Vzpomínka.

Vzpomínka.
Den slunný byl a moře snilo, kol dokola znik’ očím svět, jen malou loďku vidět bylo kams širým mořem uhánět. Já přál si v oné loďce tiše plout bez zachvění sám a sám ku klidným břehům věčné říše, ku hrobu tichým končinám. Tu přišla’s Ty a něžnou rukou mou ruku uchopila’s v chvat a výtkou děla’s jemnozvukou: „Chceš samotnu mě zanechat?“ Což četla’s myšlenky v mé duši, že chvěla jsi se jako květ, když uvadnul a jeseň tuší, a do mlh zavíjí se svět? 47 A posud, posud myslím na to, jak přešel v běl Tvůj líce nach, a srdce bylo strachem jato tam v dálce Pontu na vlnách. – Teď sním, že sám v tom pluji moři v kraj neznámý jak v onen čas, a Tebe na břehu zřím, v hoři jak ruce lomíš zas a zas. A ňadra má se chvějí v muce, když na Tebe se zadívám – Ó pojď, ó pojď a dej mi ruce, ať vím, že posavad Tě mám! 48