Na přídě.

Adolf Heyduk

Na přídě.
Na přídě stojím v dumách pohroužen, mé srdce chvěje se a hruď se svírá... Ach, jata smutkem, prchlý vlasti sen má rozbolená duše v píseň sbírá. A k horským vrškům v modré dálce zřím i k šroubu lodi, kde se voda kvasí, a k sobě dím: MníšMníš, ladný verš a rým že národ vyléčí a vlasti spasí? To nelze, vím, čas různým vlék’ ji zlem, a přece ždám: kéž píseň mi se zdaří, byť nebyla než krátkým úsměvem na lidu mého zachmuřené tváři! 21