IDYLA VE MLÝNĚ

IDYLA VE MLÝNĚ
V Beskydách jsem cestu ztratil, hora, les, kam nohu šinu, a juž západ nebe zlatil, k horskému jsem přišel mlýnu. Na potoce mezi pávy káčata se batolila, tmavý hošík kučeravý a děvuška něžná, bílá drželi se šatu matky; její pohled srdce jímal, na rtu snil jí úsměv sladký, mlynář z krátké dýmky dýmal. Hostem jsem byl v okamžiku, na stůl přišla vodka slavná – v černé jizbě na hřebíku visí puška starodávná. Vodka byla bystré dušky a já jsem se rozveselil: Zdalipak z té staré pušky jedenkrát jste sobě střelil? Žas spěl k mozku: či tu byla otázka má tak všetečná, že se sněhem pobarvila muže tvář a nekonečná úzkost táhla lícem ženy? Vyvedli mne na silnici: Sbohem! Já šel uprášený s Ostravicí souputnicí. 125 Starý goral přišel v cestu, vzhůru vlek se se mnou líně za hvězd svitu k Frydku městu, vyprávím o štěstí v mlýně. „Starý jsem, chudobný, chromý, ale nechtěl bych já nésti jejich statek na svědomí, jejich děti, jejich štěstí. Starý mlynář bral si znovu mladé děvče švarné tváře, tož Maryčku Halfarovu ved si domů od oltáře. Dva měsíce sotva zašly, nevím, jak žil s mladou ženou – jednou zjitra – tak ho našli v krvi s hlavou prostřelenou. Stárka pak si vzala honem; že krev na svědomí mají...“ Dokončil jsem drsným tónem: Staré baby povídají! Uhnul jsem mu nocí temnou, vpřed jsem kráčel opuštěný, ale děs ten kráčel se mnou v oku muže, v líci ženy. 126