nebojte!
„JeštěJeště, jeli libo, kousek křehotinky,
„NeboNebo cukrovinky.“
Ale selka, sotva ještě ducha popadajíc,
Praví, pryč se ubírajíc:
„Zdráva buď! a mívej sy tu rozkoše
„NaNa koše!
„ŽijícŽijíc v poli, v bezpečnosti, v pokoji,
„A neA ne, jako vy tu, v strachu, hrůze, rozbroji
107
„PřijmuťPřijmuť radč tam zavděk slaninou a hrachem,
„NežNež tu hedbávím a cukrovinou s strachem.strachem.“
Antonín Puchmajer.
Vinš malého děvčete.
Kdybych měla všeho dost,
Poklady té země,
Den jak den by jako host
Přišel chudý ke mně.
Nesměloby žádné víc
Přededveřmi děcko
Stát, a žebrat; plésajíc
Dalabych mu všecko.
Vždy mne srdce bolívá,
Když tak vidím v skutku,
Jak můj bližní trpívá,
Hned jsem plna smutku.
Myslím sobě: Proč pak ten
Nouzy tříti musý,
Bohatý však každý den
Hojností se dusý.
108
Proto je Bůh podělit
Ráčil dary svými,
By se mohla rozdělit
Chudoba vždy s nimi.
Kdybych měla všeho dost,
Tak jak dobrou vůli,
Mělabych to za radost,
Chudobě dát půli.
Ač mně nelze chudému
Ulehčit, jak žádá
Nuznost jeho, předce mu
Dám, co mám, vždy ráda.
Adam Navrátil.
109
Sedlská svadba.
Trouby zvuk je slyšet – co to bude?
Radostné y také výskání,
Z domů lidé vybíhají všude,
Opět bude něco k dívání.
Totě svadba! – Hle jak se to žene,
Uprkem se mládež předjíždí;
Koně mají celé uřícenéuřícené,
Vozů množství ze vsy vyjíždí.
Když tak jedou, hledím na nevěstu,
Jak mně mile přišla před oči;
Ohlédnu se; v tom tu dívky cestu
Z kvítí řetězem jim zaskočí.
Jakby uťal, zůstalo vše státi. –
Stála pak tu jedna s misečkou,
Musyli jí svadební clo dáti,
A pak teprv cestou jeli svou.
K ženichovu když přijeli domu,
Tlampač nevěstu sám uvádí,
Nasměje se jistě člověk tomu,
Jakých on zde žertů provádí.
110
Tu mu huba jako trakař drčí,
Když on rodičům ji poručí,
Ona sklopíc modré oči, mlčí,
V tom se octne v jejich náručí.
Ničeho tu více slyšet není,
Než, ó otče můj! ó máti má!
O má dcero! – hlas se zase mění –
Ty jsy dcera má a já jsem tvá!
Tu ji zase ženich k srdcy vine –
(O kyž já tak šťastný také jsem!)
Všeliké teď oko v slzých plyne,
Pohnuto tím tklivým divadlem.
Nevinnost jen v jejím oblíčeji
S vroucý smíšena jest milostí;
Štíhlý zrůst a čacké mravy její
Naplňují srdce radostí.
Jak když nevinných dvé Milek raní,
V první jejich smahlé čilosti
Tak jen jeho bystré oko na ni
Up’ato jest mužskou stálostí.
Přálby mnohý mládenec tu jistě,
Též y kvetoucý ty družičky,
Na jejichby mohly býti místě,
Vyfiňtěny jako růžičky.
111
V krčmě potom při hudebním hluku
Všickni v rozkoši se těšili,
Ženich chopě nevěstinu ruku
Jako střely kolem křepčili.
Sotva doplesali – tu se hrne
Hejno veselých žen k čepení;
Hejdum mladá ženo! ona trne;
Tlampač prosý o propuštění.
Nechtěly mu jí syc propustiti,
ale daly se s ním do hádky;
Až pak dopustili mu ji vzýti,
Uhodneli jim však pohádky.
Tu se jedna s nimi vyložila,
Jako kramář vedlé kostela;
Obojetná dost z nich mnohá byla,
Že mu jistě mozkem vrtěla.
V tichém očekávání teď byli,
Vypleteli se z té tkanice –
Odsekal jí, tu se veselili,
Nevěstu zas volnou majíce.
Tu se teprv radovánky počnou,
Kdož je vám to v stavu vypsati?
Ruskou, Štyrskou, Slováckou y skočnou
Musyli jim pořád hudlati.
112
Plésajíce až již šero bylo,
Jitřenka pak volala již den,
Již se jim těch skoků nabažilo,
Najednou se vyvalili ven.
Ženy s nevěstou hned do komory
Jako divé hbitě vrazyly,
Ubohé zde prováděly vzdory,
A pak pějíce ji čepily.
Již, již věneček jí s vlasů strhly,
Ozdobu a čisté dívky čest,
Již má čepec, panenství již svrhly,
Již y také ona ženou jest.
Václav Hanka.
113
Jaro.
Těšil sem se jaro na tě,
Jak se lichvář sedě v zlatě
Na zysk nový těšívá;
Tys mne ale oklamalo,
Sotvas vůní podychalo,
Tvůj se pohled zakrývá.
Na čas jako panny modné,
Vykračuješ v kráse svodné,
Líčíc tváři růžemi;
Lůno zdraví rozvinuješ,
Mžikem nebe vyčaruješ,vyčaruješ
Ozdobami na zemi.
Modravé a zlaté kvítí
V sluncy rozkošně se třpytí,
Vábíc k sobě mládence;
V lůnu krásy rozmanité
Skládá kytky pěkně svité
Pro milenku do věnce.
Žena muže zanedbává,
V sadu růže vychovává,
Líbá milé květiny;
Jako spitá poskakuje,
Jestli kupec ukazuje
Vzácný kvítek z cyzyny.
114
Panna u potůčku sedí,
Hrdá na svou krásu hledí,
Tebou, jaro, živější;
Ač květ, praví, v kráse plyne,
Nademneli se kdy vine
Z poupat růže pěknější?
Ovšem krásně kvete právě
Jako růže ve své slávě
Roztomilá panenka;
Než to panství není stálé,
Jako růže nenadále
Zajde krásy milenka.
Y ty těšíš okamžením
Rozmanitým okouzlením,
Popuzujíc k radosti;
Vejdemeli v zvučné ráje,
V květu růžového máje,
Již jest po tvé slavnosti.
My ti rádi pochlebujem,
Do nebes tě oslavujem,
Máj by s námi přebýval.
Darmo; nezadrží tebe,
Jak jen sluncem hoří nebe,
Byť se člověk rozzpíval.
Vojt. Nejedlý.
115
Marek Jungmanovi.
Psaní básniřské.
Y mužně tedy nesme, jak sme nesli posud,
Ten ku příkoři valně zasazený osud.
Kdo ve vrtkavém štěstí mysl chová stálou,
Ten v nezvolných okovách věncuje se chválou.
Neníli nad nehodou svítězení přáno,
Buď aspoň na porobě statně počínáno.
Jest mnohá ztráta naše – po všem není veta!
Již bolné jizvy drahná zacelila léta.
Jak druhdy srdce naše – nejsou na rozporu,
Neb konec, co nás různil, fanatyky moru.
Již uhašená hlaveň Lojolovy dumy!
Co z vlasti které zbylé dožírala rumy.
Již ostál Žižka mnišské troskotati zbory,
A netřeba se krýti v lesých před Tábory.
Ni zvůr se Bílé Hory krví nečervená,
Jenž za zvolností tekla darmo vycezená.
Ni mstivého se hrozý Pražské hrady meče,
An zástupná jích hrdla vražedlně seče.
Tou strastí hynouc vlast se utišiti dala,
By sočné brani na se více nepozvala.
Tak dávnem uplynuli oni dnové krutí!
Nám potomnímu kmenu ku zapomenutí.
