Nové písně (1906)

Tereza Dubrovská

Diplomatická verze Ediční verze
POETICKÉ BESEDY MÁJE. POŘÁDÁ JAROSLAV VRCHLICKÝ. 5.
TERÉZA DUBROVSKÁ: NOVÉ PÍSNĚ.
V PRAZE. VYDALO NAKLADATELSKÉ DRUŽSTVO MÁJE Knihtiskárna Dra Ed. Grégra a syna
[1] Veškerá práva vyhrazena.
[2] ASTRY.
[3]
ŽIVOT.
Na bílé cestě šla jsem z jara, ve květech byly jabloně, a jejich šedá hlava stará se chvěla v bílé zácloně,zácloně. O polednách se vítr zvedl – šel po rybníce z vodních řas, do květných stromů šumně sedl a vonné lístky na zem střás’... A na večer, když slunce zašlo – pad’ poslední květ do rosy: Tam vadnoucí ho dítě našlo a s jeho lístky hrálo si... 5
ZDAZDA, DUŠE MÁ...
ZdaZda, duše mámá, to tušila’s, že květy Tvoje spálí mráz? a dřív, než mohly vykvéstivykvésti, že uvadnou na rozcestí? Že smích, jímž zní tvé alejealeje, se přes noc slzou zaleje a truchlivě a bez moci kams’ klesne temné do noci? A píseň tvoje jásavá, jíž hlaholila dálava, se přetrhá a strhne zas – zdazda, duše má, to tušila’s? 6
SLOKY.
Zda je to vskutku hlava tvá drahá, kterou jsem kdysi ráda tak měla! Smutek v mé duši stále se vzmáhá, neznám tvých očí, neznám už čela! Tvé oči jsou to – tvé čelo bledé, jak je to dlouho – vzdálené kdesi... jen mlhy táhnou tajemné, šedé, mezi nás závoj stále se věsí... Úsměv tvůj v dálce ještě tam svítí... sladký tvůj úsměv – jak je mi cizí! Mezi nás mlhy stále se řítí, a ty tvé oči mizí již – mizí! 7
PÍSEŇ.
Duše má se často ptala – co jen tobě udělala, že jsi zničil srdce moje? Nechtěl slyšet jeho vzdechu, bez lítosti šel jsi přes ně v spěchu! Moje srdce vroucí, snivé děkuje ti jako dříve... Duše má ti neklnula, když je zřela umírati... V dlouhých nocích – ve svém smutku žehnala ti! 8
MŮJ SEN.
Ani jsem tebe neměla ráda, byl to jen kdosi drahý, leč cizí, mladost tvá zašlá, duše tvá mladá, a pro tu bilo srdce mé ryzí... Cestou mou přešla vidina sladká, nyní tam v mlhách šedivých mizí, a v duši mojí pohádka krátká na konci svém jen prázdný klas sklízí! Sen byl to jenom a přelud pouhý, nezbylo po něm jednoho květu, hořkostí nemám z odváté touhy a žádné přání po novém vznětu. V sadě již listí se stromů padápadá, byla to duše, mojí tak blízká! Já jsem tě ani neměla ráda – jen po té duši, po té se stýská! 9
PÍSEŇ.
Duše moje – počkej chvíli – neletěl to motýl bílý? Holubice vyplašená, čárný pták, jenž nemá jména? Graciosně letěl k zemi, zatřepetal perutěmi – a pak náhle, za soumraku tiše se vznes’ do oblaků... 10
MĚSÍČKU...
Měsíčku bledý v olšinách, co stříbra je v tvém jase, že spát bych chtěla v sladkých snách v tvém dlouhém, bílém vlase. .vlase... V tom jasném, chladném náručí, v těch jasmínových květech, když píseň nocí zazvučí o dávných, zašlých letech... O tužbách dávno minulých, jež prchly jak ta leta... A zebou v duši jak ten sníh, jenž ve tvém vlase létá... 11
JE VŠUDE LEŽ.
Je všude lež, kam pohlédneš, leč tebe už to nebolí, a nechť tu potkáš cokoli, dál klidna svojí cestou jdeš. A jen se trochu zachvěješ – jak v poli smutné topoly, když vítr pláče v údolí – kdys jeho chlad tě mrazil též... Dnes srdce tvoje chladno je tak, jako mlžné závoje když rozvěsí se v alejích... Jen duše někdy zabolí, a zapláče si s topoly, jež samy stojí v závějích... 12
NADĚJE.
