Děvčí boj.
Zpěv druhý.
Když se zatím před Děvínem, na Děvíně
Chystalo vše kekrveprolití,
Vznešeným dvoum na Bilíně
Den se blížil nejšťastnější vživobytí.
Již, již nesmírné překážky
Překročivše vlůnu lásky,
Měli dojít sladké radosti,
Měl jim plouti život vmilosti.
Kasal, Radišův syn, jehož slavné činy
Vyhlašují Kašparské tam hory,
Vbojích mnohdykráte nad Babory
Zvítězyl a zahnav Šváby zakončiny
České, pobil mnohé hrdiny;
Pověst jde skrz všecky krajiny,
Že se měl vždy vválkách jako lítý,
Vždycky zvítězyl a nebyl nikdý zbitý.
Běla, dcera Kazy Krokové,
Spanilosti růžové,
Vzdálí vychovaná vtichosti,
Odedvora Libušina hrdosti;
Nedychtěla požežlu a boji,
Ale zsrdce milostného
Polásce a popokoji,
Kasala sy dojít svého.
148
Stejný hledá sobě stejného:
Jak sy mohla tichá holubice
Ptáka zvolit dravého?
Y jak on rek, nechav bojovnice,
Dychtil srdcem vroucným, horlivým
Poděvčeti bázlivým?...
O jak láska jeví mocy předivné,
Spojuje dvě srdce protivné!
Ale sebe větší hrdinové
Nemají předc srdce zkameněné,
Ani líce vždycky zamračené:
Vzdychajíť y někdy jako pastýřové,
Měknou, krutost vusmívání mění,
Přísnost vsladké lichocení;
Když pak takový rek prosý opříměří,
Kteráž zdívek jemu neuvěří?..
Mnohý z Čechů řekne: Proč ten vrozboji
Nepřemožený rek nyní vpokoji,
Dívce kvůli, hledě zahálky,
Netáh provlast milou doválky?..
On se stydě vnerovný boj sděvčaty
Vjíti, povrh jejich boje jako hračky;
Myslilť, že se nabažejí této rvačky,
A se zaberou zas zakolovraty.
149
Tu y překážku, že tolik nadvorcých
Jako Bělin otec neměl, přemoh;
Zato více nadobytých praporcých
Čítal. Otec posléz nemoh
Odporovat, obou lásku znaje
Svolil. Slovo Kasalovi daje,
Určil pak den radovánek, svadby!
Vše se okrašlovalo y hrad y hradby.
Když se předslavností Ládinou
Přibližoval přeradostný svatvečer;
Když měl ráno Kasal s Bělou nevinnou
Sňatky slavit; nejkrásnější z Českých dcer
Vroucha bílá oblečené,
Milostné a okrášlené
V Lády chrámě tance prováděly,
Chvalozpěvy Ládě takto pěly:
Bohyně sličnosti nebeské Ládo!
Vnebi y nazemi vše tě má rádo,
Tvoříš nám stkvějícý nebe, kdy chceš.
Cýtíme plápolat srdce a plésat,
Beztebe soužit se, vadnout a klesat;
Podletí stkvěje se, jak ty knám jdeš.
150
Nakoho tvá ruka žehnání leje,
Tomu y Peroun y Svatovít přeje,
Laskavý jemu je každičký Bůh.
Chtí co chtí Sudice, Ninva a Vyla,
Třebas mu Nehoda souzena byla:
Spokojen jeho se vynáší duch.
Toho jen Sašani, Dračice souží,
Chrvoři, Pochvisti zanástojzanástroj slouží,
Kterého opustil dobrý tvůj Lel;
Který sy svazek tvůj bezlásky svolil,
Nevinnost odníti nešťastně svolil,
Neštěstí stihá ho, smutek y žel.
Zejtra rač vyjeti svozýkem zlatýmzlatým,
Holoubky, labutí párečkem spatým,
Poupátko milosti ssebou sy vem;
Pochodeň kmilosti, ne ale kzbrani,
Žížlilo, Živice, ó Krasopaní!
Bohyně přemilých, překrásných jmen!
151
Zejtra dvoum přispěj; jsou milostí jati,
Požehnej vznešeným závazek svatý,
Věrnost a blaženost laskavě přej.
