Přišlo to jak světlo, jako pousmání,

Tereza Dubrovská

Přišlo to jak světlo, jako pousmánípousmání, Přišlo to jak světlo, jako pousmánípousmání,
kouzlem sňalo smutky s mojich bledých skrání, duší mojí svitlo, zavířilo v hloubi jako paprsk slunce v stinné, temné loubí.
Což pak snem to není – může to být skutkem? Na vždy se dnes loučím se svým stálým smutkem. Tolik slz a tolik nesmírného bolu – a přec hvězdy bílé svítí na mne dolů! Což pak je to pravdou, duše sladká, drahá? Duch můj letem orla za hvězdy až sahá – v duši mojí slunce žhoucím jasem hoří, jako maják bílý na nesmírném moři! 39