Šla princezna a měla bílý šat a bílé růže v kadeřích... A kudy šla, hned slunce začlo plát, a květy zkvetly na keřích... Šla princezna, a blednul její šat, a růže žloutly v kadeřích, a kudy šla, hned šedý závoj pad’ a viset zůstal na keřích... Šla princezna, a bílý šat umačkán v cárech na ní tkvěl, a bílý květ ve vlasech zvad’ a na keřích už odumřel... A kudy šla, jí v šlépějích hned napad’ bílý, chladný sníh... 13
SESTŘE.
Bylas jako bílý květ na tom vonném keři, smál se na tě celý svět, slunce plálo šeří... Jasným smíchem zvonil ret – ztěžka srdce věří, přišlo jaro, začlo pět – ztichlo u tvých dveří... Divné jsou ty sudby cest – šla jsi skvoucí řadou hvězd, bílý květ – než večer zrosil – Osud krok svůj tudy ved’, nejkrásnější z hvězdných čet, bílý kalich zkosil... 14
KDYBYS PŘIŠLA...
Kdybys přišla, sestro, zas mezi nás – Tu bys jistě divila se, co je stříbra v matky vlase a co vrásek na té skráni, a co rýh v té měkké dlani, která kdysi tvojích očí zatlačila modrý jas! Upřela bys dětský hled, zachvěl by se ret – líbala bys v náhlé muce matčiny ty drahé ruce, všechny rýhy v měkké dlani... Duší tvou by kmitlo přání, by tě drahé ruce její nehladily naposled! – 15
SUDIČKY.
Jdou, jdou, bledé ženy jdou zamlženou krajinou... V šedém šatě, kvítí v dlaních, bílé perly svítí na nich, srp jim září nad hlavou... Jdou, jdou, bledé ženy jdou zamlženou krajinou... Kudy jdou, hned v zadumání bílý narcis hlavu sklání, bílé růže rozkvetou... Hou, hou, houpy, hou... Zvony k pobožnosti zvou... V kostelíku nad tou strání pláče zvonku naříkání dálnou dálavou... 16 A pod strání u hřbitova smrtka bledé dítko chová, tiskne v náruč svou... Hou, hou, houpy, hou... Jdou, jdou, bledé ženy jdou zamlženou krajinou... V šedém šatě, kvítí v dlaních, bílé perly svítí na nich, srp jim září nad hlavou... 17
NEVRÁTÍŠ SE.
Zas v sadě modré bezy zkvetou a bíle ozdobí se zem a do vzduchu se písně vpletou, zas vůně prochví večerem, a v květech zaperlí se rosa a nocí tryskne píseň kosa. Leč ty se nevrátíš. A bude léto, plody zrudnou a zlatý rozhoupá se klas, mír ulehne si v duši bludnou, již znavil příliš prudký jas, a s večerem pod stíny stromů i stáda pastýř svede domů – leč ty se nevrátíš. A podzim přijde, plody střese, a bude pustý strom i luh, a bude ticho v šerém lese a do polí se vryje pluh... 18 U tůně zkvete ocún bledý, kos rozpívározzpívá se naposledy – však ty se nevrátíš... I zima v loktech vločky bílé zas projde naší ajejíalejí, a bezehlesé, teskné chvíle se v smutek rovů navějí – na temných thujích kolem všude to velké ticho ležet bude... Ty už se nevrátíš... 19
IDYLLA NA HŘBITOVĚ.
Stojí měsíc nad hřbitovem jako opál bílý, v jeho jasu démantovém šotkové se skryli. Tančí v reji dovádivém na rově a kříži, proskakují starým zdivem, dívají se mříží... Teskně šumí temná thuje, slavík smutně zpívá – – – bílý měsíc v dálku pluje, ospale se dívá... Do náruče země klesá velký rubín ryzí, do temného padá lesa – do daleka mizí... 20 Šotkové se unavili, ukončili reje – – – s jejich křídel v dálnou míli temnota už zeje... Smutně čnějí temné kříže, jako křídla vraní... Hrobníkova svítí chýže pod hřbitovní strání... Pláč se ozval tichou nocí, výkřik zazněl krátký... Kdosi prošel o půlnoci hřbitovními vrátky... A pak ticho... země dýchá, ssaje svěží rosu... Na hřbitově kdosi zticha odkládá svou kosu... V bílé květy uléhá si na zemi se chvící, mezi vonné, vlhké řasy – na ty rovy snící... 21
BÍLÝ KOS.
