Homerova Iliada.

Homerova Iliada. Píseň první.
Zpívej o zhoubném, ó bohyně, hněvu Achylle Pelejevic, an natropil bíd na tisýce Achejským; Přemnoho nazprovodil y duší se světa statných Hrdin znamenitých; jichž podal mrtviny v kořist Ptactvu vůkol a psům. Tak Zevsova stala se vůle. Od té chvíle, co ztropili svár, a se svadili nejprv Atřejevic slavný, král vojsk, a Pelevic Božský. Kdož z Bohů těch dvou k tak zhoubné popudil vádě? Létin a Zevsův syn. Ten zlost maje velmi na krále, Pustil v vojsko mor zlý; y hynuly národy valem, Protože Atřevic v pohanění dal Chříseše Kněze. Ten k ležením, k rychlým to lodím se zabral Achejským, Milou svou by vyhostil dceř; nesa výplatu valnou, V rukou svých maje vínek Apollina, Dalekostřelce, O žezl zlatý otočený, všech prosyl Achejských, Předně a zvlášť ale Atřeviců, dvou národů vůdcý: 148 Atřevicy a jasnobotí vy ostatně Řecy, Dejtežiž vám Bohové, jichž byt jest na nebi, město Zbořiti Pryamovo, a šťastně se vrátiti domů! Milou toliko vraťte mi dceř, tuto výplatu vezmouc, Slušně y ctíc syna Zevsova, dalekostřelce Apolla. Tehdy řeč tuto veškeren zbor ticho schválil Achejských, Kněz že ctíti se má, a drahá výplata vzýti. Toliko Atřejevic Agamemnon v mysli se zdurdil, Zhaniv odpravil jej, a přísně mu zahrozyv pravil: Starče, ať já u dutých tu lodí nepostihnu tě více, Meškajícýho se teď, buď sem se zas vracujícýho. Možno, že vínek a berle boží ti prospěje málo. Nevyhostím jí dřív, až v mém domě v Argoši,Argoši sejde Věkem, a tam jsouc daleko od své vzdálena vlasti, Bude mi příst a tkát, a stlát lože, líhat y semnou. Kliď se mi pryč, a nepopuzuj mě, bys zdráv jsa, se vrátil. Dopověděl. Y lekl se kmet a poslechl slova. Nic, ani neck, pryč po břehu šel mnoho hlučného moře. 149 Stranou pak jda sám jediný kmet o mnoho vzýval Fébosa Krále, co z zlatovlasé se narodil Léty. Stříbrnolučče mě slyš, an Chřísy opatrováváš, Kylly y posvátné, a mocně y Tenedy vládneš, Smínteji! jestli sem chrám ti milý kdy ozdobil věncy, Jestliže sem býků a koz kdy kejty ti tučné Pálil a obětoval, tuto mou teď vyslyšiž žádost: Za slze mé Danaům se odplať střelami svými. Tak děl, modle se kněz. Y slyšel ho Fébos Apollon. Srdcem rozhněvaným on s chlumů sstoupil Olimpských; Na ramenou mu luk a toul všudy zavřený vůkol. Zavzněly vždy střely na ramenou se hněvajícýho, Jak se pokroče hnul; y kráčel, jsa podoben nocy. Posadiv pak opodál se lodí šíp vystřelil ostrý. Zavzněl stříbrný luk, až strašně se rozlehl břinkot. Nejprv rychlonohé jen psy a mezky porážel: Pak ale do samičkých Danaů své zaměřil šípy Smrtedlné; y hořely zhusta hranice mrtvých. Po devět dní skrz vojsko boží se vztěkaly šípy, Desátý ale den lid na sněm svolal Achylles, Dalatě běloruká mu to na mysl Bohyně Héra, 150 Svých litujíc Danaů, jež viděla stádně promírat. Když pak všickni se sešli a v sněm se sebrali hlučný, Povstav rychlonohý v tato promluvil slova Achylles: Atřevicy, mně se zdá, že se budeme vraceti domů Bloudíc zas po mořích, jen jestliže znikneme smrti. Poněvadž válka hubí y mor až hrůza Achejské. Medležiž, ptejme se buď hadačů, neb někoho z kněžstva, Buď z snů vykladačů; sny sámť Zevs často posýlá. Nechť vyloží, proč tak se rozhněval Fébos Apollon, Jestliže pro sliby nezplněné, či pro hekatombu, Či snad oběti dobrolibou se ukrotě vůní Tučných jehňat a koz, mor od nás zahnati ráčí? Dohovořiv, sy sedl. Y vstal po něm s stolice Kalchas Testořevic, muž z ptakozorů všech nejumělejší, Který znal, co se děje, a vše, co se stalo a stane, Jenž až k Troji lodí nezadním byl vůdcem Achejských Pro věští svůj duch, jímž poctil ho Fébos Apollon. 