Jalta.

Adolf Heyduk

Jalta.
Roztroušena jako Betlem dětí, dumáš, Jalto, na úpatí skal, jako hnízdo, jež si při podletí mladý rorejs k věži budoval. Do zákoutí strmých hor se skrývá krása tvá jak dítě v matčin klín; nechať slunce skalám v hruď se dívá, ony přec tě halí v milý stín. Vonnými tě ovinují věnci, bujných keřů, věčně zelených, střehou hrozny domků při okénci před burášem, jenž se v jihu zlíh’! Mimo domky podél vinohradů říčka tobě zpívá v polosnech a, níž k moři, z čarných libosadů mroucích magnolií vane dech. 58 Na severu ovita hor stěnou – ztuhlým vzruchem chaosových vln, jež snad v nebe tryskly až svou pěnou – klidně sníš a sen ten krás je pln. Krás či pýchy? Nevím, snad i hněvu! že juž tebe při polibku mus nevelebí v nesmrtelném zpěvu Simonides ani Tyrteus. Žádný z těch, jen já, ten zpěvák chudý, jemuž osud trním ovil vlast a jenž v ňadrech květ svých žalů rudý nes’ k svým milým Pontu přes propast. 59