Na Amora.

Antonín Jaroslav Puchmajer

Na Amora.
O Milku! kam, ach! kam se radost děla, Co tvá mi vprsých ostrá vězý střela! Ni zluk mi květných libá vůně kyne, Ni jarní rozmanitě rozkoš plyne. O jak mi Zefír zvonných růží míle Prv dmýchal vždy a ranní sladil chvíle! Jak zvučně pěl a libě ptáček vháji! Jak čistě potůček mi hrčel vmáji! 146 Však jaks ty vyňal šipku ztoulu svého, A střelils vemne zluku oblučného: Ach! odté doby, chlapče! vadne kvítí, Ni vočích mých se růže stkvoucý třpytí; Teď ouzká trudí prsa jed tvé střely, A roznícená cýtí plamen vřelý; – Co zvítězytel vevozýku svatém Jels slavně sholoubaty vlůně zlatém Vmých střelou prsých: řetězy jen plouže Sem musyl, otrok, hlasu tvému slouže, Jít zatebou a patřit přemožený, Jak lsknoucý krásou stkvěls se osloněný; Tvou cestu matka stlala růžičkami, A vozýk obstavila dívčičkami: Tuť haslo mé mi oko, bledla líce, Y vadlo přirození víc a více! – To způsobils, ó Milku! oulisností; Však kdož se střel tvých zbrání ukrutností? Ač mně je sladíš lahodností medu, Však věz: vněm krutého víc vězý jedu! Naymann.
147