Dvě sestry.

Antonín Jaroslav Puchmajer

Dvě sestry.
Na A. B* *.
Manželství, ač mnoho dosti Jich se vsvětě zdařilo, Jak to Šacuňku a Ctnosti, Žádné lepší nebylo. Těm se spolu narodily Roztomilé dvojčata. Rozkoší jích stálou byly: Pěknéť byly děvčata! První krásné, živé, hnědé, Jméno mělo Milosti. Druhé skrovné, tiché, bledé: Říkali mu Věrnosti. Tam té každý obět pálil, Tuto každý miloval; Každý obě ctil a chválil, Každý obě liboval. Holoubcy dva unich bděli; Vlásce, jak je vídáme, Nadedveřmi nápis měli: S sebou jen se kocháme! 27 Tu má vadu Milost živá, Což jí vštěstí překáží, Že je tuze podezřivá; Mžíknutí ji uráží. Bojíc se y stínu svého, Dost se Věrnost hleděla, Oka sestry bedlivého Spustiti se nesměla. Jedna zadruhou kdy vzdychá: Vijíc věnec kvítnatý, Zapejří se Věrnost tichá: Zefír dmychnul křídlatý. Milost nani okem švíhne, Zostra na ni pohlédne; Tu se Věrnost honem zdvíhne, Obrátí a pozbledne. Ach! toť Milost vsrdce sekne. Tak, o B* * vmžiknutí, Rozdvojí dvě sestry pěkné Jedno větru dmychnutí. 28 Což jich čeká? vsmutné době Slze, hoře, hryzení. Přivedou však hnedky obě Ctnost a Šacuňk ksmíření. A. Puchmajer.