Žáby okrále prosýcý.

Antonín Jaroslav Puchmajer

Žáby okrále prosýcý.
Žáby pokojných let drahně Volně se toulaly vbahně. Čím víc koho dobré bidlo píchá, Tím se více popíná a pýchá. Svobodou zhrdnouc, opanovníka vedne, vnocy Vřeštěly žáby k Kralomocy. Smál se Peroun: ale kdo chce kam, Říkávají, pomozme mu tam. Spustil jim Drouh. Y strašným dovody bouchnutím Rozžene plaché stádo mžíknutím. Všecky vsytí a rokytí smalou duší Doděr kluší: Každá napoly mrtvá, užaslá a tichá Sotva dychá. Ale vmále, Chtěcy předce viděti krále, Jedna, blíže capichu, Vystrčí hlavu potichu: Nevidouc ale nic strašného, vysoce Namilé sestry křehoce. Nato, co se sstrachem ukrývají, Směleji, jedna podruhé připlývají; 70 Tak že brzy skáčí po Velebnost Drouhu, Majíce krále zašpatného slouhu. Nač ten klacek? zavřeští: y prosme dále Ovonačejšího krále. Vřeští znovu: y sešle jim Peroun v čápu pána, Hodného naně Čingis Kána. Ten, kde kterou uvidí vrokytívrokytí, Hned ji dlouhým zobem pochytí. Tak se krutý pan Dlouhonos mnohou slabou Pase žabou. Nato obyvatelkyně smutně hleděly, Bídně mřely a ceknout nesměly. Až se s Merkurem snesše podtají, Na Perouna prosbu podají; Aby dobrotivý Pán nebe a země Ráčil zachovat ubohé žabí plémě, Ale Bůh nato: Nechtěly laskavého, Nechť teď snášejí ukrutného. A. Puchmajer.