Ve vrbě se hnulo cos... Květ se zaskvěl v ranní rose, listí lehce zvlnilo se. – Do oblak se vznesl kos... Letěl, letěl podél tůní, kde se bílý leknín sluní, kde se štíhlý rákos houpe a své sítě vodník koupe... Po pěšině tiše kdos ubíral se v zadumání... Tam, kde jíva větve sklání, v stínu zapěl bílý kos... Zpíval, zpíval zádumčivě, rákos hlavou kýval snivě, leknín se jak hvězda třpytil, vodník svoje sítě chytil... V hlubinu teď padlo cos... Voda tiše zavřela se... Ve slunečním zlatém jase zpíval smutně bílý kos... 22
ALHAMBRA.
Pohroužena v zlatém jase, ve snách leží nepohnutě, oranže se skvějí žlutě, žluté růže vykvétají, narcisy se houpou v trávě, mimosy se zlatem svítí... Zlaté slunce – zlaté kvítí, jako v kouzla plné báji, vyprávějí o své slávě mrtvou vůní kraji... Ticho kolem... Slunce stojí nad troskami v umírání, v habrů šumnou sněť se sklání, v puklých zdech se ještěr kmitá, a lvi jako stráže bdělé přísně kolem pohlížejí... Slavíci ve větvích pějí... Z myrty vane vůně sytá – v troskách jako duše v celle bolest pláče věkovitá... 23
SMUTEK.
Šel smutek v dumách krajinou, a vála jeho říza nad hřbitovem, pod výšinou, kde smutná stála bříza... Šel smutek, u hřbitovních vrat se zamyslil a pravil: „Je nutno myslit na návrat, bych tíže své se zbavil...“ I svléknul dlouhý, šedý šat a na hřbitov jej hodil – kde u hřbitovních temných vrat kdos v zadumání chodil... Kdos smutný, tváře bledé měl a zoufalé tak zraky... „Je nutno, brachu“,brachu,“ smutek děl, „bys domů šel už taky!“ A potom v dumách pohroužen zas ubíral se zpátky... Smrt bude míti dobrou žeň za hřbitovními vrátky... 24
PÍSEŇ.
Letěl zlatý pták, letěl do oblak, kde se slunce nachem halí do modravé skvoucí dáli, jako třpytný zrak. Rozkvet zlatý květ – nezlíbal ho ret... Hoch a dívka přešli strání, zašlápli jej – v laškování, zlomen, zvadl hned... 25
LÁSKA.
Často se má duše ptala, co je láskaláska, příteli? Je to zlatá muška malá, zlatý brouček nesmělý. Je to modrý, vonný kvítek, rudá růže ohnivá, dovádivý, malý skřítek, jenž se všemu posmívá. Bludička to krásná tuze, jež nás láká v náruč svou; přibližte se – v náhlé duze zazáří nám nad hlavou. Je to skvoucí motýl bílý, ošemetná koketa, která touhou pořád šílí, i pak, když už odkvétá. Je to snivá, bledá kráska, je to stará babice, která s milencem se laská, směšná při tom nejvíce. 26
ŠOTEK.
Na rybníce, v rákose usnul šotek hašteřivý – tam, kde stojí smutné jívy, usnul tiše na rose... Vánek sladké zkazky zpíval na rybníce v rákose – šotku, jenž si hlavou kývalkýval, divného cos zdálo se... Pískot zaslech ptačích hlásků, jež mu vánek ve sny nes’... viděl hnízdo konipásků u břehu tam, v houští kdes... Uviděl pět malých ptáčků v teplém hnízdě v rákose, s pýřím žlutým u zobáčku, které zlatem skvělo se. 27 Ze sna šotek dovádivý do rákosu prudce vjel... vzkypěl povrch vody snivý, v kořenech se rákos chvěl... Hnízdo leží na rose... Žasne šotek hašteřivý... Mlčí vážné, smutné jívy – ale pláč zní v rákose. 28
ZTICHLÝ SLAVÍK.
