Na A. P****a.

Na A. P****a.
Že tak dlouho již mlčíš, z toho jasně Vidím, čísti že nechceš víc mé básně, Proto zajisté, že snad má až hrůza Zavzněla Muza. Nemejlímli se, prosým, odpusť žáku, Čechu, odpolu však již viděňáku, Že sem kvapně tak bezevšeho studu Zpíval v svém bludu. Příští rádbych chtěl šanovati tebe, Kdybych v stavu byl spokojiti sebe, Jiskru uhasyt, kterou sy ty v temně Rozkřesal ve mně. Tak jak mládkovi hlava hned se ježí, Když bez přítele starost na něm leží; By sy vyvolil, když je na rozcestí, Zkázu neb štěstí. Jeli k podivu, opuštěn když stojí, A bez oumyslu voliti se bojí, A když vyvolil, která nejvíc loudí, V cestě té bloudí. 135 Tenkrát mládenec šťastným slouti může, Kdýž má při sobě takového muže, Který všecko, když potřeba to velí, Věrně s ním dělí. Který vida, an dlouho spí, ho budí, V jeho prospěchu k zastavení pudí, Učí, chceli ctnost s povinností znáti, Nač tu má dbáti. Tak já s básněmi dálbych nemoh jíti, Kdybych od tebe opuštěn měl býti, Jenžs mne v cyzyně s řečí českou kojil, Srdce mé spojil. Ač vím k Parnasu skrze tebe cestu, Tak předc sám a sám tebe nebo Bestu Nezastihnu tam, jestli nepomůžeš, ŽapřešZapřeš, co můžeš. Adam Navratil.
136