151 Ten, chtě dobře jim raditi, vstal a promluvil takto: Pelevicy, ty Zevsumilý! mně zjeviti kážeš Záhubivý hněv vládaře, dalekostřelce Apolla? Ten ti oznámím já; ale slib mi a přísahu učiň, Že milerád y slovy mě chceš y rukama bránit? Mnímť, že k hněvu se muž popudí, an vysoce vládne Argoši všemi; y poslušni jsou ho y sami Achejští. Mocnějšíť jest král, když na nižšího se hněvá. Jestli mu snad v samičký ten, když se urazyl, den hned Žluč nekypí kyselá; vřeť v prsých tajně mu záští, Až se vyleje ven; Y mluvy mluv tedy, chcešli mě chránit? Odpověděv na to rychlonohý mu pravil Achylles: Nic se nebůj, a směle, co víš, to prorokuj věštče. Slibujiť – na to mi zevsumilý buď svědkem Apollon, Jehož soudy boží ty modle se zvěstuješ Řekům – Žádný, co budu živ, a zřít budu na zemi světlo, Věř mi, nemá u dutých se lodí tebe násylně tknouti, 152 Zevšech Achejských, ne, y byťs Agamemnona řekl, An honosý se, že v vojště je zevšech nejmohutnější. Nyní nezhaněný se zbezpečiv promluvil věštec: Nikoli pro sliby nesplněné, ani pro hekatombu, Nýbrž pro kněze má on zlost; jejž Atřevic zhaněl, Aniž dcery mu nevyhostil, ani výplaty nevzal. Protožť dal a ještěť y dá žele dalekostřelec. Aniž neuleví jeho dřív ruce od moru zlého, Černooká dokavád se nedá otcy dívka milému, Darmo se nevyhostí a s ní se stoobět svatá Nepošle do Chřiš; tím snad pohne a upokojí se. Propověděv to tak, sy sedl. Y vzhůru se vzchopil Hrdina Atřejevic Agamemnon, širokovládce, Zarmoucen; y strašně se žluč jemu rozlila černá Okolo srdce a jasně co blesk se mu jiskřilo z očí. Na věšťce dřív se zaškarediv, naň promluvil takto: Zlejvěšťče! nic sy mi dobrého nepředpověděl nikdý; Jen mi zvěstoval zlé, to tvá mysl libuje stále. Dobréhos neproročil nic slovem, ni nesplnil nikdý. A teď prorokujíc mezy Řeky zjevně tu hlásáš, Žel a hoře že nám sesýlá dalekostřelec, Protože prý sem já dar drahý za dceru kněze 153 Chříseše nechtěl vzýt; a tuto že raději žádám Doma ji mít, jíž víc než Klitemnestry sy vážím, Již sem divčicy za ženu vzal; onna nikoli horší Není té, patř na vtip a vzrůst, y krásu y dílo. Předceť však chcy zpátky ji dát, tak zdáli se lépe. Radějiť chcy, by se zachoval lid, než v zkázu přicházel. Hnedle jiný ale strojte mi dar, bych nebyl z Achejských Bez daru sám jediný; což jistěby nebylo slušné. Neboť všickni to zříte, že dar se mi jinam ubírá. Na to pak božský rychlonohý mu pravil Achylles: Vysokoslavný Atřevicy, z všech nejlakomější, Kdy ti mají dar dát veliké ctné mysli Achejští? Neníť známo, by sklad obecní byl někdesy složen. Nebť, co se pobralo z měst, již rozbitovala se kořist. Neníť slušno, by lid ji poznovu v hromadu snášel; Ale ty Bohu ji pošli, a