Nové básně 1 (1798)

Svazek třetí, Antonín Jaroslav Puchmajer

Diplomatická verze Ediční verze
Nové
Básně vydané od ANTONÍNA PUCHMAJERA.
V Praze u Jana Herrla 1798
[I] Jeho Hraběcý Milosti Pánu, Panu Joachymovi z Šternberku, Učených společností České, Řezenské a Berlínské oudu, Pánu na Radnicých a na Darově.
Nic než drobné kvítky Tobě, Slavný Čechu! podávám, Kterých ročně vjarní době Zlouky České dostávám. Pěkných sem y letos dobyl Zzemě, vníž tvůj předek, vstav Tatarů, zlých zhoubcý, pobil, Statečný rek Jaroslav. [III] Nemiléli budou kvítky, Pěkně svité dověnce, Čechovy co snesly dítky Pro Vzácného Vlastence? Lípě, kde se vlistí skrývá, Vděčně, vpěkný jarní čas, Slavík, malý ptáček, zpívá; Veselí vše jeho hlas. Tak y Tobě, slavný Muži! Češí, když ti zpívají, Včistém kvítku, vvonné růži Obět vděčnou vzdávají. Jestli které nedospěly; Pomni: kde teď květiny, Tam že málo předtím měly Domov hloh a trniny. Však když záře jména Tvého Kvítky tyto osloní; Dojdou cýle žádaného: Rozkvetou a zavoní! A. Puchmajer.
[IV] Rejistřík.Stránka. Život Antonína Hraběte z Šporku Ošťestí člověka1 Okouzlení17 Veselá svadba18 Na Brožíka18 Výstraha19 Janek20 Na T. T.20 Hora v Polohu (kporodu pracujícý)21 Má Bohyně22 Zlé ženy23 Laskavec24 Na Patera Menera26 Na Drába26 Dvě sestry, na A. B**27 Májový větříček29 Nová moda29 Nemilosrdný otec30 Výstraha35 Nesvorní manželé36 Dudák37 Mudrák43 Pán a pes43 Na V. J**44 Oda Šeb. Hněvkovskému45 Mlíkařka49 Toužení po Katině51 Psaní na Jaroslava Puchmíra53 Nasmrt N. N.62 Lev pokorný64 Lakomec65 Blažený sedlák68 [V] Žáby okrále prosýcý70 Na Annu71 Píseň hrobářská72 List na J. N.74 Dlouhé kázaní74 Přílišná naděje a nedošlá moudrost75 Kníhy90 Odpornícy90 Zamilovaný Janek91 Pochlebník91 Na pomluvače91 Na Konyáše91 Mladík a smrt92 Povětří97 Můj ráj99 Dobrý kazatel106 Na utrhače106 Poutník107 Děvčino smrti rozjímání112 Nápis112 Strejc Troják113 Dobrá rada manželům116 Terezyi, Alžbětě a Apolonyi hraběnkám Vratislavkám z Mitrovic117 Radní páni118 Špatný zrak118 Na správce118 Bitva Černopolská119 Dívka věrná127 Oučinkové lásky135 Na Čechy136 Výstraha před soudcy všem pannám141 Oda na důstojného P. P. Ant. Strnada144 Na Amora146 Děvčí boj zpěv druhý148 Na lékaře a právníka166167 Na vypadlý paní zub168 Dívce, která litovala žemu tajemství zjevila168 Lenka168
[VI] Život Antonína Svaté Římské Říše Hraběte z Šporku.
Bezevší honosnosti aneb ublížení pravdě řícy můžeme, že netoliko Česká, alebrž y žádná jiná země, muže zurozenstva předního ukázati nemůže, ještoby se vusylování ovzdělání umění v Čechách hraběti našemu byl vrovnal, neřcyliby jej byl převýšil. Otec jeho Jan Hrabě z Šporku pocházel z Vestfál, zestaré rodiny Šporské. Vtřidcýtileté vojně jakož y v Tureckých válkách podpraporcy cýsařskými bojoval, a tak zmužile se choval, že Cýsařové, chtíce se mu zazvláštní jeho udatnost odměniti, knejvyšším ho ouřadům vyzdvíhli a nesmírných bohatství a darů mu udělili. Matka Šporka našeho, ana s ním léta 1662, 9 Března v Heřmanoměstcy v Kouřímsku [VII] slehla, byla z Meklenburska, zeznamenité rodiny Finecké. Rodičové tito dali osmiletého Šporka našeho k Jezovitům na Kutnou horu, aby se zde najejich nižších školách počátkům umění zaučoval. Již tehdáž takovou pilnost, horlivost a lásku kuměním nasobě ukazoval, že se mu učitelé jeho dosti vynadiviti nemohli. Třináctého roku věku svého poslán byl do Prahy, by se zde umění mudrckému a právnímu učil. Brzy potom, když svých akademických študyí dokonal, umřel otec jeho, starec osmdesátiletý, který ještě předsmrtí svou, tohoto staršího y mladšího syna svého, synovcům svým podochranu a poručenství odevzdal, kteréž y zatou příčinou z Vestfál do Čech povolal, a jim krozličným ouřadům vojenským dopomáhal. Léta 1680 vydal se dle obyčeje Urozených panů Českých nacestu docyzých zemí, a projev a spatřiv nejznamenitější dvory, královské y knížecý, vše, což bylo užitečného, pěkného a řemeslného, pilně sobě zaznamenal, a pak kokrase a kprospěchu vlasti své v Čechách uvesti usyloval. Sem [VIII] patří jeden příběh, kteréhož mlčením pominouti nelze. Špork náš slyšel v Paříži ponejprvé troubiti na waldhorny, které právě tehdáž vynalezeny byly. Tento líbezný nástroj hudebný tak se mu velice zalíbil, že několika služebníkům svým poručil, naněm se cvičiti, kteří vkrátkém čase tak dobrý prospěch učinili, že přišedše zpátky do Čech y jiné vyučovali, tak že zadnů našich Čechové vtroubení na waldhorny všecky národy převyšují. Byť potomcy naši zvěděli omužích znamenitých, kteří hudbu v Čechách nástrojem tímto obohatili, jména jejich zde položiti sluší. Jednomu říkali Václav Svída, a druhý sloul Petr Röllich, oba poddaní Hraběte z Šporku. Mezy tím dosáhl Špork věku kzpravování panství svých potřebného, a uvázal se sám vdržení jejich. Pověst ojeho učenosti a šlechetnosti došla vkrátce y dvora cýsařského, kterýž ho knejvyšším ouřadům a hodnostem pozdvihoval. Cýsař Leopold učinil ho nejprvé svým komorníkem, pak místodržícým v Čechách a tajnou radou. Uvšech hodnostech těchto vždy nejvíce kto- [IX] mu měl zření, aby y Cýsaři y vlasti své nejjistší důkazy věrnosti a horlivosti dával, kratochvile rozličné a zábavy přátelům svým způsoboval, a přitom ale y ducha svého neunaveným čítáním kněh nejlepších a jiným učeným cvičením nasycoval a posylňoval. Žádný neuvěří, jak mnoho peněz kpozdvižení umění, jak duchovních tak y světských, vynaložil. Nebylo učeného člověka neb kunstýře zajeho času v Evropě, kterémužby nebyl dopisoval a jehožby buď dary, buď přívětivostí a pochvalou nebyl ksobě byl přivinul. Pozůstalo 20 hrubých svazků, kteří pouhá toliko psaní učených jemu a jeho naně odpovědi obsahují. Odevšad, zvláště ale z Francouz nejvýbornější a nejdraší sobě dal kníhy přivážeti, jímiž své tři kníhovny (Bibliotéky) totižto v Praze, v Lise, a v Kukusu naplňoval. Byť pak chuti kčtení mezy krajany svými trochu povzbudil, dával nejlepší moralní kníhy z Frančiny do Němčiny překládati, kteroužto prácy navětším díle dvě jeho učeností a zběhlostí v kněhách stkvícý se dcery podníkaly. Pak za- [X] ložil nasvůj peníz v Lise jednu znejlepších tiskáren v Čechách, vníž tato překládaní tlačiti a darmo poddaným svým rozdávati poručil. Nato toliko více než jedenkráte stotisýc zlatých vynaložil. Spodobnou štědrostí napomáhal všem Kunstýřům. Z Nornberka povolav Rencena, vyborného mistra, scelou jeho čeledí ksobě, v Kukusu mu dal obydlí, a zde ho všemi kživnosti potřebnými věcmi,věcmi zaopatřil. Pěkné tohoto slavného muže rytiny, a mladé rytce, kteréž vycvičil, zato vše Hraběti z Šporku máme co děkovati. Jemu jsme y větším dílem povinni dokonalost Brandelských obrazů; poněvadž on tohoto y vcyzyně rozhlášeného malíře dary znamenitými a jinými prostředky kprácy pobodala vzbuzoval. Y Brauna, jednoho znejvýbornějších řezbářův našich velikomyslně ochraňoval, sjehož řezbami, jichž se asy 300 kusů počítá, své kostely, hrady, zahrady a veselné háje okrašloval. Špork náš uvedl y vČechách vážné a směšné zpěvohry vlaské, kteréž nasvé vlastní outraty vydržoval.
[XI] Přivšech jeho veselostech a radostech, které ne tak prosvé vlastní obveselení, jako provyražení hostů svých nastrojoval, sjakousy královskou nádherností panovali kunst a výborný šmak, které nasvých honbách, připtačnictví, vhudbě, vspolečnostech a přihostinách co nejlípe spolu spojiti a sjednotiti uměl. Toto vše a osobní jeho přívětivost a vlídnost byly příčinou, že se vždy hosté, nejvyšší panstva, a všickni cyzozemcy, co do Čech přicházeli, kněmu hrnuli a valili. Y králové a knížata poctili ho svou přítomností; jakož oba Augustové, králové Polští, František vývoda Lotrynský a potomní cýsař Římský, a jiní němečtí a cyzý vévody a knížata, kteréž on, co nejnádherněji mohl, přivítal, vyrazyl a poctil. Naproti tomu ale zase králové Polští August I, y II, častěji ksobě ho zvali, dílem dosvého veselného, roku 1730 u Mýhlberka drženého ležení, dílem do Drážďan, a vždy ho szřejmým uctivosti mu prokázaním přijímali. Jistého dne hrál s Králem, a ač sy štěstí přejícýho sobě nevší- [XII] mal, nedaje toho ovšem nasobě znáti, předce krále o 20000 tolarů obehrál. Špork králi se zato poděkoval, a zvěda, žeby mezy přítomnými slečna jedna byla chudobná, šel kní a pozdraviv jí, zdvořile jí žádal, by tuto summu peněz přijmouti se nezpěčovala. Y nechtě její díkůčinění ani slyšeti, spěšně odešel a společnost opustil. Neméně velikomyslně jednal sjedním přítelem svým zemanem Českým, kterému 50000 tolarů odpustil, dověda se, žeby se tím velmi zhubil a zkazyl, kdyby mu tento dluh veliký měl zaplatiti. Však ale ještě větší štědrost ksvým spoluměšťanům nasobě ukázal Špork včas veřejné potřeby, neštěstí a bídy. Přiobecní drahotě, kteráž roku 1695 tak velice se rozmohla, že strych žita byl za 8 zlatých, kázal otevříti své obilnice, a 900 strychů obilí mezy chudé rozdati, čehož velikomyslně y následujícý léta činiti nepřestával. Mlčením pomíjíme štědrých a mnohých almužen, které den podni mezy chudé rozdával. Našlo se vjeho počtech, že jeda jedenkráte do Karlových varů přes 3000 zl. na cestě na sa- [XIII] mé toliko almužny rozdal. V Lise, Konojedi, a Kukusu, panstvích svých, přestkvostné vystavěl špitály, pro chudé sestaralé poddané obého pohlaví, znamenitými je nadav důchody. Nejpřednější mezy ními jestiť Kukusský, který y spolu zapříčinou zdravých vod svých všudy známý jest a povědomý. Vtomto stkvostném, nejdražšími obrazy, řezbami a všemi domácými potřebami nazbyt zaopatřeném, stavení, živí se sto mužských a ženských osob, které ročně po 80 zl. navyživenou dostávají, kdežto y kzaopatření nemocných vystavěl pěkný klášter pro Bratří milosrdné, a kjejich y nemocných vyživení důchody panství Hradlického, které se na 300000 šacovalo, y souroky od 100000 zl. vykázal. Kdomu Invalidů blíž Prahy, jejž někdy Karel VI. byl vystavěl, daroval 60000 zl., knimž y přidal 3000 zl. ročních příjmů, z kterých ustavičně 50 vojáků, kteří své zdraví aneb oudy navojně byli ztratili, vyživováni býti měli. Bosákům vystavěl a nadal v Lise nový klášter, jiný, jakž řečeno, Bratřím milosrdným v Kukusu, a [XIV] třetí Celestýnkám v Hradlicy, které poslední potomně do Prahy přeloženy byly. Bratřím milosrdným Pražským vykázal kustavičnému opatrování 15 nemocných osob potřebné důchody. Biskupské seminaryum v Královéhradcy rozmnožil dvěma Alumny. Mnoho založil a uvedl kostelů a kaplí a jiných duchovních stavení, kterých zde prokrátkost pomíjíme. Nemaje natom dosti, že neštěstí svých spolusousedů Českých tak velikomyslně oblehčoval, ruku svou štědrou otvíral y cyzým zemím. Truchlivý a smutný stav křesťanů vzajetí Tureckém lkajícých pronikl velmi cytlivé srdce jeho. Byť jim trochu polehčil břemena jejich, odevzdal PP. Trynytárům, kteří navysvobození zajatých křesťanů založeni byli, 100000 zl., aby zjejich ouroků dva díly vynakládali navykoupení zajatých u Turka křesťanů, a díl jeden kosvobození nešťastných sousedů, kteří prodluhy v Praze vžalářích zadržáni byli. Kdožby sobě medle pomyslil, že tento dobročinný a osvou vlast y veškeré pokolení lidské zasloužilý muž,muž nebyl odevšech [XV] lidí ctěn a vážen? Že měl y nepřátele? – Opravdu povstali lidé, – lidé, nakteréby se to nejméně bylo řeklo – kteří všecku svou zlost a nevděčnost nastrojili nato, aby jméno tohoto přítele a dobrodince lidského všelikým utrháním zneuctili, a jej dopří přenespravedlivých uvrhli a zapletli. Příčinu první kevšem nešťastným přím a hadruňkům právním dala chybná zpráva panství zajeho a bratra mladšího poručenství. On pohnal strejce a poručníky své kuprávu o 160000 zl., kteréž mu na hotových odstraniti měli. Vyřčení právní vypadlo, jakž hrabě náš žádal, a ač dvakráte bylo potvrzeno, mocní předce hraběte nepřátelé, které měl udvora, vyplnění jeho zamezyli. Ztěchto processů pošly ostatní mrzutosti, které hraběti našemu odté doby život zahořčily. Bychomť řeči nešířili tuze, dosti buď povědíti: že sním sevší nepravostí, kterouž všeliká práva kroucení vmocy své mají, zacházýno bylo; že vyřčení právní, kteréž kjeho spokojenosti a zadostučinění vypadalo, vždy bylo zastaveno a nevyplněno; [XVI] že skrze chytrost některých Rabulistů oznamenitou summu peněz, kterou mu cyzý lidé dlužni byli, a skrze mnohé pokuty, které platiti musyl, oněkolikráte sto tisýc zl. přišel. Mezy jinými mu byl Václav Nayman z Pucholce, právní přítel v Praze, jedním znejhlavnějších a nejnebezpečnějších nepřátel. Tento ač učený a zběhlý právník vlastní svou čest rozličnými zmazal a zkalil ouskoky, kterých užíval, by bohatství, čest y sám život hraběte zkrátiti mohl. Veškerá Akta, kteráž vtéto při vedena byla, vyšla najevo, a dokazují, jak hanebně a nešlechetně shrabětem zacházel. Najman sám jedenkráte pováživ nespravedlnosti, kterou tomuto rozšafnému a křesťanskému muži byl učinil, šel dosebe, a přijda khraběti, poprosyl ho upřítomnosti dvou svědků zaodpuštění, a obětoval se mu proti ostatním jeho odporníkům. Velikomyslný Špork, zapomenuv naučiněná sobě příkoří, přátelsky ho přijal, a naznamení vší důvěrnosti své kněmu, odevzdal mu všecky své pře neb procesy kvyvedení, zakteréž se mu písemně uručil 5000 zl. vměnných listech dáti, kdyby [XVII] věcy jeho brzy kukoncy přivedl. Milosti této Najman velmi zle užil. Sotva pět měsýců uplynulo, když již připovězených sobě 5000 zl. zpurně žádal; a vida, že se hrabě zpěčuje, jemu je platiti, poněvadž ho dosavad ani radou ani skutkem nezastal, tím méně pře jeho kukoncy přivedl, pohnal ho kprávu, a mnohou křivou cestou sobě vymohl rozkaz neb poručení, podlé kterého Špork roku 1720 vnocy zsvého zámku v Lise vyzdvižen a do Prahy na bílou věži (Daliborku) do vězení přivezen byl. Tato potupa tak jeho mysli pohnula, že donebezpečné nemocy upadl, vkteréžby málem život svůj byl ztratil. Neméně strašlivá bouře ztáhla se roku 1729 nadhlavou hraběte Šporka. Jacýsy zlomyslní a závistiví lidé,lidé osočili a obžalovali ho u biskupské konsystoře Královéhradské, jakoby kníhovna jeho Kukusská naplněná byla kníhami kacýřskými, které prej do Němčiny přeložiti, v Lise potajmo tlačiti a knemalé náboženství škodě a zkáze mezy poddané rozdávati dal. Y zde v Kukusu přepadli ho vnocy, a obsadivše všecky dvéře [XVIII] a cesty domovní vojáky, celou jeho kníhovnu, ana 30000 kněh vsobě měla, pobrali a do Královéhradce zavezli. Tato Inquisycý nakníhy trvala sedm let napořád, až léta 1736 Špork zanevinného uznán, a jeho zlostní žalobnícy přinuceni byli, odvolati a veřejně v Kukusu ho odprosyti. Kníhy zkníhovny jeho vybrané na větším díle byly mu navráceny, znichžto Arcybiskup Pražský jeden díl, zvlaště který vLise a vPraze byl tlačen, za 12000 zl. odkoupil, a poArcybiskupství svém rozdati rozkázal. Potéto přešlé bouři život vedl pokojnější, nepřestávaje, dobré a chvalitebné skutky provozovati a orozšíření umění v Čechách horlivě se snažiti, až léta 1738, 30 března života svého dokonal. Předsmrtí svou vydal se ještě nacestu doLyneburka, chtě Ludvíka Rudolfa, Vévodu Wolfenbytelského, otce tehdejší panujícý Cýsařovny Alžběty Chrystýny, navštíviti. Tělo jeho bylo sevší nádherností v Kukusské umrlčí kapli pochováno. Mnoho tisýc lidí oplakávalo ujeho hrobu svého přítele a dobrodincedobrodince, pána a otce, zachovatele [XIX] a ochránce; jednohlasytě všickni vyznali, že smrt jeho jestiť nenahraditedlnou strátou propána země, provlast a lidské pokolení, kteří všickni mnoho mu měli co děkovati. Špork se oženil léta 1687 s Františkou Apolonyí, zprostné Familie slezských svobodných panů zSverts, a Reys; kteréžto po zasnoubení celý ještě rok dal stou vejmínkou narozmyšlenou, že sám chce otcovské její věno zdvojnásobniti, kdy hodnějšího sebe manžela sobě vynajde. Vtomto šťastném manželství zplodil několikero dítek, které ale větším dílem hned záhy vdětinství pomřely. Dvě toliko zůstaly dcery. Starší a prvorozená velikou již odmladosti hořela žádostí, obětovati panenství své Bohu, a vstoupiti dostavu Duchovního. Otec její všemožně se umyslu jejímu zpíral, posledně ale jsa prosbami jejími a stálostí přemožen, vzal ji léta 1700 ssebou do Říma, a navrátiv se domů, zámek svůj Hradlický proměnil vklášter panenský Celestynek, zřádu zvěstování Panny Marye, vktérem Eleonora oblečena, a popřestálém zkoušení a složeném slibu zaMatku a Ředitelkyni ustano- [XX] vena byla. Druhá dcera Anna Kateřina,Kateřina vdala se zablízkého příbuzného svého, Františka Karla Rudolfa, potomního Hraběte zSvertse, kukterémuž spojení otec její v Římě dovolení potřebné vymohl. Obě byly netoliko prokrásu, rod a bohatství své, ale zvláště prosvou zběhlost vuměních a opravdovou pobožnost, neobyčejnou okrasou pohlaví svého. Mnohé pobožné a vzdělavatedlné moralní kníhy z Frančiny do Němčiny přeložily, jakž sme již nahoře podotkli; a jejich čistý a pěkný psání způsob a vyjádření mohlyby zahanbiti mnohého znynějších tak učených krasopisáků. Mimo jiné slavné činy a skutky Špork náš způsobil a uvedl vlastní řád myslivecký kecti sv. Huberta, jehožto znamení čestné pozůstávalo vzlatém mysliveckém růžku, který sobrazem sv. Huberta nazlaté medalii zavěšen byl. Cýsař Karel VI., po svém za Českého Krále korunování, vyrážeje a obíraje se shonbou v Brandejse, léta 1723, ráčil řád tento přijmouti a dovolil, by mu ho Hrabě sám podal. Namístě, na kterémž tato slavnost se dála, vyzdvižen byl pěkný [XXI] památný sloup, a mnohé zlaté y stříbrné, zapříčinou tohoto příběhu bité pamětní peníze, rozdávány byly. Tento řád potom přijali Cýsařovna Alžběta, August Král Polský, Frydrych Vylím Král Pruský, volency Mohučský, Kolínský a Tryerský a jiné Knížata Římské Říše. Však ale všecka tato znamení jeho skoro královské stkvostnosti přijdou kzapomenutí, když ještě jméno jeho pro jeho opravdovou bohobojnost, lásku a náklonnost klidem a outrpnost kchudým upotomků nejpozdnějších vživé paměti kvésti bude. Pokud náboženství opravdové ctitele najde a u Čechů vpravé vážnosti státi bude; potud na Šporkovy outraty vydané a bezčísla mezy panstvo a pobožný lid rozdané pobožné kníhy,kníhy jméno jeho zachovají a oslaví. Okníhách, kterých více než sto svým nákladem, jazykem Českým y Německým nasvětlo vydal, byloby příliš obšírné zde jednati, a y zbytečné, poněvadž zaznamenány jsou vdruhém dílu životů učených Čechů, které snad vkrátce podruhé nasvětlo vyjdou.
