DIDUS INEPTUS

Petr Bezruč

DIDUS INEPTUS
Do vody, do vln do vysokých perutí biju. Na Mauritiu před lety pták žil, tož didus ineptus. A daleký slunce a daleký písně dráp vytiskl křivý on do mechu plísně, nech smála se zora, nech příboj se valil, v srsť temnou a teplou se mlčeliv halil, nech hučelo moře, nech prales se bořil, přitisknut ke kři se do bahna nořil, ciz kapradí vůni, ciz papoušků plesu, v svých tesklivých zorech nes smutek svých lesů – když vnikali v lesy rok za každým rokem, uhýbal těžko svým belhavým krokem, zhas, nemoha prchnout, pod šípy a kyji, pod rukama mužů, co vraždí a bijí, tich nastavil zobák jen prosebný, křivý, zhas, jak zhasla alka, jak zahyne kivi... * Tak v úsměvu bohů, tak v rachotu bubnů, tak v slunečném srpnu, tak v deštivém dubnu, nech podzimní dým z řeky po vrbách stoupal, nech za zpěvu kosa, jenž na kři se houpal, za zvonění syring, za rákosí šeptu svůj život jsem žil roven didu ineptu... Nech meč nahý blyskl, nech chřestila pouta, nech barvínek smál se, nech voněla routa, nech v červnu jsem šel klasy praskajícími, nech přes potok sepjatý náramkem zimy, či po návsi hochy, slyš, jásajícími a mezi děvčaty černovlasými – žil – zahynul jsem, didus ineptus. 111

Básně v knize Slezské písně: