DOMBROVÁ II

Petr Bezruč

DOMBROVÁ II
Než v Dombrové do roka školu mi vezmou, já biju na zvon: Dombrová, Dombrová! Než o míli na západ pošinou mez mou, rok poslední, co jsi má, rozhoupám zvon: Dombrová, Dombrová! Zástava z cimbuří kácí se. – Z dolů motyk a kladiv zní hučivý tón. Kde jste kdo na stráži? Čepice přes uši dolů, budí vás ze spánku prokletý zvon: Dombrová, Dombrová! Cos hořkého skočilo mi v oči obě. Zvon zvoní temně: Dombrová, Dombrová! Až půjdu z Ostravy, vyhnu se tobě. Zcizilas se mně, Dombrová, Dombrová! Do půlnoci hučí zvon, neštěstí věstí. Kdo dbá na zvoníka? Svět hluch a slep. Než provaz vymkne se z umdlené pěsti, nech srdce strhne se, prorazí leb – Dombrová, Dombrová! 128