Nám hleď však dívečky rozmilé vzýti,
Abychom podlé nich mohly se míti,
Mravy a způsoby jejich nám dej.
Bleskem ať stkvěje se jitřní hned záře,
Aby nám jevila milost tvé tváře,
Bohyně, pohlaví valčícý spoj!
Smířit rač záhubné vpohlaví svády;
Vždyť pak jsou stvoření, aby se rády
Měly a povrhly škodlivý boj.
Takto večer. Ráno hned, jak světlo růžové
Roztrousyla dennice sy brunátá;
Kasal ztvrze strejcové a družbové,
Oblekše se vrouhavroucha bohatá,
Soborem svým vyšňořeným,
Růžemi a kvítím okrášleným
Vybrali se kBělinskému hradu;
Všickni jizdecky a vřadu.
152
Mládež nabůjnějších koních zpředu jela,
Komonstvo a chasa zaní.
Nebyla dnes ozbrojena zbraní,
Nástroje však hudebné jen měla.
Ženich Kasal nesl jen oděníodění,
Lebku, helm a brnění.
To a jiné v Lády chrámě propamátku
Oběti chtěl složit svého sňatku.
Nejkrásnější zvůkol družičky,
Též y jiné šlechetnější dívčičky,
Vstaly zlůžka, plné starosti,
Myslíce jen našňoření,
Aby došly přité slavnosti
Líchotného pochválení;
Též by mnohých srdce podjaly,
Jak se stává, lásky nové zýskaly.
Stará Kaza také nemohouc víc spáti,
Přišla Běly volat: „Vzhůru Bělo!
Podívej se, jak se rozednělo!
Hleď již jednou zlůžka vstáti.
Máš dnes ještě mnoho překročiti;
Ubožátko! slyšíš? vstávej!
By tě nemoh ženich zahanbiti;
Jindy sobě déle spávej.spávej.“
153
Takto mluvíc, tloukla, volala
Na Bělu a napěstounku sylněji.
Však se živá duše neozývala;
Stratila pak kdovolání naději:
Plna strachu, mocý dala dvéře vypáčiti,
Ale ach! kdož může vyjádřiti
Její bolest? Běla není knalezení,
Pěstounka pak její vkrvi bezcýtění.
Jaké hoře! jaké naříkání!
Otec, matka bolestí jen řvali.
Jaký nářek! jaké bědování!
Ruce lomíc knebi spali.
Všickni vdomě, celí sklíčení,
Semtam běhali, jak zmatení:
Ach! kdež pak je milá Běla!
Kamž pak se předc asy děla?
Též tu stará Bzýrka, Kazy tetka,
Nejvíc nářek vedla, že prej věděla,
Že se stane nešťastná ta spletka,
Hned, jak se jim černá kočka zmizela;
Jak se Běle osršáních zdálo,
A jí okrahulcy pozlaceným,
Že hned vykládala srdcem zarmouceným,
Ač prej se jí všecko smálo.
154
Navraťme se spovídáním zpátky,
Nepřijde nic vsvětě kpomlčení:
Bájky, příhody, lže, hody, sňátky
Přijdou všecky kvytroušení.
Pověst stooká, a stohubá a stouchá
Není nikdý slepá, němá, náhluchá:
Všecko svede, všudy vyzvoní,
Cokolivěk někde uhoní.
Přinesla též na Děvín tu zprávu,
Že jak přijde slavnost Ládina,
Svadba držeti se bude Bělina.
Medle, řekly dívky: naši slávu
Potolikerém sme vítězství a prospěchu
Čistě rozmnožily; kdežto vidíme
Bělu dojha mužského nám kposměchu
Zapřahat, a my to trpíme?
Prověčný smích, nečest, potupu,
Nechcem toho! každá volala:
Ale žádná zceličkého zástupu
Ovyvedení se nedrala,
Až pak Šárka; zdívek nejbystřejší,
Zevšech všudy nejošemetnější,
Kde co podvodem, lstí, líchocením
Dělat bylo, vyvedla hned spodivením.
155
Živou, nebo mrtvou vkrátkém čase,
Dřív než Nočena své rohy vezme zase,
Vhradu máte, řekla Šárka, vidět ji!