[XXII] O štěstí člověka. List Rozyně.
Jakéž mi to štěstí nazemi? tolikrátes mi opětovala Rozyno. Život podrobený nemocým, krása proměně, bohatství ztrátě, sláva zkáze, přátelství šalbě, a láska nestálosti. Přílišné zymy neb horka, zbytečné sloty neb sucha, větry a krupobití požitky kazejí polní, a život člověka nouzý naplňují. Zatřásla se země, a pohřížila se v rozvalinách jejích města sobyvateli; vody mocné se vylily, a lidné někdy zatopily krajiny; hory vymrštily ohně své, a po tolika uplynulých věcých dobýváme nyní zasypaná zpopelů města; vznikla vojna, a polovicy obyvatelů vzemi vyplenivši, druhou polovicy vnouzy a bídě zůstavila. Hlad y mor, jakby se ssebou smluvili, o to se snažují, kterýby znich pokolení lidskému více zlého učiniti mohl. Zdá se, že y samo nebe opuštěné nenávidí země, když hromy své shůry sesýlá, aby všelikou bytost žijícý vypleňovali, aneb vprach a popel obracovali obydlí její. Y což rovně ještě věcý jest nesnesytedlnou, jak již odpo- [1] čátku světa mocnější slabšího hněte a utiskuje; jakéž mi to štěstí nazemi? Takés často naříkala Rozyno, že ztisýc cest, které tě vždy ksmutku provodily, zanedbalas jedné stezky nepozorné; neb zřídka se kdo nani zahodil; ale ona přímo kpravdě vedla. Kdokolivěk vmysli božství sobě vystavil, tenť spolu y dobrotu vystaviti musý; tak to jest nerozdílnou té věčné bytnosti vlastností. Jakžby se to sdobrotou Boží shodnouti mohlo, aby natvořiv tolik nevinných stvoření, chtěl je míti na zemi nešťastnými? Bůh dobrý jest; totě nejspravedlivější vyřčení; toť y štěstím musý býti nasvětě. Rozyno! vtěch nejhroznějších věcech najdeš blaženost, jestli jí hledati chceš. Smrt prej, zevšeho zlého jest největší; a předces slyšela, že jich tolik jakož nejpřednějšího štěstí žádalo smrti, co trpíce dlouho, sami se zabili. Zajisté, jestliže vobšírnějším smyslu blaženost bráti budeš, všecko, cokoli vidíš, vjistém způsobu vzato, šťastné jest.
2 Býti namístě, nakterém přirození věc nějakou míti chtělo, jest býti vstavu vlastním; a zatím jest to býti šťastným. Pokud dub nádherně háj celý zastěňoval; pokud ptáček svobodně vpovětří sobě proletoval; pokud růže své se držela větvičky; řícy se může, že byli šťastní. Jak mile ale násylná sekera dub odkořene rozdělila; svévolný chlapec chytře se přikradna, ptáčka polapil, a růže odsvé odtržena byla haluzky: dub, pták y růže staly se nešťastnými.
Ale ten čížeček zelenavý, Jehožto Rozyna krmí, baví; Najejích rukou co sedě zpívá, Vnocy y připrsých odpočívá. Žádný ho ptáček pryč neodstraší, Ani ho odvábí ani zplaší. On zde své nevole zapomíná, Když ho jen miluje pěkná Zyna. Aniť ta růžička rozvinutá, Rozyno, rukou tvou utrhnutá, Natvém kdy počne se lůně stkvíti, Nebude zanešťastnou se míti. Ačkoli prozbyla bytí, vůně, Uvadla vrozkoše krásném trůně.
To jest pravda: že Prozřetedlnost, rozsypujíc štěstí pozemi, a každému stvoření jistou jeho míru vykazujíc, časem je 3 buď oumyslně utajiti chtěla, aby horlivěji hledané, větší ponalezení rozkoš přineslo; buď (kdož uhodne, kjakému cýli a koncy,) nevidomého jakéhos vraha představila, kterýby všecky země obíhaje kouty, blaženosti naše časem zahořčil, a časem, kdy sme jich ledva zakusyli, nelitostivě vydíral. Y ztoho to pošlo, že kdybychom podstatného nazemi štěstí nečili a neviděli, přiznati bychom se ledva nemusyli, že blaženost, podobna knocy tmavé, žádnou sama vsobě není podstatou; jako noc naobzvláštním toliko uchýlení se paprsků slůnečných, blaženost tak naoddálení se napadajícých nanás odevšad protivností by záležela. Ale štěstí jest podstatné, Rozyno! když se neštěstí lze opírati; ač ten toliko bude šťastným, kdo méně utrpěl, a to šťastností, co nesčíslné života hořkosti mocněji buď sladí, buď odhání. Tak uvážená blaženost ještě se jasněji určí, když ji nazveme: Požíváním bez překážky dobra zamilovaného. Lidí oštěstí člověka smejšlejícých čtverý jest rozdíl: Duchovních, obecních, polityků a mudrcův. První, poněvadž znižiny zemské až dovysokosti nebes nás vynášejí, a my očlověku nazemi (a ne tím časem opříštím jeho životu nanebi) mlu- 4 viti chceme; protož blaženost tamta, jakožto porovnání žádného nemajecy, kcýli našemu náležeti nebude. Lid obecný zaštěstí klade důstatek; nepovažuje a y nevěda otisýcerých starostech a hryzeních, které opůlnocy budí boháče nepokojného, to má zanejpožádanější, čeho mu nejmenší částku Prozřetedlnost udelilaudělila. Politycy to blažeností nazývají, když každý, kdo kobecenství přináleží, zadost svému cýli učiní, a naproti tomu, obecenství spravedlivě se mu odplácý. Mudrcy ale, rozumějíce, že donejskrytějších srdce koutů, kde jest trůn štěstí, proniknouti uměli, zdají se světším ujištěním stezku nám kněmu ukazovati, kdyby vrozličnosti zdání svých, natisýcerých se důvodech rozlézajícých, toho vnás důvěření neoslabovali, které odkrytá pravda, ana hádek nemiluje, táhnouti zasebou zvykla. Někteří znich, pocestě ctnosti nás provodíce, napřípadnosti, any se znedojípky nahazují, žalovati nám docela zabraňují. Y ač natváři jejich stopy bolesti, která je uvnitř sužuje, zřetedlně spatřujeme; ač y my sami vrovné příhodě tolikož ne- 5 příjemností čijeme, předceť oni y nás, y sebe vjediném ctnosti provozování šťastnými nazývají, a tiť ještě nejmoudřeji smýšlejí. Jiní rozkoš zaštěstí člověka ustanovivše, spokojení smyslů největším nazemi dobrem povídají. Y byť ji pod pěknější způsobou následovníkům svým vystavili, ctnost zajisté samu podvyjádření rozkoše podstrčili, jakoby způsobila sladkost tomu, kdož ji dosebe má. Jiní zdraví, vnitřní spokojenost, a důstatek potřebný, zanáhradu nejpřednějších člověka usylí položili; jakoby zdraví štěstím nabývati se mohlo; spokojenost podstatou jakousy obzvláštní a ne všeobecnou byla; a potřebný důstatek nebyl vejdělkem těla zdravého a rozumu. Ta a těm podobná mluvícých oštěstí mudrcův zdání, jedinou ctnost vyjma, buď jsou přesto vymyšlená, buď stěžkostí každému zvláště člověku přiměřená, anebo (což základem našeho uvážení jest,) slaběji nahodilé člověku v živobytí případnosti odhánějí. Blaženosti! Dobro nejžádanější! y kdež tě hledati máme? Čili ty se hluboko uvnitřnostech bohaté země ukrýváš? odkud krvavým potem millionů lidí dobyta, potud mne nasytiti a ublažiti nemůžeš, pokud druhý rovný mně člověk netrpěl? Čili 6 jest potřebí, abych přesdaleká moře, prostředkem tisýcerých nebezpečenství, zatebou plyna, tam, kdes šťastný jakýs zasýdlo sobě vybrala ostrov, dříve tápal, nežlibych najediné slabé dešce vyvázna, požádaného tvého břehu se zachytil? Čili ty mír a pokojnost zapudivši, srozsápaným vojákem vkrvavé válce spřízněná a sloučená, svěncem slávy vojenské uplnou rozdáváš rozkoš? Nebudeliž mi potřebí, potisýcerých mrtvinách ktobě se prodrapovati, matkám uplakaným vydírati děti, a města vejstavná zapalovati? aby omně někdys povědíno bylo: Upokořil celého vůkolí, a byl strachem a hrůzou sousedům! Čili docela závistivá Dobra svého, vosamělé ukrýváš se pustině? a tam, aby ti zvíře divoké vpožívání tvé rozkoše nepřekáželo, nepřístupnou ohražena zásekou, samému toliko nebi spokojení své svěřuješ? Pokojná, žes se uchrániti mohla odoka závistivého! Rozyno! nehledej daleko blaženosti; ona vtobě samé jest. Dobročinné božství, vidouc, ano člověk míry a výboru vnápoji a pokrmu nezachovává, a že ztoho do nemocy upadává, y hned při jeho nohou zavsadilo oučinlivé byliny, kterýmižby se nechodě daleko vslabosti své uzdraviti mohl; a napřípadné vživotě protivnosti neda- 7 loby v duši samé lékařstva? Nedaloby v srdcy sýly jakésy, kteráby se napadajícýmu neštěstí mocněji opříti mohla? Tak jest Rozyno! já sám sem viděl šťastnost tvou, když zprostředku srdce, kde sobě obyčejné založila sýdlo, částku rozkoše vypustivši, nejpěknější oči tvé sladkostí okořenila. Předceť ty šťastnou nazývati se nemůžeš; neb nevědouc snad opokladu, který se vtobě ukryl, uprostřed bohatstvís nejchudší. Láska, které věkové dávní vystavovali oltáře a zapalovali kadidla; kteréžto dobročinností my nyní žijeme, a pokolení lidské ponás množiti se bude, (nemluvíce o příštím člověka životu, ale vzvláštním smyslu, jelikož člověkem nazemi jest;) láska jeho ctnostná a pořádná jediným bude blahoslavenstvím. Nepřipomínáme lásky, vážností kněh Písma vpísni Šalomounově usvěcené, kde se zdá, že cytlivý chot nežije leč toliko životem choti své; kde se zdá, že vyjádření podstatná toho neznají, čeho my nyní falešným studem obvinuvše, vyjadřovati nechceme; kde mluvíce bezobmezení onátuře, jaká sama vsobě jest, více ji šanovali, nežli 8 my; u kterých jest hříchem, jména jí přislušná vyslovovati, a smutným obyčejem, ji zhanobovati: Pohané dávní směleji o lásce psali y mluvili. Čteť se to vživotech mužů velikých Řecké země Diviše Laercyáše; zdá se tam, že se styděli to toliko vysloviti, co křivdu činilo pášícýmu; kde zas ovyjádření šlo přirození samého, stud každý zanevčasný soudili. Láska pořádná, zbožená vosobách Milka a Žížlily, zlým toliko sobě vykládaním lidu obecného, stala se vejtkou starožitnosti; a uvěcy samé byla potřebně naten čas vraženým vnáboženství ustanovením, protože se lid, a tudy moc a množství národu Řeckého vždy rozmnožovalo. Horší nás nyní hlučné po ryňcých vjistých dnech roku žen Ejiptských obcházky; kde nemyslíce ojakýchsy rozpustilostech, ale ouctění matky nátury, obnášejí obrazy a sochy její. Předceť to v tom Ejiptě se dálo, kteréhož řád a práva mohla býti pravidlem procelou zemi; kteréhož řád a práva y nyní zachovaná mohlaby ušťastniti a ublažiti zajisté národy stížené, kdyby proporušení a pokažení naše kzachování právě nebyla nepodobná. Národ Římský, ješto nadcelým světem panovati uměl, jináč smejšlel olásce, když ji porozlehlých svých krajinách všemi způsoby podpíral a vnadil; neboť chtěli tomu 9 národové dávní, aby co všem y každému zvláště štěstí přinášelo, to jako zamrav a zaobyčej jmíno a zachováváno bylo. Dříve ale, nežli ustanovíme, proč láska největším člověka blahoslavenstvím jest, podívejme se, proč zdraví, důstatek, spokojenost mysli, takovým býti nemohou blahoslavenstvím. Kdyby člověk zrodičův zdravých splozený, prozřetedlně potom pěstovaný a živený, míru jistou a výbor zdravých pokrmů záhy hned zachovával, a vášně a náruživosti své rozumem zkrocoval, zdá se, žeby zajisté byl zdravým; neboť ztěch žřídel zanečištěných všech mdlob a nemocý naších počátkové vyplývají. Jakýmž tedy způsobem zdraví blažeností nazvati mocy budeme, když jeho zachování vnaší jediné jest mocy? když ztráta jeho naší jedinou jest vinou? Zachování však zdraví není žádným štěstím člověka, ale toliko pilností jeho; neb blaženost zesamého vyznamenání slova toho zdá se vyjádřiti dobrou toliko případnost. Ještě poněkud mysliti možná: že nebude to blažeností, čeho nečijeme, kdy toho požíváme. Aufidyáš nevzpomněl, jaké to jest dobré, míti oči zdravé; jak oslepl, mluvil: Volilbych so- 10 bě radči oči své, nežli všecky důstatky zemské. Upadlli někdosy vtěžkou nemoc, pojednou se nasladkost zdraví rozpomíná. Jakéž mi to tedy bude štěstí, jehož já nečiji, leč mne cos naně upamatuje? My ale takového pročlověka hledáme štěstí a ublažení, kteréby všecky jeho dny sladkou naplnilo čitedlností. Bohatství! slepé ty božství! které rovně, co se ktobě přibližují, oslepuješ; kdož ti vysoké blaženosti jméno udílí? kdo řekne? že člověk tento, an leže nadrahé podušce, sen utíkajícý nadarmo přivolává, blaženější jest, nežli onen sedláček, který vchládku podstromem odpočívaje, a přestana namále, mezy dítkami, any vůkol něho pohrávají, pokojně usnul. Lukullus, uprostřed rozkošných zahrad svých, smutný chodí; Řím veliký zdá se mu pustinou, a není, kdoby ho vjeho tesknosti rozveselil. Ani předešlá sláva ho netěší, ani sebrané ztyranů Azyatyckých kořisti zabavují; Lukullus předkoncem života svého, zdá se, že již dávno nežije! Mezy množstvím pokrmů, kterých nastoly jeho lesy y moře dodávají, právě kevšem chuti prozbylpozbyl, a zhlídna nalouce pastýře, závidí mu štěstí, kterak on bezouzkostí a starostí obyčejným živě se chlebem, vesele své Koryně zpívá! 11 Y když zajisté lidé jsou vskrovném stavu nadnejvětší boháče blaženější, tedyť již bohatství největší nazemi blažeností nebudou. Ti, kteří spokojenost mysli načele jiných blažeností položili, potřebných zanedbali počtů, jak mnohonásobných věcý kzaložení jí sjíti se musý. Spokojenost taková, zatisýcerými okoličnostmi, jistým spůsobem svázanými, jítiby musyla, které poněvadž sloučeny býti mají, malý znich nějaký nepatrně roztržený kroužek,kroužek celýby řetěz blaženosti porušil a zkazyl. Nám není tak slabého potřebí štěstí, jakého rozmazaný hledal Sybaryta, jehož jedno kohoutí zakokrhání celou zachvělo blažeností!... My chtíce člověka šťastným učiniti, chceme ho, jakž možná nejlípe ozbrojiti, aby (dle možnosti) přišlá ztětivy střela nenalezla místa, kdeby ho poranila. Aniž se zdá, aby mnoho věcý najednou pravdivá blaženost potřebovati mohla; neb to samo vmnožství táhnoucýho dobra roztržení, činí člověka zmateným, že neví, kamby dříve přilnouti měl, a tím samímby ho méně šťastným učinilo. Nejmocněji ale zdají se nanás naléhati ti, ješto ctnost zanejvětší blaženost 12 pokládají. Ona prej člověka vněštěstí potěšila, vštěstí nevypnula; uvšech života příhodách jednostejným učinila; že Arystyd neznámému měšťanu Athenyenskému sám proti sobě řádek napsal, by byl vypovědín, a Sokrates tráveninu vypil myslí neužaslou. Vojanská bouře vejstavná města zkořene boří a kazý; vten čas, když tisýc najednou hlasů luzy bázlivébázlivé, sječením smrti smíšených, celé naplnilo povětří, člověk ctnostýctnostný, zprostřed zřícenin se dobývaje, ani nějaké hrůzy, která nízké duše napadá, nedal nasobě znáti, ani opovážlivě těžkostí případnosti nepohrdl. Bohatý sebou samím, nebojí se žádné krádeže; neb poklad uprostřed srdce svého schoval; a stoje nabřehu bezpečném spolitováním hledí natovaryše cesty své, kteří nerozmyslně vodou se pustivše, bezevšeho spůsobu spomožení tonou. Leč, pozastavme se trochu, rozvažujíce, co to jest ctnost? a potom suďme oštěstí člověka. Kdyby sladké svazky tovaryšstva rozptýlených polesých lidí nebyly shromáždily, a každýby přitom toliko byl zůstal sám o sobě, což ne žádné snešení, ale vrozená nátury náklonnost kpodpoře a ochraně slabého pohlaví ženského, a kpřispětí kupomocy mdlým a nedospělým dítkám, do srdce vští- 13 pila; jakžby se mnoho ctností sesuti musylo, kterým společenství člověka sčlověkem počátek a vzrůst dalo? A předceťbychom člověka, kterýby tak odspůsobu provození ctnosti vzdálen byl, spolu y odblaženosti oddáliti nemohli; neboť Bůh dobrým každému stvoření jest otcem; a štěstí nazemi takým nebes darem býti musý, dojehožby podílu každý obzvláštně člověk, buď sám o sobě, a nebo vspolečnosti žijícý, přináležeti mohl. Nelze zapříti, že ctnost vtovaryšstvě štěstím jest všeobecnosti, a nadevšecko se hledati musý; ale buď sobě někdo mezy lidmi nejctnostnějším (mímo hádaní Stoiků)Stoiků), trpká příhoda, ač povrchně člověka ctnostného spokojena nám ukáže, zármutku jednak vnitřního, který kazý srdce, blaženost; nikdý od něho neoddálí. Nač to Katone spravedlivý vnitřnosti své rozdíráš? Tak jsa ctnostným, již bys měl býti na světě nejšťastnějším! Vždyť medle outok, který na Řím volný bouřlivý Caesar učinil, tvé tobě ctnosti nevydírá? Ty předce život, tento dar člověka nejsladší, sobě odbíráš? A tím hrozným spůsobem, dobrovolně upadaje podbřemenem neštěstí, kteréhos snésti nemohl, sebe y ctnosti své ponižuješ. Ctnost tedy ne vždycky člověka již zde na světě všelijak šťastného činíc, více jej kblahoslavenství budoucý- 14 mu, trvánlivému, a nepomíjejícýmu připravuje, a na tom mějme dosti. Vmysli nyní sobě vystav Rozyno, lásku navšecka živá stvoření se usmívajícý; lásku, ušlechtilou krásami a lahodami, vkteré ji přirození, vzhledem nakaždé pokolení příslušným, přistrojilo. Ona v prostředku nepřešlých pustin Azye polední Slona náramného, když chládku prohorko slůneční hledaje, vhluboké lesy se zapustil, nepovědomými ho stezkami kjeho samicy vedouc, milým rozpaluje ohněm. Když Lev lítý, outokem divokým pokrvi se sháně, zařičí, hlasem pronikavým zastižená v vůkolí zvířata vužásnutí nazemi padnou; jestliže náhodou lvice proti němu vyjde, zapomenuv nahlad a přirozenou divokost, libostí daleko nadsebe mocnější zadržený, nanějaký čas zvířeti, kteréž pohltiti měl, život prodlouží. Láska vprostředku hlubiny studených vod Oceanu půlnočního tu, co nějaký dům plovoucý massu, rozhřívá Velryba. On zašvihna perutí a jedním mrskem dlouhý vody záhon vybrázdiv, natisýce mil odsebe vzdálenou milenku svou nalezl, nesmírným ocasem vody mořské daleko odmrštil, a hodnou lásky své, ještoby mu rod jeho veliký rozmnožila, přijal samicy. Had, jenž se pohoroucým 15 v Affryce písku plazý, tak tuze náturou a postavou rozdílný, lásky podlíhá právům, a ten vžilách jích krve oběh, kteréhož největší vedra zvětšiti nemohou, láska mocnějším svým ohněm sylněji přehání a pohybuje; což potom syčením neboli piskem jedovatá žížala vyzrazujíc, podobného sobě rodu přivabuje družinu. Krt slepý uprostřed tmavé země lásky hledá; a pták povětrný, když teplé nastalo jaro, vkaždém pírku ji čije; tak že bůjného Orla rovně jakož y drobného Střížíčka, samice jeho opoutala. Zemní chrobactvo tak nesčíslnými rozdělené tvárnostmi, požívá sladkosti její, a za tou chvátá náklonností, kterou nátura dovšech věcý živých pro jích rodu rozmnožení vlila, že odnejvětšího mezy zvířaty slona, až do nejdrobnějšího mezy červíky mola; a odtoho zase až dooněch skly toliko, a to ještě sotva dozřených stvoření, vzhledem kterých znovu mol drobný (porovnání velikosti činíce) jako slonem jest: všecky tyto nesčíslné zemské bytosti,bytosti za hlasem lásky, kterou Prozřetedlnost jediným kzachování jích prostředkem míti chtěla, poslušné nátuře ochotně jdou. (Ostatek vsvazku čtvrtém.)
