Mlíkařka.

Antonín Jaroslav Puchmajer

Mlíkařka.
Jednou paní Pepice, dcera mé přítelkyně, Jako dobrá hospodyně, Nahlavu vzavši hrnec mlíka, Umyslila natrh jíti do Mělníka. Vletní zatím suknicy Kměstu porovné chvátá sylnicy; Pak že takto se lehčeji chodí, Sukni sy podkasá, a obuv snohy shodí. Jducy cestou veselá, Počítá již vmysli, co vydělá, Pěkný dvadcetníček, a snad y více Nasvém mlíce. Myslila koupiti skopu vajec, a naně Nasaditi troje slepice Dokukaně: Bylať z Nadějovic paní Pepice. Cožby to bylo, řekla sama vsobě: Aby mi hodně kuřat nevyseděly? Třebasť vedne sup, neb vnoční liška době Mně jich několik potřeli: Bylabych musyla zaviniti mnoho, Kdyby mi nemělo zevšeho toho Zůstati aspoň naprase. Zprasete, až se hodně vypase, 49 Dostanu (kdož pak mi to přepře?) Tlusťoučkého, milostného vepře. Tak se sberou pomalíčku a pomalíčku Groše dopytlíčku! Kdož mi přitakém požitku Krozmnožení mého dobytku Zapoví koupiti krávu; a potom březý kráva (Bodejž jen byla zdráva!) Dá mi tele; ó jakž je uzřím ráda Bůjně skákati prostřed mého stáda! Vtom sy Pepice hopsa! poskočí, Hrnec shlavy se skotí a plesk se nakusy rozskočí. Běda! ach, přenešťastná chvíle! Vejce, kuřata, slepice, Prase y vepř, y kráva y týle, Vše tu zhynulo smlíkem! A paní Pepice, Co se již tak možnou byla učinila, Sničím a splačky se domů vrátí; Blaze ještě, že jí muž nevymlátí. Každý znás, y blázni y mudrcy praví, Větrné mosty sy kštěstí vkotrbě staví. 50 Sní se nám všem bdícým; jakž je nám tu blaze! Tak se mně zdá leckdys, že mne v Praze Za Kanovníka, neboli za Probošta volí Sčepicý a sholí. Lid mne Pražský miluje, ctí a zvelebuje. Vtom mne nějaká náhoda zesna vyburcuje; Dám hned probošství y kanovnictví kvindy: Jsemť ach! k – an Pra – cký zas jak jindy. A. Puchmajer.