Kajícná,
dle Štolberka.
Slyšte mladé dívky České
Pověst z vetché paměti:
Nyní vám chcy bájeti
O pokání slečny hezké;
Hrůza zprávy méně stěží
Vaše vlasy vzhůru zježí:
Vzalť muž nad ní pomštění
Za zlé zpronevěření.
Druhdy čestné obyčeje
Byly zdoba ženských hlav,
Nikdý ještě dobrý mrav
Nešinul se přes koleje;
Právě tehdá měl jest jeti
Kamsy k dalekému zeti
Rytíř krále polského
Do království Českého.
Ostrý sevěrsever sněhem fučel,
Oř y jezdec zymou mrz,
V blízkém boru vidí tvrz,
An jest v uši temně hučel.
Vyhna spěšně přímo jede,
Kam ho stezka k hradu vede,
Na ustalém klusáku
Při večerním soumraku.
94
V hrdle lačný, v oudech zkřehlý
Tluce hbitě na vrata.
Panoši a pažata
Z hradu dolů na to zběhlí
Uctivě ho tážíce se,
Jakový znak v štítu nese,
Dají přístup do hradu
S ním y jeho hovadu.
Vlídně podlé České měry
Přivítá ho rytíř Čech,
K večeři y na nocleh,
Bez pokryté nedůvěry:
„Větrové vně bouří drzý,
„VezmiVezmi zavděk na mé tvrzy,
„CoCo můj nejmilejší host,
„UsluhUsluh věrných ochotnost.“
Rytíř jíním obrošený
Vedlé zvuku polních trub
Zleze schodů oblý srub.
V pokoj zase osvětlený,
Kdežto sochy na odivě
Z kovů slité, jako živě
Zemřelých všech praotců
Kupně všickni stáli jsú.
95
Strojný kvas tu mají recy –
Y hned každý k stolu sed,
Čistě pil a hodně jed,
Hojně bylo vidět técy
Cyzokrajné víno zlaté
Z Uher, Vlach y z Turek vzaté,
Připíjeti vesele
Z láhvice y korbele.
V prostřed plésů, když tak kvasý,
Jedny dvéře z pobočí
Na různo se rozskočí.
V černém rouše, bez okrasy,
Vstoupí v jizbu, jako pěna,
Vážně tichá, sličná žena.
Bledost tváři na pohled
Staví se jak jarní květ.
Strach a hrůza jímá hosta,
Duch se v něm chce zatajit,
Sklency pouští, chtěje pít,
Co má myslit, neví zprosta.
Zdaž se dým mu v oči vane,
Zdaž to zmizý, čili stane –
Co tu děsnou podobu
Zapudilo od hrobu.
96
Ona blíže k stolu sedne,
Z ryb dva sousta s chlebem sní,
Vezme zvonek, zazvoní;
Dvé panoší hned se zvedne
Smutným hledem, vážným krokem;
Jednomu z nich kyne okem;
Znaje žádost na oku,
Odejde on v poskoku.
V mžiku zas tu s lebem stojí,
Vyplákne y omyje;
Pak veň vody nalije,
Podá paní ku nápoji.
Smutně ona hlavu kloní,
Na leb mokrý slze roní,
Vypivši jej postaví,
Z jizby ven se odpraví.
Na to cyzý vece nyní:
U všeho tě zaklínám,
Vyhraď se a pověz nám,
Co tu ženu zlého viní?
Kterak snášíš, an se její
Kormoutlivé slze lejí.
Sličná jako anděl je,
Krotinká co nemluvně.
97
Tvářnost její, milý brachu!
Pěkná jsouc a spanilá
Mou y mysl bavila;
Oči milost slibovachu
Na mne libě vzhledajíce,
Hrávalali na loutničce.
Srdce celé svěřich jim,
Mně se mužem blaženým.
Lhaly její libé vzhledy.
Kdož vystihne ženskou lest!
Tato milost prchla jest.
Lnoucý vilně na posledy
K chlapu, chovanému v hradu,
Dlouho skrývala tu zradu,
Vždy sem pevné víry byl,
Lásky své k ní nezměnil.
Tíhna jednou z kolb a boje
Domů zpět se zahodím,
Čeho vidět nerodím,
To tu vstoupiv do pokoje,
Vidím – jedva věřím oku,
Soka u jejího boku!
Skolímť ho v té posteli,
Kdež jsou spolu vileli.
98
Ona k mým se nohoum mece:
Lkajíc: „Pomsti vinu mou,
Lítostivě nademnou;
Probí, rozkol mé y plece!
By se ten tvůj libý ocel
V mé též hříšné krvi brocel;
By mne v onen blahý svět
K milému též doproved.“
Dýka má jí neprotekla,
Pomním ve svém vraždění
Jejího vždy spasení.
