Rukavička.

Rukavička. Z Šilera.
U své lvárny, na stolicy Sedě, čekal na štvanicy Kníže Hleď. U něho lopoti, podpora tronu; Horem do kola na balkonu Pěkná pleť. A kdy prstem kyne Kníže, Otevrou se jedny mříže, Potom rozmyslně v jev Vyjde Lev, A se dívá, Zývá, Hřívu vzstřese, Protáhne se, A prostře se Tlapy sníže. Opět prstem kyne KňížeKníže: Na obrat Z druhých vrat 143 Tygr skočí; Když lva zočízočí, Vydá ryky, Do okliky.okliky Ohon vine, Jazyk syne, Plaše jda Vůkol lva, Zůří vrče; Potom škrče Lehne blíže. Opět prstem kyne kníže. Tu z dvou se závor jedinou Dvě Levhartice vyřinou. Ty klopotem se v souboj smělý Na tygra střelí. On chvátne je v tlapy zůřivě velmi. Řva vyvstane lev, A všecko ztiší jeho hněv; V kolo divé Vraždy chtivé Rozhostí se líté šelmy. Tu od zabradla dolů smekne Se rukavička s ruky pěkné, Padne mezy dravce dva Tygra a lva. Y dí Bíslavu z uštipečna Kunhuta slečna: 144 „Nu, pane rytíři! když lásku máte, „JakouJakou každé chvíle mi přisaháte, „RukavičkuRukavičku mi zvedněte!“ A rytíř skokem chvíle té Rychle v strašný okol sběhne, Zmužilými pojda kroky Mezy lítých netvor boky Po ztrátě se směle sehne. A s hrůzou na to podívání Hledí zemanky a páni. A rytíř klidně Rukavičku přinese. Tu chvála z ust všech ozve se, Ale laskavě a vlidně – Došel k radostnému cýli – Šlechtična oň jeví píli. On kydv jí rukavičku řek: „To pro mne, dámo, špatný vděk!“ A opustil ji po tu chvíli. Jozeff Jungman.
145