Povětří.

Antonín Jaroslav Puchmajer

Povětří.
Černá se kzápadu zdvíhají mračna, Víchorec rozdírá usta svá dračná, Zamětá vkotouče nacestách prach, Pohání předsebou hrůzu a strach. Modravá tváři svou nebesa chmoulí, Keslůncy jasnému mračna se koulí: Již, již se voblacých křižuje blesk; Zdaleka slyšeti jekot a třesk. Ouprkem hrne se dobytek spole, Přesvody, zelená luka y role, Zaním též pastucha utíká vskok, Potváři hrčí mu potový tok. Tamto zas děvečka zděšená běží, S travou svou, anaž jí nahřbetě leží. Tadyto ženou se oráči dom, Zanímiž strašlivý pere již hrom. Vodnatá rozstřílí temnosti křídla, Znichžto se cycourem prejštějí žídla; Prachlivou voda sy umývá zem, Povodeň pohrouží ukrutná všem. 97 Vichrové okolo strašlivě fučí, Lomcují sestromy, vdomích psy skučí; Hromové řehtají, dobytek řve, Hrouze a ouzkosti poráží vše. Nebesa vypouští ohnivé hady, Brzy tu, brzy tam, brzy zas tady. Oči ten zavírá provelký blesk, Uší ten zacpává prohrozný třesk. Tento se nacelém těle svém třese, Onen tam hromničku vruce své nese. Tento zde ouzkostmi bledne jak sníh, Tomuto zacházý všeliký smích. Tento tu leknutím nalože padá, Onen tam ruce své spínaje žádá: Aby ho milostně ochránil Bůh, By mu nic pekelný neškodil duch. Jenom sám ctnostný se neleká hromů, Tichý je uprostřed hříšníků domů, Věda, že nezhyne jediný vlas Bezvůle Boží vten nejhorší čas. Tomáš Mnich, Moravan.
98