Tak bouře poutichne, vychrlivši hromy,
A mladým proutím pučí roztříštěné stromy,
116
Buď že jho podmanění naše hněte šíje,
A vazba polityky vůkol nás se vije.
Buď jak buď, aspoň čiňme nehodě své vzdoru,
Svou příští blahost lépe majíc na pozoru.
Vždyť mnohý ukovaný v podzemnicy věze,
Svou chvílí prolomiv se, prchá od řetěze;
A s schudlé ruky pouto samo sebou spadne,
Co z kraje bývá těžké, opodál je snadné.
Y smutek pouleví krocen obyčejem,
Nuž jména svého hleďme, kteréhož sy přejem.
Tam od východní strany duch Slávie věje,
Tam rod se sylných vzpíná vštípen od naděje.
Tam k Slovanům jest otvor líbezného zření,
K jichž nohoum Adryat y Okeán se pění;
Jichž rádlo Labské nivy, onde Doňské voře,
Jichž lodí zjíždí Černé, Seveřské y moře.
Co z toho, že nás Tevton tiskne z jedné strany,
A z druhé bídné žití mezy Ottomany.
Že outočícým Srbům chrabrá klesla ruka,
A rozvalená říše Krále Svatopluka?
Vždy Rurykovo žezlo nám se nevyrvalo,
To násylám tatarským šťastně odolalo.
Až podnes stojí Mozkva, sýdlo starožitné,
A Petra velikého hrady nedobytné,
Jenž ve své vládě drží statně carujíce,
Dvou dílů země staré valné polovice.
Že ukazům jich kraj náš nepodléhá Český,
To sluje pronášeti malomyslné stesky.
117
Nech v ouřadě neb v vojště cyzokrajan dvoří,
Nám neodcyzý lásky, jaká v srdcých hoří.
Z svých statků nebo jmění odplativše berni,
Vždy ovšem svému jménu dostojíme věrni.
Jeť možné dohovění příznivějších časů,
Kdy ušetřeno bude lépe našich hlasů.
Snad skutků prázdná druhdy nezůstanou slova,
Jež vtipně zomyslila moudrost Šlecerova,
An ředitelům našim vejde za ozdobu
Ten jazyk, jehož často donášíno k hrobu.
An ti, jenž hánlivě jím zhrdli, v jeho mládi,
Již dospělého sobě oblíbějí rádi.
Tak mnozý pacholatům posupně jsou láli,
Kdy u zdi koli jejich pustotně sy hráli;
Než vidouc čackost jejich mužství vryté v čele,
Své mysli zbyvše jeví srdce ochabělé.
Tak nepomněná věcý vyskytá se cena,
Tak za cyzotu přijde domácnosti směna.
Slout Čechy nebude nám žádnou více hanou,
A z naších Krásaviček Slovenky se stanou.
Již mnohé vonné růže vně a nebo v kraji
Se k chvále naší stkvějí nebo rozkvetají.
Jsouť, jenž k nauce schodnou prorazyli dráhu,
Vždy klesavé pověsti zdržujíce váhu,
Jenž za Dobrovským pěstí nadějného sadu,
Neb s Muzou kochají se v sličném písní skladu.
Jenž proti hanných Švábů jizlivosti střele
Čest vlasti s Kopytářem zaštiťují směle –
118
Byť clona nepaměti jména oněch kryla,
Jimž nejmilejší matkou Slávie kdy byla;
Jen tebou by mi věčně stála drahocenná,
Jen tebou máby byla tužba ukojena.
Kdo souhlas v sobě tento rovné mysli čije,
Ten přítelem nám budiž, ten ať s námi žije.
Ant. Marek.
Pramen života.
Mládeži! tvé živobytí
Teče v zlaté radosti
Skrze místa plná kvítí,
Rozkoše kdož nepocýtí,
Plyna v pouhé líbosti?
Jasné nebe v srdce leje
Neustále příjemnost;
Větřík libý vůni věje,
Ptactva množství vůkol pěje,
Budíc živou blaženost.
Všecko v rajské spanilosti
Očím tvým vždy lahodí;
Všecko v živé novotnosti
Tvoří křepké veselosti,
Která sytost neplodí.
119
A předc dychtíš připlout hochu
Tam, co oblak jeví blesk!
V mysli máš tu jasnou sochu:
Až pak přijdeš blíže trochu,
Shledáš, že se dým jen lesk.
V cestě se ti láska vloudí,
Jevíc radost růžovou;
Šťastným se tu každý soudí;
Ale každý zhola zbloudí,
Našed cestu trnovou.
Mezy stromy převysoké
Hrdě pak se kroutí běh;
Tam jsou tůně přehluboké,
Skalky, víry přeširoké,
K tomu podemletý břeh.
Nesnáz, péče, protivenství
Loďky se tam uchopí;
Vicher do nebezpečenství
Házý sem tam bez hojemství,
Až ji často utopí.
Odtud zhlídneš nahé skály,
Bez stromoví pustiny;
Červánky, co hrdě stály,
Bytem Bohů být se zdály,
Promění se v bubliny.
120
Dále nemoc loďku vleče
Mezy smutné mrákoty;
Množí nářek, plodí péče,
Bez slunce tu ten věk teče
Do neznámé slepoty.
A když bude po mladosti;
Když ti věk ten odletí;
Zvoláš: kde jsy spokojnosti?
Kde jsy věku blaženosti?
Vrať se zlaté podletí!
Ale tato zlatá léta
Nevrátí se nikdý zpět;
S nimi po štěstí jest veta,
Hořkne bez nich rozkoš světa:
Nemuč přáním šťastných let!
Šebest. Hněvkovský.
Pramen mladosti.
Na jednom místě, že nevím, kde? škoda!
Měla se prejštiti předivná voda;
Od ní, když někdo jen dost málo pil,
Na místě k podivu dítětem byl.
Všecko tam chvátalo, co mohlo lezti,
A kdo to nemohl, ten se dal vézti,
Baba již stará, by vetchý co dub,
Zmladla a zlatý zas nabyla zub.
121
Nejvíce dědkové pramen ten ctili,
Podivu tohoto svědkami byli;
Mnohý z nich k prameni sotva že šel,
Domů však zmlazený na holi jel.
Sýla se vzkřísyla, lidské tak plémě
Zmladlo, až osud skrz třesení země
Zasypal pramen, a zamezyl tok,
A tak již uplynul po roku rok.
Po čase pověst ta k slyšení byla,
Že se předc vztahuje pramene sýla
Na toho potomky, kdo u něj byl,
Nežli se zasypal, a z něho pil.
Každému ostane staré své tělo,
Předešlá podoba, skrčené čelo;
Jediný mozek a jiného nic
Z celého potomka nezmladne víc.
Pročež když stařec se chová jak děcko,
Krášlí se, miluje holky; to všecko
Pocházý odtud, že děd jeho pil
Z pramene mladosti, když u něj byl.
Adam Navrátil.
122
Oda k jmeninám (svátku) V. U. Slečny M*** z R***.
Dne 10. září 1809.
Dni šťastný, vítej! sláva tobě!
Dnes každý kvítek libě kvěť!
A jako Minky očka obě
Dnes slunce vzejda jasně svěť.
Sem růže poneste a kvítky,
A víte věnce, milé dítky!
Ať zní váš hlásek
Co v máji sedmihlásek,
A v okolí
Les, hora, oudolí
Tvým, Slečno, slavným rozlíhej se jménem,
A stkvěj se v chrámě Kráse posvěceném.
123
Dnes utěšeně světu kyne
Pán, jehož jasný v nebi byt,
Ten pramen, z něhož věčně plyne,
Sklad divů, krása, duch a cyt:
Dnes dech – a Anděl, s nebe sstoupě,
Se vtělí v libé vabů poupě;
Tu milé lásky
Své vábné strojí pásky,
By sletěly,
A krásné viděly
To děcko, které, když ten dětel slítá,
Je veselým a libým okem vítá.