Nato Vlasta svýmluvností nemalou
Vzbuzovala smělost její spochvalou.
Y hned každá dívka chtěla sní,
Ale ona zevšech dvadcet jen sy vzala,
Snímiž nacestu se rychle odebrala.
Pomnohých pak vdevíti dnech příšerách
Přitáhla sy kBílinskému hradu.
Hnedky dívky skoňmi naupadu,
Vhouští, vroklích, pojamách a poděrách
Nechala stát, sama nahrad pěšky
Vkroji sedlském jako staročešky
Vyšla, zvědělazvěděla, že zejtra Ládin svátek
Slaven bude, též y Bělin sňátek.
Přirozeně, hloupou sedlskou divčicy
Hrála, ksamé přišla Běle,
Že jí prosý, by jí chudé poutnicy
Něco dala; že kní přišla směle,
Že ví, že je hodná slečenka,
Že jí heského dá muže Živěnka:
Kdyby jí dát chtěla muže Láda,
Že prej by se vdávala již ráda.
156
Zasmáli se této její sprostnosti,
Dlouho sy zní šašky dělali;
Když jí potom obdarovali,
Odebrala se pryč vtichosti,
Stavěcy se, jakby zevly, lelky
Chytala, tak jako vPraze selky.
Pak šla zhradu, když se tolik dověděla,
Coby zapotřebí měla.
Sotva přišlo půlnočního času;
Něco koní zanechavši
Vedla tiše khradu svoji chasu,
Pak že stráž spí, vyskoumavši,
Řebřík keBěliným oknům přistavila,
Sama napřed poněm zezákopu
Lezla, okna tiše vysadila,
Podavši je druhým dopříkopu.
Obě dvě se zesna skrze šuštění
Probudily, nevědoucenevědouce, co se děje.
Běla strachy peřinou se lépe kreje,
Pěstounka pak dá se dokřičení.
Šárka, popadnouc jí zachřtán, zaryla
Dosrdce jí dýku, až se sklopila.
Jest y protě Bělo! vostřena,
Jestli slovo mukneš, tak jsy ztracena.
157
Vstávej honem! nic se tobě nestane,
Poctivost ti milá ostane:
My jsme dívky slavné, vsvětě znalé:
Pro Bělu to bylo potěšení malé;
Padla domdlob, hned jí donáručí
Oknem druhým čerstvě podala,
Pěstounku pak, ana ještě skučí,
Několikrát dykou prohnala.
Šatstva, jiných věcý něco ssebou vzavši,
A co zloděj, kterémuž se častěji
Podařilo, krade směleji;
Takto ona vše, co jindy spořádavši,
Vesele se klesu odebrala,
Teprv odhradu dál sesvou loupeží
Přiměsýcy, popuštěnou otěží,
Co jen mohla palovala.
Naráno pak veselý zvuk zněl,
Příchod svadebníků znamenaje;
Kasal naběloučkém koni prostřed jel,
Vmysli svou jen Bělu maje.
Děvčátka pak, majíc svité věnce,
Čekaly již namládence;
Všudy veselých trub znění
RozhlíháRozlíhá se postavení.
158
Však když ženich otce, máti
Lomit ruce viděl: tomu zvyku
Neslušnému hleďte výhost dáti:
Nechte pláče, nechte křiku,
Nebuduť jí vničem nikdý ubližovat,
Ale nadsvé oči opatrovat.
Než to dořek, seznal, že ten křik
Znamená víc nežli pouhý zvyk.
Onevěstě strašná novina
Prohnala mu srdce, mozek, tuk;
Třás se ponejprv ten hrdinahrdina,
Zůstal, jakby doněj Hromotluk
Vrazyl nenadalý třesk;
Zbled a vočích míhavý jen blesk
Viděl; oudy povolné mu nebyly,
Slova se mu vustech hatily.
Když se sám zmoh, nemohl se dosti
Vynamyslit, kamby se předc děla;
Hledal, ptal se, kdeby byla Běla,
Plný jsa již netrpělivosti.
Ale žádný nemoh jemu zprávy dáti;
Prohlížet šel všecko všudy sám,
Vida ale, že je předc ta tam,
Vyslal, hořekuje vvůkolí se ptáti.
