Na Čechy.

Na Čechy.
Což má noc navěky, navěky býti? Nikdýli nepočne v Čechách se dníti? Dlouholi český lve ještě chceš spát? Slůnce již vzešlo, což nemůžeš vstát? Neviděls ztvrdého vzbudit se spání Národy, chvátati kuprospívání, Ješto co slůnečná stkvělost se stkví: Ty pak žes nasvětě Čechu, kdo ví? Sám jen ty Čechu! vždy ospale kráčíš, Ledva že zapatou nohy své vláčíš; Brzyli počneš pak sám a sám jít, Čili chceš navěky vodítka mít? Darmo má kynouti umění tobě, Stáleli vžravé chceš trvati mdlobě? Vždyli jen vtemnostech makati chceš; Otevřiž oči: což stále je mneš? Věnceli nadarmo Umky ti vinou; Darmoli otcové tvoji ti kynou: Majíli neslavně vhrobě svém hnít, Čili má sními vlast pohřbena být? 136 Nemají slávou se stkvíti jích činy, Knásledování jích rozněti syny? Nemá jich hlásati potomků hluk, Žádnéli harfy pak slaviti zvuk? Oni jak slůnce se spanile stkvěli, Dříve svým jazykem nadjiné pěli, Jazykem, ješto se okrasou stkví, Líbezně jako zpěv slavíčků zní. Ha! což již žádného Čecha zde více? Zhasnula Slovanských národů svíce! Svíceli navěky zhasnouti má; Přijdeli plamen a světlost zas tvá? Stromové kvělte, a obilí ležte! Vltavo! řeky, ó běžte! ó běžte, Někdejší vlasti své blažené vstříc: VČechách těch nejsou již Čechové víc! Kdyby dnes otcové zhrobů svých vstali, Zdaliby Čechy své – syny víc znali? Zdažby jich žalostný nepojal hněv, Vidouce nezdárné plémě – svou krev? 137 Kamste ó časové zlatí se dáli? Karle! ó Karle! náš otče a králi! Proto se snažil tvůj o Čechy duch, Češíby vpotupě zašli co puch? Což se to snáší? há! jaké to záře! Čili to duch? y proč zvadlé má tváře? Vpadlé proč oči? jsy Vlasti to má? Vžalostné srdce mi slova jdou tvá: „Jste vy to Čechové, slovútné plémě, Ješto práv hájili, jazyka, země, Prokterouž začasté mívali hněv, Míle y hrdinsky cedili krev? Protoliž tolik sou nepřátel stloukli, Vybyste slávu co plévu jim sfoukli, Aby byl udatný, přeslavný Čech Nyní y kpotupě národů všech? Z České y protoli krve ste znikli, Abyste proti své krvi se spikli, Hynuli, nechtíce ovlast svou bdít, Svévolně, mečem jichž nemohli sstřít? 138 Proto vlast otcové vybojovali, Veliká stáda y vinice dali? Nevděční, nevděční synové vám, Protoli slávě sou stavěli chrám? Učte se odptactva jazyku svému, Nadjiné jazyky zvelebenému; Hlasemli každý pták nepěje svým, Hlasem svým jediné přirozeným? Zdali kdo slýchal, by slavíček časem Štěbetal, kvákal, neb vrabčím pěl hlasem? Čili ty Čechu chceš papouškem být, Vmarnosti cyzý se pyšnit a stkvít? Čeští kde otcové chodili zrána; Pávovým peřím se pyšnit má vrána? Může to Čechové milé být vám, Plémě tak nevděčné nosyti mám? Sematam semeno počíná zráti, Chtícý čest otcům y jazyku dáti, Stromoví zlaté kvěť vmladosti své, Hojnéby vyrostlo ovoce tvé.“ 139 Pravila Vlast; a sy povzdychovala, Vtom pak se vrychlosti donebes brala; Zahřměl y třikráte nadůkaz hrom, Český že býti má plodný zas strom. Odpusť nám Vlasti! ó odpusť vší viny! Přijmi nás potomky zapravé syny; Ktobě jen Čechyo! chceme se znát, Protebe krev chcem y život svůj dát. Mračny y slůnce tak přikryto bývá Načas jen; vzejda pak radosti sývá, Napole, luka y zelený háj, Jasnějším bleskem svět čaruje v Máj. Bude nám jasněji slůnéčko svítit; Budeme poznovu život svůj cýtit; Okřeje osení, okřeje les, Zaplésá město, y zaplésá ves. Plésejmež Čechové! plésejmež bratří! Světla že jazyk náš Český zas spatří; Písně že České zas budou nám znít, Vslávě že Čechové budou se stkvít. Jan Nejedlý.
140