Smír.

Adolf Heyduk

Smír.
Buřan s vodou rozvášněnou zběsile se páří; vlna mračen s vlnou moře vzteká se a sváří, družka družku chytá, zvedá, bije, tepe, sráží, sedlá si ji, divou klisnu, v choutky běsné ráži. Jede jako amazonka, ale krátkou dobu, divá klisna s plece metá divou moře robu, a čím ona byla dříve, tím teď druž je smělá, oč dřív družka snažila se, ona nyní dělá. Ej, jak se to štve a honí, lítí, rve a zmítá, hněvem z nozder na vše strany bílá pěna lítá; prvá výská, druhá pláče; družka lká, druž křičí; když se jedna dolů kácí, hned se druhá tyčí. Divý zápas bez výsledku; ta i ta se zlotí, až červánek nebe ranní polibkem je zkrotí. Zázrak-li? Aj, víc než síla vykoná a zmůže smírný úsměv z lásky nebe, zlatá vděku růže! 36