Domluva.

Adolf Heyduk

Domluva.
Na moři klidno! V před i v zad, volnost v hruď vane odevšad, obuv tam prosta je prachu; na moře!..moře!... Racek kolem lít’, volaje, sotva že mne shlíd’: „Kam pak zas, dumavý brachu?“ V jiné chci kraje, v jiný vzduch, zkonejšit hlučný ňader ruch, doma mě všecko tísní, přeběda, smutno! Tamo, věz, rozsápal smrti dravý běs hnízdo mých dětí i písní! Pospíchám v dálku, dychtiv již, leč jakás divná ňader tíž k domovu nazpět mne láká. Kam se mám dáti, kam, ó kam? Na nohou tajná pouta mám, na srdci perutě ptáka. 42 „Ubohý! věru zlý to spor; jestliže srdcem tak jsi chor, mdlým budeš tvorstva žákem; buď zanech křídel lehký vzmach, buď strhni pouta mocí v prach, či chceš být rabem i ptákem? Co vzala bouře, bouři nech, okovů těžší mdlý je vzdech; myslíš snad, ten že co změní? Věčně se vlní času proud, chce-li ho zvrátit chorý bloud, v peřejném zahyne vření.“ 43