věř, že my rychle Achejští Troj – y čtvernásob tvou vynahradíme ti ztrátu, Až jedenkrát nám Zevs dá pevnou zbořiti Troji. Odpovídaje král Agamemnon takto mu pravil: Ne tak, ačs zmužilý, podobný Bohu, Pelejevicy, Kuj lest v mysli! y nepřelstíš, ani nenavedeš mne. Chcešli, bys sám měl dar, a jábych svého jsa zbaven, 154 Zůstal na holičkách? tu zpět mi dáti poroučíš? Dám, jen dar-li dají veliké mi mysli Achejští. Pakliže však nedají, y já sám jistě sy vezmu Tvůj, buď Ajasův dar, buď Ulisa přijda uchvátím. Vězto, že hořká pohne se žluč tomu, k komuto půjdu. Však ale o tom víc svým časem pohovoříme. Nuž, teď na široké loď černou vtrhněme moře, Schopných vybeřme veslářů, a stoobět na ni Naložme, k tomu y krásnohubou dceř Chříseše do ní Vpravme; a vůdcem buď lodi z předních někdosy vévod, Buďtože Ajas, buď Idomén, buď Ulises božský, Buď ty Pelevicy, muži ze všech nejstrašlivější, Obětujíc, bys ukojil nám opět Dalekostřelce. Rychlonohý naň zaškarediv se pravil Achylles: O ty nestydem oblečený, ty hamoni zyštný! Jakž tě má milerád kdo poslušen býti z Achejských, Do boje jít jen krok, neb s mužmi se statně potýkat? Nepřišel jsem sem já, s Trojskými bych sudlicolomcy, Jako jsa uražen, bojoval; jsouť oni bez viny ke mně. Nikdýť mně ani mých mi volů ani nejali koní, Aniž v lidoživné a plodné Ftyi mi nikdý Nedali v plen osení; nebť leží přemnoho stinných Hor vysokých mezy námi, a moře dalekohlučná. Alebrž tobě, ó nestydo, bys se radoval, k vůli Táhli sme sem; chtíc mstít Menelaa y tebe, 155 Psýoko, nad Trojskými; než na to ty zhola nic nedbáš, Ještě mi vyhrožuješ, že mi sám můj dárek uchvátíš, Ten krvavý můj pot, jejž ve mzdu mi dali Achejští? Nikdý dar můj tvému se nerovnal, kdykoli v Trojsku Lidný hrad nějaký zmužilí jsou dobyli Řecy. Tam kde boj co nejtouž hřmí, má ramena nesou Břemena nejtěžší; k dělení však přijde-li, tuť ty Větší máš vždy o mnoho dar; já s málem jen zavděk Přijav k lodstvu se vracuji zpět, jsa od boje umdlen. Než teď do Ftye jdu! jeť mnohem užitečnější S zakřivenými domů zas loďmi se bráti; než myslím Za to, že jsem pohanín, ty málo tu nabudeš statků.*) Antonín Puchmajer. ——— *) Maličkou tuto průbičku podávám učeným panům vlastencům k posouzení, zdalibych v překládání Iliady dále pokračovati měl.
156 Rejstřík. Stránka O Rýmu3 Píseň na radost35 Hospodářství40 Na hrob žebráka42 Na Trosky– Na šedesátníka frejovného48 Přesmutná hystorye o Drahomíře50 Na lodí61 Čáp a liška63 Spokojenost65 Na smrt F. F. Procházky68 Přátelství a láska75 Rada zvířat77 Bezhlavý kněz80 Spokojenost85 Loučení87 Nevěsta88 Mesyáš89 Nápis hrobový93 Kajícná94 Dvě myši105 Vinš malého děvčete108 Sedlská svadba110 Jaro114 [157] Str. Marek Jungmanovi116 Pramen života119 Pramen mladosti121 Oda k jmeninám V. U. S. M. z R.123 K Iryzce127 Panna z studeného hradu129 Na A. P – a.135 A. K. výrazy svrchované nevrlosti137 Rukavička143 K příteli146 Homérova Iliada, píseň první148
[158] Jeho Hraběcý Vznešenosti Pánu, Panu Kašparovi z Šternberku, Učených společností České, Mnichovské, Berlinské, Veteravské čestnému oudu, a Řezenské skutečnému oudu, Pánu na Radnicých a na Darově &c. &c. &c.