Ty Milostky Tě vaby svými,
A kouzly krásy osuly,
Že nyní vížeš smysly jími;
Tyť nás dnes právě uřknuly! –
Ký péro, Krásná, nebeského
Opíše záři oka tvého?
To očko vlídné
Kam zablejskne a hlídne,
Vše zotaví,
A oblahoslaví. –
Ten jemný blesk tak outlé blaží duše,
Jak slunečnost a rosa růže v suše.
124
Již v květu věku letí k Tobě,
Y Ctnost y Moudrost, Bohyně,
A dadí Tobě,Tobě ozdob obě,
Jak žádné jiné ženštině.
Mohouliž tyto kvítky vzkvesti
Z tak mladé čerstvé ratolesti?
Než kroč kam koli,
Podává Ctnost ti holi;
Cyt hluboký,
A smysl vysoký.
A Moudrost, an Tě libou září mílí,
Ti ostrý vtip a jasný um udílí.
O Krásná! jemná oka záře,
A mladost čerstvo-zelená,
Lič věčně Tvé tak pěkné tváře;
Kvěť jako růže červená,
Svěť jako slunce! – Štědře s nebe
Čest, zdraví, štěstí oros tebe;
A jako čilý
Potůček tichý, milý
Plyň bez žele
Tvůj život vesele!
A po každém Ti kroku vzrosť, co může,
Ta nejpěknější, nejvonnější růže.
125
Ten co to skládá, spolu skládá
Své srdce v pokornou Ti daň.
O zasmějeli, jakož žádá,
Tvé nebeské se očko naň:
Tuť posvětí Tvůj posvěcenec
Ten pochlebný Ti Krásy věnec;
A vznesa vzhůru
Se k nebeskému kůru,
Tam uhvězdí,
V tom krásném rozhvězdí,
Těch, co tak sladce, líbezně se točí,
Ten páreček Tvých jasných, modrých očí.
Jaroslav.
126
K Iryzce.
Rádbych ti po vůli tvé s ochotností
Zazpíval, Iryzko má, o milosti,
Milost tě pouhou
Strastí a touhou.
Načby sy žádala té vědomosti.
Milek, ač malý, však nelítostivý
Působí střelami veliké divy.
Krále a kníže
Okovy víže,
Jím bývá hrdina rozkoše chtivý.
Bázlivec osmělí, hejrným je skoupý,
Mrhač sy uskrovní, zchytrává hloupý;
Y u mudrce
Zažehá srdce,
Bezženec zápalem v šediny vstoupí.
Bolestné lopoty, hoře a lkání
Pokusý srdečko od milování,
Na milované
Jde hoře ranné,
Žádané potěše krutě se brání.
127
Jizvité bodoucý, přežhavé hroty,
Žalost a žehrání chystá se pro ty,
Jichž osud lásky
Rozloučil svazky,
O kdožby vylíčil míru té zloty!
Protož y v písni mé málo ti kladu
O zrádném rozmilu! milosti skladu,
Milost-tě pouhou
Strastí a touhou,
Načby sy stát měla o její vnadu.
Ant. Marek.
128
Panna z studeného hradu.
Na zabavku! já jsem Panna,
Není na mně žádná hana;
Sám mi každý vyjde vstříc,
Podruhé mne nechce víc.
Já se nikam nevluzuji,
Dost mne lidé probuzují,
Láskou než je zarosým,
K žádnému se nevprosým.
Všem svou milost poděluji,
Jenž sy ve mně oblibují;
Neb jsem Panna čistotná,
K milování ochotná.
Rozkoš těla nehledávám,
K pokoji radč ukládávám
Srdce, v kterém chlipnost bdí,
To můj přítel každý ví.
Kdo mé lásky čisté zkusý,
Neřádnou v svém srdcy dusý,
Venuše ho nesúží,
Že má erb můj na kůži.
129
Mé jsou děti, moje panny,
Mužové y ženy vdaný;
Chlapcy, starcy, a kdo kde,
Kněží, a jak stádo jde.
Rovnou ke všem lásku mívám,
S stránkami se nezabývám,
Jedno jest mi král a kat,
Chalupa y panský hrad.
Věrná jsem, mne nezadlábí
Strach, a peníz neuvábí.
Kdo mne pozval k jedné hře,
Moje za ním srdce mře.
Láska má je divná syce,
Na vítání blednou líce,
Potom přejde každou kost
Chládek, po němž tepla dost.
Každý se mně rovnat hledá,
Neb y já jsem panna bledá;
Na méž tváři zkalené
Růže kvetou červené.
Láska moje před druhými
Toto má, že žerty svými
Chladím, pokud objímám,
Pomilujíc zahřívám.
130
Nevinnéť mé milovánímilování,
Andělskéť to pohrávání,
Třeba do peřin vodím,
Hanby, hříchu neplodím.
Ano bujný, ten mnou zkrotne;
Tělná dívka, jak co podtne
Trávu, tak svůj tratí tuk,
Z lícý jadrných, y z ruk.
Mnohému má láska svědčí;
Jeli malý, bývá větší;
Na vejšku y na tučnost
V krátkém čase nad hojnost.
Já jsem skrovná hospodyně,
Outrat velkých při hostině,
Kam se pozvu, nedělám,
Uhostit se málem dám.
O to zase piji více,
Předc však nejsem ožralice.
Piji, co mne donutí
Žížeň; slivoň krom chuti!
Kdo mně celé hody strojí,
Jídlem, pitím možně kojí,
Zle mu platím za ten hřích,
Div mu nerozhodím břich.
131
Jiného když polituji,
Pancýřem břich ozbrojňuji,
By se nemoh rozpučit,
Jeho semnou rozlučit.
Já svých přátel navštěvuji
Zhusta, zřídka, jak kde čuji,
Že mně přeje ta neb ten,
Přes den, přes dva, y každý den.
Kdož mně do tajemství sýhne?
Moc mou tvornou nevystíhne
Žádný, neb můj mocný hlas
Opanuje každý čas.
V létě zymu, léto v zymě
Svolám, dvěma zlevím břímě;
Ten sy v zymě netopí,
V létě ten se nekropí.
Matka jsem, a jako včela
Děti rodím bez manžela,
Že pak muže nepoznám,
Panna jsem a dcery mám.
Dcery mé jsou nepodárné
Plémě, ony lidi svárnéšvárné
Vysuší a nadují,
Obě věku zkracují.
132
Já jsem Panna dlouhověká,
Smrt mne s kosou nepoleká,
Já ji zavdy ručičku,
Tak mne volá sestřičku.
S lékaři jsem jedna ruka;
Z toho bývám jejich muka,
Mnohý semnou zbohatí,
Když se nedám vyhnati.
Vyhnalli mne předce z kotu,
Zazpívám mu jinou notu;
Jdu, a v nenadálý čas
Přijdu jemu na žert zas.
Když se svatý Václav ozve,
Kam mne na ovoce pozve,
Meškám, až mně na koni
Jiří s věncem zavoní.
Přítelkyň jsem živobytí,
Miluje ho vše, co cýtí,
Starým leč a nemocným,
Běda semnou dvěma tým.
Též kdo při mně onemocní,
Tomu nechť jsou napomocni
S celým kunštem lékaři,
Syc ho zkradou hobařihrobaři.
133
Mladý muže, starý musý,
To mé právo mnohý zkusý,
Mladé vzhůru vyzdvíhám,
Starým na hrob dosýhám.
Právo to té podvodnice
Zasluhuje šibenice,
Všickni stejně pravili
Po straně a soudili.
Žádný mne předc neoběsyl,
Každý vida mne, se děsyl,
Prose: Panno Zymnice,
Ušetř naše hranice.
Zatím se vám odporoučím,
Na věky se nerozloučím,
Neboť, co se nezvíte,
U sebe mne uzříte.
Augustýn Kuča.
134
Na A. P****a.
