CHYCENÝ DROZD

CHYCENÝ DROZD
Můj stryk byl ptáčníkem vášnivým. Chytal a prodával drozdy. Přes květen, čert panský zákaz vem, beskydské prosmýčil hvozdy. Vybral ta střapatá ptačátka, když se jim kabátek zhustil, samečci počali zpívati, kačky do svobody pustil. Zestárl – potkám ho s ptáčetem – Jak jde řemeslo? A spěchám. „Ni, to je kořist má poslední, toho si pro stáří nechám.“ Za měsíc přišel jsem do stryka. Pták tich a vážný jak bača – Stryku, to ptačisko vysmyčte, nězpive – bedźe to kača. „Mudroku, pod zobák podiv se, jak se ten černý pruh stáčá – Chceš učit starého ptáčníka? Sameček – nimo, že kača.“ Po letech stryka jsem navštívil, sivý jak myš, ticho hledí, z dýmečky obláčky vypouští, krotký drozd na stole sedí, sivý a tichý jak starý stryk, vážný a hrubý jak bača – Stryk se za ušima poškrabal – „Synku, měls pravdu – je kača.“ 64 Do lesů nělza víc. Ptačátku pohladil hlavičku jemnou: „Choč kača, choč mi nic nězpive, nech už tu dožije se mnou.“ Tak také dožijí básníci. Do světa písně ven pošlou, smutek si nesou za výslužku v samotu v budoucnu došlou. 65