[159] Vaše Vznešenosti! Vysoce Urozený Hrabě, Milostivý Pane.
Blaze zemi, v které květ národu, Panstvo, mimo ctnosti, vůni umění vydává! Vůně ta, z nádherných, zlatem se třpytícých paláců do chudých, slamou pošitých pronikajíc chaloupek, všudy mysl vyjasňuje, srdce obveseluje, a y hluchou pustinu v rozkošný čaruje ráj. Mílotě ovšem na záři zásluh vznešených Otců se sloniti; ale zdvojíli ji blesk zásluh vlastních, nesvítíliž jasněji? Mnohý za jedinou šlechticy potřebnou ctnost má Udatnost, a na Umění potupným zhlíží okem. Ale udatný hrdina bez umění neníliž někdy divoch syrový? C. Marius, konšel Římský, dobyv Koryntu, poručil kořisti z nejvzáctnějších děl nejvýbornějších umělců pozůstávajícý na jednu jedinou lodí naložiti a do Vlach odvezti. Představilo se mu, strhneli se bouře a ztoneli lodí, práce tak stkvostné a vzáctné v zkázu že přijdou. Co odpověděl udatný tento nedouk? „Dáme nadělati jiných!“ Neví se o něm, bylli prospěšnější v boji, čili škodlivější v pokoji.
[161] Sklad umění jsou knihy. Ludvík XIV. pravil jednou k vévodovi z Vivonne, bratru paní z Montespan: „K čemuž pak je vám to čtení pořád?pořád?“ „Čtení, odpověděl kněholibý vévoda, činí duchu mému to, co kuroptve Vaší Jasnosti mým lícým.“ Bylť tlustý, a v tváři červený a pěkný. Rozrazyl papršlek osvícení mlhu předsudků někdejších; tak že země Česká kolik počítá nyní šlechticů, tolik skoro y učených. Svědkem toho nad jiné buď osvícený rod Šternberský, an se zdá, že ctnost a umění jako krev a slávu svých slovútných předků dědí, a již po šest set let a výše vlast naši doma y v poli, mečem y pérem, radou y skutkem zvelebuje a oslavuje. Za šťastného se pokládám, že sem trojí již věnec, z kvítí básní Českých uvitý, třem*) tak osvíceným Panům tohoto starobylého a oslaveného rodu posvětiti mohl. Ušlechtilý tento trojlistý jetýlek Panů tak jasně vně y doma, na slovo vzatých, sladkou nám jistí naději, že jazyk český nezahyne, dokavad tak mocných ochránců nalézati bude. ——— *) Roku 1798 (tyt.) Panu Joachymovi Hraběti z Šternberku příznivcy mému. Roku 1802 (tyt.) Panu Františkovi Hraběti z Šternberku.