Že tak dlouho již mlčíš, z toho jasně
Vidím, čísti že nechceš víc mé básně,
Proto zajisté, že snad má až hrůza
Zavzněla Muza.
Nemejlímli se, prosým, odpusť žáku,
Čechu, odpolu však již viděňáku,
Že sem kvapně tak bezevšeho studu
Zpíval v svém bludu.
Příští rádbych chtěl šanovati tebe,
Kdybych v stavu byl spokojiti sebe,
Jiskru uhasyt, kterou sy ty v temně
Rozkřesal ve mně.
Tak jak mládkovi hlava hned se ježí,
Když bez přítele starost na něm leží;
By sy vyvolil, když je na rozcestí,
Zkázu neb štěstí.
Jeli k podivu, opuštěn když stojí,
A bez oumyslu voliti se bojí,
A když vyvolil, která nejvíc loudí,
V cestě té bloudí.
135
Tenkrát mládenec šťastným slouti může,
Kdýž má při sobě takového muže,
Který všecko, když potřeba to velí,
Věrně s ním dělí.
Který vida, an dlouho spí, ho budí,
V jeho prospěchu k zastavení pudí,
Učí, chceli ctnost s povinností znáti,
Nač tu má dbáti.
Tak já s básněmi dálbych nemoh jíti,
Kdybych od tebe opuštěn měl býti,
Jenžs mne v cyzyně s řečí českou kojil,
Srdce mé spojil.
Ač vím k Parnasu skrze tebe cestu,
Tak předc sám a sám tebe nebo Bestu
Nezastihnu tam, jestli nepomůžeš,
ŽapřešZapřeš, co můžeš.
Adam Navratil.
136
A. K. Výrazy svrchované nevrlosti.
Ha, kdo jsem? čí mnou k světu krutá zloba zmítá,
Kde opice mou druží, nebo šelma lítá?
Co mní Bůh? v strastnémli se kochá živočichu?
Mé upěnlivé lkání – lahodnéli k slychu?
Vyšel sem z lůna matky k svému utrpení?
Ah! proč být nezrozenu osudno mi není!
Y zůří bouře divá, probíhajíc žíly!
Y vřete ohně ve mně, ať tu splanu chvíli!
Červ buda nohou zdáven, smí se bolem víti,
Jen mněby nářek slušný měl zahájen býti?
By zvěři pastvou, nebi smíchem byl udobným,
Nah člověk na zem nahou Bohem vržen zlobným.
Kdo zbory kvílejícých pláčem nastupuje,
Svět nejprv pláčem vítá, pláčem procyťuje.
O hrdý nedospělče, tvorku nestatečný!
Coť honosná tvá přednost? zvízel neulečný!
Anděli nejvyššímu takto rozkázáno,
An k ošetření jemu živočichů dáno:
Ej hle své mladší bratří dav ten hmyzu země;
Jdi, naplň vše mou láskou, věnuj každé plémě,
Lva obal dlouhou hřívou, srstí polní zvíře,
A letné ptactvo šatem zoděj v hojné míře.
„Ať pchejří kryje labuť, štít ať želvy chrání,
„AťAť lupinou se ryba, strom pak korou brání;
137
„Y všelikémuY všelikému brouku ustav bytek blahý,
„JenJen člověk, můj ten obraz vždycky zůstaň nahý.“
A konajícý anděl bratra nebyl vděčen,
A cytem stydu trapným člověk přioblečen.
Viz medle světa Krále cenné výtečnosti,
Ten dvorný jeho zárod liché důvtipnosti.
Um! – ej jak hubeně zní uším toto jméno!
O běda pomatency! vámli modlou ctěno?
Ten v životě vás svodí šalbou omámené,
A děsý hrůzou smrti strastně předvěděné.
Bez strachu, bez hloubání, nevěda své muky,
Dobytče pokrm béře z vražedlníka ruky;
Vy jenom blazý lidé zdlouha umíráte,
Jistotu ba y často dobu smrti znáte.
Vám prsy stále hlodá pochyba bezděčná,
Co víra koli praví, zdali duše věčná?
Znikneli duch náš prachu touto směnou brzkou,
Či pohyneli ovšem hnilotinou mrzkou?
Hle, tať moudroty vaší požitečnost všecka!
Ej chudá rozkoš umu, padavého děcka!
Svět nevystihle tajný, jisté pohrabání,
Má za vejsadu člověk, to má za nadání!
Toť kolmá výsost jeho, totě předek celý,
Ta nesměřená hráze od skotu ho dělí –
Beránek jedva zlíhlý matku obskakuje,
A pískle bez pomocy z vaječka se kluje,
Ubohý vidlonožec sotva oudy vládne,
Přírody zdoba člověk mocy nemá žádné.
138
Ba jedení a kroky nesnadné mu v dlouze,
Až v tom ho ponaučí příklad nebo nouze.
No nabyv jedva chůze, způsobu a jídla,
Již drze vyměřuje hvězdných světel sýdla.
Vše míní vystihati matnou rozumností,
A chlácholí se snářsky stálou trvalostí.
Pak škuhraje, se modlí, kukná, odstonává,
A přes hrad času k věčným pomezým se brává.
Jen hrdý člověk plodí vášně neskrocené,
Hojnosti nevystíhlé, číslem nesevřené.
Lest, pýcha, zákeř pomsty v něm se zbojně rotí,
Tu zpupně žádá štěstí, onde bezživotí.
Zvěř lesní má k obraně zuby, rohy, čpáry,
Jed, okovy a meče člověčí jsou káry.
Kdy vlídné jaro tvory k libým sňátkům budí,
Jej vilná žáha ostnem bez přítrže prudí,
Věk krátký ukracuje, kosti těla zžírá,
A na dráhu mu liché kvítí rozestírá.
Již jinoch často jedy pívaje z té číše
Krom času schřadlý hrobu dovleče se spíše.
Kdo y osmdesát let uhájil se davu,
A šedinami věku skrášlenou měl hlavu;
A ptejme pak se toho tak zvaného kmeta;
Zdaž v pravdě sestaral se, dlouháli měl léta?
Rozhodše pravou vahou věku toho všeho,
Jak malý zbytek najdem na sta robu jeho.
Díl osmý žití ve svém probatolil květu,
A v šedinách byl opět nepodoben k světu.
139
Jak poslední tak první neužitý zmizel;
Až přesytého k hrobu doprovodil svízel.
Snem zmařil živobytí jednu polovicy,
A druhou neduživě ztrávil v nemocnicy.
Den bylli na usvitě zmatečný a marný,
A o poledni vedrem bolestný a parný,
O starče, kdy tvé slunce k večeru se schýlí,
Tu klesáš pod břemenem pečováním bílý:
A po skonaném bavu zbíhej dům od domu,
Bylli je vděčen vesměs? líbilli se komu?
Svá kdoli léta prožil v sladké pokojnosti?
A mělli v tom, co přijal, utěšení dosti?
Vždy novými žádostmi střídají se dnové,
A nová žádost rodí opět hoře nové.
Jen za všedenní tíží – žádost neupřímá!
Jest posléz žádost hrobu, která srdce jímá.
Když snáší protivenství, snáší utiskání,
A trpí od nepřátel zlobné utrhání.
Když ukora mu na chléb hořké slze roní,
A mrakové mu noční smutku nepřicloní;
Když vybylo ho mstivé ze života záští,
Smí utrhač v pobožném ukryti se plášti;
Tu slyšteslyšte, jak hovorně všeho přetřásáno,
A čacké jeho mysli divně přezdíváno;
Jim horlič sluje zvláštní, pošetilec trhlý,
A rozum jasný dějí šílený a zvrhlý.
Jich závist k cyzým vadám bystrého jest oka,
An v ctnostném vidí sobě nelibého soka;
140
A jestli kde co vadí, vztyčí se a běží,
Plésejte! již na jevě slabost jeho leží.
