Večerní plavba.

Večerní plavba.
Moře blankytem jsme jeli v báseň divuplných krás, s pyšnými kde horstvo čely v nebe roste: na Kavkaz. Vlny sotva oddychaly, Euxin, hněvný vodstva pán, klidně dřímal, druzi spali, na můstku stál kapitán. Pocestní se v lože kladli, mne jen zlíbat nechtěl sen; opřen lodi o zábradlí stál jsem v dumách pohroužen. Skvoucí hvězdy v moři plály, – zlaté růže božských niv – jasnily se v blíž i v dáli snivé duši na podiv. 55 Jedna, poupě z polovice, zsvitla jako slunný skvost... viz, toť zlatá dítka kštice, tvářka – postať... Bože, dost! Toť mé dítě milované v siných spoustách dálných vod! Tvář mi hoří, oko plane – je to skutečnost či svod? Ach, jak smutně na mne zírá... kývá... šeptá: „Otče, spěš! Což mne z moře, jež mne svírá, na své srdce nevzneseš?“ ,Vznesu tě!...‘ V tom výkřik žalný... Ženina mne chytá páž: „Proč tvé oči zas tak kalny, proč se chvíš, co zase máš?“ Bože, což jsi neviděla onen zjev?.. tam v záři stál; dceruška v mou náruč chtěla, a já v lodi prchám dál! – 56