[162] Věneček nynější, z kvítků po patě toliko Helikónu sebraných, (nebo vrcholku jeho dojíti Muze České po pokojnějších a příznivějších letech bohdá teprv se udá) Vaší Vznešenosti tím radostněji posvěcuji, čím více mne případnosti nynějšího stavu mého k oběti tak milé zavazují. Dovol Vaše Vznešenost veřejně zde vděčnost mou pronesti a vyznati: že vysoce Urozený Pán, Joachym Hrabě z Šternberkú, nejmilejší pan bratr Vaší Vznešenosti, z vlastního vnuknutí svého na nynější místo mé mne povolal.*) Vděčnost má k němu bezbřežný jest Oceán; a tak památka Pána tohoto tak srdnatého, osvíceného, učeného, výmluvného, činného, vlasti a jazyka našeho milovného, nad všelikou chválu vznešeného, do posledního vzdychnutí mého v srdcy mém se prolívati a odtok a přítok vzpomínání přeutěšených činiti mi bude. Ztrátu jeho**), jakkoli bolestnou, dosadila Vaše Vznešenost. Nechť jiný, svědomější vznešených zásluh Vaší Vznešenosti svědek, ——— *) Roku 1806, dne 28. prosynce faru Radnickou mi obětovav, a r. 1807, dne 2. dubna mne na ni představiv či mi ji poddav. **) Zesnul v Pánu r. 1808, dne 18. října, narodiv se r. 1755, dne 12. března. [163] na nějžby ani stín pochlebenství nepadl, vše odsloní světu, co Vaše Vznešenost k prospěchu vlasti, k zvelebení umění, k přispění chudým zvlášť po udatných bojujícých válečnícých našich pozůstalým doma ženám a dítkám, oslavování hodného dělati ráčí. Vím, že Vaše Vznešenost vše, co činí, na chválu činí; ale chválena sebe neráda slyší; a že všeliká pochvala, ač nic jiného než nejuctivější srdce mého pronešení, bylaby z ust mých y neslušná y zbytečná; když dílem samo vysoce slavné zemské řízení, vidouc, s jakou horlivostí škol se ujímá, veřejně Vaší Vznešenosti oddanost svou vzdává*); dílem, že všeliká chvála nic není než ohlas mužů a společností učených, odevšad se rozlíhajícý, kteří považujíc, jaké vznešené památky**) svého důvtipu a umění ——— *) Roku 1812. **) Galvanische Versuche, in manchen Krankheiten, herausgegeben mit einer Einleitung, und in Bezug auf Erregungstheorie von J. U. G. Schäffer. 8. Regensburg, bey Keißer. 1803. Reise in den Rhätischen Alpen, vorzüglich in botanischer Hinsicht, im Sommer 1804., und eine botanische Wanderung in den Böhmerwald, mit Tabellen. 8. Nürnberg, bey Monath und Kußr 1806. Reise durch Tyrol, in die österreichischen Provinzen Italiens, im Frühjahr 1804. Mit vier [164] světu vystavuje, ducha Vaší Vznešenosti se uchopiti a jej sobě osvojiti chtějí, zde k zkoumání přirození; tam k zvelebení kunštu; tu k objasnění bylinstva; tam opět k rozmnožení umění. Nemohl svět Vaší Vznešenosti jasnější vzdáti oddanost uctivosti, jako když květinu*), čím skrovnější tím rozmilejší, jménem Vaší Vzn. nejzvelebenějšil, a spolu jméno Vaší Vzn., bez toho již nesmrtedlné, květinou tou znesmrtedlnějšil, která rok po roce při každém světa omlazení,omlazení chloubu jména svého statečným Uhrům oděvem žlutým ohlašuje. Nemohu, dříve než skončím, pominouti, o Březyně,**) sýdelním zámku Vaší Vznešenosti zmínku učiniti. U paty hory lesnaté, Hradištěm (zříceninami, památkou snad Markomanů) znamenité, po níž jeleni a laně, ač svobody zbaveni, ztráty však její,její necýtíce, se probíhají, vyniká zámek nádherný; a hledě čelem východní stranou k hoře, kdež mnohý pyšný osmerák pod samým skoro oknem s vidláky a špičáky boje veda, oko ——— Kupfertafeln. 