Nerodíce bludného napraviti kroky,
Hned nad padlým oušklebně zpodpírají boky;
A vyslídíli na kom nepatrnou hanu,
Tu hmatně mrvou skálí čistou jeho stranu;
A zoufalostli svírá srdce, které jemné,
Toť básnivá jim bolest, pitvoření šemné.
Vždyť také my šlechetně navedeni byli,
A rovného co v sobě nikdý nepočili,
Když sevřelá krev hořem stane nad chudinou,
A slze outrpnosti crkotem se linou,
A jestli mne trudilo cyzý zarmoucení,
Chtělli sem zdíleti se o své malé jmění;
Buď odvoláno k Bohu, mínilli sem klamy,
Co uplakané oko čilo za slzami.
Než zarputilá srdce nedají mi víry,
Vše přílišné vidí se, všecko jíti z míry.
Mou vroucý tklivost zovou: mladých hejsků frašky!
Hadlivou rozmařilost, romantycké šašky!
Když tejrání nuznému zlobné bije rány,
An boháče horoucý pekla hájí brány;
Kdy v hrůzách živlů nectnost, majíc ten štít trojí:
Rod, zlato, důstojenství, drzým čelem stojí;
Kdy zvuk se čísla pojí s zbité ctnosti hlasem,
A žezlo přísné pravdy změkčiti lze kvasem;
Kdy oko knížat hnusné osvěcuje troupy,
Neb rozkoší nevěstčí jích se milost koupí:
141
O, škřípejte zubami duše výbornější!
Že ideál všech světů býti má svět zdejší!
Pryč z lopot těchto na poušť, v pokoj, na svobodu,
Buď kleno tomu světu! kleno jeho plodu!
Dnes smí tě onen ještěr chtivě požírati,
Jenž nedávno oulisně chtěl tě objímati.
Jsa uštipný, jizlivý, utrhavý ctnostem,
Lež maje na hotově, libým budeš hostem;
Pochlebuj, lichoť, tvárnost přijmi sukladníků,
Štvi, číhej, náhle, skokem do zad vtekni dýku;
Pak hleď se domodliti v svatém přetváření,
Co člověk budeš žíti v lidském pokolení.
Kyž přivesti je možná,možná den ten ku povrotu,
Jenž kráčeti mne viděl v žití toho zlotu!
Dokavad kryl se v trávě zárod k mému tělu,
Radosti neokusyv, ni hořkého želu;
Dokavad v jarním kvítí vítat vonné ráno,
A odívati luhy bývalo mi přáno;
Dřív než uchvácen dásní paseného bravu,
Sem s krví vešel lidem za potravu;
Jíž mocnost zplozujícý pozbujněna byla,
A v zápalu mne vilném na zem vydávila,
O! kam o právo jíti? kam jest o náhradu?
Kdo dotaz na mne vznášel, kdo bral se mnou radu?
Zvolímli sobě za hrst dnů a hodin šťastných,
Přetrpět celé moře hrůz a tíhot strastných?
Buduli ožívaje těšiti se tomu?
An jest mi nabíhati všudy na pohromu?
142
Kde křivdě za odměnu usměchy jsou zlostné,
Nebažím po tvé tvorče přízni nelítostné.
Ne milosti mé srdce, ale právu tuší;
Dej nesmrtedlnost blahou! tu mi dáti sluší.
Ant. Marek.
Rukavička.
Z Šilera.
U své lvárny, na stolicy
Sedě, čekal na štvanicy
Kníže Hleď.
U něho lopoti, podpora tronu;
Horem do kola na balkonu
Pěkná pleť.
A kdy prstem kyne Kníže,
Otevrou se jedny mříže,
Potom rozmyslně v jev
Vyjde Lev,
A se dívá,
Zývá,
Hřívu vzstřese,
Protáhne se,
A prostře se
Tlapy sníže.
Opět prstem kyne KňížeKníže:
Na obrat
Z druhých vrat
143
Tygr skočí;
Když lva zočízočí,
Vydá ryky,
Do okliky.okliky
Ohon vine,
Jazyk syne,
Plaše jda
Vůkol lva,
Zůří vrče;
Potom škrče
Lehne blíže.
Opět prstem kyne kníže.
Tu z dvou se závor jedinou
Dvě Levhartice vyřinou.
Ty klopotem se v souboj smělý
Na tygra střelí.
On chvátne je v tlapy zůřivě velmi.
Řva vyvstane lev,
A všecko ztiší jeho hněv;
V kolo divé
Vraždy chtivé
Rozhostí se líté šelmy.
Tu od zabradla dolů smekne
Se rukavička s ruky pěkné,
Padne mezy dravce dva
Tygra a lva.
Y dí Bíslavu z uštipečna
Kunhuta slečna:
144
„Nu, pane rytíři! když lásku máte,
„JakouJakou každé chvíle mi přisaháte,
„RukavičkuRukavičku mi zvedněte!“
A rytíř skokem chvíle té
Rychle v strašný okol sběhne,
Zmužilými pojda kroky
Mezy lítých netvor boky
Po ztrátě se směle sehne.
A s hrůzou na to podívání
Hledí zemanky a páni.
A rytíř klidně
Rukavičku přinese.
Tu chvála z ust všech ozve se,
Ale laskavě a vlidně –
Došel k radostnému cýli –
Šlechtična oň jeví píli.
On kydv jí rukavičku řek:
„To pro mne, dámo, špatný vděk!“
A opustil ji po tu chvíli.
Jozeff Jungman.
145
K příteli.
Nechtěj se po zlatě hnáti,
O jeho blahosti není co státi.
Davši ti péče,
Zlato se vzteče,
Čím více tě zchlácholí stříbrný zvuk,
Tím více ti natropí lopot a muk.
Nechtěj se po slávě hnáti,
O její blahosti není co státi.
Dychtivost po ní
K ourazu kloní,
Co k rozkoši slouží a k utěše jest,
To zrádně ti vykrade chvála a čest.
Nechtěj se v umění hnáti,
O jeho blahosti není co státi.
Um kde se kutí,
Cyt nemá hnutí.
A dobrav se moudrosti samého dna,
Zvíš, čeho sy neviděl – že je v ní tma.
Nechtěj se po kvase hnáti,
O jeho blahosti není co státi.
Života rýva
Osladem bývá,
Než puzené trampoty z kotrby ven
Hned zase tě posednou na druhý den.
146
Nechtěj se po lásce hnáti,
O její blahosti není co státi.
V milostném spolku
Objíti holku,
Jen věrnáli – kdoby co lepšího chtěl?
Však žehraje – zvíš, po čem platiti žel.
Darmo se po štěstí hnáti,
Které se k nám nechce hnáti,
Neníli přítel
Tvůj spolu žitel,
By za víno, lásku ti náhradou byl,
S ctí, zlatem a moudrostí smutně bys žil.
Ant. Marek.
147
Homerova Iliada.
Píseň první.
Zpívej o zhoubném, ó bohyně, hněvu Achylle
Pelejevic, an natropil bíd na tisýce Achejským;
Přemnoho nazprovodil y duší se světa statných
Hrdin znamenitých; jichž podal mrtviny v kořist
Ptactvu vůkol a psům. Tak Zevsova stala se vůle.
Od té chvíle, co ztropili svár, a se svadili nejprv
Atřejevic slavný, král vojsk, a Pelevic Božský.
Kdož z Bohů těch dvou k tak zhoubné popudil vádě?
Létin a Zevsův syn. Ten zlost maje velmi na krále,
Pustil v vojsko mor zlý; y hynuly národy valem,
Protože Atřevic v pohanění dal Chříseše Kněze.
Ten k ležením, k rychlým to lodím se zabral Achejským,
Milou svou by vyhostil dceř; nesa výplatu valnou,
V rukou svých maje vínek Apollina, Dalekostřelce,
O žezl zlatý otočený, všech prosyl Achejských,
Předně a zvlášť ale Atřeviců, dvou národů vůdcý:
148
Atřevicy a jasnobotí vy ostatně Řecy,
Dejtežiž vám Bohové, jichž byt jest na nebi, město
Zbořiti Pryamovo, a šťastně se vrátiti domů!