V mysli maje hrůzy pekla,
Ač sem hořel mstivou zlostí,
Poustanu v prchlivosti.
Dím jí: Jiný máš ty trest
Pohanění mého nést.
Nerouč o tvé hrdlo státi,
Čehoťbych tu zyskný byl,
Kdybych duši zatratil,
Tebe chtěje k čertu sláti.
V pláči brž a srdce lkání
Hleď u Boha smilování,
By tě přijal na milost,
Dám ti bíd a lopot dost.
99
Bílý kment jí káži svlícy,
Zlatohlav y prsteny,
Šat dám černý, žíněný;
Nosý oholenou kšticy,
Byť y zašla od pohromy,
Její strast mne neoblomí,
Zvole svízel její zřít,
Nevaž sobě po mně jít.
Přes sluje a stupně teskné
Jde s ním v tmavou hlubinu,
Kde jen číti mrtvinu,
Záře dne se nezableskne.
Trudná rytíři je chůze:
Naliť zavzní k noční hrůze
S hudbou loutny z oudolí
Pěkných žalmů hlaholy.
Nuže tu jsme – a tu třeskem
Vrazý v zámek vladyka,
Chyše jim se odmyká,
Šedé lampy světla leskem,
V níž sou zřeli, ana čistou
Cedí slzy nad žalmistou,
Hledajíc svou lahůdku
V truchlém jedno zármutku.
100
Ach, jak jsou to muky kruté!
Vzdechne host a vejde k ní –
Pak ho rytíř zuřivý
Pojme k velké škříni duté.
S třesením se on k ní blíží,
Za železnou strmí mříží,
Kdož ten přístrach vypraví? –
Kostlivec tu bezhlavý!
A kdy Polan od užasu
Zotaví se, dí mu Čech:
Toho souložníka měch,
An k ní hořel drahně časůčasů,
Až co milec drahocenný
Byvší slíben od té ženy,
Směl je spáchat mrzce s ní
Mého lože zprznění.
Nejhorší ji žalost svírá,
Na svého že manželamanžela,
Jímž jest tolik ztrpěla,
Jistou dobou denně zýrá.
Jehož pakby míjet chtěla,
Druhdy kochaného těla
Má mít v očích podobu:
Leb za picý nádobu.
101
Žehnaje se Polan s ženou,
Velí jí vždy, k rozchodu,
Snášet stále nehodu,
Za nadějnou brzkou směnou.
Klopíc oči, blednouc znova
Dí mu ona v tato slova:
„Velkáť je má vina jak!
„NaNa mne dobře pane tak.“
Jemně jím noc želí blahou,
Jdoucým z dolní temnoty:
Vzorem také tíhoty
Polan sklíčen zpátky drahou,
Jakoby měl závrat v hlavěhlavě,
Potácý se vrávoravě;
Na čelo mu chladný znoj
Prejští srdce nepokoj.
Posléz v hostinicy vkročí,
Míje jej však sladký sen,
Podobizna její jen
V strhlé se mu míhá oči,
Ana k záři lampy šedé
Pěje, hrá a nářek vede,
Jedva vidět ženy kde
Bídné tak a lopotné.
102
Na usvítě vstane z lůže,
Ochystav se chopí zbroj,
S takovou jde na pokoj,
Prosyl hostinského muže,
Aby prv než žel ji zmoří,
Ulevil jí v krutém hoři.
Pak se hodiv koni v zad
Tratí s očí starý hrad.
Tak se trápí mnohá léta,
Mnohý ještě cedí rok
V nápoj slzý čistý tok:
Mrouc a vadnouc z toho světa,
Oduřavši hořem chřadne
K smrti bledé, k prsti chladné,
Pěje žalmy kajícý
Se zbožnilou loutnicý.
Ejhle, zkrotne, vida lkání
Přísný muž, y pokoru;
V dalším státi odporu
Jemné srdce jemu brání.
Nelze zvyknout také touze
Ani vídat smutek dlouze,
Klidné slze tklivěji
V tvrdé srdce vrážejí.
103
Věru jme se z toho káti,
Že jí po ta léta byl
Tolik hoře natropil,
V manželské se lože vrátí;
V ní se kochá, s ní se pěstí,
Až zas po ní vidí kvěsti
Dcery plné lepých věn,
Synův zdárných sylný kmen.
Ženkám naším navybranou
Pověst sem tu jejich psot
Zdobně v České rýmy zhod,
Snad se bedlivější stanou.
Sliditelů cyzých loží,
Jichž se počet denně množí,
Všaký leb by místo sklenc
Posloužit měl za kredenc.
Antonín Marek.
104