159
Vtom tu přijda stařec udychtěný
Zprávu přines, že dnes v Koucké dolině
Zahlíd zástup jezdců ozbrojenýozbrojený,
Že jel zrovna k Kozoradské hlubině,
A že podlé mravů, podlé způsobů
Měli tito jezdcy ženskou podobu;
Y jak se mu všecko zdá,
Že je zabojovné dívky má.
Prostřed jednu, skoro vyslečenou,
Bědujícý, zarmoucenou
Druhá nasvém koni opatrovala;
A že zaslech často znale,
Jak sy ona hořekovala,
Volajíc: kdes o Kasale!
Ale druhé ztéto smutné chvíle
Že sy dělaly jen kratochvile.
Otcy Bělině y matce velké potěšení
Touto zpravou vsrdcy nevzniklo,
Ale Kasalovo proniklo.
Ani chudý toho utěšení
Nemá, není radostí tak jatý,
Příhodou když najde poklad zlatý,
Jako Kasal; radost naoblíčeji
Prozrazuje živou naději.
160
Cýtil vžilách předešlé zas sýly,
Dobyt Běly vmalé chvíli,
Ji zas brzy v náručí svém míti,
Nedat jí sy žádnému víc vzýti;
Namnohokrát povídanou věc se ptal;
Však když nic ten stařec nevěděl,
Než co kolikráte pověděl,
Obdarování mu dal.
Vmysli najednou mu celé příhody
Jak blesk přišlo vysvětlení.
Včerejší žebrácké podoby,
Nakteré své viděl podivení,
Nemoh poznat; nyní ale
Najednou mu přišly tváře znalé;
Vzpomněl sy, že byly podobné
Šárce zchytralé a podvodné.
Dal sy sedlat koně bezmeškání
Znejlepších všech nejrychlejšího;
Přichystat zbraň kpotýkání.
Vybrav sobě nejvěrnějšího
Služebníka, druhým kázal domů jíti;
Zbraň a oděv jiný vzýti.
Však ho mnozý, kteří zbraň sy sebrali,
Sradostí hned následovali.
161
Zapřisáh se u Ladona Vitislava,
Že dřív nechce spatřit Škřítků, Šetků,
Dokavad se neponíží VlatislavaVlastislava;
Dokud všechněch ženských spletků
Nerozdrtí, hradu jejich nerozboří,
A jich kslužbě mužům nepokoří.
Všickni, že mu chtějí věrně pomáhati,
Začali mu svatosvatě přisahati.
Nato otec, tíží věku ohnutý
Ztéto smělé zmužilosti
Mysli nabyl, nabyl důvěrnosti.
Jsa tu nadním tuze pohnutý:
Kasale můj, pravil, milý synu!
Neopusť mne; přiveď zase nadědinu
Bělinku mou; jedinké mé potěšení,
Moji radost, moje odlehčení.
Nato slzel; dal mu požehnání,
By byl šťastný vevsvémvesvém vykonání.
Kasal ale, dřív než tuto cestu
Předevzal, šel do Ládiny Svatyně.
Tam jen vroucně prose onevěstu,
By ji zachovala lásky bohyně;
Klad jí mnohé věcy koběti,
By mu popřála jí brzo viděti.
162
To vše činil, pln jsa dychtivosti,
Zadívkami jen se honem brát;
Rozloučiv se krátce, vnevrlosti
Spěšně dolesa se začal hnát.
Popuštěnou uzdou maní
Letěl vmysli jenom zaní.
Chasa vzdálí pozůstala,
Ač jen zaním palovala.
Když byl vděvčích koní stopě,
Tu se teprv znovu vzchopě,
Letěl. Ani se tak prudce chrti neženou,
Zajíce když vzdálí zhlídnou;
Ani se tak zapopeřenou
Loupeží sup, luňák, káně
Prudce nevybídnou;
Jako Kasal zaní přespahrbky, stráně.
Brzy ztratil stopu vtřetím leselese,
Tu kříž nakříž projel křoviny,
Skály, rokle, doupata a doliny,
Přihláholu radostně se děse;
Zbytečně však; neb již byly dále.
Když pak našel stopu nenadále,
Tu se zase znovu začal hnáti,
Nehleděl sy ani koni oddechnutí přáti.
