Sebastopol.

Adolf Heyduk

Sebastopol.
I.
Z mlh Sebastopol vystupuje sivý, jak v hlavě šedé báby mládí sen, řad sloupů u výš trčí z horské nivy: chrám o božství a krásu oloupen. Jak toužím památky zřít toho města, jak hořím shlédnout výšin kyprý sad, kam dřív než vodní lákala mě cesta, mou duši nesly písně luzných vnad. To velikých dvou srdcí byly vzkazy, dvou myslí krásou vzňatých božský vid, jež k výším nebes jiným cestu razí a sobě v žalu věčný nepoklid. Nuž z lodi ven! Leč nechci shlédnout klíče snad k Pontu oblastem za války dnův, stop Puškina chci zřít a Mickieviče, dvou nesmrtelných lidstva prorokův. 66 A nechci lodi znát, jež směle topí svá ocelová ňadra ve vod tlum, leč zlíbat chci těch věštcův zlaté stopy a slyšet nad hlavou jich křídel šum. 67
II.
Samá pevnost kolem, hradby samé, a co mimo, dálný pustý břeh! To že síla? Málomocný klame! To že titan? Snad, leč v okovech! Tisíce těch jícnů skrytých v zemi, tisíce těch proluk v mocných zdech, myšlenka můž zbořit perutěmi, jeden vzdorný výkřik, jeden vzdech! Hradba lidstvu blaha nepřinese ani lodí ocelový pás, jako mušky v rozbujeném vřese volným krokem rozdrtí je čas! Marný řev těch smrt metnoucích kovů, jinou zbraň chce strážný lidstva duch: naostřenou žabku sadařovu, pevný rýč a přikalený pluh! 68