16
Okouzlení.
Poraď Bělo! co mám začít, Bych tě nemiloval? Poraď, bych tě zmysli zbavil, Orozum se nepřipravil; Cobych potřeboval? Ty prej kouzly, žabím háčkem, Srdce més mi jala. Proto nemám nikde stání, Myslím natě bezpřestání: Tys mi udělala! Darmo zakloboukem střemchu Proti čarám nosým. Ale milá střemcha věchu Srdcy jest předc bezprospěchu; Pomoz jináč prosým. Ondy sem dle mnohých rady, Dříve než se dnělo, Setřás rosu sčerné třešně, Jí sy potřel oči spěšně: Nic to neprospělo. 17 Co pak proti tobě mohou Rosa, střemcha, páry? Oči jasné, tváře hladké, Vlasy hebké, řeči sladké; To jsou sylné čáry! Poraď Bělo! čímbych mohl Odměkčit tvou tvrdost? Nelze kráse odporovat; Jakžbych tě moh nemilovat! Proměň vlásku hrdost! Šebestyán Hněvkovský.
Veselá svadba.
Že se stala svadba, matka sotcem skáče, Ženich dřímá, nevěsta sy pláče. V. Bělovský.
Na Brožíka.
Dotvého že syna není mnoho; Povídáš, že se ti ztaškařil. Vzdávej raděj Bohu díky ztoho, Že se potobě předc nezdařil. Š. Hněvkovský.
18
Výstraha.
Všickni povídají, Žebys, panno milá, Jako růže květinky, Všecky převýšila Roztomilé divčinky. Všickni ukazují Natvé pěkné tváře, Kterak pudí žalosti, Jako jasná záře Plaší zrána temnosti. Všickni roztrubují Vtipu spanilosti, Srdce tvého dobroty; Tvé sy váží ctnosti Nadevšecky klénoty. Všickni přisahají, Slyšíc libost řeči V roztomilé písničce, Že chtí sáhnout kmeči Kvůli zlaté divčičce. 19 Ale žádný milá, Žádný vmilování Nevěnuje stálosti; Smotýlem se shání Pokvetoucý mladosti. Dým a páru mluvíc, Zahrávají sobě S spanilým tvým životem. Vlidná moudrost tobě Nejdražším buď klénotem. Vojtěch Nejedlý.
Janek.
Přítelem proč ženských Janek nechce býti? Že ho žádná nechce ráda míti. V. Bělovský.
Na T. T.
Oumrlých dobře jen se mluvit má, Praví starožitné přísloví. Kdo se potvé smrti natě pozeptá, Naten způsob nic se nedoví. Š. Hněvkovský.
20
Hora v Polohu. Bájka.
Za Libuše, kdy byl plný divů svět, Praví se, že Chlum tak zježil hřbet, Tak y prej se rozdul vbřiše, Až se lekly Netolice. Což to dím? y Cheb y Pardubice. Lidé, strachy mrouce, pádem z Tiše Utíkali k Brlohu. Nastojte! kdož jaktě živ Viděl taký hrozný div? Hora vpolohu! Vtom, kdy skály ječí, kdy se lesy ježí, Zděšená zvěř zpeleší pryč běží, Kdy je hrozný všudy zvukzvuk, Hřmot a hluk: Pukne Chlum. Y vyskočí.. což? slyš: Maličičká myš! Tak se leckdys básnířův až hrůza Nadme Muza. Ten tu křičí: Já chcy hlásat předůstojně O obrovské s Bohy vojně. Však co bývá často zjeho rýmu? Trochu dýmu. A. Puchmajer.
21
Má Bohyně.
Kyž jsem nyní v Praze Usvé Bohyně! Život můjby blaze Tekl a nevinně. Přiní živu býti, Ráj je vsvětě míti. Proměnnosti hledá Mnohý vmladosti. Tak mi srdce nedá Hledat radosti. Vjejím milování Žádám požívání. Nechť se stkvím co kníže, Krej mne nuzný šat; Nechť mne drží mříže, Nechť mi hrozý kat; Nebojím se meče: Proni krev má teče. 22 Když chtí líté zlosti Vlít svůj nanás hněv; Zalibé nám hosti Svornost jsou a zpěv. Když sy jiný stejská, Srdce mé sy vejská. Když nás láska vede Vvonné zahrady, O tuť dím: ať jede Skrbec spoklady! Zapoklad mám tebe; A tě mít, je nebe. Josef Rautenkranc.
Zlé ženy.
Doslejchám až ktesknosti Nazlé ženy stížnosti, Nechť jsem vměstě, nebo vpoli. Jáť pak dvě jen znám: Jednu doma mám, Druhou... zřím, kam přijdu koli. J. Jungmann.
23
Laskavec.
Rádabych se líbila, Ksobě lásky vroucý Dovšech srdcý nalila, Nikdý nehynoucý. Čímž se ale musejí Srdce lidská vábit? Což mi může jistěji Jejich lásky nabyt? Hladké čelo spanile Vlásky premované? Krev a mlíko přemile Vlíčkách malované? Zoubky, co kost slonová, Rtové koráloví? Vustech vůně růžová, Oděvové noví? Libé zření očiček, Jadrných a krásných, Jako leskot hvězdiček Naobloze jasných? Sličné těla složení, Kdež se spatřit může Modrých žilek vnešení, Vmléko outlé kůže? 24 Ale což mi prospěje Heskou, krásnou býti? Studený jak zavěje Větřík, vadne kvítí: Tak y sličné tváře květ Uvadne a zhyne; Sotva tomu málo let, Rychlým krokem mine. Jen kde mysli vznešenost Čelo ozdobuje, Lásky klidem blaženost Oči vyjasňuje; Jen kde líčka maluje Barva stydlivosti, Zoubků, rtů, ust zvyšuje Moudrost spanilosti; Kde hlas, hnutí, kráčení, Vzhled a oděv čistý Statečného smejšlení Jestiť důkaz jistý. Kde se obraz Věčného Načlověku třpytí, An se všeho nectného, Dobře čině, štítí: 25 Tam jen krása skutečně Nikdý nehynoucý, Nacházý se společně Sláskou uvšech vroucý. Ctná a moudrá osoba Všem a vždy se líbí, Víc než heská podoba, Kdež to dvé jí chybí. Jan Zabranský, Moravan.
Na Patera Menera.
Zde leží muž, an zastal ouřad svůj a stav. Že tomu tak jest, vězte ztoho, Že proněj teklo slzý mnoho Y odosvícenějších hlav. Jej vlidnost, umění a vzácné ctnosti Vždy šlechtíc vedly kuctivosti. Ach! tyto slze jeví větší cenu, Než náhrobkové, nápis nakamenu. Š. Hněvkovský.
Na Drába X*. Na Drába X*.
 Dráb se chlubí, až nám zajde sluch, Kolik tisýc pobil..pobil... much. V. Bělovský.
26
Dvě sestry.
Na A. B* *.
Manželství, ač mnoho dosti Jich se vsvětě zdařilo, Jak to Šacuňku a Ctnosti, Žádné lepší nebylo. Těm se spolu narodily Roztomilé dvojčata. Rozkoší jích stálou byly: Pěknéť byly děvčata! První krásné, živé, hnědé, Jméno mělo Milosti. Druhé skrovné, tiché, bledé: Říkali mu Věrnosti. Tam té každý obět pálil, Tuto každý miloval; Každý obě ctil a chválil, Každý obě liboval. Holoubcy dva unich bděli; Vlásce, jak je vídáme, Nadedveřmi nápis měli: S sebou jen se kocháme! 27 Tu má vadu Milost živá, Což jí vštěstí překáží, Že je tuze podezřivá; Mžíknutí ji uráží. Bojíc se y stínu svého, Dost se Věrnost hleděla, Oka sestry bedlivého Spustiti se nesměla. Jedna zadruhou kdy vzdychá: Vijíc věnec kvítnatý, Zapejří se Věrnost tichá: Zefír dmychnul křídlatý. Milost nani okem švíhne, Zostra na ni pohlédne; Tu se Věrnost honem zdvíhne, Obrátí a pozbledne. Ach! toť Milost vsrdce sekne. Tak, o B* * vmžiknutí, Rozdvojí dvě sestry pěkné Jedno větru dmychnutí. 28 Což jich čeká? vsmutné době Slze, hoře, hryzení. Přivedou však hnedky obě Ctnost a Šacuňk ksmíření. A. Puchmajer.
Na májový Větříček.
Zkvětin májový již věj ty větříčku, Kdežto líbání tvé barví růžičku, Kdežto svěřeně jí lásku věnuješ, Vůni ztenčuješ! Pozdvíhni se svší svou sladkou kořistí; Kbezovému věj tam stanu podlistí... Lina číhá tam. Nechť zkvítí sladké tvé Vůně pocytne! Ještě nepřálo mi štěstí líbání; Tobě, milý! však se vničem nebrání. Zajednu měj tři; jen znich ať jedinká Má jest hubinka! Tomáš Mnich, Moravan.
Nová Moda.
O by již jen Ctnosti novou modou byly... By se naše ženy jími okrášlily! Štěpán Leška
29
Nemilosrdný Otec.
Vprostřed lese Trní nese Rájské růžičky. Kdo se kněmu blíží, cýtí, Jakby chtělo vonné kvítí Vylívati slzyčky. Co to býti má, se ptáte? Povím, jestli pozor dáte. Hrabě jisté Zlásky čisté Dívku miloval. Květ a růže tváře měla; Krásu duše víc než těla Sobě naní liboval. Když se lidé poní ptali: Pěknou pannu jmenovali. Kčemu ctnosti Spanilosti Mravů čistota? Nevřeli krev panská vtěle, Jak smí szemským Bohem směle Vsvazek vkročit holota? Že měl předek stříbro, zlato, Můželi ctnost chudá zato? 30 Jak dvě růže Sženkou muže Láska spojila. Jako čistá voda plyne, Tak jim tiše život mine: Milost milé blažila. Co je rode, slávo, zlato, Že jsy láskou milým vzato? Ctnost nás stráží, Láska blaží Štěstím vpustině; Byť se bouří světy hnuly, Zem y slůnce roztrhnuly: Spáti můžem nevinně. Bezstrachu jak vpoli ptáče Nevinnému srdce skáče. Jak dým plyneplyne, Štěstí hyne; Zlá noc hltá den. Otec hrabě zle se vzteká, Mátě mdlobou ksmrti heká, Že syn znectil slavný kmen: Ostěnu sy tluče hlavu, Hanby dočkat že byl vstavu. 31 Zrádný synu Jakous vinnu Svalil nanáš rod. Slávu čistou, věčně živou, Zprznils krví nepoctivou, Svobodu vhnals dorobot. O kyž hanbou zrádný synu Předočima tvýma zhynu! Černá země Stebou plémě Mrzké zahladí. Kyž krok každý klétba stíhá, Ďábel natvou duši číhá, Hrom tě zzemě vyhladí. Ha! proč spravedlivé nebe Čerte nerozdrtí tebe? Byť y nebe Chráníc tebe, Byť se spřisahl svět; Tobě kruce svatí stáli, Byť vás mocné kryly skály, Bych hned musyl píti jed: Dřív své pomsty neukojím, Leč vás ďáblů nerozdvojím. 32 Hrabě soptěl, Tak až chroptěl Tlamou zpěněnou. Hnedky omámené platy Zatvrzelé vyslal katy, Hledat syna seženou. Kati našeredné káře Táhli syna dožaláře. Vpustém lese, Ač se třese Chuďas kporodu, Přivázali ženku kstromu: Víc se nenavrátíš domů, Mluvili kní znávodu. Mocnou paní chtělas býti, Počkej, máš se dobře míti. Tichá byla, Nevylila Ani slzyčky. Krom když porodila syna; Lásko zrádná! tvá je vinavina, Že sy kropí tvářičky. Krví kropíc tváře zvadlé, Mluvíc líbá dítě schřadlé: 33 Spi mé zlato! Otcy vzato, Hajej navěky! Milé dítě! tiť nás svedli. Zdali vmatce perle jedli, Že být nechtí člověky? Čili, kdo chce lásku znáti, Má sy pane říkat dáti? Spi mé zlato! Otcy vzato, Hajej navěky! Lásky nepřáli zde tobě, Pokoj budeš míti vhrobě, Neztrápí tě nářeky. Červ tvé tílko bude žráti, Spány počne tuším hráti. Spi mé zlato! Otcy vzato, Milko dobrou noc! Bych sy chtěla stěžovati, Mělabych ti žalovati Křivdy hrozně, hrozně moc. Milý broučku! dobře bude, Kde slz neumoří chudé. 34 Tyť to vlese Trní nese Krásné růžičky. Kdo se kněmu blíží, cýtí, Jakby chtělo vonné kvítí Vylívati slzyčky. Srdce čitedlné kdo máte, Slzý poctu milým dáte. V. Nejedlý.
Výstraha.
Co děvčátka zde chcete? Což probíháte luka, A nížíte se kkvítí, A trháte sy kvítí, A vážíc každá kytku, Jí krášlíte sy ňádra, A prsy svého hocha? Ach! shoďte všecko vtrávu, Syc bude povás veta! Neb Amor vkaždém kvítku Se potutedlně skrývá. A když již mezy ňádry Se zahřitého cýtí; Tuť vyjde zesvé skrejše, 35 A jede prostřed ňáder, A prolechtá se vsrdce, A lijíc oheň voudy, Pryč zapuzuje pokoj. A hochům skočí zkytky Skrz zžžaté prsa voči, Znich střílí navás jiskry, Jenž více neuhasnou. Mé milé, sličné dívky! O chceteli být zdrávy A veselého srdce, Tak nepozahrávejte Stou malou šelmou nikdý; A hrajeteli rády, Mne vemte mezy sebe, A semnou zahrávejte; Jsem krotší nežli Amor, A neškodím jak Amor. J. Rautenkranc.
Nesvorní Manželé.
Nesvorní se vcelém domě nesměstknáme; Svorní vmalém lůžku dosti místa máme. Štěpán Leška.
36
Dudák.
V Louninských houštinách dudává Dudák: Zakletý ubohý jest on tam chudák. Kdokoli tamtudy cestou sy jde, Slyšet ho může tu, brzo zas zde. Dudáním pocestné příšerně loudí; Když již kdo uněho blizoučko bloudí, Schvalně se zabere dojiných skal; Mnohý se podvesti odněho dal. Takové zpocestných dělává šašky, Každý mu odpustí rád tyto frašky. Dudati musý prej ubohý bloud, Dokavad nepřijde poslední soud. Výborní nadjiné v Prachynském kraji; V Praze se nenajdou, kteří to znají. Mnohý se posavad naněho ptá, Jeho jen kousky sy zahrati dá. Nebylo přesněho zamnohých časů, Kde on jen zavadil, přivábil chasu. Kdyby se nespustil daleko jen, Mohl být odevšech dudařů ctěn. 37 Nyní sy samé jen truchlivé hrává: Takto se stuchlíkům vesvětě stává. Proč dělal přespříliš hanebný žert, Trh jednou nasvého hudbáře čert. Vhospodě dudával navelký svátek, Hanebně hrávával na Velký pátek; Pokoje nedal y na Boží hod, Pomáhat mládeži tropiti psot. Když se mu scházely macaté cudy, By se předc ukázal, nafouknul dudy, Pověsyl nakolík, píšťalu vzal, Něco knim promluvil, něco knim dal. Nastěně samy hned odsebe hrály; On přinich křepčil, a hosté se smáli. Otoť mu pomáhal pekelný duch, Zato se mu choval jak věrný druh. Nebo on dovádě skrz kudrlinky Lákal mu doklepet dcerky y synky: Samé jen těkavé, frejovné hrál, Že se sám čert přinich zajisté smál. 38 Když se kam ksvitání někteří skryli Zaslechnout muzyky dychtiví byli; Dle platu přiničem nemaje stud, Sloužil jim bedlivě drnčením dud. Páchání zločinů trvá jen odtud, Rozmilý kejdaři! věru až potud; Mnohá se poštěstí kolikrát věc, Uvízné šeredně naposled přec. Pozor sy šumaři, hudbáři dejte, Ztohoto příkladu užitek mějte; Aby vás nesvedl hudební zvuk, Nepotkal, nesoužil strašlivý hluk. Kolikrát sharfičkou vkuběnském domu Hrávává mnohý zvás: přeběda tomu! Ať se mu nestane podobně tak, Co tomu dudáku; poslyšte, jak. Častěji protrhly jemu se dudy, Aby byl nabízen; skrze to tudy Častěji zamlčel vdudách se duch, Častěji přešel mu najednou sluch. 39 Když se vám podobná znamení stanou, Mějte se napozor, jděte radč stranou. Běda mu! málo že natoto dbal, Namístě lepšení nadudy lál. Když on tak ksvitání, jak stojí zpředu, Světákům zahrával, škaredou středu Okolo jeskyně nazpátek šel; Poustevník pobožné písničky pěl: Ptal se ho; chceli sy veselou skočit, Snějakou macatou vkole se točit, Aby se navrátil dosvěta zas, Nemrhal napoušti zbytečně čas. Poustevník otcovsky nabízel jeho, Aby on zanechal tropení zlého: Ale on kté radě ještě se smál, Oplzné písničky jak jindy hrál. Čím víc ho nabízel, tím více frnčel, Až posléz doucha dudami drnčel; Vté svaté jeskyni prováděl hřmot, Skákal a tropil tam víc a víc psot. 40 Poustevník nevrlé dudaře dudy Zaklel: kyž musýš je nosyti všudy! Kyž se pak zabereš dohustých skal, By sy tam zapsoty pokutu vzal! Vtom se hned sdudami sklidil pryč zpouště, Zmizel se dudaje, táh doté houště; Zdaleka míň a míň slyšán byl zvuk, Až potom docela zmizel ten hluk. Jindy se předlety ledacos stalo, Kdo co přál opravdu, pohromu vzalo: Když kdo řek: lichváři, čert tebe vem! Přišel sy proněho ještě ten den. Rozmilí šumaři! zpříkladu toho Hleďte se polepšit; stalo se mnoho Ještě sním. Nedlete! zajisté zas Příkladný vrátí se bývalý čas. Prvního máje když čarodějnice, Černokněžnícy a kouzedlnice Lítají krbami zstavení ven, Slavíce vejroční pamětní den. 41 Nahřeblích, pometlích křepčeti počnou, Musý jim drnčeti nakejdy skočnou; Zmítají kozelce, držejí roj, Provodíc vpovětří veselý boj. Nasvatou Walburku vpůlnočním času Lucyper jinde zas pekelnou chasu Vyvede: panuje hrůza a strach, Vůkol se valí smrad, sýra a prach. Když oni strašlivý držejí stánek, Hrůza jde potěle odradovánek; Slyšet je vejskání, řvání a hřmot, Lítání vpovětří, tropení psot. Hopsují strašlivě okolo kola, Bečejí pekelné přitom sy hola! Ubohý dudáček musý jim hrát. Uprostřed kola se potit a hřát. Strká ním semotam pekelná luza, Přecházý samého strach jen a hrůza; Zadarmo musý jen dudati jim: Oni pak šaškují ukrutně sním. 42 Vy pak, co loutničkou, kobzyčkou, kejdy, Cytarou, harfičkou hledíte šmejdy: Varte se toulání, hanebných míst, Schvalního posměchu, nevěstčích hnízd. S světskými písněmi časně se lučte, Ztohoto příkladu mnoho se učte, Aby ste posmrti podobný trest Neměli soužení nasobě nést. Š. Hněvkovský.