163
Již pak naobloze vzápadu
Třpytily se jasné červánky,
Když on unavený doupadu,
Skoně slezl upříjemné studánky,
Zní sy nabyt občersteníobčerstvení.
Chtěl zas honem jeti dále,
Ale vtomto okamžení:
Pomoz, pomoz! zaslech volat stále.
Y hned ktomu místu běžel,
Ahle! jinoch krasný poraněný ležel,
Žádaje ho, aby nanejbližší tvrz,
Coby třikrát zluku střelil,
Dovezti ho zoutrpnosti velil.
Kasal seznav, že je skrz na skrz
Poraněný, převázal ho hned a vsadil
Nakůň, daje pozor, by sním nezavadil.
Nacestě se teprva ho ptal,
Jak a odkud pohromu svou vzal,
A pak jestli viděl dívky tudy jeti?
Milý reku! chcy vše pověděti,
Jenom ale mějte semnou strpení.
Ach! ty dívky, pokterých se ptáte,
Tyť jsou vinny mého ranění;
Kyž jich hodně potrestáte!
164
Předosmi dny já sem ještě vležení
Před Děvínem stál; mně bylo donešeno,
Že má hejno dívek ktažení
Tajnému být nastraženo.
Y hned sme se dvacet vpočtu vybídli,
Myslíc nakratochvile a napříšery,
Polapnout ty Ladonovy dcery;
Také šťastně sme jích stopy zastihli.
Co se všecko naté cestě přihodilo,
Nejsem vstavu nyní vypravovati;
Aniby dnes času nestačilo,
Kdybych chtěl jen hlavní věcy vyjevovati.
Když sme stopy najít nemohli, dnes ráno
Rozdělit se natři díly ujednáno
Bylo; přisobě však blízko jeti,
Aby sme se mohli naznamení sjeti.
Nenadále všecky dívky vyrazyly
Sevší mocý znaší strany.
Mnozý hned nás zrádně vyzradili,
Outěku se davše doobrany.
Já a čtyří semnou sme syc kzbrani sáhli,
Chtíce jim se šťastně ubrániti;
Proti nim sme srdnatě syc táhli,
Nebylo však možná jim se obrániti.
165
Pomoc nešla: druzý strachem podjati,
Byli přemoženi, též y brzy zajati.
Já pak poraněný zpředu, zzad
Umdlený sem skoně spad.
Víc již nevím, co se dále dělo,
To však ale vím, že koně, lebku, zbraň,
A vše, co jen cenu mělo,
Pobraly a zanechaly mi jen ran.
Kasal, an jen milou Bělu vmysli nes,
Když mu dlouho oní zmínky nepřednes,
Dychtivě se poni znale ptal,
Jestli mezy ními jí též znamenal?
Zhlíd sem, řek on: nebylo to zvzdálízvzdálí,
Dívku bledou, štíhlou, bezzbraně,
Která měla jiné dívky kobraně.
Pročpak hned tak ruce vaše pálí?
Kasal mlčel, ale bolesti své nemoh skrýt,
Ač ji tutlal. Však jak brzy
Přijel knadjmenované té tvrzy,
Pomohli mu hned ho skoně vzýt.
Když pak ještě dále jeti chtěl ten rek,
Prosyl, aby propamátku jméno řek;
On že Kýboj, Rozhoňův syn jest,
Okterém zde všudy čest.
166
Však jak Kasal řek své jméno,
Bylo to hned vtvrzy rozhlášeno.
Přišli samodruzy vítat hrdinu;
VšekoVšeho neštěstí mu kladou příčinu
Uděvína, že se špatně vede,
Že zas jistě toto tažení,
Jestli napomoc on nepřijede,
Polehoučku vezme zhlazení.
On že bude všeho vojska ochrance;
Že se dočká, Přemysl že vyslance
Proněj vyšle, by chtěl zapomenout starou věc.
Kasal ztěch slov neměl velkou radost, přec
Slíbil však zde naté tvrzy noclehovati,
Dokud měsýc opůlnočním času
Nevyjde. Vtom vítali též jeho chasu,
Jíž y přislíbili následovati.
Š. Hněvkovský.