Umlkl slavík v bílém jasmínu... Už vesna vtáhla v snící sad... Jen slavík dumal smutně ve stínu, a zpíval by tak rád, tak rád... Rozkvetla střemcha, kvetly akáty, a měsíc perly na zem sil a v sadě byly vůně rozváty, jen slavík smutně snil a snil... A přešla vesna, svadly šeříky, a vlahou nocí refrain táh’. A ztichlý slavík zaslech’ slavíky, jak zpívali si v olšinách... Rozepjal křídla – zalkal pohnutě... Sad tajemně se rozšuměl... A slavík smutně svěsil perutě... Už zpívat – zpívat – neuměl... 29
NEŽ ODTUD PŮJDU...
Než odtud půjdu, chtěla bych světu dáti těch několik květů, které v mé duši kvetou a voní, píseň, jež v srdci jásá a zvoní, a která v ňadrech mojich se těsná, již dala mi vesna – než bude po ní! Než odtud půjdu, chtěla bych v letu srdcím dát touhy svých vznětů, radosti velké, nadšení chvílechvíle, do duší lásku a hvězdy bílé... a květy, které dala mi luka – sílu a tvoření muka – vznešené cíle! 30
ROSA PADÁ...
Rosa padá na nivy – Nocí voní olivy... A ta jejich vůně tklivá do mé duše slzy schvívá, bílý závoj zářivý... Vůně táhnou do oblak – v akátech si zpívá pták... A jen moje duše snivá ke hvězdám se ve snách dívá roztouženě, smutně tak! Odvanuto v dálce kdes... Kterak šumí luh a les... Měsíc jako opál bílý na zemi se z mraků chýlí, na květ jas a stříbro snes’... 31
SLOKY.
Kopretiny, kopretiny – sadem táhnou temné stíny, kraj se v tiché smutky halí, závoje se šedé valí – temnem svítí bílé kvítí kopretiny. Obzor dumá v mlhách siný... Jako bílé pavučiny babí léto visí všude... Buky čnějí k nebi rudé – jenom kvítí bílé svítí. A ten palouk – každý jiný – zachvěly se temné stíny... Upomínky přišly z dáli, duši moji rozplakaly... Temnem svítí bílé kvítí kopretiny... 32
OSUD.
A přešlo štěstí cestou mou – ve vlasech zlatý květ – a písní tiše jásal ret, když sklonilo se ke mně níž – já vztáhla ruce – pozdě již! Šat bílý zářil mraků tmou, zpěv sladký v dálce ztich’... Jen zlatá růže v kadeřích se zachvěla a spadla v prach... kdos jiný po ní ruku vztáh’... Šel cizí poutník cestou mou a zvedl zvadlý květ... Tak vroucně prosil toužný hled... Leč blízké noci ve soumraku jen slzy zahlédl v mém zraku! 33
PO BOUŘI.
Klidný večer – hvězdy vycházejí, bílým jasem na vodách se chvějí, vlahou nocí voní svěží sena – tráva šeptá stříbrem porosena... Klidný večer – v keřích pějí kosi, luka voní pod závojem rosy – nad tůní, kde bouřilo to žhavě, vážky se teď prohánějí hravě... Klidný večer – luna je tak nízka, na západě na časy se blýská – nad hladinou, kde už plody zrají, bílé květy kalich rozvírají... 34
ANDANTE.
Zda hlubinou to zase zavíří? Z hor vracejí se s pastvy pastýři, a stíny táhnou v bílé údolí, kde zvony „Ave“ sladce hlaholí... Květ zahalil se třpytné do rosy, a tichou nocí šumí rákosí, a na modravých vodách hladiny se tiše houpou bílé lekníny... Jde luna snivá v zadumaný kraj – a tiché tůně sedá na pokraj, a do vod jasných hrouží bílý zrak, kde na dně mnohý odpočívá vrak... Zda zavíří to zase hlubinou? Ty bouře všechny nad ní pominou..pominou... Jich žáry všechny večer uhasí – a blýskat se jen bude na časy. 35
PODZIMNÍ.
Zasněženo – nevzpomínám – na luka se sype sníh... zpěvní ptáci táhli jinam – ticho, pusto v alejích... S oblaků se stále sněží – kraj už dumá ve snách tich... Na záhonech perly leží, démant visí ve větvích... Klid je všade – všechno bílé... Rovy kolem v závějích... Zasněženo v dálné míle – stále padá nový sníh... 36
SLUNÍČKA.