Mudrák.
Mudřec, vzdáních předpojatých, Nechtěl věřit v P. Boha, smích měl zevšech Svatých. Přišla Nemoc: – Mudřec, oblohu co měřil, Nejen na Boha, y na Strašidla věřil. J. P.
Pán a Pes.
Pes štěkal nazloděje, celou noc se trudil; Byl ráno notně zbit, že hospodáře zbudil. Spal druhou noc až dost, a krádce nečekal. Ten okradl dům; y zbili psa, že neštěkal. J. P.
43
Na V. J**. 22 Dubna 1797.
Kyžby pomé jíti chtělo! Zajistéťby Tobě mělo Vždy se dařit, Příteli! Jako vzejtří neděli. Zejtra budeš pěkně kázat; Farnícy tě budou vázat (Ach, jak milé vázaní!) Láskou za Tvé kázaní. Zejtra, co Tě rádi mají, U Tebe se najít dají; Každý, kdož můž, pojechá Vidět svého Vojtěcha. Tuť se povyrazýš sními Všelikými žerty ctnými; Tu se všecka zapije Tmavá... Hypochondryje. Kyžby pomé jíti chtělo! Zajistéťby Tobě mělo Vždy se dařit, Příteli! Jako vzejtří neděli. J. Zabranský, Moravan.
44
Oda.
Šebestyánovi Hněvkovskému.
Poddubem rozložitým sedě, Nanebe jasné přímo hledě, Vradosti div sem neplynul. O jak hesky je nasvětě býti, Čisté rozkoše znátury píti! Pěje, sem věnec uvinul. Hesky je, hesky je nasvětě býti, Ohlas řka, semnou chce radosti míti. Krásně se růže skvítím třpytí, Nádherné slůnce míle svítí, Dotvorů lejíc zdravý tuk. Jaro posvětě radosti seje, Země, zvěři y ptactvo se směje, Vlesých je slyšet skočný hluk. Člověk se jediný radosti zpírá, Mizernou starostí duši svou svírá. Vzahradě krásné jako vráji, Mrzutě dřímá vsladkém máji, Netěší duba zlatý květ. Darmo stříbrný potůček hrčí, Tluče slavíček, škřivánek cvrčí, Darmo mu strojí včela med. Paláce, zahrady, růže a kvítí Nadarmo slepému krásně se svítí. 45 Anděli zemský, božská ženo! Moudrost y krása buď tvé věno, Zrádného miluj jedině. Svět se rozumný ctnosti tvé klaní, Světák uznává božskou tě paní; Čitedlných srdcý mistryně! Tvůj jen muž kšeredné necudě běží, Vbahně chlap nechutný sradostí leží. Rozumem zdravým pravdu zříti, Nadsvětlem čistou radost míti, Nechce lid vrtkavý jak rtuť. Bouře škodlivé, smrtícý hromy, Skály zdrtěné, zbořené domy Viděti divokou má chuť. Na Bohu laskavém nemaje dosti, Strašidla smejšlí a pekelné hosti. Odkud to, milý! zamotání? Ztupého plyne vychování Nepokoj, vášně, lest a blud. Zhrdnouc rozumem, modě se klaní, Moudrost otročí, tupost je paní, Naplanýř vystavili stud. Anděle zčlověka vytočit chtíce, Hadů a satanů vypletli více. 46 VláznostechVbláznostech bezedný lid brodě, Tělu y duši drahé škodě Navzdory přirozenosti, Žádá, nevěda čeho chce míti; Zlatu, slávěli oltář má zdíti? Bůjné jím klátí žádosti. Vnemocy na Boha, nasvět se vzteká, Zdraví sy neváží, smrti se leká. Člověče, pošetilý brouku! Kvetoucý vida zjara louku, Věčného žádáš podletí? Léto mámí ti obilím ducha, S Bohem hadruješ, vinšuje sucha. Kam, kam tvá žádost poletí? Sotva zde lahodné ovoce zočí, Již, již se pověčném podzymě točí. Nesytost vjela vlidské plémě; Pejchou sy zmátla mozky země, Hledajíc rájské končiny. Ha! stůj nazemi zmatený duchu, Vládni životem, užívej sluchu, Rozumně vzdělej dědiny. Spokoj se: Bůh svět dle potřeby stráží, Evropu osněžil, Affryku smaží. 47 Zjara nám obětuje květy, Bohatí vlétě pícý světy, Podzymek skládá ovoce. Zýmu sylou a čerstvostí bělí, Jasné slůnce den odedne dělí, Božství rok jeví poroce. Knašemu dobrému sradostí kříže, Schudobou bojují bohaté špíže. Určitý běh Pán tvorům změře, Rozumu odemkl tmavé dvéře: Smladostí radost tancuje. Krása děvčatům maluje líce, Sýla všímá sy mládenců více, Sstarostí moudrost obcuje. Proč tvá se nesytost poštěstí vzteká? Štěstí tě zmládi y vstarosti čeká. Natě se přirozenost směje, Doduše scvrklé rozkoš leje, Nazemi nebe rozkvetá. Láskou žebráka rovně y krále Kojíc vrovině, vduté y skále, Kradosti cestu vypletá. Rozumem hledaje blaženost pravou, Najdeš být spokojnost smoudrostí zdravou. V. Nejedlý.
48
Mlíkařka.
Jednou paní Pepice, dcera mé přítelkyně, Jako dobrá hospodyně, Nahlavu vzavši hrnec mlíka, Umyslila natrh jíti do Mělníka. Vletní zatím suknicy Kměstu porovné chvátá sylnicy; Pak že takto se lehčeji chodí, Sukni sy podkasá, a obuv snohy shodí. Jducy cestou veselá, Počítá již vmysli, co vydělá, Pěkný dvadcetníček, a snad y více Nasvém mlíce. Myslila koupiti skopu vajec, a naně Nasaditi troje slepice Dokukaně: Bylať z Nadějovic paní Pepice. Cožby to bylo, řekla sama vsobě: Aby mi hodně kuřat nevyseděly? Třebasť vedne sup, neb vnoční liška době Mně jich několik potřeli: Bylabych musyla zaviniti mnoho, Kdyby mi nemělo zevšeho toho Zůstati aspoň naprase. Zprasete, až se hodně vypase, 49 Dostanu (kdož pak mi to přepře?) Tlusťoučkého, milostného vepře. Tak se sberou pomalíčku a pomalíčku Groše dopytlíčku! Kdož mi přitakém požitku Krozmnožení mého dobytku Zapoví koupiti krávu; a potom březý kráva (Bodejž jen byla zdráva!) Dá mi tele; ó jakž je uzřím ráda Bůjně skákati prostřed mého stáda! Vtom sy Pepice hopsa! poskočí, Hrnec shlavy se skotí a plesk se nakusy rozskočí. Běda! ach, přenešťastná chvíle! Vejce, kuřata, slepice, Prase y vepř, y kráva y týle, Vše tu zhynulo smlíkem! A paní Pepice, Co se již tak možnou byla učinila, Sničím a splačky se domů vrátí; Blaze ještě, že jí muž nevymlátí. Každý znás, y blázni y mudrcy praví, Větrné mosty sy kštěstí vkotrbě staví. 50 Sní se nám všem bdícým; jakž je nám tu blaze! Tak se mně zdá leckdys, že mne v Praze Za Kanovníka, neboli za Probošta volí Sčepicý a sholí. Lid mne Pražský miluje, ctí a zvelebuje. Vtom mne nějaká náhoda zesna vyburcuje; Dám hned probošství y kanovnictví kvindy: Jsemť ach! k – an Pra – cký zas jak jindy. A. Puchmajer.
Toužení po Katince, pojejím odjetí 19 Máje 1797.
Sladce co med uplynuli Tobě, mně a Pince mé, Dnové přítomnosti tvé. Nyní, ach! již utonuli Vdaleké tvé vzdalenosti, Jako vmoře hlubokosti. Nemohlalis nemožnosti Ruce kruté svázati, Unás déle zůstati? Pátku truchlivému dosti Musylas víc smutku dáti? Ráda zříš své milé lkáti. 51 Čili tam, co libá máti Přirozenost vlůně svém, Jako já y nyní jsem, Ráčila ti byt tvůj dáti, Jest kdo tobě příjemnější, Nežli my vté městské skrejši? Snad jích usta líbeznější Řeči tobě mluvějí, Vradosti tě vodějí: Zda jsou ale upřímnější Srdce jích, co naše, tobě? Vzávod jít chcem vkaždé době. Srdce naše vtuhé mdlobě Potobě teď truchlejí, Moct tě líbat toužejí. Jsmeli ještě klénot tobě, O tak hleď se navrátiti, Tváří svou nás vyjasniti! J. R.
52
Psaní na Jaroslava Puchmíra.
Není dosti vrše psáti; Básník musý kežni zráti, Snášet parna, trpět mrazy, Skoumat mravů tvářnosti, Lidské bohy, zeměplazy Vevší možné věrnosti. Máli kčemu harfou hráti, Uč ho zdravý rozum znáti, Odzrn plívy, zhrubé rudy Ryzý zlato čistiti, Vpoli, vlese všecko všudy Vjisté kráse spatřiti. Málokdy se člověk zdaří Ohněm božským nadchnutý, Často svůj věk zlatý zmaří Podbřemenem shrbnutý. Kdo vsvém srdcy plamen cýtí, Komu ňádra vonné kvítí, Nebe slávu otvírá: Jehoť zlato neroznítí, Ani války hromobití Hlavu jasnou obírá; 53 Chtě neb nechtě donáručí,nechtě, donáručí Muzám letě, lidi učí, Život sladký požívati, Sny se míle obírati, Vzármutku a žalosti Tvořit sobě radosti. Jak se oheň tobě zjeví, Vůdcem zdravý rozum buď! Bludná myslmysl, co činit, neví: Věcy pilně važ a suď; Syce srdce ohněm těsné Bouřit začna brzy klesne: Syce nepřijdeli včas Rozum tobě kpomocy, Rejdí bůjnou myslí ďás; Jako vhorké nemocy, Krev se vaří, srdce klepá, Náruživost bouří slepá, Oči jiskří, hoří tváře; Ale vneduživé páře Duše sylu mocně tratí, Jazyk suší, mozek hatí: Tak y mysl tvá holdem bloudě Tvoří perle, klénoty; 54 Krále vroztrhané boudě, Svzteklým vlkem dobroty: Žluč plít nechá holubinky, Zlý jed zdravé nabylinky; Chudák vpustí smělou tváří, Sobrem trpaslíky spáří. Kam, kam bloude, přeshory Zanesly tě potvory? Kousej, kousej jak chceš nehty: Panny ztrhnou ztebe řehty. Kpomocy zov Muzy, čerty: Moudří mají ztebe žerty. Srdce plné, rozum zdravý, Co máš činitčinit, tobě praví. Věčnosti co zasluhuje, Zplného jen srdce plyne; Darmo šumař vrše kuje, Darmo sebou semtam vine, Slávy zpěvem chlubně hledá: Básnit naučit se nedá!..nedá!... Poslyš, bych ti příklad dal: Kanárek svým zpěvem zval 55 Všecky lidi kpodivení. Jaký hásekhlásek! jaké pěnípění, Naprocházce smilým milá Optáčkovi promluvila. Když tu slavík zstrany jiné Oslavuje milování; Všecko všudy vlásce plyne, Lesy loudí kradování. O jak slavík lásce učí! Milí padnouc donáručí Rozplynuli vmilování. Přirozenost zahanbuje Všecka lidská mudrování, Čekej, když tě rozpaluje, Až ti srdce překypí, Nyní hurtem přirozenost, Jako řeka zůřícý Valem hrne práce, lenost, Péče odporujícý. Srdce bůjností se třese; Rozpustilá fantazye Vypnouc knebi, tebe nese; Zjarní růže rozkoš pije, Vmilostivém požívání Porájské se kráse shání, 56 Letíc mezy květiny. Již zas zdvíhnouc zvučnou troubu, Starožitných časů chloubu, Krášlí sobě hrdiny. Co jen ráčí, vše se daří: Blázen, kdo teď časy maří; Jako rychlý hyne čas, Tak chuť kzpěvu zajde zas. Tupost ztmy se raduje, Nocy hledá mstivá sova; Jasnost slůnce miluje. Co se kryješ vtmavá slova? Krása ráda chlubně chodí, Ošklivost jen mody plodí, Jakby zpráchnivělá těla Chytře zakukliti měla. Podívej se, panna čistá Kráčí krásou přirozenou, Nekuklí se, krásy jista; Předceť slove krásnou ženou. Stará? Nechť se jak chce strojí, Ať sy líčí scvrklé tváře, Stkví se zlatem jako záře: Hoch jak strašidla se bojí Vylíčené švihlice; 57 Zkrásných šatů, křičí děti, Vykukuje opice. Pročež chcešli, by tvé básně Cti a chvály zýskaly, Hleď, by řečí sladkou krásně Jako záře svitaly; Nerozumně mášli psáti, Bloude, můžeš radči spáti. Jen to má rád každý zlidí, Co svým vlastním okem vidí; Světlost, jako oči těla, Písně vyjasnitby měla. Jsouli dobrá stará slova? Jako kopuletá vdova Zakuklená vstaré mody, Věkoletým harampátím Vycpané se líbí ody. Ksmíchu, ksmíchuby ti byla; Kdyby modná mladice Vhedbáví se ustrojila, Nasebe pak vyvěsyla Ošumělé kytlice. Novým krojem šaty maje, Pročbych dostarých as lez? 58 Choďme, jako chodí dnes. Jako léto, rozum zraje; Každý věk své mění mravy: Starcům šedivějí hlavy, Starost jími mocně třese: Mladík hlavu vzhůru nese; Když sy smutný otec stejská, Veselý syn sobě vejská. Jen sy rozvaž, jaké chyby! Mladíkovi malíř kdyby Nakrk vsadil mlíčnou hlavu: Jsyli smíchu zdržet vstavu? Pročbych bláznil? Co jest potom, Krásným hochům sázet rohy, Vpísně míchat Řecké bohy; Čechové nic neví otom. Řekové jak myslili, Srdce vzpěvy vylili. Čechu! chcešli zpívat hezky, Mysli, mluv a nos se Česky... Není dosti myslit krásně, Libě plynout musý básně. Jako hrubost pěkné panně Místo chvály slouží khaně: 59 Tak tvé hezké myšlení Vdrsné vrše zakuklené Vhanbu se ti promění. Kdybych vroucho potřísněné Mladé růže, vonné kvítí, Ač se barvou míle svítí, Zaobaliv poslal tobě: Vduchu cobys myslil sobě? Blázne! kdo tě odar prosyl? Proč sy rozmanité kvítí, Vzahradě co jasně svítí, Hloupě zmachav kemně nosyl? Pohrubém kdo zlatě touží, Milý! příkladem ti slouží Líbeznosti milenka, Roztomilá panenka, Naníž vlídná krása hraje; Přívětivost zust se směje; Kam jen kráčí, vmrtvé kraje Rozkoš rozmanitou leje; Kam se vrhne, očkem hodí, Mozky mate, lásku plodí; Podšlepějí vonné kvítí Jakous mocnou radost cýtí. 60 Jaká chůze! jak se vine! Líbeznost zní míle plyne; Jaké sladké usmívání Vzbuzuje lid kmilování; Přirozenost, štědrá mátě, Nani vlila lahody... Včastém vršův pilování Neužívej svobody; Ale píseň dlouhou krátě, Zaží mnohé nehody, Sužitkembys sladkost spojil, Smoudrostí se nerozdvojil. Blaze! kdo své poklady Zřídí podlé zahrady, Kde se růže, pěkné kvítí Jako zlatem krásně třpytí; Kolem voda čistá vine, Kde keř slzý, kvítek bledne, Kde vše, kam jen oko hlédne, Vovocy a kráse plyne... Sužitkem kdo sladkost spáří, Rozum skrásou nerozvine. Básníkem buď smělou tváří. V. Nejedlý.
61
Na smrt N. N.
Hřbitov, hroby, hrana slyšet zvučet, Umíráčkem temným smutně znít, Kuliše a sejčky strašně skučet, Času nočního psy výt; Jest mé vsvětě smutné vyražení, Strašná místa, živlů hrozný hluk, Leje do mé duše odlehčení, Též y smutný hudby zvuk. Slyším lidi plakat bezpohnutí, Ruce spínat, nářek sobě vést; Snešťastnými nemám ustrnutí, Slzý jejich nechám tect. Nebo žádný, ať sy jak chce, želí, Nemá co já nasvém srdcy tíž; Žádný semnou srdce nerozdělí: Ty ó Bože! nejlíp víš. Byla tichost, příklad lásky pravé, Věrnost, pouhá nevinnost a ctnost. Nikdý nešlo zust jí slovo lhavé, Nikdý nevyskytla zlost. 62 Kde jste časy, když sme chodívali Spolu, když nám nastal jarní čas! Ruku vruce sme se vodívali, Poslouchali ptactva hlas. Jak mi bylo, kdys mi vyjevila, Že mne vroucně milovat vždy chceš! Nadůkaz sy natvář slze lila: Věku blažení! kde jseš? Ach! teď smrt tě krutá vtmavém hrobě Drží, přebýváš již dnes rok vněm! Skrz ten celičký čas vzdychám sobě, Celý pomámený jsem. Zdá se smutnější být přirozenost, Podletí též míti mdlejší květ: Ani tráva nemá tu zelenost, Osýřelý zdá se svět. Slavíčků zpěv, který milostivý Zvuky milé vsrdce libě lil, Zdá se býti nyní žalostivý, Jakby pohřební zpěv byl. 63 Všecky jiné milé veselosti Nyní obrátily se mi vžel; Kdekoli jsem nyní přiradosti, Povšech bych já slzet chtěl. Strome milý! kde sme sedávali, Posvátný y budoucně mi buď! Kde sme písně lásky zpívávali, Věčnou lásku znovu zbuď! Ach! tvá větev odťatá se více Zelenati nebude ni kvést; Jakživ také nespatřím tvé líce: Hle ty namých slze tect! Kyž je možná utebe blíž býti, Světu nestálému výhost dát! Vnebi stebou rozmlouvati smíti, Dnesbych ještě letěl rád! Š. Hněvkovský.
Lev pokorný.
