U moře.

Adolf Heyduk

U moře.
U moře samý hluk a ruch, od jihu teplý proudí vzduch, loď k odplutí se strojí; čil stoupám vzhůru v lidu směs, a večer rozteskním se kdes při větrů divém boji. Proč v širou dál tu jedu as? Chci prchlé jaro stihnout zas, vím dobře, kde se skrývá; leč najdu-li je? Bůh to suď, zda zkvete žalem zvadlá hruď? Týl kloní se, zrak stmívá... Však dále pluji touhou jat; vše marno, vím, leč myslím: snad můž’ výjimka být jedna, 11 vždyť zřel jsem, blouznivý kdys hoch, jak v číši náhle v květ se vzmoh’ prut třešně prostřed ledna. Nechť za klamem mne stíhá klam, nechť v ňadrech hojně šípů mám juž od Morany darem, já musím stále zas a zas, když na srdce mi klepe čas, jít za ztraceným jarem! 12