Na smrt N. N.

Antonín Jaroslav Puchmajer

Na smrt N. N.
Hřbitov, hroby, hrana slyšet zvučet, Umíráčkem temným smutně znít, Kuliše a sejčky strašně skučet, Času nočního psy výt; Jest mé vsvětě smutné vyražení, Strašná místa, živlů hrozný hluk, Leje do mé duše odlehčení, Též y smutný hudby zvuk. Slyším lidi plakat bezpohnutí, Ruce spínat, nářek sobě vést; Snešťastnými nemám ustrnutí, Slzý jejich nechám tect. Nebo žádný, ať sy jak chce, želí, Nemá co já nasvém srdcy tíž; Žádný semnou srdce nerozdělí: Ty ó Bože! nejlíp víš. Byla tichost, příklad lásky pravé, Věrnost, pouhá nevinnost a ctnost. Nikdý nešlo zust jí slovo lhavé, Nikdý nevyskytla zlost. 62 Kde jste časy, když sme chodívali Spolu, když nám nastal jarní čas! Ruku vruce sme se vodívali, Poslouchali ptactva hlas. Jak mi bylo, kdys mi vyjevila, Že mne vroucně milovat vždy chceš! Nadůkaz sy natvář slze lila: Věku blažení! kde jseš? Ach! teď smrt tě krutá vtmavém hrobě Drží, přebýváš již dnes rok vněm! Skrz ten celičký čas vzdychám sobě, Celý pomámený jsem. Zdá se smutnější být přirozenost, Podletí též míti mdlejší květ: Ani tráva nemá tu zelenost, Osýřelý zdá se svět. Slavíčků zpěv, který milostivý Zvuky milé vsrdce libě lil, Zdá se býti nyní žalostivý, Jakby pohřební zpěv byl. 63 Všecky jiné milé veselosti Nyní obrátily se mi vžel; Kdekoli jsem nyní přiradosti, Povšech bych já slzet chtěl. Strome milý! kde sme sedávali, Posvátný y budoucně mi buď! Kde sme písně lásky zpívávali, Věčnou lásku znovu zbuď! Ach! tvá větev odťatá se více Zelenati nebude ni kvést; Jakživ také nespatřím tvé líce: Hle ty namých slze tect! Kyž je možná utebe blíž býti, Světu nestálému výhost dát! Vnebi stebou rozmlouvati smíti, Dnesbych ještě letěl rád! Š. Hněvkovský.