Nebezpečno lhát y mluvit pravdu přidvoře. Lev chtě všecky přesvědčiti osvé pokoře, Kázal haniti se zjevně. Liška dí: Jsy vinný, Neboťs tuze dobrý, laskavý a dobročinný. Vidouc, že to trpí, kdy ho liška hanila, Řekla ovce: Krutýs, tyran, žrout – již nežila. J. P.
64
Lakomec.
Fílax, jemuž celá vesves, Že byl ostražitý pes, Nechceli jen vhrdlo lháti, Svědectví vždy musý dáti; Fílax, jehož nejvíce Bávali se loupežnícy, Znenadání nazymnicy Rozstonal se velice. Nedlouho se meškalo, Kdoktorům se poslalo; Rozmanité, divné líky Snášeli hned z Apatyky. Přinucen byl užívat Pacyent. Však zdaliž chtělo, Což mu kzdraví sloužit mělo, Zaprach mák jen prospívat? Sotva tyto noviny Přišly dopsý rodiny, Hned se bratří potabuli K Fílaxovi přihrnuli. Jeden líp než druhý vyl, Až se vuších rozlíhalo; Jakoty pak, jakž se zdálo, Nejsmutnější zevšech byl. 65 Ach, jakž jest mi tuze zlé! Pravil kněmu Fílax mdle: Kyž sem jen nic neužíval, Bylbychť opět pookříval! Jestli zvíře ubohé Nyní již tak časně zhynu, Můžeš směle dávat vinu Líkům brzké smrti mé. Kyžbych aspoň sjednu kost, Jichž mám poskrývaných dost, Předsmrtí mohl ještě míti, Pakbych rád chtěl zsvěta jíti. Tak mi musý trudno být, Že sem dosti vystál hladu; Chutného pak svého skladu Nelze nyní ssebou vzýt. Mášli mne rád příteli, Dones mně jich kposteli. Jednu najdeš zapolicý, Druhá bude podlavicý, Jiná tamto zaploty. Ale nechej vcele všeho, Neošiď mne ubohého, Věrný bratře Jakoty! 66 Jakoty hned shledané Snáší zboží žádané. Fílax, žaludek mdlý maje, Aspoň čichem požívaje Lahůdek svých užit chce. Nic mi neber! až mne zbaví Všeho smrt, máš dědit, praví: Ale dříve bratře ne! Kyžbych jen tak šťastný byl, Mít zté kejtní kosti díl, Která leží vjednom místě; Vkterém? neuhodneš jistě. Okřejili, bratře, věz: Zasvého chcy živobytí Zní y kousku tobě příti, Ano máš..máš... zde skonal pes. Skrbcem skrbec umírá, Čím pak více nazbírá, Tím se více hrobu leká, Ztráty statku svého čeká. A tak psotný život mít, By jen neubylo změšce, Ktomu ještě skonat těžce, Můž to štěstím jmíno být? Jan Zabranský, Moravan.
67
Blažený sedlák.
Blážeji mi vlese, Když se soblak snese Knám Bůh milosti; Nežli vhrdé skály Zavřenému králi Prostřed žalosti. Ač, že vzlatě jede, Slávu ssebou vede, Předc má trápení: My, strast mímo sebe, Máme Jitko nebe Vsladkém spojení. Naše duše čistá Předouklady jistá Ctí sy tichou ves. Vvěrném milování, Vvonném požívání Žijem každé dnes. 68 Nemá starost mocy, By nám černý vnocy Způsobila sen. Y jak mile ráno Spatřit jest nám přáno, Veselí jdem ven. Draháť milá žena! Špatná její cena Všecky klénoty. Plynouť dnové lásky Stříbrné co hlásky Plní dobroty. Jaké zlásky jmění Mívám vyražení Vlůně zahrady! Nikdý nanevěstě Pán ho nemá vměstě Svšemi poklady. J. Rautenkranc.
69
Žáby okrále prosýcý.
Žáby pokojných let drahně Volně se toulaly vbahně. Čím víc koho dobré bidlo píchá, Tím se více popíná a pýchá. Svobodou zhrdnouc, opanovníka vedne, vnocy Vřeštěly žáby k Kralomocy. Smál se Peroun: ale kdo chce kam, Říkávají, pomozme mu tam. Spustil jim Drouh. Y strašným dovody bouchnutím Rozžene plaché stádo mžíknutím. Všecky vsytí a rokytí smalou duší Doděr kluší: Každá napoly mrtvá, užaslá a tichá Sotva dychá. Ale vmále, Chtěcy předce viděti krále, Jedna, blíže capichu, Vystrčí hlavu potichu: Nevidouc ale nic strašného, vysoce Namilé sestry křehoce. Nato, co se sstrachem ukrývají, Směleji, jedna podruhé připlývají; 70 Tak že brzy skáčí po Velebnost Drouhu, Majíce krále zašpatného slouhu. Nač ten klacek? zavřeští: y prosme dále Ovonačejšího krále. Vřeští znovu: y sešle jim Peroun v čápu pána, Hodného naně Čingis Kána. Ten, kde kterou uvidí vrokytívrokytí, Hned ji dlouhým zobem pochytí. Tak se krutý pan Dlouhonos mnohou slabou Pase žabou. Nato obyvatelkyně smutně hleděly, Bídně mřely a ceknout nesměly. Až se s Merkurem snesše podtají, Na Perouna prosbu podají; Aby dobrotivý Pán nebe a země Ráčil zachovat ubohé žabí plémě, Ale Bůh nato: Nechtěly laskavého, Nechť teď snášejí ukrutného. A. Puchmajer.
Na Annu.
Pannou musý býti Anna, Neboť pláče, že je ještě panna. V. Nejedlý.
71
Píseň hrobářská.
Hrana zvoní! hrana! Jak květ zašla panna: Rej, hrob rejčku rej! Krásná musý mladost Zanechati radost; Smrti dej co dej. Král se spěknou paní Hrdé smrti klaní: Khrobu pádí rek. Vslávě boří města: Kam tvá měří cesta, Kam tvůj měří vztek? Pryč, pryč stěmi hnáty! Otrok produkáty Bylby duši dal. Ukovaný seděl, Napenízky hleděl, Šaty nahým dral. 72 Chlap sy vyšlapoval, Hlavou vyhazoval, Nohou hadry kop. Že měl stříbro, zlato: Co má lichvář zato? Co má? tmavý hrob. Provás černé kosti, Vkvětu spanilosti Hoch sy mozek plet. Dokud krása kvete, Ji jak boha ctěte: Zajde dřív než květ. Že je hadry kryly, Kposměchu ti byli, Pane, mužové? Žebráka y krále Vzamračené skále Zamknou hrobové. 73 Hrana zvoní, hrana! Jak květ zašla panna: Rej, hrob rejčku rej! Krásná musý mladost Zanechati radost; Smrti dej co dej. V. Nejedlý.
List na J. N****.
Bratříčku Jeníčku! Zadvounoční spánek Natvé Sofě, Janek Vděčně obětuje ti Tyto korotvičky tři. Zatu třetí ale Jednou nenadále Na Sofě sy povolit, Musýš ještě dovolit bratrovi upřímnému, Jankovi Zabranskému.
Dlouhé kázání.
Přescelou noc nejde namé oči spaní. Bych mohl usnout, půjdu ráno – nakázaní. Štěpán Leška.
74
Přílišná naděje a nedošlá moudrost, oboje ztrestané nakuře a navejceti.
Hospodyň pustila kuřičku vzýmě Zkurníka, hnala ji dojízby: ty měmně Poneseš vejce; a dala jí koš Podlavu; zavdy mně přineseš groš. Jaro když nastalo milé, když hřila Zem, kura podvoře kračecy čila, Že se chce veškeren zelenat dvůr, Vyvedla zkurníka pernactva kůr. Vyjděte zarestu smutného, zetmy, Vníž ste se krčily: hospodyň sdětmi Vyšla sy zjízby již napole ven, My také podvoře slavme ten den. První se kohoutek ubíral kbrance, Kslepicy valil a vyváděl tance; Těpal ji křídlem a zakokrhal, Dupal sy, nožky div nepotrhal. Pozdvížil ohnivý hřeben a kýval Podbradkem červeným, vždycky jak míval Obyčej, kuře když pochleboval, Pěkně se zamilost poděkoval. 75 Poslechni kuřičko přísahu lásky; Vzpomeň sy, jak sme se, klvajíc klásky, Vstodole napodzym zavěřili, Manželství najaro přislíbili. Slovo mé poctivé tobě je věrné Dosavad, nijaké ouskoky černé Ktobě mou upřímnost nezkalily, Býti tvým najaře nezbránily. Pocytla kuřička vsrdéčku měnu, Povděčna jsouc tomu ženicha věnu, Klaníc se capla a děkovala, Vmoc se mu manželskou poddávala. Sotva pak manželství počala znáti, Celému stavení návěští dáti Chtěla a běhala khospodyni, Kvokajíc pojízbě, pokuchyni. Zpouzela, volala nasmilování, Starostí skřečela bezukonání, Ažby se hospodyň dovtípila, Místo jí kpolohu vyštípila. 76 Důvtipná hospodyň chystavši košík, Slamou ho dlaždí, a vezmucy nožík, Nakrála kuřičce nakostky chléb, Plný jí podala vodičky střep. Pohov sy kvočenko! napí se chutně, Nechtěj se starat a naříkat smutně: Viz, tudy budeš své hnízdečko mět, Vteple a vpokoji rozmnož svůj svět. Plna jsouc radosti, napospěch jedla, Vnaději rozkošné dokoše sedla; Vajec dvě desýtky nanosyla. Každým se kohoutku pochlubila. Najednou oboje rozepnouc křídla, Bolestně nasvého kohoutka vzhlídla, Natři se týhodny rozloučila, Lásce se manželské poroučila. Kyž vdobě této tvá poctivá kože Manželi, nezkusý krutosti nože! Zdráv buď a ochraň se odevšech škod, Až tobě mladý tvůj vyvedu plod. 77 Kohout ji nádherným sprovodil krokem Dokoše, odejda ještě se bokem Obrátil, slíbiv jí navštívení, Jen coby dvorek byl otevřený. Zasednouc kuřička rovnala kolem Hnízdo a vajíčka hrnula dolem Podsebe, všeckaby vyseděla, Záprtku žádného neviděla. Nyní se fantazý procytla zesna, Vzpomněla kuřičce: lonského vesna Kuřátek vylíhlas jediných pět, Teď ale vyvedeš nemalý svět. Matičko hospodyň, viz moje dítky, Ktobě že volají okousek střídky; Tak řeknu, chlubíc se předvšeckými Matičce dítkami dvadcýtými. Ona jim podrobí nemalou skývku Měkého chleba, a zavolá dívku: Jdi, přines kachel, a podstůl ho dej, Mlíka jim sladkého doněho vlej. 78 Již se jí zdálo, že vmateřské slávě Smladými ponové choděcy trávě Kvoká a obíhá, dohlídajíc, By se jim škodného nestalo nic. Ba věru! co se mi namysli moce? Dětiby dřív znaly trávu, než otce! Předně je kohoutku vyvedu vstříc, Vím, že je zotcovských přivítá plic. On také naproti poběhne cválem, Skaždým se chtít bude rovnati králem: On bude děti své obskakovat, Předvranou, předstrakou obraňovat. My sy je zdělíme nadvoje stáda: Kohoutek sholkami, já chodím ráda Schlapcy; on půjde sy skuřičkami, Já ale sdesýti kohoutkami. Vidím již, jak ony kemně se hrnou, Smatičkou choditi všecky že trnou Více než zaotcem, ač jeho plod Jsou, ale zmaminky mají svůj rod. 79 Nahřbetě mém budou vzhůru a dolů Skákat a lítat, a líbat se spolu: K otcy se nebudou ubírat vstín, Vždy ale vmateřský podlezou klín. Může sy kohoutek všelikam hledět, Já budu smladými vkoutečku sedět: Jedno se přesdruhé rozběhne ven, Podvodný chtít bude lapati sen. Pochvíli půjdeme škubati listy, Hledat jich naučím červy a hlisty: Toť bude nejlepší naučení, Jak mají dobývat vyživení. Najdouli housenku, šneka neb chrousta, Vše, coby maličká nezmohla ousta, Poprosý, já abych pomohla jim: Namalé částky to porozdrobím. Jestli se některé vdaleké cestě Ztratí, co vneznámém příchozý městě, Rychle, jak maminčin uslyší hlas, Byťbylo kraj dvora, přiběhne zas. 80 Dáli nám hospodyň vařené kaše, Tať bude rozkošná lahůdka naše; Odženu slípky a kapouny preč; Utekou, jakby je zachytil křeč. Svých svolám samotných kžrádlu a kpití, Lahůdkmi nás jenom hospodyň sytí. Skrejte se předemnou vy jalové Matky a kleštění kapounové. Tak skurou fantazý rozhřitá hrála, Dva dni a dvě nocy, aniž jí přála Pokrmu užit a pokojně spát, Až zkoše tuhý ji vypudil hlad. Natřetí denden, aby zmořené oudy VžkřísylaVzkřísyla potravou, vylezla zboudy, Zobala kvapně, co pocestný host, Řkucy: to bude zas nadva dni dost. Pojedši rychle se kpolohu svému Vracý a diví se odkoulenému Jednomu vejceti, hřebajíc mu: Proč mezy druhými neležíš tu? 81 Jestli tě maminka nebude hříti, Lůnemli jejím se nebudeš krýti, Zachladneš. Poslechni, příklad sy vem Zvajíček druhých a přilehni sem. Pobludu prvním chcy pomocy tobě, Ovčičku ztracenou přivinu ksobě: Ačkoli vmateřský uběhlos hněv, Vím ale, mušky že netresce lev. Jak se však stává, že vnezkušenosti Neráda učení opatrnosti Poslouchá mládež, a posvojí jde Poradě, tak také stalo se zde. Kárání matčino prospělo málo, Zpurnému vejceti lépe se zdálo, Ležet ven zhnízda a nachládku být, Nedat se napořád mamince hřít. Stará již myslila, najejí radu Nemoudré vejce že nabylo bradu; Chyby že litujíc supřímností, Podni se uteklo sdůvěrností. 82 Slavné již začala vítězství zpívatzpívat, Nasmrt se dítěte nebudu dívat; Sedla a vajíčka promítala, Jemuby prostranství udělala. Domnělí snové se vrátili zase, Vyvedli kuřičku ven mezy klase; Tu se jí zjevila hromada zrn, Zelený tam zase přiloudil drn. Nyní chtěl kohoutek navštívit ženu, Nemoha přesdvorek, přeletěl stěnu; Oknem sy vyskočil dosvětnice, Nakoukal podstůl y podlavice. Sradostí běžel, když vzatmělém kútku Schovanou uviděl ženinu budku, Zdráva buď vnedělích! jakpak se máš? Pravil jí: Ty se mi zmořená zdáš. Ona mu děkujíc, svěřila všecka Radostná vidění, nemoudrost děcka: Oboje to že jí myšlinek moc Splodivši kolikou zkazylo noc. 83 Netrap se domněním, kohout jí praví: Přepátá doufání mařejí zdraví: Vzpomeň sy na Tetku chocholatou, Na Vlašku, na Kmotru kulovatou. Ty také skřečíce chtěly se kravám Našířku rovnat, a svým radit hlavám Nemohly, kuřátek namnoho kop Čítajíc, předčasem říkaly hop. Chocholka namísto kuřátek kopy Vyvedla káče, jenž vmatčiny stopy Nechtělo šlapat a navodu šlo, Pečlivé matce smrt přispíšilo. Nádherná Vlaška, jenž s nákladem fůře Nechtěla vstoupit, nanaší hůře Šmatlavým obdaříc dítětem svět, Hanbou a žlučí ho odběhla hned. Kuličce, té místo dvadcýti šesti Dvě se jen vyklouly; jaké to štěstí! Pravila hospodyň: Dost tebe mám, Poď, rachno hubatá! nože ti dám. 84 Ty tedy vdoufání nepřestup míry, Ať mezy dvě také nepadneš díry: Málem kdo pohrdá, nebere moc, Podvodným dobrou dej myšlínkám noc. Kuřička vsamotě přemejšlíc tiše, Cýtila ouzkost a moření vbřiše: Bála se, kohout že dobřeby měl, Její že radost se obrátí vžel. Povstavši podruhé, zdvíhla se vbázni, Zastala vejce, své odporné kázni, Nastraně ležícý, odkoulené Oddruhých, celé již zachlazené. Shorností kárat je počala přísně: Otobě nezdaro! smutné se písně Složejí: ztebe sy nezkušení Vezmou ksvé výstraze naučení. Mamince nevěříš, nasebe skládáš, Bělmo máš vočích a obarvě hádáš? Jestli se dohnízda neuklidíš, Světla věř denního neuvidíš. 85 Umřeš, a nový dáš pošetilosti Příklad, že kolikým hnáty a kosti Zlomila; nevzdůruj mamince víc, Neraď sy pozdě, ať nevejdeš vnic. Ty ještě, čím kuře živo být začnezačne, Nevíš, co mamincemamince, dříve než načne Škořípku vejcete, podvadcet dní Vystojí nesnáz a nemnoho sní. Ještě jsy vejce, a budeli ztebe Kuře kdy, samotné předzvídá nebe: Tebou se chlup ještě neraduje, Samoli ožiješ, naváze je. Vejce se podmatkou musejí pařit, Majíli kuřata dobře se dařit; Mám ještě posvojí mamince znak, Ona mne podobně vyhřila tak. Snad se co nezdárné vyvrhnout dítě Nemíníš? Já syce, druhé když vlítě Vyvedu, nahnůj tě vyklidím preč, Tak jako zločince vyhostí meč. 86 Já tobě, třebas moc zmeškalo, kvůli Očtyři dni déle zadržím vkůli Kuřata, budešli poslouchat chtít, Podlé však zásoby žně budeš mít. Ještě je podruhé podsebe vzala, Snad že jí uvěří? Ale když vstala Našestý den, bylo odctnuté zas, Matku tak povšecken trápilo čas. Velikým nadzkázou dítěte hořem Zplakala: Nadšírým bezvesla mořem Zavrhna mateřské vykoupení, Kvlastnímu plavíš se utopení. Předce však lůno své nezavru tobě, Dodoby poslední vrátím se ktobě; Neskoro vzpomeneš, jak byla zlá – Vostatním tažení – porada tvá. Již ale vtesklivém čekání bídně Tři kuře ztrápené minuly týdně: Poslušná vejce se počala klút, Nezdárné nyní svůj želilo blud. 87 Prosylo matky, by seděla ještě Několik dní; jako žížnivá déště Zem čeká, tak ono zastínění Matky že ksvému chce obživení. Svolila matka mu pomocy chtícý; Děti však malé sy nedaly řícy, Začaly vybíhat, pištět a hrát, Podchvílí pomatce žádaly žrát. Zobojí strany jsouc zklíčena matka Těžké to zadání rozsoudíc zkrátka: Projedno zpozdilé nezanedbám Tak mnoho poslušných: katu ho dám. Ven tedy zhnízda se bolestně brala Sdevatenácti, jimž namístě dala Učení oškodě neposlušných, By se tak žádnému nestalo znich. Pohleďte, pravila: navejce marné! Bylo tak jako vy, zdravé a švárné Předtřemi týhodny; že ale mou Zavrhlo poradu, zhynulo svou. 88 Matičku vmoudrosti přeskočit chtělo, Dost ducha, málo však rozumu mělo; Samo se bezmatky troufalo klout, Samo sy smrtedlný vyřeklo soud. Ukáži vám je, a rozklvla šupku: Všecky hned utekly, jakoby šňupku Dostaly podnosy, prohrubý smrad Valem se zkoše ven počaly drát. Hospodyň podobně nemohouc snésti Smradu, a nos sobě držecy vpěsti, Pravila: Dům ty mi nezakaď můj, Hyb odsud! protebe dobrý je hnůj. Tak tedy slovútným vajíčko rekem Chtěvši být, smradlavým zůstalo škřekem; Chtěvši být mistrem a neznajíc běh Řemesla, životem platilo cech. Nahnoji celému hlásylo světusvětu, Obzvláštně prchlému mladosti květu: Tak jako já nyní záprtkem jsem, Učenost nezralou polýká zem. 89 Želíc ho kuřička, chtěla všech učit: Hrubým se nadějem nedejte mučit; Doboha stvoření rozkoše má, Vezma to pokojně, Bůh co mu dá. Augustýn Kuča, Moravan.
Kníhy.
