Spokojenost.

Spokojenost.
Život můj jest jaro tkvoucý, Volný, tichý, blažený; Ani cytem velmi vroucý, Ani tupě studený; Ne to bývá, které chřestí, Ale mírné, pravé štěstí. Mramory a pyšné kovy Buďte panské libostky; Prostočisté moje krovy Osednuly milostky. Zlatostropí panům kryty Dají rovně – krátké byty. S Pomonou mi vůkol domu Libá Flora obcuje; Plodného mi žádný stromu Chytřec neobrubuje. Chromky drev mé jako lidí S utrpením oko vidí. 65 Hustolistá podál broubí Jilma,Jilma potok hadový, Stinná, chladná jeho loubí Zovou na sen makový. Nedbá zdutých větrem loží, Koho sníček v chladu boží. Háj, kde Amor mile bloudí, Trudy větší zahojí; Ten mne k zvěři v ustup loudí, Zvěř se krotká nebojí: Nemilujiť myslivosti, Nejsa schopen k ukrutnosti. Neznám nouze ani zbytu, S přirozením hoduji; Střídmě, prostě býti sytu, Ale zvolně libuji. Dobrá vůle v jídle, pití Zachovává živobytí. Mělnické, to trudolomné, Někdy strast mi zahání, K tomu sladké strojí pro mne Česká ženka líbání. Sousedovo jasné čelo Štěstí moje dělá celo. 66 Jako nebe ráno v létě Klidný v duchu zjasněném, Rád vše vidím na tom světě V pěkném světle růženém. Člověk vše dle svého zraku Vidí v světle nebo v mraku. Lidi kochám jako sebe, Moudré, bloudy; snět y květ; Ani peklo ani nebe V světě vidím – ale svět. Blázen, komu hlava hoří, Peklo, nebe z světa tvoří. Okolo mne pléše dítek Ryčná, zdravá rodina, Zkvetajícý jako kvítek, Jejžto kojí lučina. Jedním stromkem, jednou duší Zvěčniti se moudru sluší. Smrti čekám bez toužení, Ale také bez leku; Dáli plynné, sladké pění Nebe mi až do věku, Sytému chcy světa hosti Řícy sobě: Žil sem dosti. Jozeff Jungman.
67