[37]
Přišlo to jak světlo, jako pousmánípousmání, Přišlo to jak světlo, jako pousmánípousmání,
 kouzlem sňalo smutky s mojich bledých skrání, duší mojí svitlo, zavířilo v hloubi jako paprsk slunce v stinné, temné loubí. Což pak snem to není – může to být skutkem? Na vždy se dnes loučím se svým stálým smutkem. Tolik slz a tolik nesmírného bolu – a přec hvězdy bílé svítí na mne dolů! Což pak je to pravdou, duše sladká, drahá? Duch můj letem orla za hvězdy až sahá – v duši mojí slunce žhoucím jasem hoří, jako maják bílý na nesmírném moři! 39
V duši mou to dýchlo jako sladká vůně – V duši mou to dýchlo jako sladká vůně –
 odvanuta dávno, že jí nevzpomínám... jako píseň toužná, jako vlnky tůně zčeřily se, zdvihly, pospíchaly jinam... Jako prázdný flacon, kapky není na dně, vůně drahá, sladká dávno vyprchala... na ni vzpomenout si nemohu již snadně, a přec duše moje se zas rozplakala. V srdci vstala bolest plná teskné tísně, ač vše pochováno – zelené jsou rovy..rovy... Krutá bolest náhlá, že v tu sloku písně dávné tak a drahé – nápěv zní teď nový! 40
Což pak je to možná, ty můj zlatý ptáku, Což pak je to možná, ty můj zlatý ptáku,
 že jen pro mne, pro mne, sladce tak si zpíváš? Že tvá píseň snivá jásá za soumraku, že mé hvězdy bílé v její struny schvíváš? Což pak je to pravdou, snem to pouhým není, sladká píseň tvoje do noci se chvěje... jako slunce paprsk, jako usmíření v duši moji štěstí, vroucí písně leje! Mezi námi propast jako moře leží... Smutek můj tam klečí, srdce moje v dlaních... Leč tvá píseň vroucí jako kytka svěží dopadá naň květy – rosa skví se na nich... 41
Můj nádherný sne jediný, Můj nádherný sne jediný,
 ty duše mojí hlubiny – mé slunce v tmavém životěživotě, mé duši znovu vrácený – a přece navždy ztracený – mně nebe zase dalo tě! Ty taji mých dum nádherných – Ty věčný zdroji smutků mých! Ty radosti má, jediná... Bez Tebe, znovu vrácený a přece navždy ztracený – mé slunce bledne, shasíná! 42
Žluté květy, chladíte mu čelo, Žluté květy, chladíte mu čelo,
 bledé čelo, vlasy na skráních, kde se zlato z vašich listů schvělo, zulíbáno jeho žhavým retem – kéž bych byla jedním vaším květem, na rtu jeho ráda zvadla bych! Žluté květy, v očích jeho sníte temné dálky pohádkový taj...,taj... V mysteriích duše jeho skryté, kde se v květech zlatí ptáci sluní – kéž bych byla vaší žhavou vůní – písní žhoucí zbudila bych máj! 43
Jenom, duše drahá, Tobě, Tobě zpívám – Jenom, duše drahá, Tobě, Tobě zpívám –
 jedno mi, co řekne mojim písním svět..svět... u Tvých nohou klečím – v oči Tvé se dívám, do Tvé duše snivé – nořím snivý hled..hled... Co jen, duše drahá, dáti Tobě mohu? Slzy své a smutky, neskonalý žal! Svoje písně prosté jako kytky hlohu, který planě roste na úpatí skal. A v té vroucí písni jenom Tobě, Tobě, svoji sladkou touhu celou vyzpívám... Až mé srdce zvadne jak ty květy v hrobě svoji píseň svěží do srdce si dám! 44
Vše na Tebe mne připomíná, Vše na Tebe mne připomíná,