Vjisté kníhovně se kníhy povadily. Když pak rozličnými jazyky Nectnostně se hašteřily, Vejde strážce knim, a ptá se kronyky: „Nač ty vřesky, medle?“ Proto, že sy směl mne položiti vedlé Toho bezectného lháře Kalendáře. Vše se tu, dí strážce, řádně posadilo, Smyslí on co bude, smýslíš ty co bylo. J. P.
Odpornícy.
Podvadcýti dekrétech, a osmi po Remissách, Čtyřdvadcýti Kondemnatách, pěti kompromissách, Přemohl Marek Petra; žeť se zbohatil: Pět set zlatých za Proces svůj zaplatil. Umřel Petr, y umřel Marek, zvrátivše se, z Hradu: Ten co prohrál, zzoufalství; a ten co vyhrál, zhladu. J. P.
90
Zamilovaný Janek.
Cytiž milá, co mé srdce cýtí! Slib mi lásku! koneckonec, nasvou víru, Učiním syc svému živobytí. Janek držel slovo: umřel napapíru. Vojtěch Nejedlý.
Pochlebník.
Otázka. Kterak zpochlebníka můžeme zýsk vzýti? Odpověd. Snažujme se tacý, jakž on mluví, býti. Štěpán Leška.
Na pomluvače.
Haň a tup mne jak chceš, milý brachu, Směle všudy bezevšeho strachu. Syce bys mne chválit chtěl, Že jsem šelmou, lidby zato měl. V. Nejedlý.
Na Konyáše.
Zlého Konyáše štípnul had. Sotva pil had krev, hned schřad. V. Bělovský.
91
Mladík a smrt.
Skrze stromy kvetoucý Krásně měsýc svítil; Milý smilou cýtil Lásku horoucý. Když sedl semtam bloudě Mladík vpusté boudě, Nářek vedoucý. Kdes má zlatá naděje, Holubinko, kde sy? Vhorách mezy lesy Jako zloděje Láska zlá mne honí: Kdes má, volám poní, Kdes má naděje? Nadoko své miloval, Nadzlato sem tebe, Život, svědkem nebe! Lásce věnoval. Darmo, darmo svatě Tebe jako vzlatě Chovat sliboval. 92 Kdes teď holubinko má? Živote můj, kde sy? Slyšte hory, lesy, Kde kdo milou zná: Slyšte proni hoře! Slzý cedím moře, Proni hynu já. Plakal, až mu žalostí Srdce usedalo. Ptactvo vylívalo Slze lítostí. Vtom tu zakuklená Kněmu krásná žena Mluví smilostí. „Ach! proč hochu trápíš se? Vždyť ti svítí záře; Pročbys milý tváře Slzý kropil své? Pokoj srdcy tvému, Pokoj srdcy mému, Pokoj srdcy zde.“ 93 Byť sy všecken všudy svět, Byť sy hvězdy znala, Mrtvým život dala, Tebou zmladnul kmet: Ach! co vemně hoří, Žádný neumoří, Byť sy hlavu zplet. “Kčemu„Kčemu marné žalosti? Ponevěrné toužil, Chřadlbys a se soužil, Zakvetl vmladosti? Budiž rekem! chvály Věčné jako králi Dám ti vhojnosti.„vhojnosti.“ Co mně slávo dotebe? Běž, běž hrdý reku Lidi smrtit! vvzteku Vraz meč dosebe! Plésej! svět tě slaví; Nechcy, láska praví, Bezní donebe. 94 „Stříbro, zlato, vinice, Dám ti pevné hrady, Poslechni mé rady, Spusť se divčice. Já jsem mocnou paní: Svět se tobě klaní, Spusť se vižlice.„vižlice.“ Stříbro, drahé kamení, Nenahradí zlato, Co mně, co mně vzato Lásky blažení. Zlata boháč stráží; Mne jen lásky blaží Sladké soužení. “Pročbys„Pročbys milý chřadl a bled! Ženy jsou jak vody, Láska faleš, svody, Jak rtuť, samý jed. Naoko se staví, Když tě souží, praví Řeči jako med.„med.“ 95 O mou zlatou Lenku jen Každá láska kryla; Pravý anděl byla Zevšech zrádných žen. O sní živu býti, Lásku sočí píti; Ach, kyž není sen! „Věčnost tobě věnuji Vstálém radování, Vlásky požívání Věrnost slibuji. Když tě zrádná nechce, Vyjde zsrdce lehce; Vroucněť miluji.“ Bože! ať mne zhltí zem, Jak zvěř ať skrz lesy, (Zrušímli slib kdesy) Bloudím tam a sem; Nežli lásku ktobě, Raděj stokrát sobě Volím smrt. „Zde jsem!“ V. Nejedlý.
96
Povětří.
Černá se kzápadu zdvíhají mračna, Víchorec rozdírá usta svá dračná, Zamětá vkotouče nacestách prach, Pohání předsebou hrůzu a strach. Modravá tváři svou nebesa chmoulí, Keslůncy jasnému mračna se koulí: Již, již se voblacých křižuje blesk; Zdaleka slyšeti jekot a třesk. Ouprkem hrne se dobytek spole, Přesvody, zelená luka y role, Zaním též pastucha utíká vskok, Potváři hrčí mu potový tok. Tamto zas děvečka zděšená běží, S travou svou, anaž jí nahřbetě leží. Tadyto ženou se oráči dom, Zanímiž strašlivý pere již hrom. Vodnatá rozstřílí temnosti křídla, Znichžto se cycourem prejštějí žídla; Prachlivou voda sy umývá zem, Povodeň pohrouží ukrutná všem. 97 Vichrové okolo strašlivě fučí, Lomcují sestromy, vdomích psy skučí; Hromové řehtají, dobytek řve, Hrouze a ouzkosti poráží vše. Nebesa vypouští ohnivé hady, Brzy tu, brzy tam, brzy zas tady. Oči ten zavírá provelký blesk, Uší ten zacpává prohrozný třesk. Tento se nacelém těle svém třese, Onen tam hromničku vruce své nese. Tento zde ouzkostmi bledne jak sníh, Tomuto zacházý všeliký smích. Tento tu leknutím nalože padá, Onen tam ruce své spínaje žádá: Aby ho milostně ochránil Bůh, By mu nic pekelný neškodil duch. Jenom sám ctnostný se neleká hromů, Tichý je uprostřed hříšníků domů, Věda, že nezhyne jediný vlas Bezvůle Boží vten nejhorší čas. Tomáš Mnich, Moravan.
98
Můj Ráj.
Nechť tě, kdo chce, Praho! Ctí a schvaluje; Nechť tě, jak chce, draho Sobě šacuje. Mnohý, jehož zkraje Blesk tvůj vyvodí, Vše, co sluchu hraje, Chuti lahodí; Co se bleskem lstivým Oka dotýká, Vše to srdcem chtivým Valem polýká. Ale tvých kdo sýdel Zlých se nevzdálí, Ten sy často křídel Smutně popálí. Jakž tvůj mnohé dítě, Vkruté bouře čas, Zvábí vzrádné sýtě Ochechulí hlas! 99 Ach! tak vkvětné době Pěkní jinoši Utonuli vtobě, Vmoři rozkoší. Ej! že nejsem v Praze; Konec rozbroji! Vkraji žiji blaze, Tiše, vpokoji. Mám teď zabalatky Drahé kamení, Slávu, zlato, statky, Pyšná stavení. Vzdálen Pejchy blesku, Vmilé sprostotě, Bezevšeho vřesku Žiji vsamotě. Napahorku žiji, Kde svůj domek mám; Tu se vnocy kryji, Tu můj byt y chrám. 100 Dole uvěncuje Tmavý horu háj: Hora tato sluje: Jaroslavův Ráj! Domeček můj broubí Kolem vokolí,vokolí Chladné, stinné loubí Zlip a topolí. Zloubí vsad se chodí, Co rok poroce Zjara kvítí rodí, Vpodzym ovoce. Vším, co vletní době, Vmáje rozvití, Srdce žádá sobě, Tu se nasytí. Tu se, dokud voní, Leda nachvíli, Zrůže krůži honí Zrádní motýli. 101 Vsadě mém až mílo, Jakby zvonky zněl, Vře a vučí dílo Pracovitých včel. Ta se vkvětu kryje, Ta lpí vmelisse, Dokud zní, co pije, Medu nevysse. Zsadu pak se zskalí, Smnohou bublinou, Potok jasný valí Temnou dolinou. Vněmž, kdy slůnce svítí, Jako perličky, Hemží se a třpytí Zlaté střevličky. Zde se každou chvílí Ptactvo ozývá, Slavík libě kvílí, Číže vyzývá. 102 Tu se jasně směje Nebe pohodné, Povětří y věje Libé, lahodné. Tu, kdy můj se koří Rozum podvěrou, Ctnou mé srdce hoří Bohu ofěrou; Bohu, co se vhlíně, Vrůži, včlověku Stkví, jak v Serafíně, Zvěku dověku. Den se mně vždy vracý, Chvílí milostnou, Pohodlí tu spracý Loučím radostnou. Ráno klestím rývy, Kvítí zalívám, Nebo štěpím slívy: Takť se zabývám! 103 Večír, povší prácy, Vezma harfičku, Zavzním po Horácy Libou písničku. Nehrozý mi zbraní Rozkacený dráb, Ani zbírá daní Ledajakýs šváb. Čerstvé mám vždy tělo, Čistou vžilách krev; Nevorá mé čelo Péče ani hněv. Lítých nepravostí Žravé vědomí Nemučí svou zlostí Mého svědomí. Vtichém loži milý Lahodí mi sen, Až mne pěkný bílý Zbudí ráno den. 104 Mám y od Budína, Co se nekalí, Lahodného vína Soudek nemalý. Ztoho, když sy změsta Kemně vyskočí,vyskočí Vojtěch nebo Besta, Dčbán se natočí. Tu sy připíjíme Zhodné sklenice, Blesk až uvidíme Jasné dennice. Tak den podni mine Věk můj vradosti, Jako voda plyne Stále vtichosti. Ale toho všeho, Moha dobyti Cýle srdce svého, Chcy se sprostiti. 105 Přiď ó milý máji! Spoj mne sjedinkou, Poníž toužím vráji, Spoj mne s Evinkou! Tak chcy slavit tebe, Sní chcy šťastně žít: Tehdyť budu Nebe Místo Ráje mít. Jaroslav Puchmír.
Dobrý kazatel.
Nejlepšíť jest zevšech kazatelův, Khříchů trestání jenž vždy jest hotový, Jemuž žádný ani znepřátelův Nemůž nikdý řícy: sám jsy takový. František Pelcel.
Na utrhače.
Dokavads mi, Soku, nacti utrhoval, Dbal sem málo, nýbrž nic. Ale nyní věda, žes mne vychvaloval, Toť mne mrzý mnohem víc. Štěpán Leška.
106
Poutník.
„Když ste z Hájku putovali, Poutníčkové, řekněte, Zdaližto ste nepotkali Cestou mého děvčete?“ Jakž tvé děvče máme znáti? Nejsouť prázdné sylnice; Viděli sme zpět se bráti Vvelkých řadách poutnice. „Není žluté, není bledé, Rozmilé je děvčátko; Jest co Anděl, jen že snědé Vetváři je drobátko. Vlásky své má přičernalé, Ručičky pak měkounké, Očičky má přimodralé, Šátky co sníh bělounké. Klobouček má zelenalý, Zaním pěknou kytičku, Vruce levé košík malý, Vpravé drží hůlčičku.“ 107 Vcestě, ješto vlevo vede, Potkali sme děvčátko, Jako Anděl, jen že snědé Vtváři bylo drobátko. Vlásky mělo přičernalé, Klobouk skytkou hezoučký, Oči mělo přimodralé, Oděv co sníh běloučký. „Ta, ta milenka má byla, Jenž mi zase život dá; Jenžby promne vycedila Krev svou, jak mne ráda má.má.“ Pročpak tebe opustila, Ješto tě tak ráda má, Žeby krev svou vycedila, Aby mohla býti tvá? „Ach, já velmi těžce stonal, Již sem ležel hezký čas; Já co možná bylo konal, Bych se pouzdravil zas. 108 Předce špatná čáka byla Kžádanému zhojení, Kost a kůže vysušila Tvář se má co lupení. Oči vpadlé, zakalené Odjaly mou ozdobu; Již jen tělo opuštěné Vložit měli dohrobu. Všem se líto podívati Bylo, všickni plakali: Já že trávy šlapávati Nebudu víc, říkali. Nejhořčeji plakávala Promne zvšech má milenka, Ruce knebi spínávala BuhumiláBohumilá Terenka. Umínila putovati Do Hájku vmé nemocy, Pobožnosti vykonati, Kdyby bylo kpomocy. 109 Nedávno co putovala, Vše hned vemně okřálo, Mladost voudech panovala, Srdce mé se zasmálo. Já jí čekám sradováním, Jako snebe Anděla; Jí, co vroucým putováním Uzdravit mne hleděla. Mrtvé celé přirození, Svět se prázdným být mi zdá; Ona jest mé vyražení, Ona jest jen rozkoš má. Bezní nelze déle býti, Radějibych zahynul. Kady, prosým vás, mám jíti, Bych jí nikdež neminul?“ „Vpravo mládenče se dejte!“ Já se tedy vpravo dám; Dobře zlatičtí se mějte, Provázej vás Pánbůh sám. 110 Jak jen odpoutníků málo, Dav se vpravo, pokročil, Ejhle! v tom se jemu zdálo, Že se znovu narodil. Spatřil Terenku svou ksobě Jako šípku letícý, Poznalať ho poosobě Zvzdálí láskou hořícý. Donáručí padli milé, Jakoby se žehnali, Vnebi zdáli té se chvíle, Sradostí jsou volali: O má zlatá! O můj zlatý! Zas tě vidím, zas tě mám! Vyslyšel nás Otec svatý; Rychle, rychle poďme knám. Nic nás více rozloučiti Nemá než smrt jediná; Krev svou velím vycediti, Navěkybych byla tvá. 111 Cyť, kdo můžeš pocýtiti Jejich náhlé radosti, Jenž se mohou okusyti Znevinné jen milosti. Jan Nejedlý.
Děvčino smrti rozjímání.
Šperku věncův nejkrásnější, Růže, květin bohyně! Občerstvení nejmilejší Vmladosti své hodině: Nedávnos mou hlavu krásně Šlechtila co dennice; Nynís zvadla již tak časně? Takť je život nanitce! Krutému kdož tvému může, Smrti! ujít kynutí? Zajeden den vadne růže – Já – snad vjednom mžíknutí. J. Seidl.
Nápis.
Ptáš se, proč Bůh jeden jazyk, dvě pak ruce dal? Bys radč více dal, než sliboval. A. Pavlovský.
112
Strejc Troják.
Strejc Troják slovútný,slovútný Byl jednou přesmutný, Že proveliké vody Jít nemohl dohospody. Jak slůnce svítilo, A vody ubylo, Vstaň, řekl sy, správať synku, Poď dopanského šinku. Jak začneš odpiva, (Radč uží zaživa) Jdi vinných došinkýrní, A zkončíš napalírni. Tak, jak sy předsevzal, Y hnedky udělal, A počastoval sebe, Že neznal, kde je nebe. Neb možně všecko tré Lil dožumpizně své, Měl zbytek, dost a nadvrch, Než pití svého zavrh. 113 Již ztuhl mu každý prst, Že nemohl složit hrst. Žid vida darebníka, Ven hnal ho zpokojíka. Byv vyhnán, chtěl jít dom, Pad jako těžký hrom; Tři vsobě kýsy sloty Vždy rovnal dojednoty. Což Strejčku děláte? Třech pořád rovnáte? Jda mímo, řekl mu kdosy; Ty nohy zle vás nosý. Ba dobře rovnám třech, Řka, zas padl jako měch: Neb nechtějí se vtichu Tři držeti vmém břichu. Já, Strejčku! Troják jsem; Ví omně celá zem, A Čtverák nechcy býti, Neb vody neznám píti. 114 Já napřed pivo pil, Pak navíně sem byl, A teprv nakořalce, Bych nebyl zaožralce. Teď brojí tito tří; Já rovnám jejich při, A oni svými rohy Mé podvracují nohy. Ten kdosy šel zas dál, Neb Trojáka se bál, Jak třeba zpustí zflinty, Že zust mu tekly grynty. Y pomozte sy sám, Tu radu já vám dám, Řekl jemu: vždyť jste Troják, Stři být sy troufá voják. Zas podva závody Tři tyto nehody Dle svého ponadání Chtěl přivest kdorovnání. 115 Ty říct sy nedaly, Boj vetré začaly, A mejkly seslivoněm, Že myslel, že je poněm. On vstana vhněvu svým, Již počal hrozyt jim: Když předc se nerovnáte, Tož cosy uhlídáte. A padna natrávník Ten trojí nemravník, Tou válku svého pití Ven počal hrdlem bl – ti. Teď máte volný svět, Teď můžete se mlét: Rvát já se nechcy svámi, Vy rovnejte se sami. A. Kuča, Moravan.
Dobrá rada manželům.
Vmanželství když chtějí oba pokoj míti, Musý muž vždy hluchý, žena slepá býti. Š. Leška.
116
Terezyi, Alžbětě, a Apollonyi hraběnkám Vratislavkám z Mitrovic, dcerám Eleonory hraběnky Vratislavky Netolické, rozené Vrbnové. V Praze, spočátku měsýce Června, léta 1798.
Již zas změsta ucházýte; Orozkoš se nezmejlíte, Nesnadnoť lze oklamat. Míle pramen vyskakuje, Y když chvoj jej zatemňuje; Řeřichou se zelená. Polouce, když větřík věje, Bukvice se tiše chvěje, Přemílotě pochodit. Obilí jakť libě voní! Ječmen žíto spěšně honí, By se brzy vymetal. Y vám mílo pocvičiti, Kdo míň umí, vyučiti; Všecko ctnostně konáte. 117 Krajany své těšte, cvičte! Aniž vám kdo čeho vyčte; S Čechy mluvit umíte! F. Tomsa.
Radní páni.
Páni vradě seděli, Všickni hlučně křičeli. Soudce, hněvaje se, vstal, Kmlčení jich ponoukal, Pravě: deset mužův sme již soudili, Neslyšíce řečí, kteréž mluvili. F. Pelcel.
Špatný zrak.
Pravíš, že ti nebem tvá jest milostnice, Že y zhvězděnou má vtváři oblohu. Vidím načele jí Draka syce, Nikoli však Panny spatřit nemohu. J. J.
Na správce.
Dobře správcy dělají, Že lid donaha až svlíkají. Byť jim šatů nechali, Snadby zloději jich pobrali. V. Nejedlý.
118
Bitva Černopolská dne 23 měsýce srpna 1796. Jeho hraběcý milosti, Pánu P. Joachymovi Šternberkovi obětována.