4. Regensburg, bey Montag und Veiß. Revisio Saxifragarum. Iconibus illustrata. Folio. Ratisbonae 1810. *) Sternbergia, Hvězdnice či Hvězdohorka? **) Zámek mezy Radnicý a Vosekem, od P. Hraběte Joachyma z Šternberku založený, při něm obora na vysokou zvěř. [165] Vaší Vznešenosti častěji obveselí, chlubí se druhou stranou vyhlídkou daleko široko přes Plzeň a Přimdu do Bavor a přes Žluticy do Sas nejpříjemnější. Pocestný k němu se přibližujíc a vida, že bližší jest pouště než obytů lidských, zarazý se; ale předsudek jeho se zapejří, shledav, že tu přívětivost panuje s dobrotou, důstatek s hostinstvím, vyražení s proměnou. Ozdoben vším, čeho jen lze bohatství poskytnouti, chuti vyvoliti, vtipu utvořiti, kráse přiozdobiti, zdá se smyslům pojatým, že ho nějaká černokněžnice sem v tu samotu vkouzlila a čáry svými tak mílo okrášlila. Ale nadevšecky divy ty, které oči naše zarážejí, chlubnější je Pánem svým, tvorcem jích; nebo čím dražší a rozmanitější umění poklady a knihy jeho, tím Pán jejich učenější jích; a čím nádhernost a pýcha všeho, čím zámek dychá, stkvostnější a ozdobnější, tím Pán toho mírnější a snižnější. Nejsladší pochytí smysly vytržení, když pod zámkem v zahradě, duchem zřízené Kentovým,*) v skleníku a pařníku (hříznu)**) se octneš; kdež na několik kroků v duchu jako tisýceré probíhaje kraje a rozmanité vida zrostliny, slunce a země děti, od konce světa, z vrcholků hor a z břehů mořských, z sněžné ——— *) Kent, Angličan, původce zahrad tak nazvaných Anglických nepravidlných; jako Le Notre, Francouz, pravidlných. **) Skleník, Glashaus; pařník, hřízeň, Treibhaus, od hříti. [166] půlnocy a pálčivého poledne, od vzchodu a západu pozbírané, květné a vonné, zdáš se sobě býti obyvatelem ráje, v němž všecko bylinstvo bylo pohromadě, a že z Evropy do Ameryky, z Azye do Nov-Holandu se přeplavuješ, s tou však utěšenou při tom čitedlností, že tě ani chřestejš*) neušťkne v Mexyku; ani tygr v Indyi nepochytí, ani lidojedi v Ovaihi**) nesnědí, ani moře jako La Peruose***) někde nepohltí; a cyzozemec, nový Potavery****), u prostřed líbezných předmětů, kteří ho v dětinství těšili, pod jejichž stínem hrával a vůni jejich do sebe lykal, zapomíná u vytržení na chvíli, že jest v cyzyně, mysle, že je doma v své vlasti. ——— *) Had nejjedovatější, který ocasem chřestí a okem jako čaruje, že veverky, drobné ptactvo, &c. mu do tlamy vskočiti musejí, a y samého člověka někdy tak zdřevění, že chtěj nechtěj k němu se zmámený a ztrnulý blížiti musý. **) Ostrov v Všeostroví (?), v tichém moři, kdež r. 1779, dne 14. unora, slavný Anglický Kapitán, Cook, od obyvatelů zabit a sežrán. ***) La Perouse, Francouz, k vynalezení nových zemí vyslaný někde snad v všeostroví utonul. Neví se, kam se poděl. ****) Potavery, mladec Otahitský, kterého pan Bougainville s sebou do Paříže přivezl. Ten přišed jednou do král. zahrady a spatřiv tam strom, jeho vlasti obyčejný, hlasytě vzkřikl a k němu běžel, a s křikem a pláčem jej obímaje a líbaje radost z krajana svého na sobě ukazoval.
[167] Když srdečně přeji, by Vaše Vznešenost všech těchto z tvorčího ducha svého plynoucých, čím nevinnějších tím utěšenějších, radostí v zdraví výborném co nejdéle a bez přetržení požívala, nezbývá mi nic, než s Vaší Vzn. a s celým světem žádati, aby sladký a dávno již přežádaný pokoj s olívovou ratolestí s nebe se navrátil, a rozlícené proti sobě Evropy a Azye národy uchlácholiv, pluh a osení polím, průchod řemeslům, obchod městům, prokvětnutí uměním a kunštům a spokojenost oběma světům daroval. Jako Ešines někdy Sokratovi, nemaje mu v obět co dáti, samého sebe oddal, y já Vaší Vznešenosti se oddávám,
Vaší Vznešenosti
Dán v Radnicy, kraji Plzenském, dne 12. března, r. 1814.
nejponíženější sluha Antonín Puchmajer.
E: av; 2002 [168]