 ten pohled snivý, oka žeh – tam slunce třpyt a loubí stinná a květů čarných žhavý dech. V mé duši rosteš v nekonečnost – vždyť znala jsem Tě dávno již... ne včera jen – ó, je to věčnost, jak dávno, ani netušíš! Když v sny mne matka zkolébala a líbala mou dětskou skráň, Tvá duše se v mé duši smála, mou ruku tiskla Tvoje dlaň. Vždy ve snu šli jsme květnou strání tak tiše, jak dvě sestry jdou – jak dávno tomu, nevím ani, jsem ráda měla duši Tvou. Zde cesta naše byla jiná – žel! Pozdě jsme se setkali! – Ač vše mne na Tě připomíná, teď jdeme jenom povzdálí! 45
Písni moje žhavá, Písni moje žhavá,
 mám Tě tolik ráda – ve snách mojich u mé hlavy, přelude můj smavý – dřímá Tvoje hlava! Nejkrásnější báje noc nám v duši spřádá... u mé hlavy Tvoje hlava, v srdcích jedna píseň žhavá, všechny vůně máje! 46
Alejemi akátů Alejemi akátů
 večer vchází v komnatu s hvězdami a vonným tichem, třpytnou rosou nad kalichem. V zlatém jase dřímá zem, luna kráčí blankytem, do oken se mojich dívá tichá, jasná, mlčenlivá... 47
Kdy duše Tvoje na chvíli Kdy duše Tvoje na chvíli
 se k mojí duši nachýlí ve žhavé touze? Ve větvích letí motýli a líbají se dlouze – jednou pouze! Kdy oči Tvoje na chvíli mi s čela dumy rozptýlí a v srdce mé se vnoří? Už ztichly reje motýlí – jen na oblačném moři slunce hoří! 48
Je tolik něhy v očích Tvých Je tolik něhy v očích Tvých
 a ve Tvém pohledu, že jenom v dumách nádherných snít o nich dovedu. Je hluboký Tvůj snivý zrak jak tůně hlubiny – dvě hvězdy třpytné, skvoucí tak a svět můj jediný! 49
Jsi jako krůpěj rosy – Jsi jako krůpěj rosy –
 ó, spadni mého do kalicha – nechť krůpěj ta mé květy zrosí a novou svěžest v listy vdýchá! Jsi jako malá včelka – ó, spočiň na mém vonném květu – květ po Tobě nechť touhou nelká, vssaj vůni jeho na mém retu! Jsi jako motýl bílý – ó, na mém květu sedni, skvoucí, a křídloma jej líbej chvíli – zkoj touhu mojí duše vroucí! 50
Nebe mezi námi, Nebe mezi námi,
 moře mezi námi – jsme dva ptáci v skalách sami, stále sami pod hvězdami! Propasti nás dělí, celý svět nás dělí... a přec jsme si v duši svět a život celý uzavřeli! 51
Neuslyšíš mého vzdechu, Neuslyšíš mého vzdechu,
 duše mojí sten – neuslyšíš zlého slova – srdce mé jen lásku chová, modlitbu a díky jen! Neuvidíš mého smutku, slzou kalný zrak... Jenom jas a smavé štěstí, vstříc Ti směti duši nésti, Tebou stoupat do oblak! 52
Hrdosti již nemám v sobě, Hrdosti již nemám v sobě,
 nemohu se hněvat víc, k srdci tisknu ruce obě, aby ve své nejistotě nebušilo tolik pro tě! Duše moje zapomněla vše, co tobě chtěla říc’; když Tvé oči uviděla, k modlitbě jen semkla dlaně, a jen slzy padly na ně! 53
Duše má je plná tebe, Duše má je plná tebe,
 plna sladkých písní tvých, hvězdami se skvěje nebe v barvách skvoucích, sálavých... Duší mojí zase zní to jako v dávných sladkých snách..snách... Ani slz mi není líto, smutku, který srdcem táh’... Vroucí refrain v dál se schvívá do květů a na nivy... S Tvojí písní v akord splývá horoucí a vášnivý... 54
Jsme oba tolik šťastni. Jsme oba tolik šťastni.