’Αλλ’ ’έπευ ’ου γαρ ’ετ’ ’εστιν ’αποσταδον ’Αργείοισι Μάρνασθαι, πριν γ’ ’ηε κατακτάμεν, ’ηε κατ’ ’ακρης ’Ιλιον αιπεινήν ’ελέειν, κτάσθαι τε πολίτας. Homer, v Iliadě v knize XV. verši 556. Nadmutí Frankové svobodou spití, Pokrvi žížníc, co vlkové lítí; Králům se rouhali vzpupnosti slov, Svobodu hlásali nadzlatý kov. Kamkoli vrazyli szástupy svými, Záhuba kráčela zároveň sními, Hynula nevinnost, hynula ctnost, Sýdlo své rozstřela pekelná zlost. Pálili města, y hubili husté Krajiny, kvetoucý měníce vpusté, Hrůza šla, kdekoli houkali zděl, Tisýce tisýcův pobili těl. 119 Rukami, nohami posyli zemi, Plenili více, než předvěky všemi, Kmet se co divoké svině jich bál, Sjinochem milenka pádila dál. Vhluboké lesy se ukryly stáda, Ptáčkové strachem se utekli vlada, Zhynulo obilí, zhuben byl strom, Jakby ho nejprudší rozdrtil hrom. Vítězné praporcy vpovětří vály, U Černopole již Frankové stáli; Krajiny kryli, co kobylek roj, Nazemě chystajíc krvavý boj. Nehnuly srdcem jích žalostné křiky, Nadarmo vojska se stavěly všiky, Nadřeku lítavou lítě co saň, Hnali se vedouce smrtícý zbraň; Ouprkem jako mrak pudili dále, Čechyby vydrali, zhubili krále; Přeshory, přesvody kČechám se hnal Francouz, y žádného nelitoval. 120 Čechové jako blesk povstali nyní, Naslavné předků sy vzpomněli činy, Vzhůru vtom Český jak jindy vstal lev, Aby svůj na Franky vysoptil hněv. Rozboj, Čech horlivý, povstal vtom hluku, Srdnatě promluvil k Českému pluku, VidaVida, že vlast se již pleniti má, Čechám že zhrožuje záhuba zlá: „Ha! kdož bude vlasti bránit, Matek mdlých, a otcův chránit, Chrámy hájit, svatou ctnost? Což má Francouz města pálit, Ženy, dívky ctnostné šálit, Věčně tropit nepravost? Což má zhynout Česká sláva, Zmizet naše dávná práva, Časy dobré pominout? Vidím vztekati se vbouři, Zajít Čechy vhrozném kouři, Zráje pouště vyplynout! 121 Kam se dějí naše statky, Kam se vrhnou staré matky, Kam, kam dívky nevinné? Česká země těžce heká, Nanás vesvém smutku čeká, Nanás – veslo jediné! Ha! což déle prodlévámeprodléváme, Nevděk Čechům padnout máme? Kde ste naši dědové? Kde ste vesvé srdnatosti, Kde ste České udatnosti Slavní světa vůdcové? Jenž ste zadnů svých se skvěli, Znichž strach národové měli, Třesouce se tam y zde, Jichž se jako bouřky báli, Ana láme lesy, skály, Slyšíc: Žižka s Čechy jde? Jenž co strašné mračno táhli, Jak jen kČeským mečům sáhli, Strach vojsk bledé líce kryl; Pryč, pryč vojska utíkaly, Zbraně ssebe odmítaly, Český stín jim smrtí byl! 122 Navěkyli Češí zvadli, Otcové že vboji padli, Jichž se všickni hrozyli? Nebudeme vnuků míti, Nemá unás vpísních zníti, Jak sme vlasti hájili? Hle! nám chtějí ženy bráti, Naši vlast chtí skáze dáti, Tupit, loupit, bořit chrám! Poďme bratří! vlasti chraňme, Otcův, matek, krále braňme, Sláva věčná kyne nám. Vzhůru Češí! vzhůru bratří! Pán Bůh snebe nanás patří, Žehná vojska Českého; Kdož jest Čechem, chop se zbraně, Poďme, bíme, poďme naně, Nelitujme žádného!“ Ejhle! vtom plukové čeští, co lvové, Poboji žížnili, lehce co snové Přeshory, přesdoly letěli vboj, Jakby se vyrojil zoulu včel roj. 123 Někdy jak Jaroslav Tatary zklátil, Naně se vyřítiv, meči je mlátil, Zanimi žena se dále a dál, Českýby svoboden odnich byl král!*) Zoblak jak orel, jak hrčení řeky Zeskal se leje, a vylévá vzteky, Karel y Čech se tak dobitvy hnal, Provlast svou padnouti nelitoval! Jakby se sekali vprachu a kouři Větry dva protivní namořské bouři, Jalyby ovlnobití se prát, Místa tak nechce Čech Frankovi dát. Řehtali koňové, břinkali meče, Již, již se lámali od tuhé seče, Popředu, pozadu lítala smrt, Po krvi žížnil jen Francouz co chrt. ——— *) Jaroslav Šternberk, slovútný hrdina Český, zkteréhož rodu P. P. Hrabě Joachym Šternberk pocházý, jakž obšírněji P. František Pelcel vsvé kronyce, dílu III. vypisuje. 124 Zvrchů všech oheň ztlam svítícý děla Strašlivě jako hrom nanebi hřměla, Země se třásla, y každýby mněl, Jakoby mžitkou svět zhynouti měl. Jakby se nebesa otvírat chtěla, Oheň znich nazemi shrknouti měla, Křížil se ohnivý plamen a blesk, Křastil, a rachotil ponebi třesk. Vlny jak pěnavé namoři vztekem Hrnou se naskály strašlivým jekem, Tlamou, co propast, je shltiti mní, Čechy tak Frankové rozdrtit chtí. Vkrvavém boji, vté hrdinské době, Čechové hlasytě volali ksobě: „Kdožkoli Čechem jsy, vlasti své chraň, Nelituj, nelituj pro ni vést zbraň!“ Rychle, co dráždění lvové se hnali, Pomstuby Čechové nad Franky vzali, Nedali, nedali oddechu víc, Frankové smrti jen běželi vstříc. 125 Což jest ó Franku tvé prošení platné? Čechy viz zasebou hnáti se statné, České Lvy Franku teď zasebou máš, Nyní y udatnost Českou již znáš. Vítězství! vítězství! na České straně! České Pán požehnal nanebi zbraně, Udatní Čechové vítězy jsou! Odkončin kkončinám pověsti jdou. Mrtvých těl hromady hrozné, co skály Vysoké knebesům zdvížené, stály, Potokem hrčela popoli krev, Černé pak včervené proměnil hněv. Slůnce již, coufaje měsýcy, tryskem Zahoru pádilo velikým zyskem, Shvězdami měsýček blíže se bral, Slovůtné hrdiny České by znal! Čechové bránili milé své země, SlovtnýchSlovutných dědů jsouc udatné plémě, Tekla y poteče provlast jích krev, Čech je až dodneška udatný lev. Jan Nejedlý.
126
Dívka věrná.
Panna růžová vlesýčku Sobě zmejlila cestičku, Vhouští zůstala státi. Smutně rukama lomila, Tváře slzami kropila, Kam se nevědouc dáti. Mezy stromečky němými, Mezy horami mrtvými Skal se počala ptáti; Skály bezbožně mlčely, Stromy mluviti nechtěly, Kam má panna se dáti? Zlatí povězte ptáčkové, Jak se zcestičky trnové Mohu dostati zháje? Zlatí ptáčkové zpívali, Lasku milostnou vzývali Vsvátek prvního máje. 127 Semtam zvířata běhala, Zvěř se na pannu dívala, Chvílku počala státi; Pročs sem zalezla panenko, Krásy májové milenko, Chcešli snámi zde hráti? Skály, lesy a ptáčkové Přáli mladosti májové, Krásy nechtěli pustit; Když vtom jakýsy temný hluk, Jakby zstromu se zlomil suk, Počal vháječku chrustit. Proč má andělská panenko, Krásy májové milenko Máčíš slzami tváře? Kvete vlícy ti růžinka Krásnějc rájská než květinka, Svítí jasná jí záře. 128 Růži zalíváš slzami, Jako drahými perlami, Kzlé by nepřišla skáze? Kvete krásněji růžička, Když jí nemoří slzyčka, Khořké vylitá vláze. Mezy hudbami sladkými, Mezy písněmi milými Zněl tak líbezný hlásek. Panna vůkol se dívala, Láskou srdečně vzdychala, Zlatý odpala pásek. Sladký„Sladký zpěváčku! pravila: Vlese cestu sem ztratila; Veď mne kmilému hochu!„hochu!“ Kdo má panenko tvůj hoch být, Snímž chceš radostný život mít? Popiš milého trochu. 129 „Milku! neznášli milého Hocha nadzáři jasného Pěkně szlatými vlásky? Ten, co zrůžové hubičky Loudí medové písničky, Očkem střílívá lásky?“ Jakbych panno měl milého Hocha nadzáři jasného Svlásky zlatými znáti? Tisýc mládenců chodívachodívá, Lásky očima střílívá, Chtíce sděvčaty hráti. „Mezy tisýcy jediný Můj je mládenec nevinný, Srdcem milence věrným. Promne rádby dal celý svět, Zlato, májové krásy květ, Sočkem jiskřícým černým.“ 130 Nevěř panenko mladosti, Často měnívá radosti, Hledíc krásnější panny; Dnes zust vylívá tobě med, Zejtra vypouští zsrdce jed, Smejšlí natebe hany. „Můj hoch čistý jak zlato jest, Zust mu nevyšla nikdý lest, Rozkoš vstálosti hledal; Co je polhavé řeči tvé, Onby zazlato milé své, Zasvět daleký nedal.“ Jako nevinná hrdlička Krásná milého dušička, Vctnosti radosti hledá, Srdce krásného dobroty,dobroty Váží nadzlaté klénoty, Milé zanebe nedá. 131 Jak vosk parnem se rozplyne, Láska srdečná zahyne, Panně tváře se kropí; Láskou prohezké panenky Věrné nehledí milenky, Zradu, nevěrnost tropí. „Smejšli zradu a nevěrnost, Bys mou podvrátil upřímnost, Nejsy zpěváčku vstavu. Byť mne mučily nářeky, Hocha milovat navěky, Proněj dáti chcy hlavu. Bych se milému líbila, Pásek zezlata sešila Vlastní rukou sem sobě. Veď mne zpěváčku zháječku Kmému věrnému srdéčku; Pásek zato dám tobě.“ 132 Vzlatu nehledám radosti, Žádat srdce jen milosti: Co je pozlatém pásku? Zlato, stříbro a kamení,kamení Nezná pravého blažení, Sladkou volím sy lásku. Zanech panenko miláčka, Vyvol sladkého zpěváčka. Vzdej se srdéčku mému. Dnem y nocý chcy písničky, Zlaté zpívati divčičky, Hráti srdéčku tvému. Zpěvák krásný a mladý jsem, Stříbra, zlata mám plnou zem, Drahé klénoty ktomu; Tváře jako máj kvetoucý, Srdce protebe horoucý, Milá, semnou poď domů. 133 „Stebou mělabych domů jít, Svému nevěrnou hochu být, Prozem, stříbro a zlato? Zazlou nevěrnost dívčičky Khochu zvadlyby tvářičky: Nechcy celý svět zato. Smilým vnevinné milosti Sladké požívám radosti, Ráje bezněho pouště... Měj se dobře, zlý zpěváčku! Zlásky kvěrnému miláčku Zajdu vstrašlivé houště.“ Zde jsem... Miláček vyskočil, Ksrdcy svému se otočil, Líbal panenku hezkou. „Jaké zlatoušku radosti! Otvé lahodné věrnosti Píseň zazpívám českou.“ V. Nejedlý.
134
Oučinkové Lásky. v drahnooujezděV Drahnooujezdě 1797.
Proč milá má, tvé rukou přitlačení Vždy působí mé krve rozpálení? To činí sylná láska! Ej! proč tvá liliová, hladká líce Teď pivoňkou se barví víc a více? To činí prudká láska! Proč srdce tvé, když všetečně se sázý Má ruka naň, tak sylně sebou házý? To činí vroucý láska! Y proč tvé očko, naněmž slza sedí Co rosa, jiskříc stále namne hledí? To činí horká láska! Má milá! což pak tomu políbení Tak přelíbezné dává oslazení? To činí sladká láska! Proč hláskem tvým, an libě zust tvých plyne, Tvůj milý předtebou co červ se vine? To činí mocná láska! Rcy: což mi tebe volnou učinilo, Mně ráj vtvém náručí teď způsobilo? Ach! milosrdná láska! J. Rautenkranc.
135
Na Čechy.
Což má noc navěky, navěky býti? Nikdýli nepočne v Čechách se dníti? Dlouholi český lve ještě chceš spát? Slůnce již vzešlo, což nemůžeš vstát? Neviděls ztvrdého vzbudit se spání Národy, chvátati kuprospívání, Ješto co slůnečná stkvělost se stkví: Ty pak žes nasvětě Čechu, kdo ví? Sám jen ty Čechu! vždy ospale kráčíš, Ledva že zapatou nohy své vláčíš; Brzyli počneš pak sám a sám jít, Čili chceš navěky vodítka mít? Darmo má kynouti umění tobě, Stáleli vžravé chceš trvati mdlobě? Vždyli jen vtemnostech makati chceš; Otevřiž oči: což stále je mneš? Věnceli nadarmo Umky ti vinou; Darmoli otcové tvoji ti kynou: Majíli neslavně vhrobě svém hnít, Čili má sními vlast pohřbena být? 136 Nemají slávou se stkvíti jích činy, Knásledování jích rozněti syny? Nemá jich hlásati potomků hluk, Žádnéli harfy pak slaviti zvuk? Oni jak slůnce se spanile stkvěli, Dříve svým jazykem nadjiné pěli, Jazykem, ješto se okrasou stkví, Líbezně jako zpěv slavíčků zní. Ha! což již žádného Čecha zde více? Zhasnula Slovanských národů svíce! Svíceli navěky zhasnouti má; Přijdeli plamen a světlost zas tvá? Stromové kvělte, a obilí ležte! Vltavo! řeky, ó běžte! ó běžte, Někdejší vlasti své blažené vstříc: VČechách těch nejsou již Čechové víc! Kdyby dnes otcové zhrobů svých vstali, Zdaliby Čechy své – syny víc znali? Zdažby jich žalostný nepojal hněv, Vidouce nezdárné plémě – svou krev? 137 Kamste ó časové zlatí se dáli? Karle! ó Karle! náš otče a králi! Proto se snažil tvůj o Čechy duch, Češíby vpotupě zašli co puch? Což se to snáší? há! jaké to záře! Čili to duch? y proč zvadlé má tváře? Vpadlé proč oči? jsy Vlasti to má? Vžalostné srdce mi slova jdou tvá: „Jste vy to Čechové, slovútné plémě, Ješto práv hájili, jazyka, země, Prokterouž začasté mívali hněv, Míle y hrdinsky cedili krev? Protoliž tolik sou nepřátel stloukli, Vybyste slávu co plévu jim sfoukli, Aby byl udatný, přeslavný Čech Nyní y kpotupě národů všech? Z České y protoli krve ste znikli, Abyste proti své krvi se spikli, Hynuli, nechtíce ovlast svou bdít, Svévolně, mečem jichž nemohli sstřít? 138 Proto vlast otcové vybojovali, Veliká stáda y vinice dali? Nevděční, nevděční synové vám, Protoli slávě sou stavěli chrám? Učte se odptactva jazyku svému, Nadjiné jazyky zvelebenému; Hlasemli každý pták nepěje svým, Hlasem svým jediné přirozeným? Zdali kdo slýchal, by slavíček časem Štěbetal, kvákal, neb vrabčím pěl hlasem? Čili ty Čechu chceš papouškem být, Vmarnosti cyzý se pyšnit a stkvít? Čeští kde otcové chodili zrána; Pávovým peřím se pyšnit má vrána? Může to Čechové milé být vám, Plémě tak nevděčné nosyti mám? Sematam semeno počíná zráti, Chtícý čest otcům y jazyku dáti, Stromoví zlaté kvěť vmladosti své, Hojnéby vyrostlo ovoce tvé.“ 139 Pravila Vlast; a sy povzdychovala, Vtom pak se vrychlosti donebes brala; Zahřměl y třikráte nadůkaz hrom, Český že býti má plodný zas strom. Odpusť nám Vlasti! ó odpusť vší viny! Přijmi nás potomky zapravé syny; Ktobě jen Čechyo! chceme se znát, Protebe krev chcem y život svůj dát. Mračny y slůnce tak přikryto bývá Načas jen; vzejda pak radosti sývá, Napole, luka y zelený háj, Jasnějším bleskem svět čaruje v Máj. Bude nám jasněji slůnéčko svítit; Budeme poznovu život svůj cýtit; Okřeje osení, okřeje les, Zaplésá město, y zaplésá ves. Plésejmež Čechové! plésejmež bratří! Světla že jazyk náš Český zas spatří; Písně že České zas budou nám znít, Vslávě že Čechové budou se stkvít. Jan Nejedlý.
140
Výstraha předsvůdcy všem pannám.
Pozorujte sbedlivostí, Panny, svůdcův podvodných! Vládněte svou stydlivostí, Střezte se těch nehodných, – Kteří vaše srdce čisté Chytře khříchu svádějí, Mluvíc řeči jako jisté; Však se vám jen vysmějí. Nechť vám oni co chtí tvrdí, Ať to místa nemívá; Neb y myšlení jích smrdí, Jako mrcha červivá. Oniť vaších ctnostných uší Poškvrňují mnohými Řečmi, kteréž nepřisluší – Zapyřte se předními! Oniť vaše oči ctnostné Odctnosti a světlosti Budou lákat kpřežalostné Ohavnosti, ktemnosti. 141 Zjara vsoumrak rádi chodí Naprocházku sděvčaty; Nevinnost jích chytře svodí, Toť zvyk jejich proklatý. Vlétě, když jest horko velmi, Vedne někde spávají, Podvečír pak jako šelmy Lovit vycházývají. Napodzym pak pozahradách, Štěpnicých a vinnicých Chodívají pozlých radách, Nevinnosti škodícých. Vzýmě svůdce najme saně, Kužívání sanice, Sedneli mu děvče naně – Oklamá se velice. Proklatí a zlořečení Buďte ctnosti zhoubcové! Připravte jim odsouzení, O vy zemští soudcové! 142 Neboť vpannách svaté jmění Potlačují přebludně; Mluvíce, že svaté není, Mámí khříchu bezstudně. Vínem hříchů opojení Budouť často mluviti: Víno to je sladké! – chtění Zlé chtíc vpannách zbuditi. Y to slovo stvořitele, Jenž dí: Ploďte, množte se! Převrátí ctným pannám směle, Kbídě jejich, kzhoubě své. Neboť rouchem lásky pravé Zastírají chlipnost svou; Když vnich, jako zvíře dravé, Chlipnost řve, tuť lásku lhou. Protož, Panny utíkejte Předsvůdcy, co můžete. Pravé lásce ruku dejte: A tak šťastné budete! R – a L – ová.
143
Oda na důstojného Pána, Pana Antonína Strnada.
Viděl sem, jak ondy pletly Vlastky věnce protebe, Kvítí vonné ssebou vlekly, Roucha zlatá přessebe, Nadhvězdy se jasnějc skvěly, Slávu vpísních Čecha pěly. Strašná bouře nehrozývá, Nehuláká věčně hrom; Vzýmě krásy sproštěn bývá, Vjaře zas pak pučí strom; Naše řeč pak zavržena,zavržena Má vždy být a potupena? Tys náš vůdce! Česká sláva Vsrdcy Českém pučí zas, Nezahynou svatá práva, Volá Čecha Umky hlas, Ospalého zesna budí, Kochraně své řeči pudí. 144 Viz, jak hbitě zlůžka skáče Kvlasti láskou rozplývá, Pták jak, když mu zhnízda ptáče Bráti chceme, křičívá: Křídla outlá roztahuje, Syče krček natahuje. Tak Čech bdí a opatruje,opatruje Vzříceninách svatou řeč, Pilnost jeho odvracuje Křivé hany tupý meč, Vzhůru! volá: bratří vstaňte, Vzhůru! milé řeči braňte! Blaze nám! Čech Čecha slyší, Libý Čecha Čechu hlas, Mladý, starý, nižší, vyšší Jedním hlasem volá zas: Vzhůru bratří! Vzhůru vstaňme, Mužně milé řeči braňme! 145 Slyš! jak dnem y nocý hezké, Roztomilé Čechyně Prozpěvují písně České Popahorku, vdolině, Vkrásném máji hoší mladí Hlasem zpěvy České sladí; Nechť se, čím chce, vychlubuje, NepocýtíNepocýtí, co je čest, Kdo své vlasti nemiluje; Čechem býti sláva jest; V Čechách věčně vždy tvé jméno Odpotomků bude ctěno. A. Pavlovský.
Na Amora.
O Milku! kam, ach! kam se radost děla, Co tvá mi vprsých ostrá vězý střela! Ni zluk mi květných libá vůně kyne, Ni jarní rozmanitě rozkoš plyne. O jak mi Zefír zvonných růží míle Prv dmýchal vždy a ranní sladil chvíle! Jak zvučně pěl a libě ptáček vháji! Jak čistě potůček mi hrčel vmáji! 146 Však jaks ty vyňal šipku ztoulu svého, A střelils vemne zluku oblučného: Ach! odté doby, chlapče! vadne kvítí, Ni vočích mých se růže stkvoucý třpytí; Teď ouzká trudí prsa jed tvé střely, A roznícená cýtí plamen vřelý; – Co zvítězytel vevozýku svatém Jels slavně sholoubaty vlůně zlatém Vmých střelou prsých: řetězy jen plouže Sem musyl, otrok, hlasu tvému slouže, Jít zatebou a patřit přemožený, Jak lsknoucý krásou stkvěls se osloněný; Tvou cestu matka stlala růžičkami, A vozýk obstavila dívčičkami: Tuť haslo mé mi oko, bledla líce, Y vadlo přirození víc a více! – To způsobils, ó Milku! oulisností; Však kdož se střel tvých zbrání ukrutností? Ač mně je sladíš lahodností medu, Však věz: vněm krutého víc vězý jedu! Naymann.
147
Děvčí boj. Zpěv druhý.
