Bez cíle.

Adolf Heyduk

Bez cíle.
Mimo nás jela vetchá již loď látaných plachet; loď prostá, tři měla staré plavčíky jen a s ženou chudého hosta. Za štěstím spěchali na Kavkaz, levně v kraj toužili nový, vlastní si nalézt toužili krb pod vrchů tichými krovy. Buřan hruď moře vysoko zdmul, nitro sny těžké mu rvaly; napiali plavci zlekaný sluch, napiali oči i svaly. Zřeli jsme na ně, zlý nás jal strach; k břehu když přistati chtěli, k skaliskám Morják mocí je hnal, zděšeni v záhubu spěli. 37 Tlačil jeje, mořil, svíral a nes’, zahalen v mračném jsa plášti, otáčel lodí, k sobě ji táh’, plachty rval ve vzteklém záští. Zvrátil ji, zaryl stožárem v ziď, vyvrhl v moře, co na ní, nikdo z nás křiku však neslyšel pro bouře zběsilé řvaní. Pomoci nelze, Marjákův vztek bušil v příď, tisk lodi boky, rozbito všecko; zanikl zjev dravčími obřích vln skoky. Zřeli jsme plavby příšerný skon... Kde chudých blažení snové? Po moři klidném na druhý den bez plavců mrtvol dvé plove. 38