Milou toliko vraťte mi dceř, tuto výplatu vezmouc,
Slušně y ctíc syna Zevsova, dalekostřelce Apolla.
Tehdy řeč tuto veškeren zbor ticho schválil Achejských,
Kněz že ctíti se má, a drahá výplata vzýti.
Toliko Atřejevic Agamemnon v mysli se zdurdil,
Zhaniv odpravil jej, a přísně mu zahrozyv pravil:
Starče, ať já u dutých tu lodí nepostihnu tě více,
Meškajícýho se teď, buď sem se zas vracujícýho.
Možno, že vínek a berle boží ti prospěje málo.
Nevyhostím jí dřív, až v mém domě v Argoši,Argoši sejde
Věkem, a tam jsouc daleko od své vzdálena vlasti,
Bude mi příst a tkát, a stlát lože, líhat y semnou.
Kliď se mi pryč, a nepopuzuj mě, bys zdráv jsa, se vrátil.
Dopověděl. Y lekl se kmet a poslechl slova.
Nic, ani neck, pryč po břehu šel mnoho hlučného moře.
149
Stranou pak jda sám jediný kmet o mnoho vzýval
Fébosa Krále, co z zlatovlasé se narodil Léty.
Stříbrnolučče mě slyš, an Chřísy opatrováváš,
Kylly y posvátné, a mocně y Tenedy vládneš,
Smínteji! jestli sem chrám ti milý kdy ozdobil věncy,
Jestliže sem býků a koz kdy kejty ti tučné
Pálil a obětoval, tuto mou teď vyslyšiž žádost:
Za slze mé Danaům se odplať střelami svými.
Tak děl, modle se kněz. Y slyšel ho Fébos Apollon.
Srdcem rozhněvaným on s chlumů sstoupil Olimpských;
Na ramenou mu luk a toul všudy zavřený vůkol.
Zavzněly vždy střely na ramenou se hněvajícýho,
Jak se pokroče hnul; y kráčel, jsa podoben nocy.
Posadiv pak opodál se lodí šíp vystřelil ostrý.
Zavzněl stříbrný luk, až strašně se rozlehl břinkot.
Nejprv rychlonohé jen psy a mezky porážel:
Pak ale do samičkých Danaů své zaměřil šípy
Smrtedlné; y hořely zhusta hranice mrtvých.
Po devět dní skrz vojsko boží se vztěkaly šípy,
Desátý ale den lid na sněm svolal Achylles,
Dalatě běloruká mu to na mysl Bohyně Héra,
150
Svých litujíc Danaů, jež viděla stádně promírat.
Když pak všickni se sešli a v sněm se sebrali hlučný,
Povstav rychlonohý v tato promluvil slova Achylles:
Atřevicy, mně se zdá, že se budeme vraceti domů
Bloudíc zas po mořích, jen jestliže znikneme smrti.
Poněvadž válka hubí y mor až hrůza Achejské.
Medležiž, ptejme se buď hadačů, neb někoho z kněžstva,
Buď z snů vykladačů; sny sámť Zevs často posýlá.
Nechť vyloží, proč tak se rozhněval Fébos Apollon,
Jestliže pro sliby nezplněné, či pro hekatombu,
Či snad oběti dobrolibou se ukrotě vůní
Tučných jehňat a koz, mor od nás zahnati ráčí?
Dohovořiv, sy sedl. Y vstal po něm s stolice Kalchas
Testořevic, muž z ptakozorů všech nejumělejší,
Který znal, co se děje, a vše, co se stalo a stane,
Jenž až k Troji lodí nezadním byl vůdcem Achejských
Pro věští svůj duch, jímž poctil ho Fébos Apollon.
151
Ten, chtě dobře jim raditi, vstal a promluvil takto:
Pelevicy, ty Zevsumilý! mně zjeviti kážeš
Záhubivý hněv vládaře, dalekostřelce Apolla?
Ten ti oznámím já; ale slib mi a přísahu učiň,
Že milerád y slovy mě chceš y rukama bránit?
Mnímť, že k hněvu se muž popudí, an vysoce vládne
Argoši všemi; y poslušni jsou ho y sami Achejští.
Mocnějšíť jest král, když na nižšího se hněvá.
Jestli mu snad v samičký ten, když se urazyl, den hned
Žluč nekypí kyselá; vřeť v prsých tajně mu záští,
Až se vyleje ven; Y mluvy mluv tedy, chcešli mě chránit?
Odpověděv na to rychlonohý mu pravil Achylles:
Nic se nebůj, a směle, co víš, to prorokuj věštče.
Slibujiť – na to mi zevsumilý buď svědkem Apollon,
Jehož soudy boží ty modle se zvěstuješ Řekům –
Žádný, co budu živ, a zřít budu na zemi světlo,
Věř mi, nemá u dutých se lodí tebe násylně tknouti,
152
Zevšech Achejských, ne, y byťs Agamemnona řekl,
An honosý se, že v vojště je zevšech nejmohutnější.
Nyní nezhaněný se zbezpečiv promluvil věštec:
Nikoli pro sliby nesplněné, ani pro hekatombu,
Nýbrž pro kněze má on zlost; jejž Atřevic zhaněl,
Aniž dcery mu nevyhostil, ani výplaty nevzal.
Protožť dal a ještěť y dá žele dalekostřelec.
Aniž neuleví jeho dřív ruce od moru zlého,
Černooká dokavád se nedá otcy dívka milému,
Darmo se nevyhostí a s ní se stoobět svatá
Nepošle do Chřiš; tím snad pohne a upokojí se.
Propověděv to tak, sy sedl. Y vzhůru se vzchopil
Hrdina Atřejevic Agamemnon, širokovládce,
Zarmoucen; y strašně se žluč jemu rozlila černá
Okolo srdce a jasně co blesk se mu jiskřilo z očí.
Na věšťce dřív se zaškarediv, naň promluvil takto:
Zlejvěšťče! nic sy mi dobrého nepředpověděl nikdý;
Jen mi zvěstoval zlé, to tvá mysl libuje stále.
Dobréhos neproročil nic slovem, ni nesplnil nikdý.
A teď prorokujíc mezy Řeky zjevně tu hlásáš,
Žel a hoře že nám sesýlá dalekostřelec,
Protože prý sem já dar drahý za dceru kněze
153
Chříseše nechtěl vzýt; a tuto že raději žádám
Doma ji mít, jíž víc než Klitemnestry sy vážím,
Již sem divčicy za ženu vzal; onna nikoli horší
Není té, patř na vtip a vzrůst, y krásu y dílo.
Předceť však chcy zpátky ji dát, tak zdáli se lépe.
Radějiť chcy, by se zachoval lid, než v zkázu přicházel.
Hnedle jiný ale strojte mi dar, bych nebyl z Achejských
Bez daru sám jediný; což jistěby nebylo slušné.
Neboť všickni to zříte, že dar se mi jinam ubírá.
Na to pak božský rychlonohý mu pravil Achylles:
Vysokoslavný Atřevicy, z všech nejlakomější,
Kdy ti mají dar dát veliké ctné mysli Achejští?
Neníť známo, by sklad obecní byl někdesy složen.
Nebť, co se pobralo z měst, již rozbitovala se kořist.
Neníť slušno, by lid ji poznovu v hromadu snášel;
Ale ty Bohu ji pošli, a věř, že my rychle Achejští
Troj – y čtvernásob tvou vynahradíme ti ztrátu,
Až jedenkrát nám Zevs dá pevnou zbořiti Troji.
Odpovídaje král Agamemnon takto mu pravil:
Ne tak, ačs zmužilý, podobný Bohu, Pelejevicy,
Kuj lest v mysli! y nepřelstíš, ani nenavedeš mne.