 „Proč?“ duše mé se ptáš? Svět nejsladší je básní a život celý náš! Mám ráda Tvoji duši, tvou duši nádhernou... a srdce moje tuší, že ona též je mou! Co kraššího jen – rci mi, nám život může dát? Vždyť celým světem jsi mi – a máš mne tolik rád! 55
V ruce držím ruku Tvou, V ruce držím ruku Tvou,
 šeré stíny jdou – v údolí se připozdívá, topol haluzemi kývá, zpívá dálavou... Hlavu skláním na Tvůj klín – rozplynul se stín... Okny svítí opál zlatý, vůně táhnou do komnaty, písně do výšin... 56
Nech na svém srdci hlavu mou jen chvíli, Nech na svém srdci hlavu mou jen chvíli,
 tak jako jednou, zdali víš? Byl první máj, a šeřík voněl bílý, a vůně táhly blíž a blíž... Dej ruku svoji na mé skráně bledé a pohlédni v můj snivý zrak... Je zima v sadě, mlhy táhnou šedé, a v bezu kvílí teskně pták. Zda bude jaro, smavé jaro jednou? Nech hlavu mou na srdci svém... Mé duši zdá se, že už mlhy blednou a vůně táhnou večerem... 57
Vždyť to, duše moje, žádným hříchem není, Vždyť to, duše moje, žádným hříchem není,
 bílé hvězdy svítí na tu cestu naši... a ten bol náš stálý, naše utrpení, ze dne ke dni je nám milejší a dražší. Naše sladká touha jenom k hvězdám sahá, propasti nechť tmí se, neochabnem v letu, nechť se bouře kolem do divoka vzmáhá, přece jenom květy rozhodíme světu! Nechať to i kolem burácí a šílí, nechať propast děsí příšerná a bezdná – silni půjdem přes ni, věrni v každé chvíli, cesta naše bude závratná a hvězdná! 58
Když nemohu ti nikdy říc’, Když nemohu ti nikdy říc’,
 co v duši mé se tají – Nechť píseň má ti vyzpívávyzpívá, co v srdci mém se ukrývá, nechť houpe se jak na vlnách – a vyjeví ti v sladkých snách ta kouzla mojich bájí... Žel! Píseň moje nemá slov – co jen ti říci chtěla? Můj nápěv jenom chudým jest – Vždyť v duši skrývám na sta hvězd, a květy, které na lukách mně vesna kdysi v sladkých snách do duše kouzlem schvěla! 59
Ne, Ty to nepovíš, Ne, Ty to nepovíš,
 že bylo jaro jednou, že akácijí vonná říš se nesla v dálku nedohlednou. Dnes mlhy táhnou níž a níž – Už akácije šednou... na lukách leží sněhu tíž, Májmáj vonný že byl jednou – ne, Ty to nepovíš! 60
Přijdeš, duše moje, ke mně – Přijdeš, duše moje, ke mně –
 přijdeš na luka... kukačka nám přetajemně do snů zakuká... Svlačec vonnou hlavu zvednezvedne, lehce zakývá... do květů si muška sedne zlatá, zářivá... Chrpa jako stín Tvých zraků vstane v obilí... Tiše – tiše... do oblaků vzlétnou motýli... 61
Život bych ti chtěla dát, Život bych ti chtěla dát,
 touhy své a mladé sny – kdybych mohla jedenkrát s tebou nazpět – do vesny! S tebou celé jaro prožít ve smíchu a radosti – do svých teskných písní vložit touhy tvojí mladosti! U tvých nohou klečet zticha, poslouchat zpěv slavíků, kterak země sladce dýchá, voní květy šeříků... Ve větvích jak ševelí to, zvukem drahých pocelů... a co něžné touhy skryto v tajůplném ševelu! 62 Jak den v bílých mlhách mizí, na květy se snáší sen... ve vánku se houpou břízy, v rudých mračnech hasne den... Hvězdy zřít – jak na blankytu jasnou nocí začnou plát... a při jejich skvoucím třpytu tvoje oči celovat! Život bych ti chtěla dát, touhy své a mladé sny – kdybych mohla jedenkrát s tebou nazpět do vesny! 63
Čím výše půjdu, více budeš mým, Čím výše půjdu, více budeš mým,
 tvá cesta jenom tudy vede ke mně, kde nad propastí strmým úskalím zní skalních strží hlasy přetajemně... Čím výše půjdu – stále výš a výš – ty jako stín se budeš za mnou chvěti, kde hvězdná plane neobsáhlá říš, kde skalní orel smělým vzmachem letí... Až potom stanu sama ve hvězdách, tu budeš kleče chtít mne zváti svojí, a bude pozdě. Život jednou táh’ mým krajem jen, a marný vinou tvojí. 64
Srdce moje v ňadrech znaveno je bolem, Srdce moje v ňadrech znaveno je bolem,