Když se zatím před Děvínem, na Děvíně Chystalo vše kekrveprolití, Vznešeným dvoum na Bilíně Den se blížil nejšťastnější vživobytí. Již, již nesmírné překážky Překročivše vlůnu lásky, Měli dojít sladké radosti, Měl jim plouti život vmilosti. Kasal, Radišův syn, jehož slavné činy Vyhlašují Kašparské tam hory, Vbojích mnohdykráte nad Babory Zvítězyl a zahnav Šváby zakončiny České, pobil mnohé hrdiny; Pověst jde skrz všecky krajiny, Že se měl vždy vválkách jako lítý, Vždycky zvítězyl a nebyl nikdý zbitý. Běla, dcera Kazy Krokové, Spanilosti růžové, Vzdálí vychovaná vtichosti, Odedvora Libušina hrdosti; Nedychtěla požežlu a boji, Ale zsrdce milostného Polásce a popokoji, Kasala sy dojít svého. 148 Stejný hledá sobě stejného: Jak sy mohla tichá holubice Ptáka zvolit dravého? Y jak on rek, nechav bojovnice, Dychtil srdcem vroucným, horlivým Poděvčeti bázlivým?... O jak láska jeví mocy předivné, Spojuje dvě srdce protivné! Ale sebe větší hrdinové Nemají předc srdce zkameněné, Ani líce vždycky zamračené: Vzdychajíť y někdy jako pastýřové, Měknou, krutost vusmívání mění, Přísnost vsladké lichocení; Když pak takový rek prosý opříměří, Kteráž zdívek jemu neuvěří?.. Mnohý z Čechů řekne: Proč ten vrozboji Nepřemožený rek nyní vpokoji, Dívce kvůli, hledě zahálky, Netáh provlast milou doválky?.. On se stydě vnerovný boj sděvčaty Vjíti, povrh jejich boje jako hračky; Myslilť, že se nabažejí této rvačky, A se zaberou zas zakolovraty. 149 Tu y překážku, že tolik nadvorcých Jako Bělin otec neměl, přemoh; Zato více nadobytých praporcých Čítal. Otec posléz nemoh Odporovat, obou lásku znaje Svolil. Slovo Kasalovi daje, Určil pak den radovánek, svadby! Vše se okrašlovalo y hrad y hradby. Když se předslavností Ládinou Přibližoval přeradostný svatvečer; Když měl ráno Kasal s Bělou nevinnou Sňatky slavit; nejkrásnější z Českých dcer Vroucha bílá oblečené, Milostné a okrášlené V Lády chrámě tance prováděly, Chvalozpěvy Ládě takto pěly: Bohyně sličnosti nebeské Ládo! Vnebi y nazemi vše tě má rádo, Tvoříš nám stkvějícý nebe, kdy chceš. Cýtíme plápolat srdce a plésat, Beztebe soužit se, vadnout a klesat; Podletí stkvěje se, jak ty knám jdeš. 150 Nakoho tvá ruka žehnání leje, Tomu y Peroun y Svatovít přeje, Laskavý jemu je každičký Bůh. Chtí co chtí Sudice, Ninva a Vyla, Třebas mu Nehoda souzena byla: Spokojen jeho se vynáší duch. Toho jen Sašani, Dračice souží, Chrvoři, Pochvisti zanástojzanástroj slouží, Kterého opustil dobrý tvůj Lel; Který sy svazek tvůj bezlásky svolil, Nevinnost odníti nešťastně svolil, Neštěstí stihá ho, smutek y žel. Zejtra rač vyjeti svozýkem zlatýmzlatým, Holoubky, labutí párečkem spatým, Poupátko milosti ssebou sy vem; Pochodeň kmilosti, ne ale kzbrani, Žížlilo, Živice, ó Krasopaní! Bohyně přemilých, překrásných jmen! 151 Zejtra dvoum přispěj; jsou milostí jati, Požehnej vznešeným závazek svatý, Věrnost a blaženost laskavě přej. Nám hleď však dívečky rozmilé vzýti, Abychom podlé nich mohly se míti, Mravy a způsoby jejich nám dej. Bleskem ať stkvěje se jitřní hned záře, Aby nám jevila milost tvé tváře, Bohyně, pohlaví valčícý spoj! Smířit rač záhubné vpohlaví svády; Vždyť pak jsou stvoření, aby se rády Měly a povrhly škodlivý boj. Takto večer. Ráno hned, jak světlo růžové Roztrousyla dennice sy brunátá; Kasal ztvrze strejcové a družbové, Oblekše se vrouhavroucha bohatá, Soborem svým vyšňořeným, Růžemi a kvítím okrášleným Vybrali se kBělinskému hradu; Všickni jizdecky a vřadu. 152 Mládež nabůjnějších koních zpředu jela, Komonstvo a chasa zaní. Nebyla dnes ozbrojena zbraní, Nástroje však hudebné jen měla. Ženich Kasal nesl jen oděníodění, Lebku, helm a brnění. To a jiné v Lády chrámě propamátku Oběti chtěl složit svého sňatku. Nejkrásnější zvůkol družičky, Též y jiné šlechetnější dívčičky, Vstaly zlůžka, plné starosti, Myslíce jen našňoření, Aby došly přité slavnosti Líchotného pochválení; Též by mnohých srdce podjaly, Jak se stává, lásky nové zýskaly. Stará Kaza také nemohouc víc spáti, Přišla Běly volat: „Vzhůru Bělo! Podívej se, jak se rozednělo! Hleď již jednou zlůžka vstáti. Máš dnes ještě mnoho překročiti; Ubožátko! slyšíš? vstávej! By tě nemoh ženich zahanbiti; Jindy sobě déle spávej.spávej.“ 153 Takto mluvíc, tloukla, volala Na Bělu a napěstounku sylněji. Však se živá duše neozývala; Stratila pak kdovolání naději: Plna strachu, mocý dala dvéře vypáčiti, Ale ach! kdož může vyjádřiti Její bolest? Běla není knalezení, Pěstounka pak její vkrvi bezcýtění. Jaké hoře! jaké naříkání! Otec, matka bolestí jen řvali. Jaký nářek! jaké bědování! Ruce lomíc knebi spali. Všickni vdomě, celí sklíčení, Semtam běhali, jak zmatení: Ach! kdež pak je milá Běla! Kamž pak se předc asy děla? Též tu stará Bzýrka, Kazy tetka, Nejvíc nářek vedla, že prej věděla, Že se stane nešťastná ta spletka, Hned, jak se jim černá kočka zmizela; Jak se Běle osršáních zdálo, A jí okrahulcy pozlaceným, Že hned vykládala srdcem zarmouceným, Ač prej se jí všecko smálo. 154 Navraťme se spovídáním zpátky, Nepřijde nic vsvětě kpomlčení: Bájky, příhody, lže, hody, sňátky Přijdou všecky kvytroušení. Pověst stooká, a stohubá a stouchá Není nikdý slepá, němá, náhluchá: Všecko svede, všudy vyzvoní, Cokolivěk někde uhoní. Přinesla též na Děvín tu zprávu, Že jak přijde slavnost Ládina, Svadba držeti se bude Bělina. Medle, řekly dívky: naši slávu Potolikerém sme vítězství a prospěchu Čistě rozmnožily; kdežto vidíme Bělu dojha mužského nám kposměchu Zapřahat, a my to trpíme? Prověčný smích, nečest, potupu, Nechcem toho! každá volala: Ale žádná zceličkého zástupu Ovyvedení se nedrala, Až pak Šárka; zdívek nejbystřejší, Zevšech všudy nejošemetnější, Kde co podvodem, lstí, líchocením Dělat bylo, vyvedla hned spodivením. 155 Živou, nebo mrtvou vkrátkém čase, Dřív než Nočena své rohy vezme zase, Vhradu máte, řekla Šárka, vidět ji! Nato Vlasta svýmluvností nemalou Vzbuzovala smělost její spochvalou. Y hned každá dívka chtěla sní, Ale ona zevšech dvadcet jen sy vzala, Snímiž nacestu se rychle odebrala. Pomnohých pak vdevíti dnech příšerách Přitáhla sy kBílinskému hradu. Hnedky dívky skoňmi naupadu, Vhouští, vroklích, pojamách a poděrách Nechala stát, sama nahrad pěšky Vkroji sedlském jako staročešky Vyšla, zvědělazvěděla, že zejtra Ládin svátek Slaven bude, též y Bělin sňátek. Přirozeně, hloupou sedlskou divčicy Hrála, ksamé přišla Běle, Že jí prosý, by jí chudé poutnicy Něco dala; že kní přišla směle, Že ví, že je hodná slečenka, Že jí heského dá muže Živěnka: Kdyby jí dát chtěla muže Láda, Že prej by se vdávala již ráda. 156 Zasmáli se této její sprostnosti, Dlouho sy zní šašky dělali; Když jí potom obdarovali, Odebrala se pryč vtichosti, Stavěcy se, jakby zevly, lelky Chytala, tak jako vPraze selky. Pak šla zhradu, když se tolik dověděla, Coby zapotřebí měla. Sotva přišlo půlnočního času; Něco koní zanechavši Vedla tiše khradu svoji chasu, Pak že stráž spí, vyskoumavši, Řebřík keBěliným oknům přistavila, Sama napřed poněm zezákopu Lezla, okna tiše vysadila, Podavši je druhým dopříkopu. Obě dvě se zesna skrze šuštění Probudily, nevědoucenevědouce, co se děje. Běla strachy peřinou se lépe kreje, Pěstounka pak dá se dokřičení. Šárka, popadnouc jí zachřtán, zaryla Dosrdce jí dýku, až se sklopila. Jest y protě Bělo! vostřena, Jestli slovo mukneš, tak jsy ztracena. 157 Vstávej honem! nic se tobě nestane, Poctivost ti milá ostane: My jsme dívky slavné, vsvětě znalé: Pro Bělu to bylo potěšení malé; Padla domdlob, hned jí donáručí Oknem druhým čerstvě podala, Pěstounku pak, ana ještě skučí, Několikrát dykou prohnala. Šatstva, jiných věcý něco ssebou vzavši, A co zloděj, kterémuž se častěji Podařilo, krade směleji; Takto ona vše, co jindy spořádavši, Vesele se klesu odebrala, Teprv odhradu dál sesvou loupeží Přiměsýcy, popuštěnou otěží, Co jen mohla palovala. Naráno pak veselý zvuk zněl, Příchod svadebníků znamenaje; Kasal naběloučkém koni prostřed jel, Vmysli svou jen Bělu maje. Děvčátka pak, majíc svité věnce, Čekaly již namládence; Všudy veselých trub znění RozhlíháRozlíhá se postavení. 158 Však když ženich otce, máti Lomit ruce viděl: tomu zvyku Neslušnému hleďte výhost dáti: Nechte pláče, nechte křiku, Nebuduť jí vničem nikdý ubližovat, Ale nadsvé oči opatrovat. Než to dořek, seznal, že ten křik Znamená víc nežli pouhý zvyk. Onevěstě strašná novina Prohnala mu srdce, mozek, tuk; Třás se ponejprv ten hrdinahrdina, Zůstal, jakby doněj Hromotluk Vrazyl nenadalý třesk; Zbled a vočích míhavý jen blesk Viděl; oudy povolné mu nebyly, Slova se mu vustech hatily. Když se sám zmoh, nemohl se dosti Vynamyslit, kamby se předc děla; Hledal, ptal se, kdeby byla Běla, Plný jsa již netrpělivosti. Ale žádný nemoh jemu zprávy dáti; Prohlížet šel všecko všudy sám, Vida ale, že je předc ta tam, Vyslal, hořekuje vvůkolí se ptáti. 159 Vtom tu přijda stařec udychtěný Zprávu přines, že dnes v Koucké dolině Zahlíd zástup jezdců ozbrojenýozbrojený, Že jel zrovna k Kozoradské hlubině, A že podlé mravů, podlé způsobů Měli tito jezdcy ženskou podobu; Y jak se mu všecko zdá, Že je zabojovné dívky má. Prostřed jednu, skoro vyslečenou, Bědujícý, zarmoucenou Druhá nasvém koni opatrovala; A že zaslech často znale, Jak sy ona hořekovala, Volajíc: kdes o Kasale! Ale druhé ztéto smutné chvíle Že sy dělaly jen kratochvile. Otcy Bělině y matce velké potěšení Touto zpravou vsrdcy nevzniklo, Ale Kasalovo proniklo. Ani chudý toho utěšení Nemá, není radostí tak jatý, Příhodou když najde poklad zlatý, Jako Kasal; radost naoblíčeji Prozrazuje živou naději. 160 Cýtil vžilách předešlé zas sýly, Dobyt Běly vmalé chvíli, Ji zas brzy v náručí svém míti, Nedat jí sy žádnému víc vzýti; Namnohokrát povídanou věc se ptal; Však když nic ten stařec nevěděl, Než co kolikráte pověděl, Obdarování mu dal. Vmysli najednou mu celé příhody Jak blesk přišlo vysvětlení. Včerejší žebrácké podoby, Nakteré své viděl podivení, Nemoh poznat; nyní ale Najednou mu přišly tváře znalé; Vzpomněl sy, že byly podobné Šárce zchytralé a podvodné. Dal sy sedlat koně bezmeškání Znejlepších všech nejrychlejšího; Přichystat zbraň kpotýkání. Vybrav sobě nejvěrnějšího Služebníka, druhým kázal domů jíti; Zbraň a oděv jiný vzýti. Však ho mnozý, kteří zbraň sy sebrali, Sradostí hned následovali. 161 Zapřisáh se u Ladona Vitislava, Že dřív nechce spatřit Škřítků, Šetků, Dokavad se neponíží VlatislavaVlastislava; Dokud všechněch ženských spletků Nerozdrtí, hradu jejich nerozboří, A jich kslužbě mužům nepokoří. Všickni, že mu chtějí věrně pomáhati, Začali mu svatosvatě přisahati. Nato otec, tíží věku ohnutý Ztéto smělé zmužilosti Mysli nabyl, nabyl důvěrnosti. Jsa tu nadním tuze pohnutý: Kasale můj, pravil, milý synu! Neopusť mne; přiveď zase nadědinu Bělinku mou; jedinké mé potěšení, Moji radost, moje odlehčení. Nato slzel; dal mu požehnání, By byl šťastný vevsvémvesvém vykonání. Kasal ale, dřív než tuto cestu Předevzal, šel do Ládiny Svatyně. Tam jen vroucně prose onevěstu, By ji zachovala lásky bohyně; Klad jí mnohé věcy koběti, By mu popřála jí brzo viděti. 162 To vše činil, pln jsa dychtivosti, Zadívkami jen se honem brát; Rozloučiv se krátce, vnevrlosti Spěšně dolesa se začal hnát. Popuštěnou uzdou maní Letěl vmysli jenom zaní. Chasa vzdálí pozůstala, Ač jen zaním palovala. Když byl vděvčích koní stopě, Tu se teprv znovu vzchopě, Letěl. Ani se tak prudce chrti neženou, Zajíce když vzdálí zhlídnou; Ani se tak zapopeřenou Loupeží sup, luňák, káně Prudce nevybídnou; Jako Kasal zaní přespahrbky, stráně. Brzy ztratil stopu vtřetím leselese, Tu kříž nakříž projel křoviny, Skály, rokle, doupata a doliny, Přihláholu radostně se děse; Zbytečně však; neb již byly dále. Když pak našel stopu nenadále, Tu se zase znovu začal hnáti, Nehleděl sy ani koni oddechnutí přáti. 163 Již pak naobloze vzápadu Třpytily se jasné červánky, Když on unavený doupadu, Skoně slezl upříjemné studánky, Zní sy nabyt občersteníobčerstvení. Chtěl zas honem jeti dále, Ale vtomto okamžení: Pomoz, pomoz! zaslech volat stále. Y hned ktomu místu běžel, Ahle! jinoch krasný poraněný ležel, Žádaje ho, aby nanejbližší tvrz, Coby třikrát zluku střelil, Dovezti ho zoutrpnosti velil. Kasal seznav, že je skrz na skrz Poraněný, převázal ho hned a vsadil Nakůň, daje pozor, by sním nezavadil. Nacestě se teprva ho ptal, Jak a odkud pohromu svou vzal, A pak jestli viděl dívky tudy jeti? Milý reku! chcy vše pověděti, Jenom ale mějte semnou strpení. Ach! ty dívky, pokterých se ptáte, Tyť jsou vinny mého ranění; Kyž jich hodně potrestáte! 164 Předosmi dny já sem ještě vležení Před Děvínem stál; mně bylo donešeno, Že má hejno dívek ktažení Tajnému být nastraženo. Y hned sme se dvacet vpočtu vybídli, Myslíc nakratochvile a napříšery, Polapnout ty Ladonovy dcery; Také šťastně sme jích stopy zastihli. Co se všecko naté cestě přihodilo, Nejsem vstavu nyní vypravovati; Aniby dnes času nestačilo, Kdybych chtěl jen hlavní věcy vyjevovati. Když sme stopy najít nemohli, dnes ráno Rozdělit se natři díly ujednáno Bylo; přisobě však blízko jeti, Aby sme se mohli naznamení sjeti. Nenadále všecky dívky vyrazyly Sevší mocý znaší strany. Mnozý hned nás zrádně vyzradili, Outěku se davše doobrany. Já a čtyří semnou sme syc kzbrani sáhli, Chtíce jim se šťastně ubrániti; Proti nim sme srdnatě syc táhli, Nebylo však možná jim se obrániti. 165 Pomoc nešla: druzý strachem podjati, Byli přemoženi, též y brzy zajati. Já pak poraněný zpředu, zzad Umdlený sem skoně spad. Víc již nevím, co se dále dělo, To však ale vím, že koně, lebku, zbraň, A vše, co jen cenu mělo, Pobraly a zanechaly mi jen ran. Kasal, an jen milou Bělu vmysli nes, Když mu dlouho oní zmínky nepřednes, Dychtivě se poni znale ptal, Jestli mezy ními jí též znamenal? Zhlíd sem, řek on: nebylo to zvzdálízvzdálí, Dívku bledou, štíhlou, bezzbraně, Která měla jiné dívky kobraně. Pročpak hned tak ruce vaše pálí? Kasal mlčel, ale bolesti své nemoh skrýt, Ač ji tutlal. Však jak brzy Přijel knadjmenované té tvrzy, Pomohli mu hned ho skoně vzýt. Když pak ještě dále jeti chtěl ten rek, Prosyl, aby propamátku jméno řek; On že Kýboj, Rozhoňův syn jest, Okterém zde všudy čest. 166 Však jak Kasal řek své jméno, Bylo to hned vtvrzy rozhlášeno. Přišli samodruzy vítat hrdinu; VšekoVšeho neštěstí mu kladou příčinu Uděvína, že se špatně vede, Že zas jistě toto tažení, Jestli napomoc on nepřijede, Polehoučku vezme zhlazení. On že bude všeho vojska ochrance; Že se dočká, Přemysl že vyslance Proněj vyšle, by chtěl zapomenout starou věc. Kasal ztěch slov neměl velkou radost, přec Slíbil však zde naté tvrzy noclehovati, Dokud měsýc opůlnočním času Nevyjde. Vtom vítali též jeho chasu, Jíž y přislíbili následovati. Š. Hněvkovský.
Na Lékaře a Právníka.
Nemocy jen naše jsou tvé zdraví, lékaři, BláznostvíBláznovství jen naše jest tvá moudrost, pletkáři. Štěpán Leška.
167
Na vypadlý paní zub.
Což pak stebou sněžný zoubku, Ans mé ženě žvavou houbku Potolik již roků ozdobil? Pěknýs – ó bys pak ten zlatý byl. J. J.
Dívce, která litovala, že mu tajemství zjevila.
Bych tvé mysli těšil zbouřenost, Svou pak proukázal šlechetnost, Zamkna tajemství tvé vsobě Klíček odněho dám tobě. J. J.
Lenka.
Dobře mužští mají, Kteří openíze dbají; Kteří nechtí krásy míti, Syce musylabych býti,býti Snaší Annou Věčnou pannou. V. Nejedlý.
E: av; 2002 168
Bibliografické údaje

Nakladatel: Puchmajer, Antonín Jaroslav; Herrl, Jan
(Vydané od Antonína Puchmajera. V Praze u Jana Herrla)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: [XXII]+168

Věnování: z Šternberku, Jáchym
(Jeho Hraběcí Milosti Pánu, Panu Joachymovi z Šternberku, Učených společností České, Řezenské a Berlínské oudu, Pánu na Radnicích a na Darově.)