Chcešli, bys sám měl dar, a jábych svého jsa zbaven,
154
Zůstal na holičkách? tu zpět mi dáti poroučíš?
Dám, jen dar-li dají veliké mi mysli Achejští.
Pakliže však nedají, y já sám jistě sy vezmu
Tvůj, buď Ajasův dar, buď Ulisa přijda uchvátím.
Vězto, že hořká pohne se žluč tomu, k komuto půjdu.
Však ale o tom víc svým časem pohovoříme.
Nuž, teď na široké loď černou vtrhněme moře,
Schopných vybeřme veslářů, a stoobět na ni
Naložme, k tomu y krásnohubou dceř Chříseše do ní
Vpravme; a vůdcem buď lodi z předních někdosy vévod,
Buďtože Ajas, buď Idomén, buď Ulises božský,
Buď ty Pelevicy, muži ze všech nejstrašlivější,
Obětujíc, bys ukojil nám opět Dalekostřelce.
Rychlonohý naň zaškarediv se pravil Achylles:
O ty nestydem oblečený, ty hamoni zyštný!
Jakž tě má milerád kdo poslušen býti z Achejských,
Do boje jít jen krok, neb s mužmi se statně potýkat?
Nepřišel jsem sem já, s Trojskými bych sudlicolomcy,
Jako jsa uražen, bojoval; jsouť oni bez viny ke mně.
Nikdýť mně ani mých mi volů ani nejali koní,
Aniž v lidoživné a plodné Ftyi mi nikdý
Nedali v plen osení; nebť leží přemnoho stinných
Hor vysokých mezy námi, a moře dalekohlučná.
Alebrž tobě, ó nestydo, bys se radoval, k vůli
Táhli sme sem; chtíc mstít Menelaa y tebe,
155
Psýoko, nad Trojskými; než na to ty zhola nic nedbáš,
Ještě mi vyhrožuješ, že mi sám můj dárek uchvátíš,
Ten krvavý můj pot, jejž ve mzdu mi dali Achejští?
Nikdý dar můj tvému se nerovnal, kdykoli v Trojsku
Lidný hrad nějaký zmužilí jsou dobyli Řecy.
Tam kde boj co nejtouž hřmí, má ramena nesou
Břemena nejtěžší; k dělení však přijde-li, tuť ty
Větší máš vždy o mnoho dar; já s málem jen zavděk
Přijav k lodstvu se vracuji zpět, jsa od boje umdlen.
Než teď do Ftye jdu! jeť mnohem užitečnější
S zakřivenými domů zas loďmi se bráti; než myslím
Za to, že jsem pohanín, ty málo tu nabudeš statků.*)
Antonín Puchmajer.
———
*) Maličkou tuto průbičku podávám učeným panům vlastencům k posouzení, zdalibych v překládání Iliady dále pokračovati měl.
156
Rejstřík.
Stránka
O Rýmu3
Píseň na radost35
Hospodářství40
Na hrob žebráka42
Na Trosky–
Na šedesátníka frejovného48
Přesmutná hystorye o Drahomíře50
Na lodí61
Čáp a liška63
Spokojenost65
Na smrt F. F. Procházky68
Přátelství a láska75
Rada zvířat77
Bezhlavý kněz80
Spokojenost85
Loučení87
Nevěsta88
Mesyáš89
Nápis hrobový93
Kajícná94
Dvě myši105
Vinš malého děvčete108
Sedlská svadba110
Jaro114
[157]
Str.
Marek Jungmanovi116
Pramen života119
Pramen mladosti121
Oda k jmeninám V. U. S. M. z R.123
K Iryzce127
Panna z studeného hradu129
Na A. P – a.135
A. K. výrazy svrchované nevrlosti137
Rukavička143
K příteli146
Homérova Iliada, píseň první148
[158]
Jeho Hraběcý Vznešenosti
Pánu, Panu
Kašparovi z Šternberku,
Učených společností České, Mnichovské, Berlinské,
Veteravské čestnému oudu, a Řezenské skutečnému
oudu, Pánu na Radnicých a na
Darově &c. &c. &c.
[159]
Vaše Vznešenosti!
Vysoce Urozený Hrabě,
Milostivý Pane.
Blaze zemi, v které květ národu, Panstvo, mimo ctnosti, vůni umění vydává!
Vůně ta, z nádherných, zlatem se třpytícých paláců do chudých, slamou pošitých pronikajíc chaloupek, všudy mysl vyjasňuje, srdce obveseluje, a y hluchou pustinu v rozkošný čaruje ráj.
Mílotě ovšem na záři zásluh vznešených Otců se sloniti; ale zdvojíli ji blesk zásluh vlastních, nesvítíliž jasněji?
Mnohý za jedinou šlechticy potřebnou ctnost má Udatnost, a na Umění potupným zhlíží okem. Ale udatný hrdina bez umění neníliž někdy divoch syrový?
C. Marius, konšel Římský, dobyv Koryntu, poručil kořisti z nejvzáctnějších děl nejvýbornějších umělců pozůstávajícý na jednu jedinou lodí naložiti a do Vlach odvezti. Představilo se mu, strhneli se bouře a ztoneli lodí, práce tak stkvostné a vzáctné v zkázu že přijdou. Co odpověděl udatný tento nedouk? „Dáme nadělati jiných!“ Neví se o něm, bylli prospěšnější v boji, čili škodlivější v pokoji.
[161]
Sklad umění jsou knihy. Ludvík XIV. pravil jednou k vévodovi z Vivonne, bratru paní z Montespan: „K čemuž pak je vám to čtení pořád?pořád?“ „Čtení, odpověděl kněholibý vévoda, činí duchu mému to, co kuroptve Vaší Jasnosti mým lícým.“ Bylť tlustý, a v tváři červený a pěkný.
Rozrazyl papršlek osvícení mlhu předsudků někdejších; tak že země Česká kolik počítá nyní šlechticů, tolik skoro y učených.
Svědkem toho nad jiné buď osvícený rod Šternberský, an se zdá, že ctnost a umění jako krev a slávu svých slovútných předků dědí, a již po šest set let a výše vlast naši doma y v poli, mečem y pérem, radou y skutkem zvelebuje a oslavuje.
Za šťastného se pokládám, že sem trojí již věnec, z kvítí básní Českých uvitý, třem*) tak osvíceným Panům tohoto starobylého a oslaveného rodu posvětiti mohl.
Ušlechtilý tento trojlistý jetýlek Panů tak jasně vně y doma, na slovo vzatých, sladkou nám jistí naději, že jazyk český nezahyne, dokavad tak mocných ochránců nalézati bude.
———
*) Roku 1798 (tyt.) Panu Joachymovi Hraběti z Šternberku příznivcy mému.
Roku 1802 (tyt.) Panu Františkovi Hraběti z Šternberku.
[162]
Věneček nynější, z kvítků po patě toliko Helikónu sebraných, (nebo vrcholku jeho dojíti Muze České po pokojnějších a příznivějších letech bohdá teprv se udá) Vaší Vznešenosti tím radostněji posvěcuji, čím více mne případnosti nynějšího stavu mého k oběti tak milé zavazují.
Dovol Vaše Vznešenost veřejně zde vděčnost mou pronesti a vyznati: že vysoce Urozený Pán, Joachym Hrabě z Šternberkú, nejmilejší pan bratr Vaší Vznešenosti, z vlastního vnuknutí svého na nynější místo mé mne povolal.*) Vděčnost má k němu bezbřežný jest Oceán; a tak památka Pána tohoto tak srdnatého, osvíceného, učeného, výmluvného, činného, vlasti a jazyka našeho milovného, nad všelikou chválu vznešeného, do posledního vzdychnutí mého v srdcy mém se prolívati a odtok a přítok vzpomínání přeutěšených činiti mi bude.