 jenom zmámen budeš mojím skvělým jasem, a čím výše půjdu, temno bude kolemkolem, volati mne budeš touhyplným hlasem! Jako bílá hvězda zářit budu Tobě, nikdy rád mne neměl’s – jasně dnes to cítím, nebyl bys mé květy zničil na mém hroběhrobě, nebyl bys mne zapřel celým svojím žitím! Jenom na tu hvězdu hledět budeš stále, kdyby zhasla, cítím, odvrátíš se zase, Tvoje písně sladké zniknou v němém žaležale, jako nad mým srdcem země zavřela se. Jenom její záře Tebe ke mně mámí, jenom její něhou struny Tvé se chvějí... kdyby večer nastal mými nad nivami, zřela bych Tvé oči, jak se odvracejí! 65
A když přijde zima, usnou zase luka, A když přijde zima, usnou zase luka,
 krajem ptáci houfně na jih potáhnou... jenom svěží květy dá ti moje ruka, písně mé tvou duši něhou obsáhnou. Když se budou kupit na vodách zas ledyledy, z oblaků když na zem sesype se sníh. .sníh... Do svých dlaní vezmu obličej tvůj bledý, hlavu tvoji drahou uspím v loktech svých..svých... Jen tak tiše vnořím oči do tvých zraků, drahé čelo tvoje mlčky pohladím – a klid bude kolem – hvězdy svitnou z mraků, v naší duši vzplanou jasem zářivým – 66
Tvé oči v náruč tvou mne zvou, Tvé oči v náruč tvou mne zvou,
 už hvězdy svitly dálavou, a obláčky se nebem honí – Já vím, že dneska budu tvou, než hvězdy v mračnech uhasnou, tak sladce květy voní! Já budu tvou, už stíny jdou, a mlhy táhnou krajinou, a hvězdy slzy roní. Ó, zkolébej mne písní svou, klekáním zvony z dálky zvou – jak umíráčkem zvoní! 67
Tvé polibky mne stále pálí Tvé polibky mne stále pálí
 na šíji... To motýli se kolébali – mou duši žhavá píseň z dálídáli opíjí... Je poledne, a klasy voní, a koroptve se v reji honí v obilí... a na stromech už plody zrají, a kolem nich se kolébají motýli... Ó, smutku touhy neskonalý! Tvé polibky mne stále pálí na šíji! – 68
Jsem Tvoje celá, Jsem Tvoje celá,
 má píseň, má touha vřelá! Můj teskný vzdech a oka žeh, nejtišší úsměv čela! Jdeš se mnou ve snu, jdeš se mnou ve dne, Jsi stále u mne, kam oko vzhlédne – Jsi celý můj, sníš na dně v mé duši, mé srdce stále jen Tebou buší. Je celá Tvojí má duše snivá, má píseň žhoucí písní Tvou zpívá... můj každý dech na žhavých rtech – nejmenší záchvěv těla – jsem Tvoje celá! 69
Až budeš unaven – přijď ke mně pak, Až budeš unaven – přijď ke mně pak,
 já věčně budu tebe ždát... Ke mně se skloň, v mé oči upři zrak, chci odvahu ti novou dát. Až budeš unaven a světem syt, pak na mé šíji hlavu skryj – Chci novou silou tebe napojit, z mé lásky nový život pij! Až budeš unaven – ó, duše má – pak v moje žhoucí lokty spěš... Chci žití tvoje vystlat růžema – v mé duši – svoji nalezneš! 70
Až oči Tvoje spočinou Až oči Tvoje spočinou
 na snivých slokách mých, – mé touhy Tebe ovinou, můj tichý vzdech a smích! Zda sobě také vzpomeneš, Ty slunce mé, že se mnou jdeš? Že ve Tvých stopách kráčím dál, tak šťastna nesu všechen žal? A zamyslíš se trochu snad, až přečteš krátkou píseň mou – Byl první máj – měl jsi mne rád – mně vzešlo slunce věčnou tmou. 71 OBSAH.
Astry: Život5 ZdaZda, duše má6 Sloky7 Píseň8 Můj sen9 Píseň10 Měsíčku11 Je všude lež12 Naděje13 Sestře14 Kdybys přišla15 Sudičky16 Nevrátíš se18 Idylla na hřbitově20 Bílý kos22 Alhambra23 Smutek24 Píseň25 Láska26 Šotek27 Ztichlý slavík29 Než odtud půjdu30 Rosa padá31 Sloky32 Osud33 Po bouři34 Andante35 Podzimní36 Sluníčka39–71
E: lp; 2006 [72]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Poetické besedy Máje; Vrchlický, Jaroslav; Máj; Grégr, Eduard
(Poetické besedy Máje. Pořádá Jaroslav Vrchlický. - 5. - Vydalo nakladatelské družstvo Máje - Knihtiskárna Dra Ed. Grégra a syna)

Místo: Praha

Vydání: 1.

Počet stran: 72