Ztrátu jeho**), jakkoli bolestnou, dosadila Vaše Vznešenost. Nechť jiný, svědomější vznešených zásluh Vaší Vznešenosti svědek,
———
*) Roku 1806, dne 28. prosynce faru Radnickou mi obětovav, a r. 1807, dne 2. dubna mne na ni představiv či mi ji poddav.
**) Zesnul v Pánu r. 1808, dne 18. října, narodiv se r. 1755, dne 12. března.
[163]
na nějžby ani stín pochlebenství nepadl, vše odsloní světu, co Vaše Vznešenost k prospěchu vlasti, k zvelebení umění, k přispění chudým zvlášť po udatných bojujícých válečnícých našich pozůstalým doma ženám a dítkám, oslavování hodného dělati ráčí. Vím, že Vaše Vznešenost vše, co činí, na chválu činí; ale chválena sebe neráda slyší; a že všeliká pochvala, ač nic jiného než nejuctivější srdce mého pronešení, bylaby z ust mých y neslušná y zbytečná; když dílem samo vysoce slavné zemské řízení, vidouc, s jakou horlivostí škol se ujímá, veřejně Vaší Vznešenosti oddanost svou vzdává*); dílem, že všeliká chvála nic není než ohlas mužů a společností učených, odevšad se rozlíhajícý, kteří považujíc, jaké vznešené památky**) svého důvtipu a umění
———
*) Roku 1812.
**) Galvanische Versuche, in manchen Krankheiten, herausgegeben mit einer Einleitung, und in Bezug auf Erregungstheorie von J. U. G. Schäffer. 8. Regensburg, bey Keißer. 1803.
Reise in den Rhätischen Alpen, vorzüglich in botanischer Hinsicht, im Sommer 1804., und eine botanische Wanderung in den Böhmerwald, mit Tabellen. 8. Nürnberg, bey Monath und Kußr 1806.
Reise durch Tyrol, in die österreichischen Provinzen Italiens, im Frühjahr 1804. Mit vier
[164]
světu vystavuje, ducha Vaší Vznešenosti se uchopiti a jej sobě osvojiti chtějí, zde k zkoumání přirození; tam k zvelebení kunštu; tu k objasnění bylinstva; tam opět k rozmnožení umění.
Nemohl svět Vaší Vznešenosti jasnější vzdáti oddanost uctivosti, jako když květinu*), čím skrovnější tím rozmilejší, jménem Vaší Vzn. nejzvelebenějšil, a spolu jméno Vaší Vzn., bez toho již nesmrtedlné, květinou tou znesmrtedlnějšil, která rok po roce při každém světa omlazení,omlazení chloubu jména svého statečným Uhrům oděvem žlutým ohlašuje.
Nemohu, dříve než skončím, pominouti, o Březyně,**) sýdelním zámku Vaší Vznešenosti zmínku učiniti. U paty hory lesnaté, Hradištěm (zříceninami, památkou snad Markomanů) znamenité, po níž jeleni a laně, ač svobody zbaveni, ztráty však její,její necýtíce, se probíhají, vyniká zámek nádherný; a hledě čelem východní stranou k hoře, kdež mnohý pyšný osmerák pod samým skoro oknem s vidláky a špičáky boje veda, oko
———
Kupfertafeln. 4. Regensburg, bey Montag und Veiß.
Revisio Saxifragarum. Iconibus illustrata. Folio. Ratisbonae 1810.
*) Sternbergia, Hvězdnice či Hvězdohorka?
**) Zámek mezy Radnicý a Vosekem, od P. Hraběte Joachyma z Šternberku založený, při něm obora na vysokou zvěř.
[165]
Vaší Vznešenosti častěji obveselí, chlubí se druhou stranou vyhlídkou daleko široko přes Plzeň a Přimdu do Bavor a přes Žluticy do Sas nejpříjemnější. Pocestný k němu se přibližujíc a vida, že bližší jest pouště než obytů lidských, zarazý se; ale předsudek jeho se zapejří, shledav, že tu přívětivost panuje s dobrotou, důstatek s hostinstvím, vyražení s proměnou. Ozdoben vším, čeho jen lze bohatství poskytnouti, chuti vyvoliti, vtipu utvořiti, kráse přiozdobiti, zdá se smyslům pojatým, že ho nějaká černokněžnice sem v tu samotu vkouzlila a čáry svými tak mílo okrášlila. Ale nadevšecky divy ty, které oči naše zarážejí, chlubnější je Pánem svým, tvorcem jích; nebo čím dražší a rozmanitější umění poklady a knihy jeho, tím Pán jejich učenější jích; a čím nádhernost a pýcha všeho, čím zámek dychá, stkvostnější a ozdobnější, tím Pán toho mírnější a snižnější.
Nejsladší pochytí smysly vytržení, když pod zámkem v zahradě, duchem zřízené Kentovým,*) v skleníku a pařníku (hříznu)**) se octneš; kdež na několik kroků v duchu jako tisýceré probíhaje kraje a rozmanité vida zrostliny, slunce a země děti, od konce světa, z vrcholků hor a z břehů mořských, z sněžné
———
*) Kent, Angličan, původce zahrad tak nazvaných Anglických nepravidlných; jako Le Notre, Francouz, pravidlných.
**) Skleník, Glashaus; pařník, hřízeň, Treibhaus, od hříti.
[166]
půlnocy a pálčivého poledne, od vzchodu a západu pozbírané, květné a vonné, zdáš se sobě býti obyvatelem ráje, v němž všecko bylinstvo bylo pohromadě, a že z Evropy do Ameryky, z Azye do Nov-Holandu se přeplavuješ, s tou však utěšenou při tom čitedlností, že tě ani chřestejš*) neušťkne v Mexyku; ani tygr v Indyi nepochytí, ani lidojedi v Ovaihi**) nesnědí, ani moře jako La Peruose***) někde nepohltí; a cyzozemec, nový Potavery****), u prostřed líbezných předmětů, kteří ho v dětinství těšili, pod jejichž stínem hrával a vůni jejich do sebe lykal, zapomíná u vytržení na chvíli, že jest v cyzyně, mysle, že je doma v své vlasti.
———
*) Had nejjedovatější, který ocasem chřestí a okem jako čaruje, že veverky, drobné ptactvo, &c. mu do tlamy vskočiti musejí, a y samého člověka někdy tak zdřevění, že chtěj nechtěj k němu se zmámený a ztrnulý blížiti musý.
**) Ostrov v Všeostroví (?), v tichém moři, kdež r. 1779, dne 14. unora, slavný Anglický Kapitán, Cook, od obyvatelů zabit a sežrán.
***) La Perouse, Francouz, k vynalezení nových zemí vyslaný někde snad v všeostroví utonul. Neví se, kam se poděl.
****) Potavery, mladec Otahitský, kterého pan Bougainville s sebou do Paříže přivezl. Ten přišed jednou do král. zahrady a spatřiv tam strom, jeho vlasti obyčejný, hlasytě vzkřikl a k němu běžel, a s křikem a pláčem jej obímaje a líbaje radost z krajana svého na sobě ukazoval.
[167]
Když srdečně přeji, by Vaše Vznešenost všech těchto z tvorčího ducha svého plynoucých, čím nevinnějších tím utěšenějších, radostí v zdraví výborném co nejdéle a bez přetržení požívala, nezbývá mi nic, než s Vaší Vzn. a s celým světem žádati, aby sladký a dávno již přežádaný pokoj s olívovou ratolestí s nebe se navrátil, a rozlícené proti sobě Evropy a Azye národy uchlácholiv, pluh a osení polím, průchod řemeslům, obchod městům, prokvětnutí uměním a kunštům a spokojenost oběma světům daroval.
Jako Ešines někdy Sokratovi, nemaje mu v obět co dáti, samého sebe oddal, y já Vaší Vznešenosti se oddávám,
Vaší Vznešenosti
Dán v Radnicy, kraji Plzenském,
dne 12. března, r. 1814.
nejponíženější sluha
Antonín Puchmajer.
E: av; 2002
[168]